Rozdělení průvodního břemene ve sporu odpůrčím dle § 30. č. 4. zák. odp. — Případ odpůrčí dle § 30. č. 1. zák. odp., v němž, jde o smlouvu z části úplatnou a z části bezplatnou.

Ve sporu o paternitu zahájeném proti F. M. (rolnickém synovi) uznal tento soudním smírem ze dne 13. ledna 1910 své nemanželské otcovství a zavázal se platiti na výživu dítěte měsíční alimenty, jakož i nahraditi soudní útraty. Poněvadž závazky tyto neplnil, vedena proti němu exekuce, která však neměla výsledku. Nedobytnost pohledávky alimentační byla zaviněna tím, že F. M. prodal a odevzdal kupní smlouvou ze dne 24. února 1909 zřízenou několik dní před narozením nemaženského dítěte, které přišlo na svět 1. března 1909, své pozemky, připsané tenkráte jemu, své matce A. M. za kupní cenu 300 K, ač koupil pozemky ty sám v roce 1906 za 600 K, a že se tím zbavil jediného svého majetku. Z okolností těchto dovozuje poručník nezl. nemanželského dítěte, že kupní smlouva mezi F. M. a jeho matkou A. M. byla uzavřena v úmyslu, zkrátiti nemanželské dítě v jeho nároku na alimenty, a tvrdě, že žalovaná v době kupu věděla o důvěrné známosti svého syna s nemanželskou matkou i o nastávajícím slehnutí této, neboť synu svému ve známosti, resp. ve sňatku s ní bránila, odporuje uvedené kupní smlouvě jednak z toho důvodu, že byla uzavřena v úmyslu zkrátiti nemanželské dítě jako věřitele, a jednak i z důvodu bezplatnosti, pokud je lukrativní. Žaluje proto žalobou odpůrčí, podanou proti A. M. jako žalované, aby uznáno bylo právem, že zmíněná již kupní smlouva je právně bezúčinna vůči nemanželskému dítěti v příčině jeho pohledávky na placení výživného a na náhradu útrat, a že žalovaná jest povinna trpěti, aby na pozemky ty byla ku vydobytí pohledávky vedena exekuce.
Žalovaná tvrdila naproti tomu, že syn její uzavřel kup onen jen proto, poněvadž byl tehdy na vojně a byla obava před válkou na Balkáně; ve strachu před možnou smrtí uzavřel prý F. M. onen kup a určil nižší cenu kupní pouze proto, poněvadž dostal svého času od rodičů peníze na cestu do Ameriky.
První soudce zamítl žalobu, a to z těchto
důvodů:
Hlavní předpoklad odpůrčí žaloby, totiž úmysl dlužníkův zkrátiti svého věřitele potíranou smlouvou, není ve případě tomto dokázán. Úmysl tento náleží dokázati žalobkyni, kdežto žalované jest dokázati, že o tomto úmyslu dlužníka F. M., svého spolukontrahenta, nevěděla.
Oproti domněnkám žalobkyniným, čerpaným z některých podezřelých okolností, stojí ve případu tomto okolnosti svědčící ve prospěch žalované a vy vracející tvrzení žalobkynino; na př. že F. M. byl v době potíraného kupu vojínem, vzal si z vojny dovolenou a v dovolené té, v únoru 1909, kup potíraný dojednal. Okolnost žalovanou i svědkem F. M. tvrzená, že tento ze strachu před válkou hrozící onen kup ujednal, aby své věci uspořádal pro případ, kdyby padl, nabývá pravděpodobnosti notorickou okolností, že v únoru 1909 válka mezi Rakouskem a Srbskem vskutku hrozila, a že byla i část vojska mobilisována. Stěží lze uvěřit, že by tato shoda okolností byla nahodilou. Kdyby byl skutečně F. M. zamýšlel své nemanželské dítě zkrátiti, měl k tomu za 9měsíčního těhotenství nemanžeské matky dosti času, ba byl by tak mohl učiniti i po narození dítěte, až bylo jisto, že nemanželská matka rozhodla se držeti se jako otce jeho. (Bylť zprvu označován všeobecně jistý J. Š. jako nemanželský otec.) Z poměrně nízké ceny o sobě nelze bezpečně souditi na úmysl nepoctivý, směřující ku zkrácení věřitelů, neboť F. M. a žalovaná, jeho matka, si navzájem přáli, a podporovali se, jak je zjištěno, i penězi. V době kupu měl již F. M. vybrán značný obnos od rodičů. Konečně není zvláštností, že při smlouvách mezi příbuznými určuje se v písemní smlouvě cena co nejnižší, obyčejně se zřetelem na poplatky převodní.
