Nález zemské odvolací komise.

Hodnocení průvodů
úřadem.
Výměrem zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Čechách ze dne 30. července 1923, č. j. 21718/1-23, nebyl uznán stěžovatel se zřetelem k lékařské prohlídce v Lounech ze dne 21. února 1923 válečným invalidou a nepřiznán mu důchod invalidní.
Proti tomuto výměru odvolal se stěžovatel k zemské odvolací komisi pro válečné poškozence v Praze poukazuje na nález superarbitrační z roku 1919 a na nálezy okresní komise sociálně lékařské v Mostě ze dne 21. října 1920 a lékaře důvěrníka v Lounech ze dne 21. února 1923.
Nálezem zemské odvolací komise pro válečné poškozence v Praze ze dne 19. listopadu 1923, č. j. 357/18-23, bylo zamítnuto jeho odvolání proti výměru zemského úřadu a výměr ten potvrzen vzhledem k lékařskému nálezu a posudku prof. Procházky, který zní: „Levé oko choré a skoro slepé. Stav tento nepochází ze služby vojenské, byl již před nastoupením, jak bylo konstatováno při komisi superarbitrační v únoru 1917." Podáním ze dne 7. června 1926 domáhal se stěžovatel obnovy řízení, uváděje, že se jedná patrně o omyl (záměnu jména), poněvadž u vojenských úřadů byla zjištěna jeho invalidita, při čemž se odvolával na obsah nálezu superarbitračního ze dne 20. června 1919.
Zemská odvolací komise pro válečné poškozence v Praze usnesením ze dne 3. února 1927, č. j. 34569/27, nevyhověla žádosti za obnovu řízení, poněvadž prohlídkou na oční klinice bylo zjištěno, že jde o rohovkový zákal, který pochází od flyktaenového zánětu z dětství. Tato okolnost byla zemské odvolací komisi při jednání dne 17. listopadu 1923 známa a poněvadž jinak nevyšly najevo nové okolnosti, které by byly způsobilé přivoditi změnu původního rozhodnutí, bylo žádost za obnovu řízení zamítnouti.
Naříkaným rozhodnutím ze dne 31. května 1927, č. j. 16102/V-1a-27, zamítlo ministerstvo sociální péče stížnost stěžovatele do rozhodnutí zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze ze dne 3. února 1927, č. j. 34569/27, z těchto důvodů:
„Dle výnosu ministerstva sociální péče ze dne 29. února 1924, č. j. 8400/24, jest obnova řízení prohlídkového nebo přiznávacího možná pouze tehdy, když se vyskytly skutečnosti nebo průvody, které zde byly v době původního řízení, které však v době té nebyly známy.
Dle spisů nebyl stěžovatel nálezem zemské odvolací komise ze dne 17. listopadu 1923 uznán válečným invalidou, ježto bylo zjištěno, že stav levého chorého oka nepochází z vojenské služby, nýbrž byl již před nastoupením, jak bylo konstatováno při superarbitrační komisi v únoru 1917. Při novém šetření a provedené prohlídce odborným lékařem dne 1. října 1926 se zjistilo, že invalida jest úplně zdráv; na oční klinice bylo shledáno, že levé oko je postiženo rohovkovým zákalem od flyktaenového zánětu z dětství.
Z důvodů těch bylo žádost za obnovu řízení zamítnouti. Poněvadž stěžovatel ani ve stížnosti neuvádí nových okolností a tvrdí znovu, že před narukováním byl úplně zdráv, bylo stížnost pro nedostatek podmínek obnovy zamítnouti."
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud:
Žalovaný úřad naříkaným rozhodnutím zamítl sice stěžovatelovu žádost za obnovu, však podle důvodů naříkaného rozhodnutí zabýval se otázkou předpokladu pro přiznání důchodu invalidního, zda totiž choroba oční byla přivoděna aktivní službou vojenskou a dospěl k závěru, že předpoklad ten není dán.
