Byl-li přijat někdo za domovníka a obdržel podle § 8 zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 82 Sb. z. a n. byt domovnický, nepodléhá byt tento zákonu o ochrane nájemníků ani tehda, kdyby domovník z bytu něco platil.

A. L. obdržela čtvrtletní soudní výpověď podle § 10 zák. ze dne 30. ledna 1920 č. 82 Sb. z. a n. jednak z poměru domovnického, jednak z bytu а k námitkám jejím prohlásil soud prvé stolice soudní výpověď za bezúčinnou, protože bylo prokázáno, že domovnice z bytu domovníckeho skutečně platila nájemné, důsledkem čehož dlužno ji pokládati za nájemnici, když zákon nikde nepředpisuje požadavek úměrnosti nájemného.
Soud odvolací změnil rozsudek a uznal výpověď účinnou z těchto důvodů:
Žalovaná ve sporu sama tvrdila, že ujednala s majiteli domu svůj domovnický poměr spolu s povinností platiti čtvrtletní nájemné s přirážkami dne 19. září 1924, tudíž za platnosti domovnického zákona ze dne 30. ledna 1920 čís. 82 Sb. z. a n.
Podle § 15 tohoto zákona nemůže býti právo příslušející domovníku podle § 8, aby mu byl dán vhodný světlý а k řádnému používání způsobilý byt, pokud možno o dvou místnostech (pokoj a kuchyň blízko domovních dveří), vyloučeno ani obmezeno ujednáním.
Z toho plyne, že toto právo domovníkovo nemůže býti dotčeno opačným ujednáním stran, ať již jde o úmluvu, že domovník má platiti majiteli domu plnou činžovní hodnotu bytu, či pouze něčím na ni přispívati.
Jestliže se snad v přítomném případě žalovaná domnívala, že placením nájemného byla zkrácena, mohla se domáhati nápravy v tom směru, aby její povinnost platební byla zmenšena, po případě i odstraněna, avšak to ničeho nemění na tom, že byt jí poskytnutý nutno podle zákona pokládati za byt domovnický. Podle toho nezáleží ani na tom, že snad žalovaná platila podle ujednání majitelům domu plnou činžovní hodnotu bytu, který jí byl poskytnut a který podle souhlasného udání stran sestával z pokoje a kuchyně s předsíní a menší místností, zvanou »koupelna«, která však jako koupelna nebyla zařízena. Ježto tedy byt onen byl bytem domovnickým podle § 8 cit. zák., končilo jeho používání pro žalovanou zrušením domovnickeho poměru, tudíž v tomto případě dnem 14. července 1526. Nejvyšší soud potvrdil tento rozsudek, připojiv tyto důvody:
Dovolání, uplatňující jen dovolací důvod mylného právního posouzení věci ve smyslu § 503 čís. 4 c. ř. s., není opodstatněno, neboť odvolací soud posoudil věc po stránce právní v podstatě správně. Žalovaná podle vlastního udání byla dne 19. září 1924 přijata žalobci zia domovnici a jest proto byt, daný jí po rozumu § 8 zákona ze dne 30. ledna 1920 čís. 82 Sb. z. a n., pokládati za byt domovnický, jenž nepodléhá zákonu o ochraně nájemníků. Na tom nemění ničeho okolnost, že žalovaná z bytu něco platila, neboť rozhoduje, že bytu užívala jako bytu domovnického, jehož používání končí zrušením domovnického poměru. Názor tento vyslovil a blíže odůvodnil nejvyšší soud již v rozhodnutí, uveřejněném ve sb. n. s. pod čís. 6075 a nemá příčiny, proč by se od něho odchyloval v tomto případě. Dovolání se proto odkazuje na důvody onoho rozhodnutí. Nerozhodnou byla by i okolnost nižšími soudy ostatně nezjištěná, že majitel domu dovolil prý žalované, by si vzala do podnájmu H. a učednici, neboť ani to nebylo by ničeho měnilo na povaze právního poměru, založeného mezi stranami.
Rozhodnutí nejvyš. soudu ze dne 30. března 1927 čj. Rv I 437/27.

Citace:

Byl-li přijat někdo za domovníka. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, číslo/sešit 15, s. 515-516.