Mimosoudní výpověď ústní, proti které podány námitky nebyly, je účinná a ve sporu o vyklizení vypověděného předmětu nájemného nelze se brániti námitkou, že nebylo důležitého důvodu k výpovědi po rozumu min. nař. z 23. prosince 1918 č. 83 sb. zák. a nař. (§ 561, 562, 565 a 566 c. ř. s.)

V dotčeném sporu hájil žalovaný stanovisko, že proti mimosoudní výpovědi ústní, listinou nepotvrzené, námitky jsou vyloučeny, že proto má právo nyní uplatňovati meritorní námitky, a na žalobci jest, chce-li zvítěziti, aby prokázal důležitý důvod výpovědní. První soud sdíleje toto stanovisko, žalobu zamítnul, poněvadž žalobce neprokázal důležitého důvodu, opravňujícího k výpovědi.
Soud odvolací změnil rozsudek prvního soudu a žalobě vyhověl, poněvadž výpověď stala se účinnou nepodáním námitek. Nejvyšší soud rozsudek soudu odvolacího potvrdil. Důvody: Strany shodují se v tom, že dána byla žalovanému 405
žalobcem výpověď ústní, mimosoudní, která postrádala náležitostí v § 565. odst. 3. cřs. vytčených. Tento způsob výpovědi nezabraňuje nijak, aby jí přiznány byly ony právní účinky, jež výpovědi jako jednostrannému právnímu jednání přikládá materielní právo soukromé (všeob. obč. zák.) Stanoví pak § 1116. ob. obč. zák., jenž tu přichází v úvahu, že, pokud není určena doba nájemní smlouvy ani výslovně, ani mlčky, ani zvláštními předpisy, nutno, aby ten, kdo chce zrušiti smlouvu, dal výpověď z najatého předmětu ve lhůtě zákonné dříve, než nastati má odevzdání. Zákon nepožaduje nějaké určité formy pro výpověď, platí tu tedy všeobecná zásada, vyslovená v § 883. ob. obč. zák., dle níž nerozhoduje určitá forma. Jest tudíž každá výpověď bez rozdílu, jakým způsobem byla dána, způsobilým prostředkem, přivoditi zrušení nájemní smlouvy a zrušení nájemného poměru. Totéž stanovisko zaujímá v podstatě i civ. řád. s.; stanoviť, že možno vypovědíti nájemní smlouvy buď soudně neb mimosoudně (561. c. ř. s.). Výpověď mimosoudní může se dle § 565. c. ř. s. státi u notáře neb způsobem jiným. Jakým jiným způsobem může se díti, o tom zákon se nezmiňuje, vyslovuje pouze, že oznámení, které má za účelem výpovědi býti učiněno odpůrci strany vypovídající, má obsahovati vždy také udání vyznačená v § 562. odst. 1 a 2 cřs. a ponechává tedy stranám ostatně úplnou volnost co do způsobu a formy výpovědi. V § 565. odst. 3 a 4 jsou dále vytčeny ony zákonné předpoklady, za nichž možno výpověď mimosoudně danou na roveň postaviti výpovědi dané u soudu. Zákon přikládá tudíž výpovědi, jež byla dána u soudu, zvláštní právní účinky, pokud se týče její vykonatenosti; můžeť výpověď soudní již sama o sobě tvořiti titul exekuční (§ 1. č. 4 ex. ř.); jsou-li u mimosoudní výpovědi splněny podmínky naznačené v § 565. odst. 3 a 4 c. ř. s pokud se týče § 1. č. 18 ex. ř., rovná se taková výpověď úplně výpovědi soudní a má tytéž právní následky jako tato. Není-li tu zmíněných náležitostí, příslušejí mimosoudní výpovědi pouze ony právní účinky, jež přikládá materielní právo soukromé (všeob. obč. zák.) každé výpovědi jakožto jednostrannému právnímu jednání bez rozdílu, jakým způsobem se stala; jest, jak již bylo řečeno, právním úkonem, jenž směřuje k tomu přivoditi zrušení nájemného poměru a zabrániti jeho obnově mlčením. Výpověď taková postrádá však oné soudní vykonatelnosti, již přikládá zákon soudní výpovědi a takové mimosoudní výpovědi, u které jsou splněny náležitosti § 565. odst. 3 a 4 cřs.
Dle § 566. cřs. jest na odpůrci vypovídajícího, aby proti výpovědi bránil se námitkami. Tento způsob bránění se proti 406
