Z civilních rozhodnutí vrchního soudu v Praze.

Proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto v řízení před okresními soudy o žalobní žádosti omezené na útraty sporu, není přípustný rekurs. Ustanovení § 517 odst. 1. č. 5 c. ř. s. týká se pouze rozhodnutí o nákladech, jež jest hraditi nezávisle na výsledku věci hlavní.
Obmezením žaloby na útraty sporu stala se sporná věc věcí nepatrnou ve smyslu § 448 c. ř. s. (Srovnej rozhodnutí nejvyššího soudu č. 3868 sb. Vážného). Ve věcech nepatrných lze napadati rozsudek toliko pro zmatečnost podle § 477 č. 1 až 7 c. ř. s. (arg. 501 c. ř. s.).
Totéž platí o útratovém výroku pojatém do bagatelního rozsudku. Na věci nic nemění, že v daném případě mělo býti rozhodnuto o útratách sporu pouhým usnesením, neboť též útratový výrok, pojatý do rozsudku, jest pouhým usnesením.
Tomu není na závadu ustanovení § 517 č. 5 c. ř. s., neboť toto ustanovení má na mysli pouze ona rozhodnutí o nákladech, jež jest hraditi nezávisle na výsledku věci hlavní.
V daném případě však rozhodnutí o nákladech sporu bylo závislým na výsledku věci hlavní po rozumu § 41 c. ř. s. Nepřípustnou stížnost do útratového výroku v kontumačním rozsudku bylo proto podle ustanovení § 526, odst. 2 c. ř. s. odmítnouti.
(Usnesení ze 16. května 1935 - R II 164/35.)
Soud rozhodující o odporu proti prozatímnímu opatření má se obmeziti toliko na zkoumání zákonných podmínek pro povolení prozatímních opatření předepsaných. Není věcí soudu, aby se zabýval též pravostí a dobytelností obstavené pohledávky.
Stížnost jest důvodná. Napadeným usnesením vyhověl soud vznesenému odporu a povolené prozatímní opatření zrušil, z důvodu, že je podle § 379 ex. ř. nepřípustná obstávka pohledávky žalovanému nepříslušející. Je ovšem pravda, že v cit. § se mluví o tom, a předpokládá se, že obstavená pohledávka přísluší odpůrci ohrožené strany proti jiné osobě a že tudíž nemůže býti obstavena pohledávka třetí osoby proti třetí osobě, avšak v daném případě tvrdí žalující strana, prozatímního opatření se domáhající, že žalovanému přísluší pohledávka ve výši 15000 Kč proti M. Č. a není věcí soudu zkoumati, zda tomu skutečně a po právu tak jest, neboť existence a dobytelnost obstavené pohledávky týká se jen navrhovatele příp. ještě i dotyčného poddlužníka a soud se má toliko obmeziti na zkoumání zákonných podmínek na povolení prozatímního opatření vůbec předepsaných t. j. osvědčení žalobního nároku, osvědčení nebezpečí a abstraktní přípustnosti způsobu zajištění.
(Usnesení z 22. ledna 1935 - R V 57/35.) Zákon z 30. 1. 1920, č. 82 sb., kterým se upravují právní poměry domovníků: Pro spory o odměnu za zvláštní práce, nesouvisející se správou domu (§ 6, odst. 2) jsou příslušny řádné soudy, koná-li domovník tyto práce bez zvláštního smluvního podkladu; byla-li uzavřena smlouva, nastává příslušnost soudů pracovních.
Jde o to, je-li založena pro tento spor příslušnost podle § 16, zák. č. 82/20 a jde-li tedy o nárok podle § 6, odst. 2 téhož zákona, aneb o nárok založený na zvláštní námezdní smlouvě, která sice byla ujednána u příležitosti uzavření smlouvy domovnické a jen s ohledem na tuto smlouvu, kterou však dlužno považovati za smlouvu samostatnou.
Rekursní soud je toho názoru, že stanovisko prvého soudu je správné. Ustanovení § 6, odst. 2 cit. zák., týká se případu, kdy domovník koná fakticky jiné práce, než které jsou vlastními pracemi domovnickými; kde však je smlouva o konání zvláštních prací, tu třeba tato smlouva je obsažena ve smlouvě domovnické, je mezi stranami vedle poměru domovnickeho ještě zvláštní poměr námezdní a pro spory z tohoto poměru nepřichází v úvahu předpis o příslušnosti v § 16 domovnického zákona, nýbrž je založena příslušnost pracovního soudu. Při tom nezáleží na tom, bylo-li ujednání této zvláštní smlouvy na straně žalovaného obchodem, neboť když jde o námezdní poměr, nastupuje příslušnost pracovního soudu i v takovém případě.
Pro posuzování povahy smlouvy rozhoduje její obsah a nikoliv označení smlouvy; může zajisté i ve smlouvě trhové býti ujednána smlouva služební a pod. V našem případě jde o zvláštní námezdní smlouvu.
Z těchto důvodů nemohlo býti rekursu vyhověno.
(Usnesení z 25. února 1935 - R II 70/35.)
Dr. Zavřel.

Citace:

Z civilních rozhodnutí vrchního soudu. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1935, svazek/ročník 74, s. 404-405.