Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 58 (1919). Praha: Právnická jednota v Praze, 424 s.
Authors:

Příspěvek k §§ 488 a 271 odst. 1 cřs. — Rozhodnul-li první soud, aniž v důvodech rozsudku učinit vůbec nějakých zjištění skutkových, nemůže soud odvolací, je-li odchylného názoru, opřeného o důkazy v první stolici provedené, rozhodnouti bez připuštění důkazů těch a jich opakování.


Soud první stolice prováděl sice důkazy o sporných a skutkových tvrzeních, nezjistil však v důvodech rozsudku, jaký děj má za prokázaný, nýbrž zamítnul žalobu proto, že nárok uplatňovaný není odůvodněn tím, co žaloba tvrdí. Posuzuje totiž skutečnosti žalobcem tvrzené, dospívá k výsledku, že nestačí ani k úmluvě o budoucím uzavření smlouvy, tím méně, aby smlouvu kupní založily.
V odvolání proti rozsudku první stolice uvádí žalobce jako důvody odvolací nesprávné právní posouzení věci, vadnost řízení a neúplné probrání látky procesní.
Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního, že žaloba není okolnostmi v ní tvrzenými dostatečně odůvodněna, byl naopak toho mínění, že tvrzení žaloby postačují, aby za to se mělo, že mezi stranami byla uzavřena kupní smlouva o sporné části pozemku, neopakoval však důkazů provedených prvním soudem, a dospěl na základě průvodů těch ku přesvědčení, že došlo mezi stranami ke smlouvě kupní, a vyhověl žalobě.
Dovolání bylo vyhověno z těchto důvodů:
Právem uplatňuje dovolání proti postupu odvolacího soudu dovolací důvod § 503. č. 3 c. ř. s. — Byl-li odvolací soud toho mínění, že žalobní prosba je skutečnostmi v žalobě uvedenými odůvodněna, měl vzhledem k tomu, že důvody prvního soudu neobsahují žádného zjištění, naopak v nich vyslovuje se jen »náhled« soudu, připustiti o rozhodných sporných skutečnostech důkazy průvodním usnesením ve smyslu § 277. odst. 1 c. ř. s. a pak důkazy v první stolici provedené zcela neb aspoň z části opakovati (§ 488. odst. 1 cřs.) 400
Zamýšlel-li odvolací soud, jak se zdá, provésti opakování důkazů pouhým přečtením protokolů o výslechu svědků a stran prvním soudem sepsaných, měl tím spíše vysloviti to průvodním usnesením, aby poskytnul stranám možnost tento nesprávný postup, příčící se zásadě ústnosti a bezprostřednosti, kárati výtkou ve smyslu § 196 cřs. a tak si zabezpečit) pro odvolací řízení uplatňování dovolacího důvodu § 503. č. 2. Odvolací soud tak neučinil a dospěl na základě nesprávného postupu ke zjištěním, jež, nebyvše získána cestou předepsanou zákonem, nemohou sloužiti za základ rozhodnutí, ježto dle zákona vůbec neexistují. Tím pak, že soud odvolací svému rozhodnutí položil za základ skutkové předpoklady, jež nemají ve spisech zákonné opory, přivodil vadu rozsudku,zmíněnou v § 503. č. 3 cřs., pročež jest odvolání v tomto směru odůvodněno.
Dovolací soud má ale za to, že jest zde i dovolací důvod § 503. č. 2 cřs. První soud na základě svého mylného náhledu nepokládal za nutné prováděli zjištění o skutkových základech žaloby. Odvolací soud této vady neodstranil, ačkoli byla v tomto směru v odvolání vytýkána neúplnost řízení, nýbrž provedl zjištění způsoben nezákonným, jak bylo shora ukázáno. Jest tedy řízení před odvolacím soudem ztíženo též nedostatkem druhu zmíněného v § 503. č. 2 cřs.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 5. března 1919 čj. Rv-1„ 136-19-1.1
Schin.
  1. Pozn. redakce. Rozhodnutím tímto staví se náš nejvyšší soud v řady rozhodných zastánců zásad ústnosti a přímosti civ. řízení soudního, což dlužno nejvřeleji pozdraviti. Zásadní tento souhlas nemůže nám však vaditi, abychom neprojevili svých pochybností o tom, je-li právě v hořejším případě postup nejvyššího soudu zcela správný. Těžiště otázky je v tom, že soud prvé instance důkazy sice provedl ale duševně jich (podle § 272 c. ř. s.) vůbec nezpracoval; případy tyto dlužno posuzovati s hlediska §u 498-1. c. ř. s., o němž se nejvyšší soud vůbec nezmiňuje, ačkoli i v literatuře i dosavadní judikatuře dostalo se právě tomuto ustanovení zákona, zejmena i jeho slovům (»výsledky jednání... v procesních spisech... na jisto postavené«) dostatečného osvětlení. Srv. Klein, Vorles. 47 násl, Hora, Odvolání, 88, 89, týž, Právník, 1906, 759 násl., 819 násl.; rozh. 4/3 1903. č. 17 444, (Právník, 800/04), 28/11 1916 Rv. I 422 (Zentralblatt. 184/17), 14/3 1916, Rv. VI. 40/16 (Zbl. 689/16), jež však jde příliš daleko.
Citace:
Příspěvek k §§ 488 a 271 odst. 1 cřs. -. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1919, svazek/ročník 58, s. 415-416.