NPD documents search: Sociální revue, 10 (1929) - Zemský úřad a ministerstvo sociální péče jsou povinny zkoumati nález zemské odvolací komise i po stránce právní obhaboby.

Péče o válečné poškozence.

(Podává Dr. Vojtěch Elsnic.)
Zemský úřad a ministerstvo sociální péče jsou povinny zkoumati nález zemské odvolací komise i po stránce právní obhaboby.
A. J., bývalý soudní zřízenec, onemocněl ve válce v roce 1914 duševní chorobou po výbuchu granátu, byl ošetřován v ústavu pro choromyslné ve Vídni, později v Praze a po utišení choromyslnosti zbyly u něho příznaky neurastheniové (traumatická neurosa). Byl uznán válečným invalidou a stupeň nezpůsobilosti výdělečné byl stanoven původně 25%. Od 1. března 1921 dán byl do výslužby, když před tím usnesením okresního soudu v Jaroměři ze dne 26. března 1919, č. j. L 4/19/214, byl uznán
187 částečně zbaveným svéprávnosti a podpůrkyní mu ustanovena jeho manželka M. J.
Výměrem zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze ze dne 7. září 1925, č. i. 193684/25, byl A. J. dle lékařské prohlídky ze dne 25. ledna 1924 a 26. února 1925 uznán válečným invalidou a neschopnost k výdělku stanovena na 50%.
Zemská odvolací komise v Praze nevyhověla odvolání jeho co do stanovení procenta výdělečné neschopnosti, nálezem ze dne 3. února 1926, č. j. 3999/50-25, v odpor vzatý výměr potvrdila a ztrátu výdělečné schopností stanovila 50%. načež zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Praze výměrem ze dne 3. února 1926, č. j. 255071/25, přiznal stěžovateli důchod invalidní na podkladě onoho nálezu zemské odvolací komise v Praze.
Naříkaným rozhodnutím ze dne 5. října 1926, č. j. 19853-V/1 a-26, zamítlo ministerstvo sociální péče stížnost strany, potvrdivši výměr hořejší se zřetelem k nálezu zemské odvolací komise pro válečné poškozence v Praze, takže za tohoto stavu nelze ministerstvu učiniti žádného dalšího úředního opatření, neboť nález tento má konečnou platnost a není proti němu dalšího opravného prostředku. Poněvadž tedy právoplatně je zjištěno, že ztráta výdělečné schopnosti stěžovatele nepřesahuje 50%, nemá stěžovatel dle §u 8, zákona ze dne 25. února 1922, č. 39 Sb. z. a n., nároku na vyšší důchod invalidní, než mu byl zemským úřadem přiznán. V postupu zemské odvolací komise neshledalo ministerstvo žádné závady.
Rozhoduje o této stížnosti, uvážil Nejvyšší správní soud toto:
Protizákonnost spatřuje stěžovatel v tom, že při stanovení výdělečné neschopnosti k povolání 50%, při duševní chorobě není kuratela A. J. nikterak odůvodněna, ač stěžovatel jest naprosto neschopen výdělku, jsa od 1. března 1921 v předčasné výslužbě, takže měla býti mu přiznána od 1. března 1921 100% výdělečná neschopnost.
Výtku takto formulovanou neshledal Nejvyšší správní soud opodstatněnou proto, že otázka, je-li stěžovatel výdělečně neschopen a do jaké míry, není otázkou právní, nýbrž skutkovou, kterou smí Nejvyšší správní soud zkoumati jen v mezích §u 6, odst. 2, zákona o správním soudu, tudíž jen potud, pokud zjištění této skutkové okolnosti netrpí některou z vad řízení vytčenou v citovaném předpisu. Ve věci samé však otázku tuto Nejvyšší správní soud zkoumati není povolán.
Pokud tedy stěžovatel ve zjištění 50% neschopnosti výdělečné spatřuje nezákonnost, míjí se výtka tato cíle.
Zbývá přezkoumati naříkané rozhodnutí ještě pod zorným úhlem druhé výtky vadnosti řízení.
Vadnost řízení vidí stěžovatel v tom, že "přes striktní předpis nebylo zde správně jednáno", že totiž ministerstvu sociální péče nikterak nepřísluší přezkoumati nálezu zemské odvolací komise."
