Pojem orgánu v teorii státního práva.

(Nástin základních problémů nauky o orgánech.)
Vladimír Vybral (Brno).
K problému orgánu dostáváme se vždy teorií svazku ať soukromých či veřejných, neboť při konstrukci takovýchto svazků nutně docházíme vždy k závěru, že určité fysické osoby budou za svazek, a jeho jménem, jednati a vytvářeti jeho vůli. Tvoří tedy nauka o orgánech (Organlehre v německé literatuře) podstatnou část teorie zvláště svazků veřejných. Už terminologicky dostává se tato nauka do jistého poměru s t. zv. »organische Staatslehre«, organickou státovědou, od níž nutno onu odlišiti, resp. přesně vymeziti vzájemný jejich poměr. Organickou státovědou rozumíme teorii, která se pokouší vysvětlit podstatu a účel státu jako organismu, to jest jakési mlhavě neurčité hromadné bytosti (Gemeinwesen) stojící v jisté analogii k lidské bytosti. Analogie tato, sloužíc za podklad srovnávání osobnosti státu s osobností fysickou, činí si nárok na vysvětlení pochodu, jež odehrávají se v sociálním útvaru zvaném všeobecně státem. Nejdůslednější je v tomto směru J. C. Bluntschli (Algemeine Staatslehre), který ve státu vidí zosobnění mužského prvku a touto anthropomorfisací, nebo lépe andromorfisací vysvětluje do podrobností povahu státu i hlavní jeho funkce. Takové pojetí státu není ovšem teprve dílem organické teorii státní ze století 19. a 20., nýbrž má své předchůdci snad od počátku lidského uvažování o společenských zjevech, neboť je produktem lidské obrazivosti, která v nedostatku přesného myšlení dává přednost povrchním a mlhavým analogiím. Už Plato přirovnává život státu k životu člověka: symbolika křesťanských církví s »corpus mysticum Christi« měla značný vliv na středověké názory o společenských zjevech. Renaissanční myšlení zasadilo rozhodnou ránu těmto spekulacím. Vycházejíc od lidského individua jako rozumově daného prvku společnosti vybudovala teorie práva přirozeného učení zcela opačné spekulacím organickým, takže lze je kvalifikovati jako anorganickou teorii státu, kterýmžto názvem klasifikují se dnes povšechně odpůrcové směru organického. Dle teorie anorganické stát je kvantitativním souhrnem individuí, vykazujícím určité charakteristické znaky (státní moc na ohraničeném území), dle teorie organické naproti tomu stát je něčím zcela odlišným od kvantitativního souhrnu individuí, totiž je kvalitativně vyšší osobností hromadnou (Gemeinwesen, Gesamtperson, Vrbandspersönlichkeit — v něm. literatuře). Pádem školy přirozenoprávní znova objevuje se organická teorie, zvláště v úvahách o státu u Schellinga a Herdera, od nichž přechází do úvah školy historickoprávní. Z ní vycházejí Beseler a Bähr, kteří v první polovici 19. stol. položili vlastní základy organické státovědy. V druhé polovici je to O. v. Gierke, který vybudoval organickou teorii jako systematickou nauku o státu. Jeho učení o právnických osobách jako reálných osobnostech svazových lze považovat dosud za panující. (Srov. hlavně jeho »Deutsches Privatrecht« 1895, »Genossenschaftsrecht« 2. 1873 a Grundbegriffe des Staatsrechts und die neuesten Staatsrechtstheorien« 1874).
