Rozvrh přejímací ceny za pozemky přiznané drobným pachtýřům děje se v řízení nesporném podle zásad o rozvrhu nejvyššího podání za nemovitosti v dražbě prodané (§ 26 zákony ze dne 27. V. 1919 č. 318 Sb. z. a n.). Rekursní lhůta obnáší 14 dnů a platí tu obdobně sankce vytčená v § 210 ex. ř.

Obě nižší stolice zamítly nároky uplatňované jménem patronátních břemen, nejvyšší soud nevyhověl dovolací stížnosti české finanční prokuratury, opravil však usnesení nižších stolic v ten rozum, že se k nárokům církevních ústavů vyplývajících z patronátních břemen při rozvrhu přejímacích cen nepřihlíží, a to z těchto důvodů:
Předpis § 26 požad. zák. ze dne 27. V. 1919 č. 318 Sb. z. a n. stanoví, že soud rozdělí přejímací ceny podle zásad o rozvrhu nejvyššího podání za nemovitosti v exekučním řízem. Exekuční řízení v pravdě to není, protože nejde o žádnou exekuci, pročež také starší předpisy, jež mluví o rozdělení náhrady za vyvlastněné nemovitosti, na př. § 34 odst. 2. zák. o vyvlastnění k účelům železničním ze dne 18. II. 1878 č. 30 ř. z. a j., o exekučním řízení nemluví, nýbrž jen o uspokojení nároku podle ustanovení o rozdělení trhové ceny za nemovitosti v exekuční dražbě prodané.
§ 47 odst. 1 náhr. zák. stanoví proto přesněji, že rozvrh přejímací ceny za nemovitosti S. P. Úř.-em převzaté děje se sice podle zásad o rozvrhu nejvyššího podání za nemovitosti v dražbě prodané, avšak v řízení nesporném.
Jakkoli jest stylisace cit. § 26 požad. zák. velmi těžkopádná, přece sotva lze pochybovati, že chce pouze říci, že rozvrh se děje podle zásad daných v exekučním řízení, neboť jí rozuměti jest tak, jakoby zněla i »podle zásad o rozvrhu nejvyššího podání za nemovitosti v dražbě prodané«, nechceť zajisté činiti tu výjimku ze všeobecného předpisu § 17 odst. 3., že řízení ve věcech drobných pachtýřů jest řízení nesporným, což je důležito ohledně rekursní lhůty a jistě odpovídá úmyslu zákonodárce, aby byla lhůta 14denní a ne 8 denní, jako je v řízení exekučním. Skutečně není tu žádné exekuce a chtíti tedy dáti místo řízení exekučnímu, bylo by anomalii, pro niž není důvodu zákonodárného.
Pak se ale jedná o sankci na nepřihlášení nároků. Ale tato otázka, kterou i § 47 náhr. zák. opomenul a která by se tedy řešili musila jen z ostatních předpisů zákonů o pozemkové reformě a z předpisů nesporného patentu (§ 2 č. 9. a 10.), po případě z analogie a z přirozenosti věci (§ 7 obč. zák.), zde odpadá, protože prvý soudce sankci vskutku dal a to sankci podle § 210 ex. ř.
Tento předpisuje, aby účastníci byli vyzváni k přihláškám s tou pohrůžkou, že by jinak k jich nárokům bylo přihlíženo toliko potud, pokud z veřejné knihy jsou patrny jako po právu existující а k uspokojení způsobilé, a tuto sankcí prvý soudce svému vyzvání danému v usnesení ze dne 30. I. 1926, jímž položil rok k rozvrhu, připojil a musila se tedy rozuměti i při každém odročení tohoto roku již sama sebou, a proto potom prvý soudce právem v naříkaném usnesení nepřihlížel k nárokům církevních ústavů, jež přihlášeny (specifikovány) nebyly, odvolávaje se na preklusi.
On ovšem tohoto důvodu užívá jen jako podpůrného a v prvé řadě zamítá nárok církevních ústavů z toho důvodu, že patronát co do práv i břemen zůstává u kmenového statku a ohledně nucené odprodaných pozemků vůbec pomíjí a odvolává se na zdejší rozhodnutí čís. 1849 sb. n. s.
Je pravda sice, že to v tomto rozhodnutí tak stojí a že to je správné, avšak to, že břemena patronátní pomíjejí na odpro- dané nemovitosti, není ještě důvodem, aby nemohla přikázána býti z přejímací ceny, a že mohou, to dostatečně jasně naznačil nejvyšší soud, ač to nebylo předmětem stížnosti, jíž v témže rozhodnutí č. 1849, odkázav finanční prokuraturu s jejím prohlášením, že chce hájit zájmy církevního ústavu, právě na rozvrh přijímací ceny a příslušná ustanovení požadovacího zákona, tož § 21, 19, 26 a 23, jež o rozvrhu jednají, k čemuž doložili dlužno, že § 24 téhož zák. výslovně stanoví zásadu pretium cedit in locum rei.
Tento mylný důvod prvého soudce bylo tedy k zamezení dalších nedorozumění výslovně vymýtiti, tím spíše, ježto stále se to ještě opakuje,, že nižší stolice nebo strany podkládají tomu kterému rozhodnutí nejvyššího soudu v pozemkové reformě následkem složitosti právní otázky a nedosti pozorného a přemýšlivého čtení nesprávný, zhusta, jako shora prvý soudce, docela opačný smysl.
Tato nepozornost zavinila také, že finanční prokuratura založila vývody své stížnosti na mylném předpokladu, že jde o pozemky S. P. Ú.-em převzaté, ukládá S. P. Ú.-u péči o kvótu patronátních břemen na oddělené pozemky připadající a odvolává se na zdejší rozhodnutí R I 395/26 (nyní též již uveřejněné pod č. 6163 sb. n. s.) a na náhradový zákon, což vše sem vůbec nepatří, ježto jde o pozemky přiznané drobným pachtýřům.
Důvodem není tedy, že by nároky, o něž jde, neexistovaly a že by proto návrh na jich přikázání bylo zamítnouti, jak prvý soudce učinil, nýbrž že jsou prekludovány, a že se k nim tedy nepřihlíží, což napraveno opravou tenoru výroku prvého soudce rekursním soudem potvrzeného.
Rozdíl není pouze formální, nýbrž má význam i materielní, Kdyby na př. jakýkoli nárok, ať z hypoteční pohledávky neb z reálního břemene, byl následkem nepřihlášení zcela neb zčásti prekludován z přikázání z přejímací ceny, tedy tím ještě nepomíjí, pakli opravdu existuje, nýbrž trvá dále proti osobnímu dlužníku a může na něm býti vymáhán.
Že by snad doba mezi prvým a posledním rozvrhovým rokem, t. j. od 26. února do 23. listopadu 1926 nebyla dostatečnou lhůtou ku podání specifikace, stížnost ani nesnaží se dolíčiti, neudávajíc nijak, že a jaké konkrétní překážky vadily úkol v té době provésti.
Rozhod. nejv. soudu ze dne 30. března 1927 čj. R I 142/27. Dr. Grešl.

Citace:

Rozvrh přejímací ceny za pozemky přiznané drobným pachtýřům. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, číslo/sešit 14, s. 480-482.