Stížnost bere v odpor naříkané rozhodnutí jen po této stránce a spatřuje vadnost a důsledkem toho i nezákonnost naříkaného rozhodnutí v tom, že žalovaný úřad nepřihlížel k nálezu superarbitračnímu ze dne 20. června 1919, jímž bylo uznáno, že jeho oční choroba byla způsobena aktivní službou vojenskou, nýbrž že vychází ze závěru, vysloveného v nálezu zemské odvolací komise ze dne 17. listopadu 1923, že oční choroba byla tu již před nastoupením služby vojenské,
Okolnost ta je v daném případě otázkou skutkovou, kterou lze
přezkoumati pouze s hlediska § 6 zákona o správním soudu.
Úřad měl pro svůj závěr především oporu v prvém nálezu superarbitračním ze dne 23. února 1917 vydaném na základě posudku garnisonní nemocnice v Temešváru ze dne 4. února 1917 a posudku vojenského lékaře v Gyule ze dne 12. února 1917, dle kterých zjištěna v měsíci únoru 1917 u stěžovatele vada na levém oku, jizva na rohovce s přilnutím rohovky a amblyopie (cicatrix, adhaerens et Amblyopia), která uznána za chorobu trvající již více let a nepovstalou vojenskou službou. Když pak stěžovatel odvolal se v řízení správním na nález superarbitrační za dne 20. června 1919, který konstatoval také vadu oka levého a uznal ji za povstalou vojenskou službou, byl vyžádán zemskou odvolací komisí pro válečné poškozence v Praze posudek české oční kliniky v Praze, který vyzněl v ten rozum, že jde pravděpodobně o chorobu oční z dětských let a znalec profesor Dr. Procházka dospěl pak na podkladě toho materiálu k posudku, že stěžovatel sice jest útrobně zdráv, že však jeho levé oko jest postiženo rohovkovým zákalem od flyktaenového zánětu z dětství a že oko bylo uměle předrážděno.
Stížnost ovšem namítá, že v naříkaném rozhodnutí není správně citován doslov posudku oční kliniky tím, že tam není citováno slovo „pravděpodobně". Vadu tuto neshledal však nejvyšší správní soud podstatnou, uváživ, že žalovaný úřad neopírá se jen o tento posudek, nýbrž že k závěru svému dospěl právě jen z toho, že posudkem tím byla potvrzena správnost superarbitračního nálezu ze dne 23. února 1917.
Další rozpor spatřuje stěžovatel v tom, že žalovaný úřad zjišťuje, že odborný lékař při novém šetření dne 1. října 1926 shledal invalidu „úplně zdravým", kdežto oční klinika sama konstatuje chorobu levého oka.
Rozpor ten však je jen zdánlivým, poněvadž žalovaný úřad tím patrně vyslovil jen, že při všeobecném — celkovém — vyšetření stěžovatele znalcem prof. Procházkou neshledány poruchy zdraví (posudek jeho ze dne 20. října 1926 kontrastuje, že stěžovatel jest „útrobně zdráv, že stěžoval si jen na oční chorobu"), při čemž znalec Procházka ovšem nepřihlížel ke specielní oční chorobě, kterou vyšetřila, oční klinika sama a kterou pak dále znalec vzal základem pro svůj konečný posudek.
Měl tedy žalovaný úřad pro své rozhodnutí nález superarbitrační komise ze dne 23. února 1917 dosvědčený posudkem oční kliniky a znalce prof. Procházky na straně jedné a superarbitrační nález ze dne 20. června 1919, jehož se dovolává stěžovatel, na straně druhé.
Přikloní-li se žalovaný úřad pro svůj závěr k jednomu z nich, běží již jen o hodnocení důkazů, jejichž věcné přezkoumání vymyká se z kognice nejvyššího správního soudu.
Byla proto stížnost zamítnuta jako bezdůvodná.
(Nález N. S. S. ze dne 31. ledna 1929, č. 1867/29.)

Citace:

Nález zemské odvolací komise.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 521-523.