21 má stihnouti jen to, oč požitky tímto zákonem upravené převyšují požitky zaopatřovací oprávněnou osobou vůbec odjinud pobírané, nebo jí příslušející.

Vdova F. R. domáhala se u krajského soudu v Č. B. požitků podle skupiny 8. tabulky připojené k zákonu 130/21 v dů- sledku zařádění revírních lesních do této skupiny zákonem čís. 215/22 a dále rozhodnutí, že zaměstnavatel není oprávněn od těchto zaopatřovacích požitků odpočítávati důchod ze soukromého pensijního fondu zřízeného při jeho velkostatku.
Žalobu zamítly všechny tři instance a nejvyšší soud z těchto důvodů:
V projednávaném sporu jde o dvě otázky, totiž o to, zda-li žalobkyni přísluší zaopatřovací požitky podle 8. skupiny tab. připojené k zák. č. 130/21, a o další otázku, zda-li žalovaný jest oprávněn ze zaopatřovacích požitků, placených žalobkyni, podle uvedeného zákona odpočítávati důchod, na který má žalobkyně nárok oproti pensijnímu fondu, zřízenému na jeho velkostatku.
Nárok žalobkyně na zařadění do 8. skupiny podle tabulky připojené k zák. č. 130/21, jehož se žalobkyně domáhá, ježto prý jest vdovou po revírním lesním, zamítl odvolací soud právem. Podle § 10. zák. č. 130/221 nerozhoduje titul, nýbrž skutečně vykonávaná služba.
Revírním lesním podle vysvětlivek vydaných k tabulkám zákona č. 130/21 v prováděcím nařízení ze dne 13. května 1921 č. 189 Sb. z. a n., jest ten, kdo podřízen jsa vrchní správě podniku, vykonává samostatnou technickou a administrativní službu a odpovídá za správný výkon a výsledek. Vzhledem k motivům ze dne 13. července 1922 č. 215 Sb. z. a n. (tisk posl. sněmovny č. 3530), podle nichž povinnosti revírního lesního jsou co do výkonu a rozsahu služby tytéž jako samostatného lesního správce, pročež jest revírní lesní přeřaditi ze skupiny sedmé do skupiny osmé, jest dalším požadavkem přiznání postavení revírního lesního, aby výkony jeho byly většího rozsahu a spojeny byly s větší zodpovědností. Pokud se výměry lesa svěřeného revírnímu lesnímu týče. nemusí tato býti aspoň 700 ha, neboť tento požadavek platí podle zmíněných vysvětlivek ke skupině osmé toliko u lesního správce. S hlediska těchto požadavků (srovnej též nařízení ze 3. XI. 1922 č. 318 Sb. z. a n. příl. A.) kvalifikujících službu při lesnictví na službu revírního lesního, nelze manžela žalobkyně pokládati za zaměstnance tohoto postavení. Jest o něm zjištěno, že konal obvyklé u lesních podřadné práce, jako mzdové listiny, odprodej dřeva v drobném, probírky, že vedl hospodářskou knihu a pod., ale co se týče důležitějších, vyšší úkony a postavení revírního lesního vyznačujících prací, jako jest na příklad vypracování kulturních projektů, mýtních plánů, jest zjištěno, že manžel žalobkyně také je konal, ale podle pokynů daných mu již lesním úřadem. V tom různila se a to podstatně služba jeho od služby revírního lesního, který uvedené práce, byť i práce ty také mají na konec zapotřebí schválen; lesního úřadu, vykonává samostatně. Podle toho nebyla služba manžela žalobkyně službou revírního lesního, to tím méně, kdyžtě služba týkala se polesí jen ve výměře asi 399 ha — hranice skupiny šesté jest 300 ha — tedy nebyla ani značnějšího rozsahu a následkem toho nepatřil do skupiny osmé a nelze tam zařaditi ani žalobkyni jako vdovu po něm.
