Spory a dlužnické úlevy.

Čtenáři vytkli nám, že jsme v čís. 1 (str. 35) uveřejnili rozhodnutí nejvyššího soudu se samými otazníky a v čís. 2 (str. 73) přehled literatury o otázce, jak mají býti formulovány žalobní petity proti zemědělcům a nezaměstnaným v případech, na které se vztahují vl. nař. 250 a 251 ex 1935, aniž jsme dali návod, jak se má v praksi postupovati.
Mezitím bylo rozhodnutí, námi citované v prvním čísle t. l. otištěno (bez udání pramene) Drem Herdanem v »Richterzeitungu« 1936, str. 264, Drem Dohnálkem v »Právníku«, str. 526 a Drem Kubešem v »Spořitelním Obzoru«, str. 326. Pro praksi jest třeba vyvoditi z tohoto rozhodnutí důsledky, nutno však říditi se jím opatrně (nesmíme tedy pokládati zejména odůvodnění tohoto rozhodnutí za zásadní, jak uvidíme z rozhodnutí ještě novějšího, otištěněho dále).
Jest rozlišovati:
1. Krátkodobá pohledávka dlužníkem popíraná (tedy sporná, § 21, resp. § 20 vl. nař. 250, resp. 251 ex 1935) co do důvodu nebo co do výše, nebo co do obojího:
1. Byl-li spor zahájen před 1. lednem 1936 a trvalo-li popírání i po 1. lednu 1935, ač jest pohledávka účastna úlev splácení, musí žalobce přičiniti k žalobě doložku o »zaplacení v rámci úlev dle příslušného vl. nař.« namísto doložky o »zaplacení do 14 dnů pod exekucí«. Jest to omezení žaloby na plnění (exekvovatelné) v žalobu určovací (neexekvovatelnou, Vážný 7703, 14792).
Neomezí-li žalobce žalobu plnicí v žalobu určovací, učiní tak soud sám tím, že sám přičiní doložku, že žalovaný jest povinen zaplatiti »v rámci splatnosti dle vl. nař. «, což prakticky znamená jen, že soud vyhoví žalobě, znějící na plnění pouze částečně (Vážný 12304, 13293 a j.). Jest úplně lhostejné, je-li upravený (na určovací omezený) petit stilisován »žalovaný jest povinen zaplatiti žalobci Kč .... v rámci vl. nař......«, nebo »žalobci přísluší proti žalovanému pohledávka Kč ..., splatná v rámci vl. nař «.
2. I nyní možno žalovati takové sporné krátkodobé pohledávky se stejným petitem »žalovaný jest povinen platiti Kč v rámci vl. nař. «, a z rozhodnutí z 10. července 1936, Rv I 1594/36 lze usuzovati, že nejvyšší soud nebude požadovati prokazování bezodkladného právního zájmu, ač z opatrnosti dovozování tohoto zájmu z okolnosti, že teprve od rozhodnutí má se započíti se splátkami (§ 21 resp. 20 vl. nař. 250 resp. 251) se to doporučuje (stejně Pužman-Knap, Dlužnické úlevy, str. 95). II. Krátkodobá pohledávka dlužníkem ani co do důvodu, ani co do výše nepopíraná:
1. Tvrdí-li věřitel, že se na pohledávku vůbec nevztahují úlevy, může žalovati na »zaplacení do 14 dnů pod exekucí«, prohraje-li však toto stanovisko, bude žaloba zamítnuta pro tentokráte s povinností k náhradě útrat. Vždyť žaloba byla úplně zbytečná, jestliže dlužník svoji povinnost uznával a nedal k žalobě tedy podnět.
2. Jestliže dlužník neplatí splátky, může věřitel žalovati pouze tyto splátky s petitem na zaplacení do 14 dnů pod exekucí. Jestliže dlužník splátky neplatí a věřitel postupoval podle § 20 resp. 19 vl. nař. 250 resp. 251 ex 1935, a stala-li se tedy celá pohledávka splatnou, teprve tehdy může žalovati věřitel celou pohledávku s petitem na zaplacení do 14 dnů pod exekucí.
To je tedy stav, jak se pro praksi jevil až dodnes.
Nyní k tomu přichází ještě další rozhodnutí, a to z 15. X. 1936, Rv I 1997/36, které se týká případu ad II. (pohledávek co do důvodu a výše nesporných). Podle tohoto rozhodnutí má se žalovati vždycky celá pohledávka na zaplacení do 14 dnů, i když je nesporná, a tedy i když dlužník splátky řádně dodržuje a nedává k žalobě podnět. I takový dlužník musí podle tohoto rozhodnutí si nechat líbiti nadělání útrat žalobou. Pro zajímavost i toto rozhodnutí uveřejňujeme a přenecháváme čtenářům, aby jeho argumentaci sami posoudili, a přikloní-li se k ní, aby i tam, kde zemědělci a nezaměstnaní jsou dlužni a uznávají svůj dluh co do důvodu i výše a řádně platí splátky, žalovali a odsuzovali na zaplacení do 14 dnů pod exekucí s útratami, kdežto mají-li za to, že jest správné to, co uvedeno sub II, shora, a co jest v souhlase nejen s psaným právem (na př. se zásadou §u 406 c. ř. s.), ale i se zásadami slušnosti a účelnosti, aby se řídili podle názoru sub II. vysloveného. Upozorňujeme, že ani toto další rozhodnutí nebylo dosud nikde uveřejněno, a že nám je dal k disposici p. Dr. Rudolf Krombholz, advokát z Litoměřic.
