Propuštění železničního zaměstnance pro nedostatek čsl. státní příslušnosti.

(§ 11. odst. 4. stanov Pensijního ústavu soukr. drah v Brně.)
K rozkazu ministerstva železnic propustilo ředitelství místní dráhy Moravská Ostrava—Karvinná K. St., správce dopravy a náměstka provozního ředitele této dráhy, dnem 31. července 1924 ze služeb místní dráhy, poněvadž není státním občanem československé republiky.
Výměrem ze dne 25. července 1914, č. 18/591, sdělil Pensijní ústav soukromých drah v Brně ředitelství místní dráhy Moravská-Ostrava— Karvinná, že vyměřil K. St. pensijní požitky podle §u 11. č. 4 stanov částkou 16268 Kč ročně počínaje 1. srpnem 1924 a po dobu nezaměstnaností, a vyslovil, že ředitelství místní dráhy Moravská Ostrava—Karvinná je povinno nahraditi ústavu podle §u 11. č. 4 odst. 3 stanov to, co ubude z prémiové reservy propuštěného, tedy celé zaopatřovací požitky.
Zemská správa politická na Moravě rozhodnutím ze dne 5. února 1926, čj. 12500/26, odporu správní komise města Moravské Ostravy proti výměru hořejšího nevyhověla z důvodů v odpor vzatého výměru, ježto pro vznik regresního nároku dle §u 11. odst. 4. stanov je rozhodným fakt výpovědi nebo propuštění zaměstnance z jiné příčiny, než které jsou uvedeny v cit. §u 11. odst. 4. stanov, a nerozhoduje tedy pohnutka, jež vedla k výpovědi nebo propuštění zaměstnance, když nárok na pensi byl již založen (10 roků členství).
Ministerstvo železnic vydalo výnos ze dne 17. března 1923, č. 81132/VI, obsahující direktivy ohledně další služby St., poskytnuvši dříve stěžovatelce, které ostatně bylo a jest známo, že nesmí zaměstnávati cizích státních příslušníků, lhůtu na rozmyšlenou v předpokladu, bude-li jí záležeti na St., že učiní sama podání v té věci, nestojí-li oň, že ho nahradí. Stěžovatelka mohla v případě, že jí záleželo na St., podati žádost na ministerstvo železnic za prominutí náležitosti státního občanství dle §u 5. odst. 6. služ. řádu pro zaměstnance čsl. státních drah, toho však neučinila.
Naříkaným rozhodnutím ze dne 27. září 1927, č. 10874/IV/3/27, nevyhovělo ministerstvo sociální péče odvolání strany do rozhodnutí zemské správy politické v Brně, z důvodů obsažených v prvním odstavci naříkaného rozhodnutí.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud:
Podkladem naříkaného rozhodnutí jest předpis §u 11. č. 4. stanov pensijního ústavu soukromých drah v Brně, který zní:
„Byl-li služby schopný definitivní zaměstnanec, který byl členem nejméně 10 skutečných nebo započtených let, vypovězen nebo propuštěn ze služeb podniku z jiné příčiny než pro těžké disciplinární provinění nebo na základě soudního rozsudku, odsuzujícího pro zločin, poskytne se mu po dobu nezaměstnanosti neb ode dne, kdy dosáhl starobní hranice (§ 12.), pense, na niž měl by nárok, kdyby byl býval jeho služební poměr zrušen pro tělesnou nebo duševní vadu.
Je-li zaměstnán, výdělek jeho však nedosahuje 2/3 dřívějších služebních požitků, poskytne se mu z oné pense částka, které je zapotřebí na doplnění těchto 2/3 atd.
Podnik, jenž propustil takového definitivního zaměstnance, povinného pojištěním dle §u 2. odst. 2., resp. jemuž pojištění v tomto pensijním ústavu nahrazuje pojištění dle všeobecného pensijního zákona, musí pensijnímu ústavu uhraditi to, co z prémiové reservy ubylo výplatou zaopatřovacích požitků po dobu, po kterou měl výdělek nedosahující 2/3 průměru započítatelných služebních požitků, které měl za posledních 5 roků nebo za eventuelně kratší doby služební.“
Stěžovatelka spatřuje nezákonnost naříkaného rozhodnutí především v tom, že úřad nesprávně použil ustanovení §u 11. č. 4 stanov, které předpokládá, že zaměstnanec tam uvedený byl služby schopný, tomu však v daném případě není, když nedostatek státního občanství československého, pro který byl propuštěn, rovná se úplné neschopnosti služby, takže, byl-li propuštěn jako cizozemec služby neschopný, nelze zaměstnavateli uložiti náhradu zaopatřovacích požitků dle §u 11. č. 4 odst. 3. stanov, nýbrž má St. nárok na pensi ze společenstevního pensijního ústavu dle §u 11. odst. 2b) stanov. Námitce této nelze přisvědčiti.