Odvolací soud nepochybil, že uznal odpočet důchodu, na který má žalobkyně nárok oproti pensijnímu fondu, zřízenému na velkostatku žalovaného, ze zaopatřovacích požitků podle zákona č. 130/21 placených, za oprávněný. Jde o důchod z pensijního fondu zřízeného již v roce 1847, jehož stanovy byly obnoveny 24. XII. 1882 a doplněny dne 1. ledna 1905, jehož povinnými členy byli úředníci a služebníci na velkostatku žalovaného а k němuž majitel velkostatku přispíval ročně 2000 K a hradil ze svého případné schodky. Žalobkyni přísluší z fondu roční pense 1000 Kč. Žalobkyně brání se proti odpočtu tohoto důchodu především uvádějíc, že prý, když se jí odpočítává důchod, na který má nárok oproti Všeobecnému pensijnímu ústavu v Praze, nemůže jí býti odpočítáván také ještě důchod z uvedeného fondu, neboť podle ustanovení § 13 z. č. 130/21 jest prý odpočítávati důchod, na který má oprávněná osoba nárok bučí proti Všeobecnému pensijnímu ústavu v Praze, nebo náhradnímu ústavu, nebo náhradnímu zařízení, tedy odpočítati lze z těchto důchodů jen jediný, Tento názor žalobkyně jest však mylný. Žalobkyně neuvádí znění §u 13. zák. č. 130/21 správně, ono slůvko »buď« v § 13 nepřichází a tudíž ani ze znění, ale ani jinak ze smyslu dotyčného ustanovení, o němž bude ještě níže promluveno, nepřípustnost odpočtu více než jednoho pensijního důchodu neplyne. Žalobkyně proti odpočtu uvádí dále, že pensijní fond na velkostatku žalovaného není náhradním ústavem ani náhradním zařízením a proto, že důchod z něho do odpočtu ze zaopatřovacích požitků podle zák. č. 130/21 nepatří. Žalobkyně míní, že к odpočtu patří jen důchody z náhradních ústavů a ná- hradních zařízení podle zákonů o pensijním pojištění. Avšak ani tato námitka proti odpočtu neobstojí. Účelem zákona čís. 130/21 bylo podle motivů (tisk posl. sněmovny č. 1130, 1471 a senátu č. 573) zajistiti existenci bývalých zaměstnanců na velkém pozemkovém majetku a to ve výši požitků v tomto zákoně stanovené. Co se týče do té doby pobíraných pensi praví se v motivech, že dosud pensijní pojištění uvedených zaměstnanců bylo upraveno buď náhradní smlouvou, náhradním ústavem, pojištěním Všeobecného pensijního ústavu, pojištěním u Vídeňského spolku (Güterbeamtenverein) a pod., nebo záleželo v odbytném nebo v darech z milosti. Pokračujíce, praví pak motivy dále, »břemeno vyšších požitků podle osnovy ukládá se zaměstnavateli«. Z toho plyne, že zaměstnavatele (§§ 11. a 12. zák. č. 130/21) má stihnouti jen to, oč požitky zákonem č. 130/21 upravené převyšují požitky zaopatřovací oprávněnou osobou vůbec odjinud pobírané nebo jí příslušející. V tom smyslu rozuměli jest ustanovení § 13. zák. č. 130/21 a nelze tudíž odpočet omezovali jen na důchody od ústavů a zařízení uváděných v pensijních zákonech, jak míní žalobkyně. Pensijní fond na velkostatku žalovaného byl podle stanov zařízením pensijním a po zavedení nuceného pojištění měl zřejmě úkol zařízení doplňujícího, pokud se týče náhradního, vzhledem k pojištění nucenému.
Rozh. nejv. soudu ze dne 9. června 1927 č. j. Rv. I. 1632/26. Dr. Št. Musil.

Citace:

Zařadění revírního lesního. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1927, svazek/ročník 66, číslo/sešit 14, s. 476-479.