Čís. 13417.

Jde o spor z poměru služebního (§ 49 čís. 6 j. n.), domáhá-li se syn na rodičích zaplacení odměny za práce, jež k jejich žádosti konal v jejich hospodářství.
(Rozh. ze dne 5. dubna 1934, R I 241/34.)
Žalobou, zadanou na krajském soudě, domáhal se syn na svých rodičích zaplacení mzdy 10.800 Kč za konané práce. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením a odmítl žalobu pro nezhojitelnou nepříslušnost dovolaného soudu, maje za to, že nárok na zaplacení mzdy za konané práce nemůže býti zažalován u krajského soudu, neboť jest tu výlučná příslušnost pracovního soudu, po případě soudu okresního, kde pracovního soudu není, a kde není zvláštního oddělení pro takové spory (§§ 1, 42, 4 zákona čís. 131/1931 a § 49 čís. 6 j. n.). První soud jest nezhojitelně nepříslušný, k čemuž jest hleděti v každém období řízení a zejména i v odvolacím řízení (§§ 240, 471 čís. 7 c. ř. s.); jde tu o zmatečnost podle § 477 čís. 3 c. ř. s.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Pokud jde o žalobcovu pohledávku požadovanou za konanou práci, nemohou stěžovatelovy vývody zvrátiti správný úsudek odvolacího soudu, že tu jde o nárok na zaplacení mzdy za konané práce. Žalobce sice netvrdil výslovně, že byla mezi ním a žalovanými rodiči uzavřena služební smlouva, avšak vyplývá to z jeho přednesu, že k žádosti žalovaných pracoval na jejich hospodářství za předpokladu a podmínky, že mu žalovaní předají své hospodářství, že za tuto práci mu žalovaní nedávali žádnou mzdu a že za ni je přiměřená odměna příplatek 300 Kč měsíčně ke stravě. Zejména z tohoto posledního tvrzení, jež se přimyká k ustanovení § 1152 obč. zák., plyne, že žalobce opíral v té příčině žalobní nárok o smlouvu služební, netvrdě, že žalovaní byli by na jeho úkor obohaceni a že žádá náhradu toho, co tím způsobem přešlo v majetek žalovaných, poněvadž odpadl právní důvod, aby si to podrželi. Ani v rekursu neuplatňuje, že opíral žalobní nárok o tento právní důvod. Otázkou, zda skutečně byla učiněna taková úmluva, a zda z ní žalobce může vyvozovati žalobní nárok, nelze se při posouzení příslušnosti zabývati, poněvadž tu jest přihlížeti jen k tomu, o který právní důvod žaloba podle svých údajů je opřena. Jest proto přisvědčiti názoru odvolacího soudu, že je pro zažalovanou pohledávku dána výlučná příslušnost buď pracovního soudu nebo pracovního oddělení, nebo okresního soudu ve smyslu §§ 1, 3, 4 a § 42 zákona čís. 131 sb. z. a n. z roku 1931. Nepochybil tudíž odvolací soud, když žalobu odmítl pro nezhojitelnou nepříslušnost.

Citace:

č. 13417. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 411-412.