Žádná, jen poněkud významná okolnost nebyla z dokazování vyloučena a přece z veškerého průvodního materiálu ani jediná okolnost, ani všecky dohromady nedokazují, že kup onen uzavřel F. M. v úmyslu zkrátiti svou věřitelku (žalobkyni). Ježto pak není dokázán ani úmysl F. M,. zkrátiti svou věřitelku, totiž žalobkyni, odpadá i rozbor otázky, zda-li žalovaná o úmyslu tomto věděla čili nic. Bylo proto žalobní žádost jako bezdůvodnou zamítnouti.
Stolice odvolací potvrdila tento rozsudek.
Důvody:
Soud odvolací nesdílí sice názoru prvního soudce, že žalobce v případě §. 30. č. 4. zák. odp. musí dokázati úmysl dlužníkův, zkrátiti své věřitele, nýbrž je toho mínění, že ve smyslu §u 30. č. 4. z. odp. jest věcí žalované, dokázati, že ona o tomto úmyslu nevěděla. Když však první soudce měl za prokázáno, že dlužník vůbec takového úmyslu neměl, tož nemohla žalovaná vůbec o něm také věděti, protože to implicite v průvodním zjištění je obsaženo.
Toto zjištění prvního soudce je také po názoru druhé instance dle výsledků průvodního řízení správným. Okolnosti uváděné odvolatelkou, ohledně kterých nepřipustil první soudce důkazy jí nabízené, jsou tak neurčité a irrelevantní, že nemají žádného významu pro posuzování úmyslu, neb vědomí o tomto úmyslu. Nepřipustila je proto ani druhá instance, a jest druhá stolice vázána formálně zjištěním prvního soudce, že dlužník věřitele (žalobkyni) zkrátiti nechtěl, a implicite, že žalovaná o úmyslu takovémto nevěděla.
Při tomto zjištění je rozsudek prvého soudce i právnicky správným, neboť o nějakém bezplatném právním jednání nemůže v tomto sporu býti řeči, i kdyby skutečná cena pozemku převyšovala cenu kupní, — nehledě k tomu, že i žalobní petit tomuto odpůrčímu důvodu §u 30. č. 1. z. odp. neodpovídá.
Nejvyšší dvůr vyhověl však dovolání žalobkyninu, zrušil rozsudek soudu odvolacího a odkázal rozepři do stolice druhé, aby ji znovu projednala a rozhodla.
Důvody:
Pokud odporuje dovolání rozsudku soudu odvolacího z důvodů č. 4. a 2. §u 503. c. ř. s., nelze mu upříti oprávněnosti.
Po stránce právnické dlužno totiž uznati, že soud odvolací posoudil rozepři nesprávně jak co do důvodu odpůrčího §u 30. č. 4. zák. odp., tak i co do důvodu č. 1. §u téhož, který byl uplatňován tvrzením, že jde o bezplatné právní jednání.
Pokud běží předem o odpůrčí důvod §u 30. č. 4. zák. odp., vycházel procesní soud prvé stolice z mylného názoru, že bylo na žalobkyni, by dokázala, že F. M. měl úmysl, zkrátiti věřitelku. Prohlásiv pak na základě výsledků líčení a důkazů, že takovýto úmysl dlužníkův dokázán není, dospěl k závěru, že následkem toho netřeba též řešiti otázku, věděla-li žalovaná o takovémto dlužníkově úmyslu, čili nic.
Jakkoli soud odvolací nesdílí správně názoru soudce prvého o rozdělení průvodního břemene, přijímá přes to beze všeho příslušná zjištění stolice prvé, aniž jich přezkoumal a samostatně posoudil, za své, projevuje názor svůj v ten rozum, že jakmile vzal prvý soud za prokázáno, že dlužník úmyslu, zkrátiti věřitele, vůbec neměl, nemohla žalovaná o tom ničeho také věděti, jelikož je to prý zahrnuto implicite ve zjištění soudce prvého, že dlužník úmyslu onoho neměl.