Žalovaný úřad namítá zmatenost této výtky, která neobsahuje proti naříkanému rozhodnutí přesně stížnostní body podle §u 18, zákona o správním soudě.
Jakkoli stylisace výtky vadnosti řízení není bezvadnou, lze přece z ní seznati, co stěžovatel jí zamýšlel.
Stěžovatel vytýká naříkanému rozhodnutí, že postavilo se na právní stanovisko, že nález zemské odvolací komise jest pro žalovaný úřad nepřezkoumatelným, takže, jak v dávodech rozhodnutí toho se zdůrazňuje, nelze za tohoto stavu ministerstvu učiniti žádného dalšího úředního opatření.
Раk-li stěžovatel toto právní stanovisko napadá a spatřuje v zaujetí jeho vadu řízení, nelze, jak žalovaný úřad v odvodním spise vyvozuje, výtku tu prostě odmítnouti proto, že není tu stížnostního bodu po rozumu §u 18.
Nejvyšší správní soud výtku tuto, kterou pokládá za dostatečně formulovanou, činí předmětem přezkoumání a shledává ji odůvodněnou. Jak již bylo několikráte vysloveno, zejména v poslední době nálezem ze dne 5. března 1927, č. 4290 (Boh. A. č. 6370), jest výrok zemské odvolací komise pro válečné poškozence podle vládního nařízení z 8. června 1922, č. 184 Sb. z. a n., jako pouhé znalecké dob rozdání pro rozhodnutí zemského úřadu pro péči o válečné poškozence i ministerstva sociální péče o přiznání důchodu podle zákona č. 142/20 a č. 39/22 částí skutkové podstaty a může správním úřadem po stránce formální správnosti býti přezkoumán. Znalecké dobré zdání, i když bylo získáno způsobem zvláště kvalifikovaným, jak tomu jest při nálezích zemské odvolací komise pro válečné poškozence. nemusí býti pro rozhodující úřad za všech okolností závazným, z čehož se podává, že jest nutno přezkoumávati nálezy komise té úřadem správním i z požadavku právní obhajoby. I straně musí býti v řízení správním dána možnost kritiky znaleckého dobrozdání. Již v odvolání vytýkal stěžovatel, že určení 50% výdělečné neschopnosti neodpovídá jeho zdravotnímu stavu, že jest úplně výdělku neschopným, jsa od roku 1919 zbaven svéprávnosti. Výtku tuto opětuje i ve stížnosti na Nejv. správní soud.
Žalovaný úřad, vycházeje z mylného právního názoru, že nález zemské odvolací komise zbavuje jej povinnosti učiniti jakékoli další úřední opatření, nezkoumal vůbec nález ten jako část skutkové podstaty po stránce formální správnosti a nezaujal nijakého stanoviska k námitkám stěžovatelovým. Žalovaný úřad pouze v doslovu důvodů podotkl, že v postupu zemské odvolací komise neshledal žádné závady, čímž reagoval jen na výtku odvolání, že zemská odvolací komise stěžovatele nepředvolala osobně k prohlídce, takže v této větě nelze snad spatřovati výrok, vztahující se na otázku formální správnosti nálezu. Nesluší proto usuzovati, jak chce tomu odvodní spis, že stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu podaná nesměřuje proti vlastnímu obsahu naříkaného rozhodnutí, že ministerstvo sociální péče nemůže na nálezu zemské odvolací komise ničeho měniti, naopak stížnost napadá přímo pod zorným uhlem vadnosti řízení tento obsah naříkaného rozhodnutí.
Poněvadž tudíž vylíčené nedostatky řízení zaviněny byly mylným právním názorem žalovaného úřadu, nezbylo než rozhodnutí zrušili dle §u 7. zákona o správním soudě.
(Nález Nejv. správ. soudu ze dne 5. května 1928, č. 11848/28.)

Citace:

Zemský úřad a ministerstvo sociální péče jsou povinny zkoumati nález zemské odvolací komise i po stránce právní obhaboby.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 205-207.