NPD documents search: Sociální revue, 10 (1929) - Z judikatury Nejv. a Nejv. správního soudu

Z judikatury Nejv. a Nejv. správního soudu.

Úrazové pojištění.
(Podává odborový přednosta Vlad. Šmídek.)
K pojmu výdělku, rozhodného pro výměru úrazového pojistného (§ 16 zákona úraz.) a pro výpočet úrazového důchodu (§§ 6 a 7 cit. zák.). — Započítatelnost zpropitného.
Mezinárodní společnosti lůžkových vozů a velkých expresních vlaků evropských v Praze. Úrazová pojišťovna dělnická v Praze předepsala z jejího podniku: obsluha lůžkových a restauračních vozů na základě provedené revise mezd za období I. a II. roku 1925 pojistné v úhrnné částce 56172 Kč 62 h. Podle výpočtu pojistného stěžovatelkou podaného činily by pojistné příspěvky v uvedených obdobích pouze 47629 Kč 91 h. Rozdíl mezi těmito částkami pojistného per 8542 Kč 71 h vznikl tím, že do součtu mezd zaměstnanců stěžovatelčiných, při revisi vyšetřených, pojat byl v předpisu pojistného také příjem číšníků na zpropitném, kdežto stěžovatelka příjem ten ve svém výpočtu neuvedla.
Námitkám proti uvedenému výměru společností podaným zemská správa politická nevyhověla. Odvolání stěžovatelčino bylo pak naříkaným rozhodnutím zamítnuto.
O stížnosti, vytýkající rozhodnutí tomu nezákonnost, Nejvyšší správní soud uvážil:
Na sporu jest jedině otázka, zda zpropitné, jehož se dostává číšníkům stěžující si společnosti, zaměstnaným při provozování jejího podniku lůžkových a restauračních vozů, lze pokládati za součást pracovního výdělku, započítatelného do základu pro předpis úrazových příspěvků. Žalovaný úřad zodpověděl otázku tu kladně a opřel naříkané rozhodnutí o §§ 6 a násl. a § 16 úr. zák.
Stížnost proti tomu především namítá, že pro vyměření pojistného jest rozhodným pouze § 8 úr. zák. Leč nelze jí dáti za pravdu.
V § 8 obsaženo jest ustanovení, že za plat nebo mzdu podle úr. zák. pokládají se tantiémy, podíly na zisku a jiné odměny za práci, jakož i naturální požitky. Naproti tomu § 16 úr. zák., jenž jedná zvláště o tom, podle čeho sluší vyměřiti pojistné příspěvky, nařizuje, že se to má státi podle pracovního výdělku pojištěncova. Sedes materiae není tedy jen § 8, nýbrž také v § 16, na jehož ustanovení jest ovšem při řešení sporné otázky vzíti zřetel.
Podle § 16 úr. zák. sluší úrazové příspěvky (pojistné) platiti podle pracovního výdělku pojištěnců. Zákon úr. pojem pracovního výdělku blíže nevymezuje a neobsahuje ustanovení, které požitky nutno pokládati za jeho součásti. Výkladem pojmu pracovního výdělku zabýval se Nejvyšší správní soud již v nálezu Boh. A 325/20.1 Vyslovil v něm právní názor, že výrazu „pracovní výdělek“ v §u 16 úr. zák. nesluší rozuměti tak, že jest jím míněn výtěžek práce, získaný na základě smlouvy pracovní, nýbrž že pod tento výraz nutno zahrnouti vše, co zaměstnanec v důsledku svého pracovního poměru vydělá a s čím může jako s příjmem počítati, byť i nešlo vždy o lakové požitky, na něž by měl přímý právní nárok. Jet patrným múyslem zákona zabezpečiti zaměstnanci, jenž utrpěl úraz, důchod, stanovený určitým procentem k jeho příjmu před úrazem, který se má příjmu tomuto, pokud možno, přibližovati. Tomu nasvědčuje zejména i sám výraz „pracovní výdělek“ v §§ 6, 7 a 16 a předpis § 8 úr. zák. Na tom, byly-li příjmy, pocházející z určitého pracovního poměru, smluveny čili nic. tedy nesejde (srov. nález Boh. A 569/20).2 Pro výklad pojmu pracovní výdělek jsou tedy rozhodný dvě okolnosti:
a) aby šlo o hmotnou výhodu, které se zaměstnanci dostává v důsledku jeho pracovního poměru, tedy aby tu byla příčinná souvislost mezi touto výhodou a existencí pracovního poměru a
b) aby tato hmotná výhoda měla do té míry ráz pravidelnosti, stálosti, aby pojištěnec mohl s ní jako s příjmem počítati.
Obě tyto podstatné pojmové náležitosti pracovního výdělku jsou ve sporném případě dány.
