K § 21, od st. 3 min. nař. č. 4790/1917. — Totožnost podniku. — Okresní úřad v Prešově výměrem ze dne 2. května 1924, č. 5070/24, zrušil k odvolání Mořice Glücka v Terně výměr okresní dělnické pojišťující pokladny v Prešově, č. 1801/1923, jímž Mořici Glückovi, jako nástupci v podniku firmy Emerich Deutsch, touto firmou nezaplacené nemocenské pojistné příspěvky včetně moučné dávky 17.585 Kč 21 h byly k náhradě předepsány, a osvobodil jmenovaného od náhrady tohoto obnosu. Ministerstvo sociální péče naříkaným rozhodnutím nevyhovělo odvolání okresní pokladny pro dělnické pojištění v Prešově podanému z tohoto výměru a potvrdilo jej z těchto důvodů: Podle zprávy četnické stanice v Gergelaku ze dne 1. června 1926 Mořic Glück neprovozoval nikdy žádného dřevařského podniku ani sám, ani ve společnosti s jinou firmou a nepřevzal od Deutsche podniková zařízení movitá ani nemovitá. V měsíci prosinci 1920 ukončil Emerich Deutsch svůj lesní podnik a zaměstnané dělníky propustil. Podle zprávy téže četnické stanice ze dne 9. prosince 1926 mezi Mořicem Glückem a Emerichem Deutschem žádná písemná kupní smlouva nebyla sjednána. Podnik Emericha Deutsche záležel v kácení a prodávání dříví. U Mořice Glücka žádný dřevařský lesní podnik vůbec neexistoval, poněvadž Glück prodával pouze hotové palivové dříví, koupené, resp. vyměněné od Deutsche. Z uvedeného jest zřejmo, že Mořic Glück nebyl nástupcem v podniku Emericha Deutsche, neboř nástupnictví v podniku předpokládá totožnost živnostenského odvětví, místa, pracovních prostředků a řízení, která však konaným šetřením nemohla býti zjištěna.“ O stížnosti, kterou podala na toto rozhodnutí okresní nemocenská pojišťovna v Prešově, uvážil nejvyšší správní soud toto: Předmětný spor byl řešen podle předpisu §u 21, odst. 3 min. nařízení 54790 z r. 1917, jenž stanoví, že za nedoplatky pojistných příspěvků a legitimačních poplatků zodpovědný je nejen původní dlužník, nýbrž i každý, kdo toho kterého času je majitelem podniku — nástupce podniku. — Ohledně této povinnosti posouditi se má totožnost podniku, pokud se týká okolnost, provozuje-li nástupce podnik původního dlužníka, dle daných okolností. Dle tohoto předpisu jest předpokladem ručení nástupce v podniku za nedoplatky nemocenských příspěvků jeho předchůdce, aby nástupce provozoval podnik původního dlužníka, t. j. totožnost podniku po stránce objektivní. Otázku totožnosti podniku Emericha Deutsche a Mořice Glücka zodpověděl žalovaný úřad záporně, vycházeje z názoru, že totožnost podniku předpokládá nejen totožnost živnostenského odvětví, nýbrž i místa pracovních prostředků a řízení, — jichž totožnost popřel, — přikládal tedy rozhodující význam pro řešení otázky totožnosti podniku i jeho rozsahu a způsobu provozu. Tato hlediska pro posouzení totožnosti podniku považuje nejvyšší správní soud za správná, poněvadž nelze logicky mluviti o tom, že nástupce provozuje podnik původního dlužníka, jsou-li tu podstatné různosti v těchto, žalovaným úřadem vytčených kriteriích. Zda v konkrétním případě takové podstatné různosti tu jsou, posuzuje úřad „dle daných okolností“ (§ 21, odst. 3 cit. min. nařízení) a lze úsudek, k němuž došel, hodnotě skutkový materiál, provedeným šetřením získaný, nejvyššímu správnímu