Přívrženci organického směru ve státovědě vybudovali první obsáhlou teorii o orgánech (Organlehre) a považují toto učení za teorii, jež je spojena logickým nexem s organickou státovědou. Tomu však tak není, třebas vnějškově stejný původ slovní zdál by se svědčili i o vnitřní příbuznosti obou nauk. Slovo značilo původně v řečtině nástroj; z tohoto později utvořené „“ bylo výrazem pro každé zřízení opatřené potřebnými nástroji. Odtud vyšel základ pro pojem »organismu«, jehož užívá se specificky ne pro každé zřízení, nýbrž jen pro takové, jež vykazuje jakousi vyšší jednotu immanentní účelnosti. Stojí obvykle v protivě k termínu v mechanismus«, jako určité jednotce, která takové immanentní účelnosti nemá. (Na př. stroj v protivě k člověku, který je ve smyslu aristotelském). Tento protiklad ovšem nemůže klásti nároků na vědeckou přesnost pojmovou, protože pojem immanentní účelnosti je kategorií metafysickou a nelze ji tudíž potřebovat ve vědě o státu a právu, jež jako každá věda, má býti systémem immanentních poznatků. Základní vadou organické teorie státu je právě to, že si neuvědomuje, na jak vědecky vratkém pojmu chce stavěti systém poznatků o státu. Přes to, že považuje stát za osobu s vlastní vůlí, je nucena tato teorie určili jisté fysické osoby za prohlašovatele vykonavatele této vůle chce-li dojíti vůbec k právnicky myslitelné konstrukci této osobnosti. Učení o orgánech buduje se pak na argumentaci, dle níž člověk, ač entelechie sám o sobě, má přece orgány zvlášť vyvinuté pro jednotlivé funkce životní. Tak i stát jako určitá osobnost reální(organismus) má potřebí orgánů k projevu a výkonu své vůle. Argumentace tato neuspokojuje ovšem nikterak, neboť, promineme-li už vědecky pochybný pojem organismu, je tu stále logicky nemožný skok od pojmu orgánu v technickém smyslu k jeho pojetí ve smyslu přeneseném.
Proti názorům směru organického vystoupila řada teoretiků, jichž stanovisko vyplynuvší z odmítavé kritiky organické teorie charakterisováno je všeobecně, jak řečeno, jako a anorganická teorie státu. Je-li tu však shoda v kritickém odmítání organické teorie, není jí v positivním formulování názorů, takže ve specielních otázkách objevují se u zastanců směru anorganického rozbory takového rázu, že mnohá mínění anorganistů jsou bližší organickým názorům než kritikům této školy. S přírodovědeckého hlediska podrobil organickou teorii odmítavé kritice van Krieken (»Über die sogenannte organische Staatstheorie« 1875), s právnického M. v. Seydel (Grundzüge der allgemeinen Staatslehre« 1873). Jednotné hledisko principielně zaujímají positivním řešení orgánních problémů v. Gerber (»Grundzüge eines Systems des deutschen Staatsrecht« 1865), Laband (»Staatsrecht des deutsclien Reiches). Jellinek (»Allgemeine Staatslehre, System der subjektiven öffentlichen Rechte). Tento anorganický směr v prvé řadě popíral onen domnělý logický nexus mezi organickou státovědou a naukou o orgánech, v konstrukci však jednotlivci se rozcházeli a vědomě či nevědomě blížili se mnohdy formulacím organistů. (Srov. Kelsen, »Hauptprobleme«, str. 452). Takto jeví se panující teorii první problém nauky o orgánech v tom smyslu, že nutno voliti mezi jednou či druhou teorií o státě a pokoušeti se na tomto vratkém podkladě o konstrukce další.
O revisi takto postaveného problému zasloužil se H. Kelsen svými »Hauptprobleme der Staatsrechtslehre« (1911), v nichž v prvé řadě, na rozdíl od dosavadních teoretických pokusů, vybudoval si pevné východisko noetické v normativní teorii právní. Kelsen po obsáhlé kritice dosavadních teorií konstruuje positivně asi takto; Při určení pojmu orgánu nutno vyjíti od pojmu právní normy (Rechtssatz), již chápe v »Hauptprobleme« jako vůli státu k vlastnímu chování. Tím je dáno již normou kriterion pro to, co má platit jako jednání státu, neboť přijmeme-li formulaci normy za správnou, pak norma sama poskytne hledané pravidlo přičítání, neboť v normě jako kůli státu o vlastním chování je již stanoveno, které skutkové podstaty musí platit jako jednání státu. Jako specifickou činnost orgánní jest uznati ona jednání, jež se jeví jako realisování státní vůle právní normou vyslovené (str. 464). Tím je vytvořen principielní rozdíl mezi postavením státního orgánu a ostatních subjektů jako poddaných. Neboť tito zaujímají vůči právní normě určité stanovisko svým vlastním chováním, avšak úkol realisovati normu právním řádem stanovenou, ledy přivésti k platnosti státní vůli normou vyslovenou, přísluší jedině státnímu orgánu. Tato formulace vyjadřuje Kelsenovi zároveň základní konstituční prvek; státní orgán musí vždy jednati zákonně, neboť uplatňuje vždy jen vůli státu, právním řádem vyslovenou, takže protiprávní či protizákonná činnost státních orgánů je v moderním právním státě nemyslitelná. — Jedním z přímých důsledků této konstrukce organní jest, že legislativa Kelsenovi důsledně odpadá jako státní orgán a stává se v jeho pojetí pouze »ein sozialer Vorgang«, neboť bylo by logickou chybou konstruovati tvoření státní vůle jako orgánní činnost, když přece z konstrukce orgánní činnosti plyne, že je to činost, která realisuje státní vůli jako hotovou.
