Čís. 13572.

Bylo-li umluveno placem efektivně v anglických librách a byl-li dlužník v prodlení s placením, má věřitel nárok, aby se mu dostalo tolik, kolik mu příslušelo v den splatnosti, bylo-li placeno podle kursu v den placení a nikoli podle vyššího kursu v den splatnosti.
(Rozh. ze dne 25. května 1934, Rv I 1893/32.)
Žalobkyně dodala žalované zboží, za něž bylo smluveno efektivní placení účtu v anglických librách. Účet ze dne 23. června 1931 byl splatný dne 3. srpna 1931, byl však zaplacen teprve dne 26. srpna 1931. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se prodatelka na kupitelce zaplacení toho, oč činila kursovní hodnota anglických liber, podle kursu v den placení (26. srpna 1931) méně, než v den splatnosti (3. srpna 1931). Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice k dalšímu jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Právem vytýká žalobkyně, že nemá opory ve spisech, poukazují-li nižší soudy k tomu, že prý žalobkyně přijala placení, jak se stalo, bez odporu; ani kdyby šlo jen o úsudek nebo názor soudů, nejsou pro to podklady ve skutkovém přednesu stran, naopak z dopisů ze dne 26. září 1932, ze dne 29. září 1932 a z dopisu ze dne 30. září 1932, jejichž správnost a pravost byla uznána, je patrno, že mezi stranami nebylo jednomyslnosti o tom, lze-li žalovanou stranou poukázanou úhradu považovati za plné zaplacení dluhu ve smyslu § 1413 obč. zák. Z rozsudků nižších soudů nevyplývá, že by byly k těmto dopisům přihlížely. Nesporným bylo mezi stranami jen to, že si žalobkyně ani při vystavení faktury ze dne 23. června 1931 a ani během další doby až do splatnosti k 3. srpnu 1931 nevyhradila nárok na náhradu kursovní diference pro případ poklesu anglické valuty. Tato okolnost je však po právní stránce zcela bezvýznamná, když nejde jen o pokles a z něho dovozované diference ke dni splatnosti účtu, nýbrž o diferenci při prodlení žalované strany. Žalovaná měla by pravdu, že by případný pokles anglické měny stihl žalobkyni, která patrně prý měla větší důvěru ve stabilitu anglické měny. kdyby byla žalovaná zaplatila v den splatnosti; nemá však pravdu, míní-li, že její prodlení nemá jiného významu, než že žalobkyně bez ohledu na pokles libry smí žádati jen úroky z prodlení. Žalobkyně smí požadovali vedle úroků také ještě další škodu ve smyslu čl. 283 obch. zák. a § 1333 obč. zák., která jí vzešla z prodlení žalované tím, že mezitím nastal pokles libry. V tom se ostatně shodují po právní stránce také oba nižší soudy, které však žalobu zamítají jen proto, že prý žalobkyně onu škodu, to jest onen pokles libry neprokázala. Jde však také tu jen o právní posouzení. Jakkoli nižší soudy neuvádějí rozhodnutí čís. 4114 a 7040 sb. n. s., k němuž strany v dovolacích spisech poukazují, zdá se podle důvodů, že na nich nicméně své rozhodnutí v tomto sporu vybudovaly. Než v uvedených rozhodnutích šlo o změnu v kursu švýcarského franku a bylo tam dovoděno, že podle skutkového stavu nešlo v oněch případech vlastně o pokles franku — jmenovitě v poměru k ostatním valutám —, jako o vzestup československé měny a že by byl věřitel obohacen, kdyby se mu mělo dostat tolik, by mohl zakoupit dvojnásobné množství franků. Tak tomu však není v souzeném případě. Nic nenasvědčuje tomu, že by diference kursovní u libry byla přivoděna vzestupem Kč, naopak zcela právem uvádí procesní soud, že zrušením směnitelností nastaly přirozeně kursovní výkyvy proti, valutám Ostatních států a jmenovitě také proti valutě tuzemské. Anglické libry nejsou ovšem ani po zrušení standardu jinou měnou, nýbrž zrušení ono přivodilo pokles anglické měny (čís. 11725 sb. n. s.). Nesejde na tom, jak se utvářily poměry v Anglii, nýbrž o to jde, jak se projevily v místě placení, tedy na zdejším peněžním trhu. Je nerozhodné, bylo-li smluveno efektivní placení v librách, protože také tu by záleželo na jejich ceně jako zboží v tuzemsku v době splatnosti, případně při prodlení v době skutečného placení, a také tu by při prodlení dlužníkově pokles postihl tohoto a nikoli věřitele. Není o tom sporu, že v anglických librách placeno nebylo, nýbrž že placeno bylo podle kursu v den placení a nikoli v den splatnosti. Žalobkyně má právo, aby se jí dostalo tolik, kolik jí příslušelo v den splatnosti; valuta je zde zbožím na peněžním trhu a nelze brániti žalobkyni, by protihodnoty použila podle své vůle a potřeby, třeba také k úhradě svých tuzemských závazků. Kdyby se měla spokojili kursovní hodnotou podle dne skutečného placení, byla by bezdůvodně obohacena žalovaná strana následkem svého prodlení a to právě na úkor žalobkyně, čehož však podle tendence vyslovené v rozh. čís. 4114, příp. 7040, rovněž nelze připustiti. Zda snad žalovaná s poklesem kursů spekulovala čili nic, je při prodlení zcela nerozhodné. Neprávem činí procesní soud žalobkyni výtky, pokud jde o právní důvod žaloby a jeho skutkový podklad. Nemůže býti pochybnosti o tom, že žalobkyně opírá svůj nárok o § 1333 obč. zák., že se domáhá náhrady škody, která jí vznikla prodlením žalované a v důsledku toho nastalým poklesem kursu anglické libry, že tedy žádá diferenci mezi kursem ke dni splatnosti a ke dni skutečného placení. V tomto žádání jest žalobkyni dáti za pravdu. Dovolací soud však nemohl sám rozhodnouti, protože nebyla učiněna potřebná zjištění o příslušných kursech.

Citace:

Čís. 13572.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 618-619.