Pojem schopnosti, pokud se týče neschopnosti služby, podává se nejen z předchozích odstavců 2. lit. b) a 3 §u 11. stanov, nýbrž i z odstavců 3 a 5 §u 12. stanov. Zejména pak obsahuje § 12. odst. 5 definici neschopnosti služební, která je převzata z §u 7. odst. 1. zákona ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců; rozuměti jí sluší jen nezpůsobilost zastávati dosavadní zaměstnání pro tělesnou nebo duševní vadu (invaliditu). Proto také § 11 odst. 2. lit. b) a odst. 3 má na zřeteli jen takovou invaliditu, která musí dle §u 12. odst. 3 stanov býti prokázána lékařským vysvědčením, a nemůže, jak mylně usuzuje stížnost, vyplňovati pojem neschopnosti služební také nedostatek státního občanství. Nelze tudíž spatřovati nezákonnost naříkaného rozhodnutí v tom, že žalovaný úřad St. pokládal za schopného služby po rozumu 4. odstavce § 11. stanov a že nepoužil v daném případě §u 11. odst. 2. lit. b) stanov, který přece výslovně mluví o neschopnosti služby způsobené tělesnou nebo duševní chorobou, o jakou v tomto sporu vůbec nejde.
Další nezákonnost shledává stížnost ve výroku žalovaného úřadu, že nerozhoduje podle §u 11. č. 4. stanov pohnutka, jež vedla k výpovědi nebo propuštění zaměstnance, když nárok na pensi byl již založen, nýbrž že stačí pouhý fakt výpovědi nebo propuštění zaměstnance z jiné příčiny, než které jsou uvedeny v citovaném předpisu stanov. Stěžovatelka opakuje tu námitku, kterou vznesla již v řízení administrativním, že nepropustila St. bezdůvodně z pouhé vlastní iniciativy, nýbrž nucené k nařízení ministerstva železnic.
Nejvyšší správní soud však nezákonnosti takové nemohl shledati, poněvadž podle znění §u 11. č. 4 stanov záleží v tomto směru pouze na tom, zda St. byl propuštěn ze služeb podniku z jiné příčiny než pro těžké disciplinární provinění nebo na základě soudního rozsudku odsuzujícího pro zločin.
Je-li v daném případě nesporno, že příčinou propuštění byla jen skutečnost, že St. není státním občanem československým, stalo se propuštění z jiné příčiny, než které jsou uvedeny taxativně v citovaném předpisu stanov, aniž dále záleží na pohnutce takové jiné příčiny, která v konkrétním případě vedla k propuštění.
Je proto pro řešení tohoto sporu nerozhodno, zda stěžovatelka propustila St. z vlastní iniciativy či z popudu ministerstva železnic, když stanovy pojem oné jiné příčiny nijak neomezují, zejména ne snad ve směru stížností zastávaném, že by výpověď nebo propuštění musily se státi z vlastní iniciativy podniku, u něhož byl člen pensijního ústavu zaměstnán.
To, co stížnost dále uvádí o obsahu výnosu ministerstva železnic ze dne 17. března 1923. č. 8132/VI, jakož i o názoru zemské správy politické v Brně, že obec mohla žádati u ministerstva železnic za prominutí náležitosti státního občanství St. dle §u 5. odst. 6 služebního řádu pro zaměstnance čsl. státních drah, vybíhá z rámce přípustné stížnosti, uváží-li se, že předmětem kognice nejvyššího správního soudu je toliko rozhodnutí poslední administrativní instance ve spojení s jeho důvody, nemůže však nejvyšší správní soud zabývati se také stanoviskem a důvody stolic nižších, jichž naříkané rozhodnutí poslední instance nepřevzalo. V daném případě se shora citovaným výnosem ministerstva železnic a otázkou, mohla-li stěžovatelka žádati u ministerstva železnic za prominutí náležitostí státního občanství St., obíralo jen rozhodnutí zemské správy politické, tuto část odůvodnění však žalovaný úřad do svého výroku nepojal, čemuž dal zřejmý výraz tím, že odkázal na důvody obsažené v prvním odstavci rozhodnutí zemské správy pol. Je tedy pro právní posici strany nyní směrodatným výhradně výrok ministerstva sociální péče jako instance poslední a veškeré vývody stížnosti, obírající se otázkami, které do výroku tohoto nebyly převzaty z odůvodnění nižší stolice správní, nemohou dojiti povšimnutí. Byla proto stížnost zamítnuta jako bezdůvodná.
(Nález ze dne 18. dubna 1929, č. 3851/28.)

Citace:

Propuštění železničního zaměstnance pro nedostatek čsl. státní příslušnosti. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 418-420.