Stěžovatelka připouští, že její zaměstnanci dostávají od cestujícího obecenstva odměny a nepopírá, že odměn těchto (zpropitného) dostává se jim při příležitosti prací, které konají pro stěžovatelku. Z toho plyne, že dotčení zaměstnanci (vrchní a pomocní číšníci) dostávají zpropitné v důsledku svého pracovního poměru, neboť kdyby v takovém poměru ke stěžující si společnosti nebyli a práce pro ni v restauračních vozech nekonali, nebylo by ani pro cestující obecenstvo příležitosti, aby jim zpropitné poskytovalo. Jest tu tedy dána příčinná souvislost mezi poskytováním a přijímáním zpropitného a trváním pracovního poměru. Tím dán jest první ze shora uvedených předpokladů pro úsudek, že zpropitné spadá pod pojem pracovního výdělku ve smyslu § 16 úr. zák. Namítá-li stížnost, že cestující nejsou povinni zpropitné dávati, že činí tak z pouhé liberality, že zpropitné není odměnou za práci, pro kterou číšníci byli stěžovatelkou sjednáni, nýbrž odměnou za úsluhy. prokázané cestujícím, tedy za pracovní výkon, který byl proveden pro ně, nikoli pro stěžovatelku jako zaměstnavatelku, nutno proti těmto vývodům uvésti, že tyto okolnosti, na něž stěžovatelka klade důraz, pro stanovení pojmu pracovního výdělku podle § 16 úr. zák. rozhodný nejsou. Pracovní výdělek nekryje se, jak stížnost mylně se domnívá, se mzdou v hotovosti a v naturaliích, zaměstnanci na základě smlouvy příslušející, zejména nikoli tehdy, jestliže odměna jeho již předem se stanoví v předpokladu, že zaměstnanec jako úplatu za své práce konané v podniku, úrazovému pojištění podléhajícím, přímo od zákazníků podniku obdrží zpravidla v podobě zpropitného úplatu, která jest určena k lomu, aby mzdu buď vůbec nahradila nebo smluvenou mzdu doplnila.
Také druhý pro výklad pojmu pracovního výdělku rozhodný znak, totiž že zpropitné jest hmotnou výhodou, která má ráz pravidelnosti, stálosti a že s ní může pojištěnec jako s příjmem počítati, je dán. V tom směru přicházejí v úvahu výpovědi svědků.
První z nich potvrdil, že jeho příjem na zpropitném jako vrchního číšníka u stěžující si společnosti činí měsíčně 1000 Kč, kdežto měsíční plat po srážkách pouze 96 Kč a že při nastoupení služby bylo mu výslovně řečeno, že zpropitné tvoří jeho výhradný příjem. Druhý svědek pak uvedl, že byl přijat jako bezplatný číšník jen s částečným stravováním a měsíčním paušálem na uniformu 100 Kč. Příjem jeho jest dobrovolné zpropitné, jež činí měsíčně 700 Kč.
Výpovědmi těchto svědků a výpovědi dalšího svědka, průvodčího u stěžující si společnosti zaměstnaného, který udal, že má po srážkách měsíční plat 310 Kč a dostává měsíční zpropitné asi 900 Kč, vyvrácena jest námitka stížnosti, že o pravidelném poskytování zpropitného zaměstnancům stěžovatelčiným nemůže býti řeči a že jejich příjmy na zpropitnétn jsou jen nepatrné, řídké a mimořádné. Zároveň jest z výpovědí těch zřejmo, že žalovaný úřad měl v nich pro svůj úsudek, že zpropitné číšníkům stěžovatelčiným poskytované, mělo ráz pravidelnosti a stálosti příjmu a že k němu stěžovatelka při určení jejich mzdy brala zřetel, náležitý a bezpečný podklad.
Pokud stěžovatelka namítá konečně, že názor žalovaného úřadu odporuje pojmu pracovního výdělku proto, poněvadž každý pracovní úkon podléhá dani z obratu, že však žádný zřízenec stěžovatelčin, ani ona sama daně této ze zpropitného neplatí, stačí k odůvodnění bezpodstatnosti této námitky podotknouti, že pro posouzeni otázky, lze-li nějaký příjem pokládati za součást pracovního výdělku ve smyslu § 16 úr. zák. jest právně úplně bezvýznamnou okolnost, platí-li či neplatí-li se z něho nějaká daň, neboť okolnost tato na právní povaze příjmu nemůže nic změniti.
Nejvyšší správní soud nemohl tedy v naříkaném rozhodnutí, uznávajícím ve shodě s judikaturou býv. správního soudu vídeňského (srov. na př. nález Budw. A 6822/09)3 zpropitné za součást pracovního výdělku podle § 16. úr. zák. shledati vytýkanou nezákonnost a zamítl proto stížnost jako bezdůvodnou.
(Nález Nejv. správ. soudu ze dne 23. ledna 1929, č. 1283/29.)

Nález z 9. února 1920, č. 1009 (viz Šmídek, Sbírka zákonů a nařízení o pojištění dělníků pro případ úrazu, str. 38).
Nález z 27. října 1920, č. 10174 (viz Šmídek, Sbírka zákonů a nařízení o pojištění dělníků pro případ úrazu, str. 39).
Nález z 18. června 1909, č. 5666 (viz Šmídek, Sbírka zákonů a nařízení o pojištění dělníků pro případ úrazu, str 38).

Citace:

Z judikatury Nejv. a Nejv. správního soudu. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 322-333.