„O racionalisaci s hlediska zaměstnanců“ přednášel v Sociálním ústavě ČSR ve čtvrtek dne 21. března t. r. posl. Ant. Hampl. Předsedající min. r. Ing. Pokorný zdůraznil v úvodu, že Sociální ústav věnoval problému racionalisačnímu již několik přednášek a že zřídil ke studiu jeho ve svém středu i zvláštní komisi.
Přednášející posl. Hampl zmínil se v úvodu své přednášky o problému racionalisace v celé jeho šíři a zdůraznil, že všechna moderní hesla, jichž cílem je zrychlení pracovního tempa a zlacinění výroby, nejsou v podstatě ničím novým, nýbrž, že již v minulosti můžeme se v hospodářském životě setkati s podobnými zjevy, jichž cílem byl boj proti všem nehospodárným ztrátám rázu technického a organisačního. Dosud ovšem tyto zjevy nenabyly tak pronikavého rázu jako hnutí racionalisační. Racionalisaci v užším slova smyslu definuje jako snahu výrobu usnadniti a zmnožiti, a v širším slova smyslu je podle něho racionalisaci způsob využití výrobních prostředků a snaha o účelnou organisaci závodů a vybavení jich moderními prostředky. Že po válce snahy vědeckého řízení práce projevily se takovou silou, toho jsou příčiny předně snaha nahraditi ztráty válkou způsobené, dále tlak z venčí (v Německu reparační závazky), boj o nové rozdělení trhů a konečně snahy konkurenční. Problémem racionalisačním zabývají se nejen státy demokratické, nýbrž i Rusko, jako stát socialistický, kde k tomu účelu zřízen byl zvláštní ústav, li nás problémem tím zabýval se theoreticky pouze Sociální ústav Československé republiky a Masarykova akademie práce.
Po té přechází řečník ke stanovení důsledků racionalisace pro zaměstnance, a uvádí, že racionalisace způsobuje především nezaměstnanost a vyřazuje z výrobního procesu dělníky, kteří by zrychlené výrobě byli, podle názoru zaměstnavatelů, na závadu, dále rychlým pracovním tempem přílišně vyčerpává síly zaměstnanců, zmechanisováním, automatisací a monotonisací pracovních výkonů oslabuje individualitu zaměstnanců a zbavuje je radosti z práce.
Z těchto ukázek důsledků racionalisace pro zaměstnance dovozuje řečník, že je to nejen problém sociální, nýbrž i velice důležitý problém národohospodářský. Na příkladu Německa a Rakouska ukazuje, že stát i kruhy podnikatelské budou se muset zabývati zejména otázkou nezaměstnanosti způsobené racionalisací, a praví, že po vzoru Německa přijdou jistě i naše podnikatelské kruhy s návrhem na změnu sociálního pojištění v tom směru, aby invalidní a starobní důchod byl poskytnut zaměstnancům, kteří by pro své stáří mohli býti na závadu rychlému výrobnímu tempu. Zaměstnavatelé budou hleděti, aby sociální pojištění jim pomohlo nésti břemena racionalisace zaopatřením starých dělníků, které by byli mravně povinni nésti sami, a budou se tudíž snažit přesunouti část břemene zaopatření těchto zaměstnanců na stát. Řečník na statistických datech ukazuje, jak racionalisace mění poměr dělníků k úředníkům a zřízencům v neprospěch dělníků, a dovozuje, že nezaměstnaností budou postiženy především kruhy dělnické. Na vývodech prof. Dra Schönbauma ukazuje přednášející, že u nás tato nezaměstnanost stejně jako v řadě jiných států, bude, ovšem jen po přechodnou dobu, zmírněna tím, že do výrobního procesu budou v bezprostřední době nastupovati ročníky zaměstnanců válkou a jejími důsledky seslabené.
Racionalisace bude míti důsledky i na zmenšení okruhu malých podnikatelů, neboť koncentrace horizontální i vertikální vyřazuje již dnes malé podnikatele z celé řady oborů podnikání. Důsledky racionalisace zabývali se nejen odborové organisace dělnické a zaměstnanecké vůbec, nýbrž i jiné instituce a jako příklad, jak by mělo býti neblahým důsledkům racionalisace čeleno, uvádí resoluci přijatou na sjezdu Mezinárodní associace pro sociální pokrok ve Vídni v roce 1927.
Odborové organisace zaměstnanecké, poučeny případy z historie, kdy méně vyspělé dělnictvo stavělo se proti technickým pokrokům, ale svou věc prohrálo, staví se k problému racionalisace zásadně kladně, ovšem za předpokladu, že racionalisace nesmí snižovati vědeckou a odbornou úpravu zaměstnanců a že racionalisace nesmí býti využito proti zaměstnancům. Odborové organisace zaměstnanecké staví se tudíž nikoliv proti racionalisaci jako takové, nýbrž proti škodlivým důsledkům racionalisace. Je tudíž otázkou, jak by řešení otázky racionalisace mělo býti prováděno. Přednášející soudí, že problém ten může býti řešen jedině dohodou organisací zaměstnaneckých a zaměstnavatelských a za iniciativní součinnosti státu. Racionalite předpokládá tedy především iniciativy a kromě ní je třeba odborné kontroly v závodech. Naše živnostenská kontrola je, podle přednášejícího, příliš odvislou a musela by se v tom směru přizpůsobiti. Podle názoru odborových organisací zaměstnaneckých musí racionalisace býti pojímána hlouběji, než jak se s ní setkáváme v závodech a jejím cílem nemá býti pouze vyšší soukromohospodářský zisk, nýbrž co největší prospěch obecný. Racionalisační výroba musí míti zájem na tom, aby drahocennou složkou lidskou ve výrobě bylo hospodařeno co nejekonomičtěji a podnikatelé mají povinnost plně odškodniti dělnictvo, jež by bylo v důsledku racionalisace z výroby vyřazeno. Racionalisace má tedy míti ten smysl, aby statky byly rozmnoženy pokud možno s nejmenší námahou, ale, aby při tom zabezpečen byl spravedlivý podíl těm, kdož při ní spolupůsobili. Má se zabrániti nezaměstnanosti, racionalisací má se nutně vyvolati zkrácení pracovní doby a má býti povzbuzena vnitřní spotřeba. Snahy racionalisační musí se díti v zájmu celku a nemá při nich rozhodovati krátkozrakost získání okamžitých výhod, jež budou nutně vyváženy velikými hospodářskými škodami v budoucnosti.
Náš stát má k příznivému vyřešení racionalisačního problému řadu dobrých předpokladů, především značné přírodní bohatství a schopné pracovní síly. Je tedy úkolem, aby těchto úspěšných předpokladů racionalisace bylo účelně využito ve prospěch celku, aby když již má dojiti k rozmnožení statků, aby se to dálo pokud možno bez všelikých příkrostí a aby zaměstnancům dostalo se při tom na zvýšené produkci spravedlivého podílu.