Ztráta mandátu výrokem volebního soudu.

Je zajímavou, ač ne příliš potěšitelnou skutečností, že první nálezy našich nových tribunálů zavedených ústavou, ústavního a volebního soudu, jsou předmětem dlouhých a velikých sporů. Je znám spor o meze moci nařizovací, vyvolaný nálezem ústavního soudu ze dne 7. listopadu 1922 i kampaň proti nálezu volebního soudu ze dne 23. července 1923, jímž byli zbaveni mandátu 4 poslanci strany čes. socialistů (dr. Vrbenský atd.). V poslední době došlo k novému, vědeckému sporu o této otázce mezi prof. Weyrem na jedné a doc. Stránským a prof. Englišem na druhé straně. Kdežto prof. Weyr (Lidové Noviny 23. 7., 2. 11., 13. 12.) nález vol. soudu (nikoliv však Jeho odůvodnění) schválil, Stránský (Časopis pro právní vědu roč. 6. č. 6—7, L. N. 22. 11.) a Engliš (L. N. 2. 12., 9. 12.) jej potírají. Jde v podstatě o výklad § 13. zákona o volebním soudě, podle něhož ztrácí poslanec (resp. senátor) mandát, když se se stranou rozešel z důvodů nízkých a nečestných. Weyr chce otázku řešit v souhlase s celkovým duchem našeho volebního řádu a praví, že za vlády poměrného zastoupeni hlas při volbách se odevzdává straně, nikoliv kandidátům, a od ní že dostává poslanec či senátor mandát. Poněvadž mandát je pro svého nositele výhodou, právem, má W. za to, že existuje mezi stranou a nositelem mandátu jakási úmluva, byť by nebyla vyslovena, že poslanec bude jednat podle vůle strany, že mu politická morálka — pojem ten v této souvislosti zavedl W. už ve své Soustavě — přikazuje, aby buď se konformoval s názory a vůlí své strany anebo se mandátu vzdal. Neučiní-li tak, možno mu — právě z hlediska této politické morálky — přičísti nízkost a nečestnost důvodu rozluky se stranou. — Proti tomu tvrdí doc. Stránský, že není pravdou, že poslanec dostává mandát od strany, neboť volič rozhoduje se též podle jmen na kandidátní listině, nejen podle jejího nadpisu, poukazuje na § 22. úst. list. a zamítá Weyrovu politickou morálku, jejíž překročení nemůže prý nikdy býti nízké a nečestné. Prof. Engliš zasáhl do sporu výkladem o morálním hodnocení činů a tvrdí, že každý čin hodnotíme vždy podle dvou (nebo více) mravních norem nebo postulátů a rozhodneme podle vyššího. Jen jaksi per saldo je podle E. čin mravný nebo nemravný. Tedy i kdybychom připustili politickou morálku, nutno vždy uvážiti, zda její překročení nebylo vyváženo vyšším motivem činu (na př. blaho státu).
Ve sporu jde, jak řečeno, o výklad § 13., vlastně o výklad slov »důvody nízké a nečestné«. Co jest nízké a nečestné, je otázka zcela neprávnická a je na volebním soudě, aby ji od případu k případu řešil. Ve sporu běží jen o zásadní směrnice jeho rozhodnutí a hlavně odůvodnění. A tu možno zmíněná slova zákona vykládati buď přísněji (Weyr) ve shodě s vůdčím »duchem« poměrného zastoupení a i skutečnými politickými poměry, jak se u nás utvářily, a pak použijeme k výkladu jich přísnější politické morálky, nebo se přikloniti k výkladu mírnějšímu s ohledem na § 22. úst. list. a na sama zmíněná slova § 13., která jsou — jak zde už jednou bylo řečeno — poněkud příliš silná pro překročení pouze odborných povinnosti stavu. V obou případech — a zejména v prvém — jest ovšem nutno od případu k případu odvažovati různé normy a postuláty, mluvící pro a proti, jak chce Engliš; objektivní jejich hierarchii bylo by však asi těžko nalézti.
Slovo má volební soud, který, jak lze doufati, bude se napříště vždy drželi kompetence zákonem mu vytčené, aby nevystavil své nálezy výtce nullity — ostatně nesprávné, neboť vadnost lze vytknouti jen důvodům, které nejsou součástí nálezu — kterou mu činí doc. Stránský (Časopis, str. 183).
—n—

Citace:

Ztráta mandátu výrokem volebního soudu. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1924, svazek/ročník 5, číslo/sešit 4, s. 115-116.