Čís. 13176.

Je-li právoplatně zjištěn ručební závazek veřejné obchodní společnosti v likvidaci z právního jednání likvidátorů, nelze zkoumati ve sporu o žalobě společníka podle § 36 ex. ř., zda šlo o právní jednání, jež uzavřeli likvidátoři v mezích své zákonné působnosti.
Námitka nesprávného doručení žaloby ve sporu proti společnosti v likvidaci a nedoručení rozsudku i druhému likvidatoru nemůže býti předmětem žaloby podle § 36 ex. ř.
Ustanovení § 11 ex. ř. vztahuje se i na exekuční tituly vydané proti veřejné obchodní společnosti v likvidaci.
(Rozh. ze dne 12. ledna 1934, Rv II 781/32.)
Na základě exekučního titulu proti veřejné obchodní společnosti Antonín O. v likvidaci byla žalované povolena exekuce na jmění žalobce, bývalého společníka veřejné obchodní společnosti Antonín O. Žalobu o nepřípustnost exekuce procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Pokud jde o námitku, že nenastala pro vykonatelnost nároku proti žalobci právní posloupnost mezi firmou v rozsudku za dlužníka poznačenou a mezi žalobcem (§ 36 čís. 1 ex. ř.), uvádí žalobce, že firma v rozsudku jako dlužník poznačená v tomto doslovu neexistovala a vůbec neexistuje, tím méně jako veřejná obchodní společnost, na níž by byl žalobce súčastněn jako osobně ručící společník, že Antonín O. ml. sám nebyl oprávněn bez souhlasu žalobce za likvidující společnost vůbec jednati, že likvidační společnost není veřejnou obchodní společností podle čl. 133 obch. zák. Toto tvrzení žalobce jest nesprávné a neodpovídá stavu věci, poněvadž má soudce výpisem obchodního rejstříku zjištěno, že původně byla dne 30. ledna 1909 přihlášena jako firma Antonín O., která se ode dne 1. prosince 1925 přistoupením Antonína O-a ml. stala veřejnou obchodní společností, a jmenováni byli jako společníci této firmy Antonín O. st. a Antonín O. ml. Zastupovati společnost byl oprávněn každý společník samostatně. Pod datem 23. ledna 1929 jest jako další zápis uveden: Společnost se zrušila a likviduje. Firma jakožto likvidační má nyní dodatek »v likvidaci«. Zastupovati oprávněni jsou oba likvidátoři jen souborně. Dnem 1. srpna 1930 byla firma vymazána. Z toho jest zřejmo, že žalobcovo tvrzení v tomto směru není správné a odporuje udání, jež bylo učiněno v exekučním řízení při výslechu dne 20. listopadu 1929, kde žalobce výslovně uznal, že až do zrušení společnosti byl jejím veřejným společníkem. Nesprávné jest i další tvrzení, že Antonín O. ml. sám nebyl oprávněn za likvidační společnost samostatně jednati, poněvadž čl. 136 obch. zák. praví, že likvidátoři zastupují, neměli-li nic jiného ustanoveno, kolektivně. Kromě toho poukazuje se na ustanovení čl. 138 obch. zák., podle něhož omezení rozsahu obchodních jednání likvidátorů nemá proti třetím osobám právní účinek. Druhá námitka žalobce, že nenáležel k odsouzené společnosti jako osobně ručící společník a že tedy neručil za nárok rozsudkem a zápůjčkami v žalobě založený, jest rovněž nesprávné a odporuje obchodnímu rejstříku. Podle ustanovení čl. 112 a 144 obch. zák. ručí společníci za veškeré závazky společnosti solidárně a s celým svým jměním. Ani třetí námitka žalobcova z důvodu osoby není nikterak odůvodněna, poněvadž žalobce za závazky ujednané za likvidace ručí (čl. 144 a 112 obch. zák.). Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Jest sice přisvědčiti odvolateli, že likvidace společnosti může nastoupiti teprve, když společnost byla zrušena, jakž ustanovuje čl. 133 obch. zák., avšak zrušením společnosti a zahájením její likvidace nemění se nic na dosavadním poměru jednotlivých společníků ke společnosti dřívější i k nynější společnosti v likvidaci, na nichž přece, až na formální stránku jejich zrušení, se nic nezměnilo, naopak čl. 144 obch. zák. výslovně stanoví, že »nehledě ke zrušení společnosti platí dále až do skončení likvidace ustanovení II. a III. oddílu II. knihy I. titulu obch. zák., zejména co do poměru společníků navzájem, jakož i proti třetím osobám. To plyne již z povahy věci. Likvidace společnosti jest určena k tomu, by vyřídila všechny dosud nevyřízené věci, zejména i závazky společnosti proti třetím osobám, k čemuž přirozeně budou museti likvidátoři, není-li tu jmění společnosti a nechtějí-li sáhnouti k vyrovnání nebo ke konkursu, obstarávati si prostředky peněžní, jistě výpůjčkou, a není pochybnosti, že za takové dluhy učiněné k úhradě závazků likvidující i bývalé veřejné společnosti, ručí bývalí společníci, nikoliv