Od vyjití knihy »Hauptprobleme«, v níž problémem orgánním byl nucen Kelsen se zabývati ex professo, změnilo se však jeho stanovisko v několika bodech. (Srov. »Problem der Souveränität«, 1920, »Der soziologische und juristische Staatsbegriff«, 1922 a instruktivní »Vorrede zur 2. Auflage der Hauptprobleme«. 1923). Tato změna dotýká se předně konstrukci normy, jejíž formulaci jako státní vůli o vlastním chování Kelsen opustil, čímž padá i na ní založená konstrukce orgánu. Tato dále předpokládala statické hledisko v poznávání právního řádu, jež v novém pojetí ustupuje Kelsenovi před hlediskem dynamickým a z něho plynoucí stupňovitostí právního řádu. Konečně poměr státu a právního řádu, jenž vystižen je v »Hauptprobleme« jako »rub a líc téže medaile«, jeví se pod novým zorným úhlem jako naprostá jednota obou. Tato podstatná změna v základních názorech dotýká se dosavadní jeho konstrukce orgánní tou měrou, že nutno v tomto směru sáhnouti k revisi, jež bude se ovšem podstatně lišili od pokusů prováděných panující právní vědou, jež postrádá určitého východiska metodického.
Druhý problém, jež vládnoucí teorie právní uváděla v přímou souvislost s problémem orgánním, je konstrukce orgánu s hlediska subjektivního práva, s čímž velmi úzce souvisí jiná otázka, totiž problém právní subjektivity orgánu (Rechtspersönlichkeit — Organpersönlichkeit). Úzkou souvislost obou otázek jest vytknouti hlavně s hlediska normativní právní teorie, kdežto panující právní vědě s hlediska praktického rozcházely se oba problémy různým směrem.
Předem nutno si uvědomiti stav problému práva subjektivního, jak je řešen v panující teorii právní. Tato vykazuje tři směry, jež, proti normativní teorii, mají společnou základnu v tom, že nazírají vůbec na podstatu práva jako na oprávnění (nikoli povinnost ve smyslu teorie normativní!), takže s tohoto stanoviska jeví se právo subjektivní jako prius, právo objektivní jako posterius. Právní subjektivitu dle tohoto pojetí pak jest především určití vzhledem k právu subjektivnímu, a to jak pro »poddané«, tak pro státní orgány. Už terminologie je příznačná pro toto pojetí, neboť mluvíc o »Rechtssubjektivität« rozumí jí německá vládnoucí teorie jen způsobilost k subjektivnímu oprávnění; naproti tomu výrazem »Rechtspersönlichkeit«, rozumí si obyčejně jen »Pflichtspersönlichkeit«. Obdobně je tomu s pojmy »Rechtssubjekt« a Rechtsperson. S hlediska normativní teorie, jež podstatu práva vidí ve stanovení povinností, je nepřípustný tudíž tento názor zdůrazňující v právu prvek oprávnění proti relevantnímu prvku povinnosti. Pro toto stanovisko svědčí už ta okolnost, že lze docela dobře myslit právní řád jen se samými povinnostmi, ale opak je vůbec nemožným. (Srov. Weyr. »Základy právní filosofie. 3. kap.).
