Zaopatření sirotka vylučuje nárok na důchod.

Výměry ze dne 12. ledna 1927, č. j. 885/27 a 4242/27, nepřiznal zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Bratislavě od 1. ledna 1926 ani důchod vdovský T. 2., ani důchod sirotčí nezletilému J. Ž., nar. 12. května 1911.
Naříkaným rozhodnutím ze dne 12. května 1927, č. j. 14872-V/1a-27, zamítlo ministerstvo sociální péče stížnost T. Ž. do hořejších výměrů zemského úřadu a potvrdilo napadené výměry z těchto důvodů:
„Podle zákona ze dne 4. května 1926, čís. 74 Sb. z. a n., nemá válečný poškozenec nároku na důchod od 1. ledna 1926, jestliže příjem jeho z činnosti hospodářsky samostatné dosažený v r. 1925 překročil 5000 Kč.
Podle §u 2, odst. 3, zákona ze dne 20. února 1920, čís. 142 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, č. 39 Sb. z. a n., započítává se poškozenci, jenž sám nemá samostatného příjmu, jenž však má rodiče povinné pečovati o jeho výživu, onen díl příjmu rodičů, který na něho podle počtu členů domácnosti vypadá.
Příjem z hospodářství, které stěžovatelka vede a z něhož užitek také bere, činil za rok 1925 podle úředního zjištění 28870 Kč, takže vzhledem k tomu, že se stěžovatelkou žijí ve společné domácnosti ještě 2 synové, připadal na jednoho člena domácnosti příjem 9623 Kč, kterážto částka překročila jak zákonnou hranici příjmovou, tak i součet hranice a požitků, které by jinak stěžovatelce (9004-450) a jejímu synu Josefu (400 4200) příslušely.
Tvrzení stěžovatelky, že není sama majitelkou hospodářství, že sama nebéře z hospodářství užitku, nebylo konaným šetřením prokázáno a jest nerozhodným, ježto příjem dětí žijících s poškozencem ve společné domácnosti započítává se podle §u 2, odst. 2, zákona o požitcích válečných poškozenců do příjmu poškozence samého. Rovněž nebylo prokázáno, že požárem utrpěla podstatnou škodu na svém majetku.
Proto bylo stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti a napadené, výměry potvrditi.
Stěžovatelce však zůstává vyhraženo právo, aby úředním dokladem prokázala, že zdaněný příjem její za rok 1925 nedosáhl zákonné hranice, načež bude o nároku jejím na důchod nově rozhodnuto."
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí z důvodů zmatečnosti
a vadnosti řízení uvážil nejvyšší správní soud:
Stěžovatelka napadá zjištění žalovaného úřadu, že příjem z hospodářství za rok 1925 obnáší 28870 Kč. Namítá v tomto směru, že vede s 2 dětmi malé hospodářství v podkarpatském studeném kraji, jehož výdělek není valný a kromě stravy se konsumuje ve mzdách, daních a podobně, a že úřad nevzal zřetele ani ke škodě ve výši 17000 Kč, kterou utrpěla požárem v roce 1925 a na kterou obdržela pouze pojistné 2000 Kč, ani k tomu, že trpí chronickou nemocí ze spisů patrnou, která ji činí neschopnou k těžké polní práci vůbec.
Žalovaný úřad zjistil v daném případě příjem stěžovatelky z hospodářství za rok 1925, který je směrodatným pro otázku přiznání důchodu v roce 1926, s hlediska §u 2, zákona o požitcích válečných poškozenců.
Poněvadž předpis §u 2 vztahuje se vůbec na válečné poškozence, tedy i na příslušníky invalidů a pozůstalé po nich (srovnej § 1, lit. b) a c) zákona ze dne 8. dubna 1919, čís, 199 Sb. z. a n., a nález Boh. A., č. 5735), nelze o tom pochybovati, že právem použil žalovaný úřad při zjištěni příjmů §u 2 zákona. Příjmem po rozumu zákona sluší rozuměti dle prováděcího nařízení čís. 363 z roku 1922 Sb. z. a n. příjem zdanitelný, totiž příjem tvořící podklad pro vyměření daně z příjmu. Příjem tento zjisti úřady pro péči o válečné poškozence dotazem u příslušné berní správy a teprve, nebyla-li daň z příjmu pro dotyčný rok dosud vyměřena, vlastním šetřením.
V daném případě obrátil se úřad na berní správu v Trnavě, která sdělila, že vdově byla důchodková daň komisí již ustálena a příjem její vypočítaný dle obvyklých pravidel a komisí ustálený činí za rok 1925 28870 Kč.
Vzal-li žalovaný úřad výsledek tohoto úředního šetření za podklad zjištění příjmu z hospodářství za rok 1925, měl pro své zjištění spolehlivý podklad ve spisech správních a nelze mu vytýkati proto vadnost řízení, tím méně pak „zmatečnost", jak stížnost se nesprávně vyjadřuje.
Za tohoto stavu nebylo již povinností úřadu, aby blíže vyšetřoval osobní a majetkové poměry stěžovatelky, zejména snad také vliv požáru stodoly nebo vliv choroby stěžovatelčiny na výši příjmu stěžovatelčina za rok 1925.
Jak již nejvyšší správní soud vyslovil ve svém nálezu ze dne 8. června 1926, č. 12101/26, na jehož důvody se dle §u 44 jedn. řádu odkazuje, stačí sdělení berní správy obsahující zprávu jednak o tom, že daň z příjmu byla vyměřena, jednak pak příjem zdanitelný, aby bylo dostatečným podkladem zjištění příjmu válečného poškozence. Tím ovšem není bráněno straně, aby, vykáže-li se úředním dokladem o tom, že příjem tento byl potom snížen pod zákonnou hranici, uplatňovala nárok na důchod cestou obnovy řízení, jak také žalovaný úřad v doslovu svého rozhodnutí naznačil.
Jiných výtek stížnost nevznesla, zejména nebrojí ani proti použíti 3. odst., §u 2 zákona, co do otázky, jakým poměrným dílem z příjmu stěžovatelčina má býti započítán příjem sirotka nezletilého ani proti zjištění, že příjem sdělený berní správou jest příjmem stěžovatelčiným, ani proti použití 2. odst. §u 2. Z bezvadného zjištění příjmu stěžovatelky, pokud se týče sirotka nezletilého, se podává, že zjištěný příjem přesahuje součet hranice příjmové a případných požitků, které by jinak příslušely stěžovatelce a jejímu synovi Josefu.
Z úvah těchto dospěl nejvyšší správní soud k závěru, že naříkaný výměr není ani zmatečný, ani vadným, jak vytýká stížnost, i byla proto stížnost zamítnuta jako bezdůvodná.
(Nález nejvyššího správního soudu ze dne 12. ledna 1929, č. j. 240/29.)

Citace:

Zaopatření sirotka vylučuje nárok na důchod.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 517-519.