K tomuto názoru soudu odvol, nelze však přisvědčiti z těchto důvodů: Strana ve sporu odpůrčím žalovaná (der Anfechtungsgegner) může odstraniti domněnku, že dlužník zamýšlel zkrátiti věřitele, protidůkazem, že jí v době, kdy uzavírala smlouvu, nebyl tento úmysl dlužníkův znám. Důkaz tento může podati jak tím, že prokáže, že dlužník neměl vůbec takového úmyslu, tak i tím, že dokáže, že jí úmysl nebyl znám. Ve případě prvním jest však její povinností, dokázati zápor. Povinnosti této není vyhověno, pokládá-li se za zjištěno, že skutečnosti dokázané stranou žalující nedostačují, aby se mohlo míti za to, že dlužník měl úmysl věřitele zkrátiti, nýbrž teprv tehdy, je-li jisto, že skutečnosti dokázané stranou žalovanou úmysl takovýto vylučují. — Vyslovil-li tedy první soudce, vycházeje z mylného názoru, že stranou, jejíž povinností je dokazovati, je žalobkyně, že nemůže přijati za dokázáno, že dlužník měl úmysl zkrátiti věřitelku, pak lze v tom viděti jen průvodní výsledek ve smyslu prvnějším, to jest v tom smyslu, že skutečnosti přednesené stranou žalující nedostačují, aby se přijal tento úmysl za prokázaný. Toto však nestačí dle toho, co bylo rozvedeno nahoře po stránce právnické, ku zamítnutí žaloby; ku zamítnutí tomuto by bylo spíše zapotřebí průvodního výsledku v tom smyslu, že se žalované zdařil důkaz záporu, to jest že za daných okolností je úmysl dlužníkův, zkrátiti svou věřitelku, přímo vyloučen. Poněvadž zjištění takového rozsudek neobsahuje, nýbrž přijímá jen za to, že žalobkyně úmyslu toho nedokázala, nelze uznati za správný názor soudu odvolacího, že průvodní výsledek zjištěný stolicí stačí ku zamítnutí žaloby. Pro nedostatek hořejšího zjištění jest proto řízení v podstatné části kusé, a trpí tedy, pokud běží o otázku, je-li tu odpůrčí důvod §u 30. č. 4. zák. odp. vadou, jež byla způsobilá překážeti zevrubnému rozboru a důkladnému posouzení rozepře.
Aniž chce soud odvolací označovati blíže důkazy, jimiž mělo řízení po případě býti doplněno, poznamenává vzhledem ku dolíčení revisního důvodu §u 503. č. 2. c. ř. s. jen tolik, že by se neměl, jakmile se setrvá na právě vyloženém právním názoru, upírati beze všeho význam pro posouzení této rozepře průvodní větě, o níž měli slyšeni býti svědkové T. a J. ve stolicích nižších nabídnutí, avšak nepřipuštění.
Co se týče odpůrčího důvodu dle §u 30. č. 1. zák. odp., tož neuvažuje o tomto rozsudek stolice prvé vůbec výslovně, kdežto rozhodnutí soudu odvolacího prohlašuje jenom zcela mimochodem na základě zjištění, o nichž se děje zmínka nahoře při rozboru odpůrčího důvodu dle č. 4., že je právnické posouzení soudce prvého i v tomto směru správno, jelikož prý nelze v tomto sporu mluviti o smlouvě bezplatné, i kdyby skutečná cena pozemku cenu kupní převyšovala.
K tomuto názoru soudu odvolacího nelze však rovněž přisvědčiti.
Odporovatelnými ve smyslu §u 30. č. 1. zák. odp. jsou i smlouvy, které jsou smíšeny z úplatných a bezplatných. Nutno proto vzíti na přetřes otázku, je-li smlouva v odpor vzatá takovýmto negotium mixtum. K tomu je třeba, zjistiti předem cenu prodané nemovitosti, dále pak, jelikož žalobkyně tvrdí, že byla za sporné pozemky, když jich F. M. nabyl, placena kupní cena 600 K, kdežto do trhové smlouvy, uzavřené mezi ním a žalovanou byla pojata jen kupní cena 300 K, zjistiti, zda a pokud se srovnává tvrzení to s pravdou. V žádném z obou těchto směrů nebyla učiněna zjištění nutná k rozhodnutí otázky, jde-li tu snad o úmluvu z části bezplatnou. I po této stránce jest tudíž řízení kusým a nezpůsobilým, by postačilo jako základ pro vynesení rozsudku.
Dovolací důvody dle č. 2. a 4. §u 503. c. ř. s. jsou tudíž dány, a slušelo proto, aniž bylo nutno obírati se s rovněž uplatňovaným dovolacím důvodem dle §u 503. č. 3. c. ř. s., dovolání vyhověti a uznati dle §u 510. odst. 1. c. ř. s., jak v nálezu jest uvedeno.
(Rozh. c. k. nejv. soudu ze dne 26. září 1911 č. Rv III. 307/11.) K. K.

Citace:

Rozdělení průvodního břemene ve sporu odpůrčím. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1912, svazek/ročník 21, číslo/sešit 1, s. 46-50.