Pro panující nauku právní byla tudíž rozhodnou v prvé řadě konstrukce orgánu s hlediska práva subjektivního. Zmíněné tři teorie vykládající jeho podstatu lze shruba klasifikovati jako jednoprvkové neb dvojprvkové. (Srov. Weyr »Příspěvky k teorii nucených svazků« str. 77 a n., Kelsen »Hauptprobleme str. 567 a n.). K prvním patří teorie romanistická a civilistická zakládající subjektivní právo na volní moci (»Willensmacht — Windscheid, Arndt, Unger a pandektislé). Proti ní stojí Iheringova »Interessen und Zweckstheorie«. jež zakládá subjektivní právo v zájmu právem chráněném. Tuto theorii už lze charakterisovati jako dvojprvkovou, neboť zájem značí vždy konkrétní směr vůle, bez níž nelze si zájem dobře myslit. Zřejmě dvouprvková je t. zv. »Kombinationstheorie« Bernatzik—Jellinkova, jež za základ subjektivního práva považuje »volní mocí kvalifikovaný zájem«.
Organická teorie, chtěla-li býti důslednou, musela při konstrukci právní subjektivity orgánu volil za základ subjektivního jeho práva »volní moc« za východisko své formulace, neboť považujíc stát, právě tak jako jiné hromadné osoby, za organismus s vlastní vůlí, nemohla tuto vůli prostě fingovat. Při tom pomáhala si právě nejasností pojmu »organismus«, takže zdá se býti docela přípustnou této teorii argumentace jako je na př. Preussova (»Über Orgapersönlichkeit «, Schmollers Jahrbuch 1902): »Für die organische Theorie zerfällt die Gattung Organismus in die beiden Arten des physischen und des sozialen Organismus, deren einer genau so wirklich ist wie der andere«. Nelze ovšem nikterak pochopit. jak by »organismus tak nejasně konstruovaný mohl mít nějakou vůli v reálně psychologickém slova smyslu. Přes to, že organisté připouštějí tuto »vůli« jako primární, vidí se nuceni pro konkrétní právnickou vůli hromadné osoby konstruovali zvláštní orgány. Jenže stojíce důsledně na teorii volní moci, musí dojíti k závěru, že ten, kdo tvoří právně relevantní vůli, je také nositelem práva, čili je orgánní osobností (Organpersönlichkeit). Preuss skutečně dochází k závěru, že kompetence orgánů jsou subjektivní oprávnění zvláště kvalifikovaná, čili že kompetence orgánů je subjektivním právem orgánních osob.
Dvouprvková teorie, jež je podkladem úvah stoupenců směru anorganického. Vyhýbá se lehce nevítaným konsekvencím teorie organické tím. že rozkládá zájem ve formální prvek volní moci« a v prvek materielní určitého obsahu, v zájem konkrétní. Dělení toto ovšem je možno provésti pouze abstraktně, protože konkrétně nikdy nemohou chtít, aniž bych něco nechtěl, ale pro konstrukci právní subjektivity orgánu, nezávislou na organické teorii, dostačovala tato dvouprvková teorie dobře, neboť argumentovalo se takto: Obsah vůle má vždy jistý účel, který je motivem jejího vzniku. Účel je schopen objektivace, totiž je myslitelný odloučeně od vůle, která jej chce. Chtíti může každý jen sám pro sebe. ale směr neb obsah vůle může určovati cizí zájem. Tak je jen s tohoto hlediska pochopitelno, že určitý subjekt jako nositel objektivovaného zájmu (na př. stát), který postrádá vlastní vůle, může míti ke konkrétnímu provádění a hájení svého zájmu subjekt s vůlí ve smyslu reálně psychickém, který chce na místě prvého, řídě se obsahem onoho objektivovaného účele. Takovýto volní subjekt lze nazvati orgánem subjektu prvého. Takto anorganická státověda vycházejíc z pojmu subjektivního práva jako volní mocí kvalifikovaného zájmu mohla konstruovati pojem orgánu způsobem dosti přijatelným. V jeho teoretické konstrukci rozchází se však dva hlavní zástupci tohoto směru, Bernatzik s Jellinkem. Prvý používá své teorie o »děleném právu«, jež mu vysvětluje možnost, aby totéž právo příslušelo dvěma subjektům, druhý rozvíjí orgánní poměr na podkladě své teorie statusů, v jejímž smyslu poměr orgánní je stavem, který je chráněn právem objektivním; jím je hájen nárok orgánu jako nositele určitých kompetencí v tom případě, je-li mu toto postavení upíráno.