výpovědi platí ohledně všech výpovědí, jak soudních, tak i mimosoudních, bez rozdílu, zda posléze uvedené odpovídají předpisům § 565. odst. 3 a 4 c. ř. s.Vyplývá to ze znění a smyslu zákona, jakož i ze zvláštní právní povahy věc,. § 566. c. ř. s. navazuje prostě na předchozí paragraf, v němž vysloveno, že není třeba určité formy pro výpověď a nerozlišuje nijak, zda mimosoudní výpověď vyhovuje požadavkům odst. 3 a 4. § 565. cřs. Nemělo by tedy smyslu zmiňovati se v odst. 1 a 2 § 565. o mimosoudních výpovědích zcela povšechně a tam stanoviti, že mohou býti dány způsobem jakýmkoliv, nechtěl-li zákon jim všem přiznati významu v rámci dotyčných zákonných ustanovení. — K tomu přistupuje další okolnost, že zákon používá jak v odst. 3 § 565. tak i v § 566. týchž slov (»taková mimosoudní výpověď«); slova použitá v § 565. odst. 3 vztahují se zcela nepochybně na veškeré mimosoudní výpovědi a nelze naprosto nahlédnouti, proč by táž slova, krátce po sobě použitá, měla na místě pozdějším jiný a sice užší význam, než na místě prvém; k takovému výkladu opravňoval by toliko důvod nutkavý, jehož však nelze vyčísti ze zákona. I zvláštní právní povaha věci mluví pro výklad zákona, jaký tu byl vylíčen; ten, komu dána byla výpověď, nemá býti donucen, aby uplatňoval své právní stanovisko proti výpovědi ve zvláštní rozepři, zahájené teprve na základě oddělené žaloby, nýbrž má mu býti v zájmu urychlení celé záležitosti i vzhledem na naléhavost věci, o niž jde a jež netrpí dlouhého odkladu, bezprostředně a přímo navazujíc na danou výpověď, jež pak nahražuje žalobu, poskytnuta možnost, uplatňovati u soudu své námitky proti výpovědi v řízení, jež jest veskrz ovládáno zásadou jednoduchosti, krátkosti i rychlosti. Jest na snadě, že potřeba ta jest u jakýchkoliv mimosoudních výpovědí bez rozdílu, zda vyhovují náležitostem v § 565. odst. 4 c. ř. s. vytčeným; nutno pro ně všechny uznati platnost řízení upraveného v § 566. c. ř. s.
Opomenul-li v tomto případě žalovaný podati námitky proti výpovědi, stala se tato účinnou, pročež se nemůže žalovaný více domáhati ochrany, již poskytuje min. nař. o ochraně nájemců. Ježto žalovaný nevznesl žádných námitek, neměl soud, jenž vůbec žádné činnosti nezahájil, ani příčiny vyžádati si na vypovídajícím listiny, jež má na mysli § 566. odst. 2 с. ř. s., a neměl také vypovídající žádné příležitosti, vykázali se u soudu takovými listinami, poněvadž k nějakému soudnímu řízení ani nedošlo. § 566. odst. 2 c. ř. s. předpokládá, že následkem námitek, jež odpůrce vypovídajícího padal, zahájen byl spor, v 407
němž nutno na vyzvání soudu (tedy nikoliv bezpodmínečně) prokázati den, kdy výpověď byla sdělena straně, tak, jako každou jinou rozhodující a spornou okolnost, a sice z důvodů naléhavosti věci a urychlení řízení listinami druhu vyznačeného v § 565. odst. 4 cřs. Tohoto předpokladu v případě daném tu nebylo, pročež nemůže přijíti v úvahu, zda splněna byla i náležitost § 566. odst. 2 c. ř. s. — Padají důsledkem toho veškeré v tomto směru uplatňované výtky dovolacího spisu, k nimž jen mimochodem budiž podotknuto, že nelze sdíleti názoru spisu toho, že možno provésti důkaz, jehož vyžaduje § 566. odst. 2 cřs., toliko písemným potvrzením, pocházejícím od odpůrce vypovídajícího a jím podepsaným. Ustanovením § 566. odst. 2 cřs. je ostatně pouze předpisem o provedení důkazu, platnost výpovědi sama o sobě není podmíněna listinami v § 566. odst. 2 cřs. zmíněnými.
Rozhodnutí nejvyššího soudu v Praze ze dne 25. dubna 1919, čj. Rv-1., 213/19-1.
Schin.

Citace:

Mimosoudní výpověď ústní, proti které podány námitky, je účinná a ve sporu o vyklizení vypověděného předmětu nájemného nelze se brániti.... Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1919, svazek/ročník 58, s. 420-423.