Není třeba, aby zaměstnaný před každým onemocněním byl aspoň 14 dní v práci, jen když služební poměr trval již 14 dní.

Žalobce, jenž již přes rok v závodu byl zaměstnán, onemocněl dvakrát po sobě, po prvé 7 dnů, na to po pětidenní práci, opětně 6 dnů jinou nemocí s první nesouvisící. 401
První soud přiznal mu mzdu i za prvních 7 dnů nemocí promeškaných, i za 6 dnů druhou nemocí zanedbaných.
Druhá stolice (zemský soud v Brně) vyhověla odvolání žalovaného podnikatele částečně, zamitnutnuvši nárok žalobcův co do částky 57 K 60 h za šest dnů druhou nemocí zameškaných.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalobcovu a obnovil rozsudek stolice první z těchto důvodův: Jedná se o to, jak jest vykládati ustanovení § 1154. ob. obč. z., dle něhož zaměstnaný podrží svůj nárok na mzdu, když konav práci nejméně po 14 dní pro nemoc po dobu poměrně krátkou, však týden nepřesahující, nemůže práci konati, v tom případě, že zaměstnaný opětně onemocní, aniž doba mezi prvým a druhým onemocněním dosáhne 14 dnů. Rozsudek v odpor vzatý zaujal stanovisko, že v takovém případě zaměstnaný nároku na mzdu nemá, a že při opětovném onemocnění jest třeba, aby před každým opětovným onemocněním zaměstnanec aspoň 14 dní pracoval.
Názoru tomu nelze přisvědčiti.
Tendencí zákona jest, jak z motivů jeho vyplývá, aby byla přiznána výhoda práva žádati mzdu i za dobu, kdy zaměstnanec pro nemoc nebo nehodu pro krátký, týden nepřesahující čas nemůže pracovati, takovým zaměstnancům, kteří jsou trvaleji zaměstnáni. Výhody té nejsou účastni nádenníci a jiní podobní přechodní pracovníci. Jako kriterium trvalejšího zaměstnání stanoví § 1154. lit. b) ob. z. obč., že zaměstnanec alespoň 14 dní pracoval. Jest tedy ustanovení předchozí 14denní práce podmínkou, jež nárok hořejší zakládá. Jakmile pak nárok ten uplynutím nejméně 14denní pracovní doby jest založen, trvá dále po celou následovní pracovní dobu. Podmínka ta vztahuje se toliko na počátek pracovního poměru, neplatí však pro další trvání poměru toho. Slova »nach mindestens 14tä-giger Dienstleistung« mají týž význam, jako slova »wenn das Dienstverhältnis wenigstens 14 Tage gedauert hat.« To vyplývá ze srovnání § 1154. b) s obdobným ustanovením § 1156. obč. z. (ve znění novelisovaném), jenž na případ zcela obdobný 402
užívá rčení druhého. Mimo to dlužno poukázati také k tomu, že příbuzný zákon o obchodních pomocnících stanoví v § 8. jako podmínku nároku na plat po dobu nemoci pouhé nastoupení služby a že také sociálně-politický účel uvedeného ustanovení zákona, podporovati a chrániti zaměstnance jako hospodářsky slabšího, svědčí proto, že ustanovení zmíněné sluší vykládati ve prospěch zaměstnance.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 30. září 1919 Rv-II. 235/19.
Dr. Kasper.

Citace:

Není třeba, aby zaměstnaný před každým onemocněním byl aspoň 14 dní v práci, jen když služební poměr trval již 14 dní. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1919, svazek/ročník 58, s. 416-418.