soudu přezkoumati toliko s hlediska §u 6. odst. 2 zákona o správním soudě, t. j. není-li řízení po stránce procesní vadné a má-li úsudek úřadu oporu ve spisech a je-li logicky možný. Takových vad soud neshledal. Mělť úřad pro tento svůj úsudek dostatečnou oporu ve spisech, zejména ve zprávách četnické stanice v Gergelaku ze dne 1. června a 9. prosince 1926, dle nichž Emerich Deutsch svůj podnik lesní ukončil v prosinci 1920 a dělníky v něm zaměstnané propustil. Glück od něho nepřevzal žádná podniková zařízení, nýbrž koupil od něho pouze několik set sáhů dříví na jaře 1921, z nichž větší část prodal a malou část nechal spáliti na dřevěné uhlí, při čemž zaměstnával své vlastní 3 dělníky; Glück sám koupil již v roce 1917 od velkostatkáře Bojanovicze v Usovcích dřevo na stojato, dal je pokáceti a vyměnil toto dřevo (klády) za dříví od Emericha Deutsche, a něco doplatil; podnik Deutschův spočíval v kácení a prodávání dříví, Glück prodával pouze dříví koupené, resp. vyměněné od Deutsche. K tomu podotkl velitel četnické stanice, že je mu tento případ znám, neboř byl již v roce 1921, tedy v době, kdy koupě dříví mezi Glückem a Deutschem byla uzavřena, velitelem stanice v Gergelaku. Kromě těchto četnických relací byla tu ještě výpověď svědka Jana Cundry, jenž zejména potvrdil, že Glück část dřeva od Deutsche koupeného odprodal a část vypálil na uhlí, při čemž zaměstnával pouze tři dělníky, kdežto u Deutsche bylo zaměstnáno 15 až 16 dělníků. Uznal-li úřad na tomto podkladě, že tu je podstatná různost v rozsahu i způsobu provozu podniku původního dlužníka a Mořice Glücka, nelze shledati, že by úsudek ten byl v rozporu se spisy anebo nelogický. Stěžující si strana popírá správnost tohoto zjištění, poukazujíc na správu obecního notáře Schütze z Terni ze dne 6. května 1924, dle níž Mořic Glück celou lesní manipulaci převzal od Deutsche, čímž vytýká skutkovému zjištění úřadu rozpor se spisy. Než týž notář, byv vyzván úřadem k vyjádření, nemohl okresnímu úřadu v Prešově o sporných okolnostech z vlastního seznání podali žádané vysvětlení a ve zprávě z 1. února 1924 se odvolal na svědka Jana Cundru, jenž byl na to úřadem vyslechnut, a pak ve svých dalších zprávách ze dne 19. září a 18. prosince 1925 uvedl v podstatě totéž, jako četnická zpráva ze dne 1. června 1926, shora citovaná. Není tu tedy tvrzeného rozporu. Pak ale úřad dle toho, co shora řečeno, právem vyslovil, že tu není totožnosti podniku ve smyslu § 21, odst. 3 min. nař. č. 4790/1917 a důsledkem toho právem osvobodil Mořice Glücka od náhrady nedoplatků nemocenských pojistných příspěvků, jež pokladně dluhuje Emerich Deutsch. Výtka stížnosti, že úřad neměl klásti důraz na okolnost, že mezi Deutschem a Glückem neexistovala písemná smlouva, poněvadž není zákonem požadována písemná forma takovéto smlouvy, míjí se cíle, poněvadž úřad kladl váhu jen na faktum, že se písemná smlouva nestala, a uvádí okolnost tuto jako doklad, z něhož ve spojení s jinými dospívá ku shora uvedenému zjištění, aniž by stál na stanovisku, že bez písemné smlouvy by převod podniku nebyl vůbec možný. Bylo tedy stížnost, ježto žádná z přednesených námitek není opodstatněna, zamítnouti jako bezdůvodnou.(Nález nejv. správ. soudu ze dne 21. února 1929, č. 3599/29.)