Čís. 13448.
Pro nárok na vrácení toho, co žalobce po pravomoci odsuzujícího trestního rozsudku zaplatil státu na útratách trestního řízení, dovozovaný z toho, že trestní rozsudek byl pak rozsudkem nejvyššího soudu ve výroku o vině a o trestu a o souvisejících nárocích mimořádnou revisí zrušen a že pak trestní řízení proti žalobci bylo právoplatným usnesením příslušného soudu zastaveno, jest příslušný krajský soud civilní v Praze.
(Rozh. ze dne 13. dubna 1934, R I 311/34.)
Žalobou, zadanou na krajském soudě civilním v Praze, domáhali se dědici po Vilému R-ovi na československém státu vrácení toho, co zůstavitel zaplatil na útratách trestního řízení byv pravoplatně odsouzen trestním rozsudkem, jenž byl pak povolením mimořádné obnovy trestního řízení zrušen a pak trestní řízení, ježto Vilém R. zatím zemřel, zastaveno. Soud prvé stolice vyhověl námitce nepřípustnosti pořadu práva a odmítl žalobu. Důvody: Žalobci opírají o §§ 1431 a 1435 obč. zák. žalobní nárok, by bylo vráceno, co bylo bezdůvodně placeno. Vilém R. byl odsouzen trestním soudem. Nezaplatil náklady trestního řízení na základě civilněprávního nároku, nýbrž na základě veřejnoprávní povinnosti. Nárok na vrácení toho, co z důvodu veřejnoprávního bylo placeno, nemůže míti jinou povahu, než nárok na samo placení. A ten jest veřejnoprávní, a nemohou o něm rozhodovati občanské soudy podle § 1 j. n. Mohlo by se ovšem zdáti, že otázka veřejného práva jest tu jen otázkou předurčující, kterou soud může sám řešiti (§ 190 c. ř. s.), ale není tomu tak, neboť celý nárok koření v právu veřejném. Vždyť jinak ten, kdo z důvodů veřejnoprávních jest k placení zavázán, mohl by, obcházeje správní úřad, do jehož oboru rozhodovati o tom patří, tím, že by zaplatil a pak z důvodu nedluhu vznesl na soud nárok na vrácení, uvésti v niveč zásadu rozdělení správy a soudnictví (sb. nejv. soudu čís. 7287). Žalobci by mohli opírati svůj nárok jen o zákon číslo 109/1918 ř. zák., avšak podle ustanovení tohoto zákona jednak není tento soud věcně příslušný (§ 5), jednak tu nejsou ani ostatní podmínky materielněprávní [§ 2 odst. (2) a (3)]. Avšak o tento zákon žalobci svůj nárok žalobou vymáhaný vůbec neopírají. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Žalobci neopírají žalobní nárok o ustanovení zákona čís. 109/1918 a také nemohou, an Vilém R. zemřel, než sám mohl nárok uplatniti, nýbrž o §§ 1431 a 1435 obč. zák. Žalobci požadují jako dědici Viléma R-a zpět útraty, které Vilém R. zaplatil státu na základě právoplatného odsouzení trestním rozsudkem, kterýž rozsudek byl však povolením mimořádné obnovy trestního řízení, zrušen, a na to, když mezitím Vilém R. zemřel, řízení trestní bylo zastaveno. Rekursní soud považuje sice žalobní nárok za veřejnoprávní, neboť i kondikce plnění veřejnoprávního je uplatněním veřejnoprávního nároku, ale nejde o nárok, k jehož vymáhání je předepsána správní cesta — jak je tomu na příklad u přeplatků daňových; o takových nárocích proti státu je povolán rozhodovat! krajský soud civilní v Praze podle zák. čís. 4/1918, to jest soud, u kterého byla žaloba vznesena (podobný případ řešen v rozh. čís. 12086 sb. n. s., kde sice nejde o útraty, ale také o kondikci z veřejnoprávního důvodu).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Žalobci neopírají žalobní prosbu o předpisy zákona čís. 109/18 ř. z. mající na zřeteli škody a újmy odsouzeného, jichž základem není zavinění nebo porušení zákonných předpisů a služebních povinností a z nichž nevyplynul přesun majetkových hodnot ze jmění odsouzeného do majetku osob třetích nebo státu, ba použití těchto předpisů sami přímo vylučují. Rovněž neopírají žalobu o skutečnosti, jež by bylo lze podřadili pod zákon, který má na mysli § 92 úst. listiny. Proto netřeba se zabývali vývody dovolacího rekursu, pokud nepřípustnost pořadu práva dovozuje z těchto zákonných předpisů. Předmětem žaloby je sporný nárok na vrácení toho, co právní předchůdce žalobcův po pravomoci trestního rozsudku krajského soudu v L. ze dne 24. ledna 1925 zaplatil na útratách trestního' řízení, kterýžto nárok žalobci dovozují z toho, že rozsudek ten byl rozhodnutím nejvyššího soudu ze dne 26. května 1931 ve výroku o vině a trestu a s tím souvisejících nárocích mimořádnou revisí zrušen a že pak trestní řízení proti Vilému R-ovi bylo usnesením krajského soudu v L. zastaveno. Žalobci dovolávají se předpisu § 1435 a 1431 obč. zák. o., majíce za to, že by byl erár bezdůvodně obohacen, kdyby i nadále ony částky podržel, když právní důvod jejich úhrady pominul. Netřeba zde řešili otázku, zda lze tento nárok považovali za ryze soukromoprávní, či za nárok povahy veřejnoprávní, ano jde o útraty placené eráru, protože v tomto případě byl by dovolaný soud příslušným podle § 1 zákona čís. 4/18 sb. z. a n., jak správně dovodil rekursní soud. Ani u nároků veřejnoprávní povahy nelze zásadně vyloučit! obdobné použití předpisů § 1431 a násl. obč. zák. Otázka, zda si stát zažalovanou částku podržel, či zda byla vynaložena na útraty trestního řízení, a lze-li tedy mluvili o obohacení státu, dotýká se již merita věci a nelze se jí obírati v tomto rozhodnutí, týkajícím se jen přípustnosti pořadu práva, po případě věcné příslušnosti dovolaného soudu.