Právní prakse, měsíčník československých právníků , 1 (1936-37). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 320 s.
Authors:
= Právní prakse, 1 (1936-37)
PDF

Plenární usnesení nejv. soudu


a jich význam t. j. usnesení učiněných v 11. členném senátu o různě řešených právních otázkách za účelem zachování jednotnosti judikatury — zajímavě rozebírá sen. pres. n. s. Václav Cícha v článku »Poznámky k plenárnímu usnesení nejvyšího soudu ze dne 26. října 1936, pres. 1268/36 (č. 1382 sb. m. spr. civ.)«, Soudcovské listy, roč. 18, 1937, str. 33: »Takové usnesení je podle zachovávané praxe závazné pro všechny senáty nejvyššího soudu, třebaže není závazné pro soudy nižších stolic (§12 obč. zák.). Dojde-li táž otázka k řešení u nejvyššího soudu, nemůže se tento uchýliti od názoru v plenárním usnesení zaujatého, takže se strana může na judikát spolehnouti. To ovšem se prakticky rovná autentickému výkladu dotčené právní normy, jímž se nejvyšší soud říditi musí. Takový účinek plenárních usnesení, t. zv. judikátů, zapsaných do knihy judikátů, se u nejvyššího soudního dvoru ve Vídni zakládal na císařských rozhodnutích ze dne 3. října 1854 a srpna 1872. U nás není pro to zákonného podkladu, neboť podle § 12 zákona č. 216/1919 o nejvyšším soudě jest opatření k cíli zachování jednotnosti judikatury vyhrazeno jednacímu řádu vládou schválenému (a ovšem řádně publikovanému), který pro náš nejvyšší soud dosud vydán nebyl. Přes to se tento účinek fakticky i u nás plenárním usnesením přiznává, protože by jinak nebylo lze jednotnost judikatury u nejvyššího soudu udržeti. Ježto však není předpisu, jak by se jednou usnesený judikát dal změniti (jinak tomu bylo ve Vídni podle zmíněných císařských rozhodnutí), nelze t. č. ani pochybené plenární usnesení odstraniti. Uvádím jen na příklad zřejmě pochybený judikát ze dne 9. února 1921, pres. 163/21, uveřejněný ve sbírce nejvyššího soudu pod č. 918, podle něhož lze povoliti podle § 17 rozlukového zákona rozluku manželství i tehdy, byl-li rozvod manželství od stolu a lože vysloven rozsudkem pro zmeškání. Tento judikát, odporující zásadám rozlukového řízení, zejména zásadě oficiosnosti a zásadě pravdy materiální, vede k souhlasným a často bezdůvodným rozlukám. Z toho, co uvedeno, již vyplývá, jaké opatrnosti a pečlivé přípravy je k plenárnímu usnesení třeba. Doporučovalo by se také, aby v jednacím řádu pro nejvyšší soud bylo pomýšleno na určitou kvalifikovanou většinu a kdyby jí nebylo dosaženo, na další zesílení plenárního senátu (snad na 15 členů), kde by teprve rozhodovala prostá většina hlasů. Nyní může snadno vyjíti takové důležité rozhodnutí z většiny jen nahodilé. Samo se rozumí, že je třeba, aby důvody plenárních usnesení byly co nejjasnější a nejpřesvědčivější a aby zejména bylo také dbáno zásady »respice finem«.
Citace:
Plenární usnesení nejv. soudu. Právní prakse, měsíčník československých právníků . Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1936-37, svazek/ročník 1, s. 209-210.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).