Jak se zavazují městské spořitelny dle zákona ze dne 14. dubna 1920 č. 302 sb. z. a n.

(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 18. března 1924 Rv I 1590/23. Krajský soud v Kutné Hoře Cg II 84/23.)
Nárok uplatňovaný proti městské spořitelně byl ve všech stolicích zamítnut.
Důvody 2. stolice: Předloženými listinami je prokázáno: Ve schůzi 5. listopadu 1922 usneslo se ředitelství žalované Spořitelny, »aby bylo vyhověno žádosti manželů K. o poskytnutí dalšího úvěru a aby byly nové směnky jejich na 104000 Kč eskontovány. Výplata se provede, až budou knihovní vklady vykonány a celá záležitost uspořádána dle tohoto usnesení.« (Příl. 3.)
Ve schůzi ředitelstva 29. listopadu 1922 uvedl předseda, že revisor spořitelen pozastavil výši tohoto úvěru a bylo usneseno, předložiti tuto záležitost výboru k rozhodnutí. (Příl. č. 4.)
Výbor spořitelny ve schůzi 12. února 1923 zápůjčku tu nepovolil, zrušiv usnesení ředitelství (Příl. č. 6.)
Tím byla věc definitivně vyřízena, neboť podle stanov žalované spořitelny § 39 ředitelstvo její »pečuje toliko o to, aby byly vklady její půjčovány jak náleží«, kdežto rozhodnutí o výši, tudíž o povolení zápůjček, náleží podle § 41 stanov výboru, což je patrno také z dovolání se § 25 stanov, který právě předpisuje, jak se fondů užívá.
Výklad ten sdílí také ministerstvo vnitra jako státní dozorčí úřad nad spořitelnami ve svém dopisu č. 9.
Tento zjištěný skutkový dej stačí úplně k bezpečnému posouzení a rozhodnutí této rozepře.
Sdělení В ředitelstva, spořitelny neváže žalovanou spořitelnu a nevadí tomu dovolaný předpis § 8 zák. ze 14. dubna 1920 č. 302 sb. proto, že sdělení to bylo nesprávné a že samo o sobě spořitelnu, zavázati nemohlo. (§ 41 stanov.)
Nepadá tedy na váhu, že si žalovaná dala knihovně poznamenati zadlužení pro úvěr 110000 Kč, ježto úvěr ten povolen nebyl.
Dovolání zůstalo bez účinku. Důvody nejvyššího soudu:
Dovolací soud sdílí názor soudu odvolacího, že pro otázku, jakým způsobem mohou vzejíti závazky žalované spořitelny, jsou rozhodný její stanovy. V § 1 zák. z 14. dubna 1920 č. 302 sb., kterým zákonem zrušen byl dřívější spořitelní regulativ ze dne 27. září 1844, jsou spořitelny výslovně prohlášeny za samostatné veřejné peněžní ústavy, tudíž za právnické osoby po rozumu § 26 obč. z.
Právnické osoby, jak z podstaty jejich plyne, nemohou osobně jednati, a proto musí býti u nich jistým souhrnem zásad, jako ústavou, stanovami a pod., určeno, za kterých podmínek platí jednání určitých fysických osob za jednání těchto právnických osobností. Není-li tu jednání odpovídající ústavě nebo stanovám, nevzejde závazek právnické osobnosti, a nejsou tudíž ony fysické osoby v tomto směru representanty oné právnické osobnosti. Patrno tedy, že stanovy právnické osobnosti nejsou jen úpravou vnitřních její poměrů.
Dle §§ 6 a násl., zejména 18 cit. z. i při spořitelnách rozhodují stanovy o tom, kdo a za jakých podmínek jedná za spořitelnu. V tomto případě nedošlo k závazku spořitelny, dle něhož by byla žalovaná povinna dluh převzíti a zaplatiti, ježto se na tom neusnesl výbor spořitelny, dle § 41 odst. 2 stanov k takovémuto jednání jedině oprávněný. Ani dopis z 13. listopadu 1922 (B orig.), v němž žalovaná slibuje žalobkyni dluh manželů K. zaplatiti, nemůže býti pro žalovanou závazný, ježto je podepsán jen předsedou ředitelstva a vedoucím úředníkem, a nikoli, jak v § 45 stanov předepsáno, předsedou nebo místopředsedou a ještě jedním členem ředitelstva. Naprosto ničím není odůvodněn názor dovolatelčin, že otázka, kdo podpisuje spisy jmeném spořitelen, jest citovaným zákonem č. 302/1920 upravena v ten rozum, že stačí k tomu podpis předsedy ředitelstva a vedoucího úředníka.
Není tu tedy nesprávného posouzení druhou stolicí a dovolání není odůvodněno.

Citace:

Městské spořitelny, jak se zavazují. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1924, svazek/ročník 6, číslo/sešit 3, s. 30-30.