Ustanovení § 18 odst. 1. zák. o ochr. cti o nutnosti výhrady práva stíhati před smírem nečiní rozdílu mezi případy již zahájenými a těmi, v nichž k soudnímu stíhání dosud nedošlo.

Soukromý žalobce uplatňuje proti zprošťujícímu rozsudku důvod zmatečnosti v § 281 č. 9 lit. b) tr. ř. vytčený, ježto prý nalézací soud porušil zákon výrokem, že jsou zde okolnosti, pro které skutek nemůže býti stíhán. Prvý soud prý neprávem osvobodil obžalovaného s odvoláním se na ustanovení § 18 zák. č. 108/33 Sb. z. a n. proto, že soukromý žalobce uzavřel již s ním v trestní věči č. j. Tk VI 311/35 krajského soudu trestního v Praze smír, aniž si byl vyhradil stíhati obžalovaného dále pro článek zažalovaný v této trestní věci. Soukromý žalobce je toho mínění, že když onen smír ve věci č. j. Tk VI 311/35 byl uzavřen dne 10. května 1935, a obžalovací spis v této trestní věci č. j. Tk VI 1103/35 podán byl již dne 28. března 1935, že této výhrady třeba nebylo, a že takové výhrady je třeba jen tam, kde dosud návrh na trestní stíhání podán nebyl.
Odvolací soud nesouhlasí s takovýmto výkladem ustanovení § 18 zák. o ochr. cti. Podle názoru odvolacího soudu stojí citované místo zákonné na stanovisku, že všechny delikty proti cti mezi spornými stranami mají býti smírem současně likvidovány. Jedině tento výklad odpovídá i pojmu smíru, který znamená vzájemný ústupek, obnovení vzájemného klidného spolužití. Naznačeného cíle nebylo by dosaženo, kdyby vyrovnání mezi stranami nebylo absolutní. Jen z výslovné vůle stran mohla by nastati výjimka, že některý případ stranám již známý bude se likvidovati zvláště bez rozdílu, zdali k trestnímu stíhání již došlo, čili nic. Neboť nemělo by smyslu a odporovalo by zákonu, kdyby se měl činiti nějaký rozdíl mezi případy u soudu již zahájenými a těmi, v nichž k soudnímu stíhání trestnímu ještě nedošlo, pro prvé pak výhrady nepožadovati, pro druhé však ano. Jedinou výjimku, kterou zákon stanoví na případy, kde jedné ze stran není znám ještě trestný čin nebo osoba viníkova, nelze rozšiřovati na jiné případy, zejména ne ve prospěch té strany, které následkem toho, že sama zavdala podnět k trestnímu řízení, jsou již známy okolnosti porušeného právního stavu. Právě od takovéto strany lze tím spíše žádati, aby právo stíhací si vyhradila, protože může — odhodlala-li se ku trestnímu stíhání — posouditi, srovnává-li se s jejími zájmy, aby i tento případ najednou při jiné příležitosti likvidovala. Ostatně i zmíněná výjimka nemá jiného smyslu a účelu, aby preventivním zamezením možného úskoku zjednávala lepší předpoklady pro uzavření poctivého smíru mezi soupeři. Z toho plyne, že výklad zákona, zastávaný odvolatelem, není správný ani vzhledem na slovné znění § 18 zák. č. 103/33 Sb. z. a n., ani se zřetelem k jeho tendenci.
Výrok osvobozující je tudíž správný a odvolání muselo býti zamítnuto.
Rozsudek vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu tiskového ze dne 18. září 1935, č. j. Tko 4/35. Dr. Poláček.

Citace:

Ustanovení § 18 odst. 1. zák. o ochr. cti. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1935, svazek/ročník 74, číslo/sešit 74/1, s. 640-641.