Čís. 13388.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.). Manžel, z jehož výlučné viny bylo uznáno na rozvod manželství, nemůže se domáhati rozluky, musel-li si býti vědom toho, že by rozlukou připravil manželku o zákonný nárok na pensi a takto ji hmotně poškodil.
(Rozh. ze dne 23. března 1934, R I 199/34.)
Manželství stran bylo rozvedeno od stolu a lože z výlučné viny manželovy. Žádost manžela o povolení rozluky soud prvé stolice zamítl, rekursní soud žádostí vyhověl. Důvody: Při návrhu by manželství podle § 17 bylo prohlášeno rozloučeným, jde jen o otázku, zda povolení rozluky příčilo by se dobrým mravům. Otázku tu jest podle názoru soudu rekursního zodpověděti záporně. Skutečnostmi ve sporu zjištěnými nevyšlo na jevo, že František Ž. způsobem frivolním zavinil rozvrat manželský a se zdráhal se svou manželkou společně žíti. Podstatnou příčinou byla nevysvětlená těžkomyslnost navrhovatelova. Manželství, o které jde, vůbec ještě normálně nepočalo. Manželé dosud delší dobu nikdy spolu nebydleli. Z manželství nezrodilo se dítě. Oba manželé jsou ve věku poměrně mladistvém. Manžel se narodil roku 1899, manželka roku 1901. Není prokázáno, že František Ž. způsobil rozvrat manželství v úmyslu, by poškodil majetková práva Emilie Ž-ové. Nevyšlo na jevo, že se František Ž. před rozvodem manželství dopustil manželské nevěry. Jelikož rozluka vyslovena jest z výhradně viny Františka Ž-a, musí podle § 1266 obč. zák. plniti Emilii Ž-ové plné zadostiučinění. Jediná nevýhoda, kterou trpí, jest ztráta zákonného nároku na pensi. Tato okolnost nestačí, by povolení rozluky pokládáno bylo za nemravné.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Výjimku z pravidla, že se rozluky podle § 17 rozl. zák. může domáhati též manžel, z jehož viny došlo k rozvodu, připouští ustálená judikatura nejvyššího soudu tehdy, když žádost o povolení rozluky odporuje dobrým mravům, kteroužto otázku jest řešiti podle okolností případu. Dobrým mravům se příčí návrh na povolení rozluky zejména, domáhá-li se manžel rozluky zřejmě za tím účelem, by druhého manžela poškodil na jeho majetkových právech. Za poškození na majetkových právech jest považovati též ztrátu zákonného nároku na pensi. V tomto směru stěžovatelka právem vytýká, že rekursní soud neposoudil věc správně po stránce právní. V případě, o nějž tu jde, usiloval o rozvod sám navrhovatel rozluky a rozvod byl povolen jen z důvodu hlubokého manželského rozvratu, na němž měl vinu výhradně žalobce. K pravoplatnému povolení rozvodu došlo jen proto, že dovolací soud, jak bylo uvedeno v jeho rozsudku ze dne 10. listopadu 1932, č. j. Rv I 1542/32-1, nemohl výrok o povolení rozvodu již přezkoumávati přes to, že podle jeho judikatury jest hluboký rozvrat manželský důvodem pro rozvod jen za předpokladu, že žalující manžel nemá na rozvratu převážnou vinu. Navrhovatel, jenž jest jako četnický strážmistr ve státních službách, uvedl sám, že žádost o rozluku podal proto, by se mohl znovu oženiti a zaříditi si společnou domácnost. Kdyby navrhovatel rozluky dosáhl, byla by tím jeho dosavadní manželka připravena o nárok na pensi, který by jí jinak příslušel. Uvedené okolnosti a úvahy opodstatňují úsudek, že navrhovatel podávaje žádost o rozluku, byl si dobře vědom toho, že by rozlukou připravil manželku o zákonný nárok na pensi, a že by ji takto hmotně poškodil. Vzhledem k těmto zvláštním poměrům jest v jeho návrhu na rozluku manželství podle § 17 rozl. zák. spatřovati jednání příčící se dobrým mravům.

Citace:

č. 13388. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 368-370.