Tímto dospíváme k třetímu problému v orgánní teorii, totiž k právní osobnosti orgánu ve svazcích. Členové spolčení v těchto svazích považují se obvykle za kreační orgány, což při korporaci je jedině možnou konstrukcí. Jsou to ony orgány, jež teprve tvoří vlastní orgány právnické osoby. Tato je tu předpokladem existence orgánů, takže orgánní teorie dospěla tím k nutnosti zabývati se třemi dosavadními, civilistikou vykonstruovanými, typy právnických osob, korporacemi, nadacemi a ústavy. Kritický rozbor těchto konstrukcí, jak podnikl jej na př. Weyr (»Příspěvky« str. 101 a n.) ukazuje zřejmě, že uvedené tři typy nelze konstruovati s jednotného hlediska, čímž konstrukce tyto ztrácejí problém orgánní svůj význam.
K tomuto i předchozímu problému byla nucena teorie normativní zaujmouti kritický postoj, jenž stal se východiskem zásadně různého pojetí práva a pojmu právní subjektivity. Dualismus práva subjektivního a objektivního, tak jak byl panující teorií formulován, je z hlediska teorie normativní nemožným, neboť tato chtějíc vybudovati právní vědu na noeticky spolehlivých základech, vidí ústřední pojem pro reine Rechtslehre mající se metodologicky rovnati vědám ostatním, v povinnosti, proti níž pojem oprávnění ztrácí vůbec svoje dřívější postavení v paralele »právo-povinnosti ustupuje teoreticky svým významem do pozadí. Konstruovati tudíž pojem orgánu z hlediska právně-noeticky tak málo relevantního jako jest pojem oprávnění je pro normativní teorii nepřípustným, neboť pojem subjektivního práva i subjektu oprávnění ustupuje právu objektivnímu stanovícímu povinnosti a subjektům povinnostním (Pflichtssubjekt). Tudíž ony konstrukce orgánu s hlediska práva subjektivního, jež si vyžádaly překonání tolikerých obtíží, pozbývají přímé ceny pro normativní teorii, jež může konstruovati jen na základě normy, jeho výrazu něčeho, co má býti. Nutno se tedy vrátiti znovu tam odkud vyšel Kelsen, ke správné konstrukci právní normy jako východisku dalších formulací. Posledním závažným problémem, jejž bylo řešiti organní teorii, je otázka po poměru orgánu k zastoupení (Organschaft- Stellvertretung). Byla položena v tom smyslu, může-li poměr orgánní být kvalifikován jako zastoupení, či zda jedná se o dva právní instituty podstatně různé. Kelsen přiznává, že tato formulace otázky je schopna vésti k nejvnitřnějšímu jádru juristického problému orgánního (»Hauptprobleme«, str. 694). Stav této sporné otázky byl před Kelsenem asi tento: Romanisté a soukromo právní jurisprudence tvrdí, že není rozdílu mezi zastoupením a orgánstvím (Schlossmann »Organ und Stellvertreter«. Iherings Jahrbüchen, 8. Bd.), s čímž za teorii státního práva projevují souhlas O. Mayer (Deutsches Verwallungsrecht, II. Bd.) a H. Rehm (Allgemeine Staatslehre). Naproti tomu organická (Preuss) i anorganická škola (Laband) nepřičítá orgánům vůbec právní subjektivity a konstruuje zastoupení jako poměr dvou osob, kdežto při orgánu uvnitř státu jedná se jen o osobu jednu, takže zásadní rozdíl mezi oběma instituty jeví se v mnohosti právních subjektů. Preuss za organickou teorii k tomu dodává, že se nejedná o úpravu vztahů mezi dvěma individuy, nýbrž o organisaci hromadné vůle kolektivní osoby. Zdálo by se, že anorganisté jsou důslednými a mají zcela pravdu v tom, že nepřičítajíce právní osobnosti orgánu mohou na základě mnohosti subjektů