K výkladu zákona o 8hodinové době pracovní ze dne 19. prosince 1918, č 91 Sb. z. a n. (Předpis zákona č. 91/1918 Sb. z. a n. o zákazu noční práce, právě tak, jako ustanovení tohoto zákona o maximální pracovní době 8hodinné, jsou myšleny toliko na práce osob v námezdním poměru jsoucích, tedy zaměstnanců a nikoliv zaměstnavatelů.) — Trestním nálezem městské rady města Brna ze dne 21. června 1927, č. 15718/27/11. byl stěžovatel odsouzen pro přestupek § 8. zákona ze dne 19. prosince 1918, č. 91 Sb. z. a n., jehož se dopustil tím, že dne 5. května 1927 započal s prací u válu ve své provozovně před 5. hodinou ranní, neboť doznal kontrole dne 5. května 1927 v jeho závodě živnostenským inspektorem provedené, že uvedeného dne bylo vyvažování a dělení těsta již hotovo v 5 hodin ráno a uložena mu podle § 13 cit. zákona pokuta ve výši 5000 Kč, v případě nedobytnosti vězení v trvání 180 dnů. Odvolání stěžovatelovo do tohoto trestního nálezu bylo naříkaným rozhodnutím zamítnuto z důvodu, že skutková podstata přestupku stěžovateli za vinu kladeného jest prokázána vlastním jeho doznáním, že dne 5. května 1927 započal s vyvažováním a dělením těsta ve své pekárně již před 5. hod. ranní; vyvažování a dělení těsta děje se u válu a jest tedy vlastní pekařskou prací, s níž tehdá nesmělo býti vzhledem k ustanovení § 8. cit. zákona započato před 5. hod. ranní. Jak úřad I. stolice, tak i žalovaný úřad, shledávají skutkovou podstatu přestupku § 8. zákona č. 91/1918 Sb. z. a n. v tom, že stěžovatel započal s pracemi u válu, resp. s vyvažováním a dělením těsta, které nutno kvalifikovati jako vlastní pekařskou práci, dne 5. května 1927 již před 5. hod. ranní, pro kteréžto skutkové zjištění shledávají oporu ve vlastním doznání stěžovatelově, učiněném zmíněného dne živnostenskému inspektorovi u příležitosti kontroly podniku stěžovatelova. V odvolání do trestního nálezu I. stolice stěžovatel Uvedl, že neprávem byl uznán vinným přestupkem § 8. cit. zákona, neboť v doznání, které jedině sloužilo úřadu za podklad jeho výroku o vině stěžovatelově, jen prohlásil, že on sám (stěžovatel sám) částečně těsto vyvážil a nadělil před 5. hod. ranní. Ve stížnosti na nejvyšší správní soud pak tuto výtku blíže rozvádí, namítaje, že skutková podstata přestupku § 8. zák. č. 91/1918 Sb. z. a n. není dána, když stěžovatel sám koná práce, o které jde, v době noční. Stěžovatel však jen doznal, že on sám před 5. hod. ranní v dílně pracoval a částečně vyvážil a rozdělil těsto, aby provedl přípravy pro vlastní práci u válu, se kterou jeho dělníci započali až po 5. hodině ranní. Vzhledem k uvedené námitce bylo nejvyššímu správnímu soudu zkoumati, zda zákaz noční práce, vyslovený v § 8. cit. zákona, uložen jest netoliko zaměstnancům, nýbrž i zaměstnavateli a zda tedy tvoří skutkovou podstatu zmíněného přestupku § 8. cit. zákona již okolnost, že stěžovatel sám započal s prací v. pekárně před 5. hod. ranní, jak za to má naříkané rozhodnutí. Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčiti názoru, který v tom směru projeven jest v naříkaném rozhodnutí. Paragraf 8. zákona ze dne 19. prosince 1918, č. 91 Sb. z. a n., stanoví, že noční práce, t. j. práce od 22. do 5. hodiny, jest v zásadě zakázána, pokud není výslovně (v bodech 1, 2 a 3 cit. §) dovolena. Paragraf 8. cit. zákona, uvedený v části jednající o „práci noční“, jest specielním ustanovením zákona o 8hodinové pracovní době, který vydán byl na ochranu osob v námezdním poměru zaměstnaných, jak patrno již z ustanovení § 1. cit. zákona, podle něhož skutečná pracovní doba zaměstnanců v podnicích živnostenskému řádu podrobných, nebo po živnostenskú provozovaných, nesmí trvati zásadně déle, než 8 hodin ve 24 hodinách, nebo nejvýše 48 hodin týdně. Paragraf 8. cit. zákona nevyslovuje sice zákaz noční práce výslovně pro zaměstnance, užívaje v bodu 1. obratu „pracovati v noci“, v bodu 2. pak obratu „práce noční“ a v bodu 3. „přechodné práce v noci“, leč z okolnosti, že tu jde o specielní předpis zákona o 8hodinové době pracovní, vydaného na ochranu zaměstnanců a pak zejména z předpisu § 9, č. 1 cit. zákona, podle něhož se k noční práci mohou bráti pouze zaměstnanci mužského pohlaví starší 16 let, nutno dospěti k závěru, že předpis zákona č. 91/1918 Sb. z. a n. o zákazu noční práce právě tak, jako ustanovení tohoto zákona o maximální pracovní době 8hodinné, jsou myšleny toliko na práce osob v námezdním poměru jsoucích, tedy zaměstnanců a nikoliv zaměstnavatelů. Vyslovil-li tedy žalovaný úřad v naříkaném rozhodnutí, že skutková podstata, přestupku stěžovateli za vinu kladeného jeví se v tom, že stěžovatel započal dne 5. května 1927 s prací u válu, resp. s vyvažováním a dělením těsta ve své pekárně již před 5. hod. ranní, vycházel při tom z mylného právního názoru, že zákaz noční práce podle § 8. cit. zákona postihuje i zaměstnavatele samého a bylo proto naříkané rozhodnuti zrušiti pro nezákonnost, aniž měl soud příčiny zkoumati, zda šlo v konkrétním případě o práce takového druhu, které zákazu noční práce podle § 8. cit. zákona podléhají.— (Nález nejvyššího správního soudu ze dne 14. června 1929, č. j. 11958/29.)