Důvody rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 15. října 1936, Rv I 1997/36:
Z přednesu žalovaných jest patrno, že jsoucnost zažalované pohledávky nepopírají a že se jejich námitky soustřeďují toliko na tvrzení, že zažalovaná pohledávka není splatná.
Žalovaná strana zastává názor, že ustanovení §u 13 vl. nař. 250/35 týká se splatnosti zažalované pohledávky a že proto jest žaloba předčasná, pokud splátky, které jako úlevy ve vl. nař. byly povoleny, nedospějí k splatnosti. To by znamenalo, že takové žaloby na plnění před splatností splátky by byly vůbec vyloučeny. Tuto zásadu však nelze srovnati se zmíněným vl. nař. Jest totiž třeba uvážiti, že ustanovení §u 21 i u pohledávky, která požívá jinak úlev, předpokládá zřejmě žalobu a rozhodnutí o ní, je-li pohledávka sporná, a že podle ustanovení §§ 19 a 20 věřitel může požadovati zaplacení celého zbytku pohledávky s příslušenstvím za podmínek z těchto §§ 19 a 20 stanovených, a to bez rozdílu, zda pohledávka byla sporná, či nikoli. Názor, že v prvním případě (u sporných pohledávek § 21) by nebylo místa pro žalobu na plnění, nýbrž jen pro žalobu s petitem na určení (§ 228 c. ř. s.), jak má za to odvolací soud, nemá opory v tomto ustanovení vl. nař. a musel by vésti k tomu, že postavení věřitelovo by se ztížilo, poněvadž věřitel by byl nucen žalovati znovu na plnění, aby dosáhl vykonatelného exekučního titulu. Účel právní úpravy nemůže býti ten, že by věřitel byl nucen uplatňovati tutéž pohledávku dvojím sporem. Podobně jest tomu v případech §§ 19, odst. 2 a 20 vl. nař., z nichž vyplývá, že úlevy mohou zaniknouti, takže by bylo na újmu věřitelovu, kdyby mu bylo dáno oprávnění k žalobě teprve až úlevy zaniknou. Podle § 18 vl. nař. jest právo na úlevy vázáno na podmínky, a bylo by opět věcí soudu teprve po zvláštní žalobě rozhodnouti, zda ony podmínky byly splněny, kdyby o tom měl vzniknouti spor. To všechno odporuje názoru, že vl. nař. 250/35 Sb. z. a n. vylučuje žaloby na plnění. I předpisy o opatřeních v exekučním řízení (§§ 25 a násl. vl. nař.) mluví pro správnost názoru, že tyto žaloby na plnění jsou přípustný, neboť dlužník může uplatňovati nárok na úlevy při zaplacení pohledávek, aniž mu v tom brání exekuční titul, o nějž se pohledávka opírá. Tyto úvahy vedou k úsudku, že žaloba na plnění nemůže býti vyloučena ani prozatím a jedině pouze proto, poněvadž splátky podle § 13 vl. nař. dosud nedospěly; tyto úvahy mluví pro správnost výkladu, podle něhož z tohoto ustanovení nemůže býti odvozováno, že také splatnost pohledávky samé byla posunuta. Máme-li na mysli to, co právě bylo uvedeno, pak se může takový výklad opírati také o doslov ustanovení § 13 vl. nař., v němž na rozdíl od »splatnosti« úleva dlužníkova byla vyjádřena jiným způsobem (tak zejména slovy »nemohou býti vymáhány« v § 13, odst. 4 vl. nař.), která účinek úlev přenášejí spíše do exekučního řízení v užším slova smyslu. Pro to mluví ostatně i okolnost, že v uvedeném vl. nař. jest obsažen poukaz na exekuční řízení i mimo IV. oddíl, který zejména jedná o tomto řízení (srov. na př. § 19, odst. 1 vl. nař.).
Podle tohoto rozhodnutí tedy by případy uvedené shora sub II. bylo třeba řešiti opět jinak: Uznává-li žalovaný svůj dluh co do výše a popírá-li pouze splatnost, musel by na žalobu submitovati co do důvodu i co do splatnosti a navrhnouti pouze odsouzení žalobce do útrat, poněvadž žalobce žaloval bez jakéhokoliv podnětu k žalobě. Podle tohoto rozhodnutí tedy by také žalobce mohl každého dlužníka účastného úlev žalovati jen »na zaplacení do 14 dnů pod exekucí«, a nikoli žalobou určovací »v rámci úlev«. I toto řešení by bylo přijatelné, kdyby se mohlo opříti o zákon.
Ať tak, či onak, jest však zajisté nejvýš nutno, aby již jednou byly dosavadní pochybnosti odstraněny, jinak důvěra v právní bezpečnost tím značně trpí.

Citace:

Spory a dlužnické úlevy. Právní prakse, měsíčník československých právníků . Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1936-37, svazek/ročník 1, s. 144-146.