rozlišovali mezi zastoupením a orgánstvím. Tomu však tak není, neboť pak poměr orgánu a státu, vzhledem k jejich právním vztahům, zvláště obligačním, byl by vůbec nemožným. Tak zužuje se problém jen na argumentace organistů (proti romanistlm), neboť konečně v tomto případě i anorganisté užívají terminologie školy organické, ač potírají její základní názory. Kelsen uvádí tudíž příkladno celou argumentaci Preussovu, jako mluvčího organické teorie a podrobuje ji odmítavé kritice rovněž. Vrchol její spočívá v odmítnulí dvojdimensionálního, resp. trídimensionálního způsobu konstrukce, jak obrazně lze charakterisovati vývody organické teorie; oním způsobem totiž pokouší se organisté nedůsledně konstruovati rozdíl mezi orgánstvím a zastoupením. Jednorozměrným lze charakterisovati způsob, jímž koordinovány jsou osoby podrobené právnímu řádu, dvojrozměrnou je konstrukce státu jako osoby jim nadřazené a trojí rozměr vykazují osoby orgánní, podrobené státu jiným způsobem. Proti této konstruktivní »trojdimensionálnosti zdůrazňuje Kelsen konstrukci »mit der einfachen Ebene«, ale připomíná, že ji nemůže dokázali, neboť plyne konec konců z rozdílnosti světového názoru. (Str. 702). Tato konstrukce spočívá v tom, že nezná subjektů nadřazených a podřazených, nýbrž za specificky právní zjev (rechtloch natürlich nur!) považuje vztah subjektů jako bodů přičítatelnosti k právnímu řádu. Tyto body přičítatelnosti jsou z hlediska normativního všechny rovny, ani stát nečiní výjimky. Kelsen, X. Hauptprobleme (X), s. 705 (Hauptprobleme. str. 705). Právní poměr není poměrem mezi dvěma subjekty, nýbrž jen poměr jich obou k právnímu řádu resp. poměr subjektu k právní normě.
Tak i při problému vztahu orgánu a zástupce jedná se v obou případech jen o formální relaci k právnímu řádu a nikoli o materielní vztah mezi subjekty, tedy na př. státem a orgánem, zástupcem a zastoupeným. S tohoto hlediska jeví se dokonalá shoda a jednota mezi orgánstvím a zastoupením, již Kelsen vysvětluje blíže. Pro poměr orgánu k právnímu řádu jsou totiž rozhodny normy dvojího druhu: Jedny zavazují stát k určitému konání, takže v tomto případě je orgán povolán k jejich realisaci. Je tudíž orgán za těchto okolností pouhý Durchgangspunkt der rechtlichen Zurechnung«, a nemá následkem toho právní osobnosti. Druhé normy zavazují, resp. opravňují orgán k určitému jednání, takže tento je v tomto případě bodem přičítání povinnosti nebo práva normou stanoveného. Má tudíž za těchto okolností právní subjektivitu.
Se zastoupením má se tomu obdobně. Jsou normy, jež zavazují či opravňují zastoupeného, jichž on je tedy subjektem (povinnosti či oprávnění), kdežto zástupce jest jen průchodním bodem přičítání. Existují však i normy, jichž subjektem je zástupce. V tomto případě jsou to ony normy. jež upravují institut zastoupení a dávají tudíž zástupci řádnou právní subjektivitu.
Tímto problémem je vyčerpána řada závažných otázek poměru orgánního. Po velmi problematickém jich traktování v panující právní teorii dostalo se řešení normativní teorií právní na pevnou basi, takže lze se nadíti definitivního rozřešení nastíněných problémů i tam, kde ohledy na metodickou ryzost vědeckého postupu vedly k opuštění řešení již hotového.

Citace:

Pojem orgánu v teorii státního práva. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1926, svazek/ročník 7, s. 45-52.