likvidátoři, kteří jsou jen výkonnými orgány likvidující společnosti a dokonce v jistém poměru podrobeni usnesením společníků. Zodpovědnost likvidátorů ovšem není zodpovědnosti společnickou, ale, jsou-li osoby likvidátorů a společníků totožné, kryje se jejich ručení s ručením společníků, a nelze seznati, kdo by měl ručiti za dluhy, jež učiní likvidátoři, společníci ku provedení likvidace, než oni sami jako bývalí a ve smyslu čl. 144 obch. zák. až do skončení likvidace jsoucí společníci. Nebyl proto spor posouzen právně nesprávně, uznal-li prvý soud, že žalobce jako bývalý společník firmy Antonín O., nyní v likvidaci, ručí za závazky osobně, pokud byly veřejnou společností v likvidaci buď jako dřívější závazky již pozůstávající uznány, nebo jako nové k provedení likvidace kontrahovány. Zdali se tak v souzeném případě stalo, bude rozvedeno v dalších vývodech o další námitce odvolatele. Ani co do § 11 ex. ř. nelze přisvědčiti námitkám odvolatele, jenž v tomto směru přehlíží, že § 11 ex. ř. v obou odstavcích upravuje možnost povolení exekuce, v prvním, že na podkladě rozsudku znějícího proti společnosti lze povoliti exekuci na jmění jednotlivého společníka, prokáže-li se, že byl ještě společníkem v době, kdy se o exekuci žádá, v druhém odstavci pak, že, má-li na podkladě takového titulu býti povolena exekuce proti bývalému společníku nebo po zrušeni společnosti, musí povolujícímu usneseni předcházeti výslech povinného nebo zástupců společnosti, kteréhož ustanovení exekuční soud dbal a při výslechu, jak prvým soudem ze spisu bylo zjištěno, prohlásil nynější žalobce, že uznává, že do zrušení společnosti byl jejím veřejným společníkem, a z rejstříku obchodního zjištěno, i likvidátorem. Co do námitky odvolatele, že rozsudek, tvořící exekuční titul, nebyl vydán správně, ježto odvolateli jako likvidátorovi nebyla doručena ani žaloba ani obsílka, ač podle rejstříku měli likvidátoři zastupovati kolektivně, jest ho poukázati na ustanovení jednak čl. 138, jednak posledního odstavce čl. 144 obch. zák. a podotknouti, že, stěžuje-li si odvolatel z důvodu, že nebylo dbáno kolektivního zastoupení a že proto závazek a rozsudek pro něj neplatí, ježto druhý likvidátor ho o sporu neuvědomil, jest to věcí jeho poměru k druhému likvidátorovi, by proti němu uplatňoval náhradu případné škody, nemůže však býti na újmu právům osob třetích.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
I po právní stránce (§ 503 č. 4 c. ř. s.) posoudil odvolací soud věc správně. Nezáleží na tom, zdali veřejná obchodní společnost v likvidaci jest pokračováním původního právního útvaru či útvarem novým, poněvadž rozhodujícím jest jen, zda společník veřejné obchodní společnosti ručí celým svým jměním i za dluhy ze zápůjčky, která byla uzavřena za likvidace. Správně rozřešil odvolací soud tuto otázku kladně v souhlasu s rozhodnutím čís. 11385 sb. n. s., kde bylo vysloveno, že z právních jednání, jež uzavřeli likvidátoři v mezích své zákonné působnosti; jsou společníci zavázáni právě tak, jako z právních jednání zákonných zástupců společnosti za jejího trvání, šlo-li o obchody, jež směli likvidátoři nově ujednati. Zda šlo o zápůjčku k takovému účelu, nelze zkoumati ve sporu o žalobě podle § 36 ex. ř., poněvadž rozsudkem pro zmeškání ze dne 27. června 1929 byl nárok žalované strany na vrácení zápůjčky proti společnosti v likvidaci pravoplatně uznán a tím i ručební závazek veřejných společníků zjištěn, žaloba podle § 36 ex. ř. nesměřuje proti existenci nároku a nelze jí uplatňovali nesprávnost rozsudku s hmotněprávního hlediska, nýbrž směřuje jen k tomu, by bylo rozhodnuto, zda jest nárok zjištěný na základě rozsudku dospělý a vykonatelný i proti žalobci z důvodu, že jest společníkem veřejné obchodní společnosti, nyní v likvidaci. Podle § 36 čís. 1 ex. ř. jsou okolnostmi rozhodujícími pro dospělost a vykonatelnost míněny jen případy § 7 druhý odstavec ex. ř., takže námitka nesprávného doručení žaloby ve sporu proti společnosti v likvidaci a nedoručení rozsudku i druhému likvidátoru nemůže býti předmětem žaloby podle § 36 ex. ř. (srovnej rozhodnutí čís. 3162 a 6725 sb. n. s.). Okolnosti vytčené v § 7 druhý odstavec ex. ř. žalobce vůbec neuvedl, namítnuv jen nesprávné doručení žaloby a rozsudku a překročení mezí působnosti likvidátora Antonína O-a mladšího. Ustanovení druhé věty § 36 čís. 1 ex. ř. o nedostatku osvědčení o právní posloupností povinného (§ 9 ex. ř.) nepřichází vůbec v úvahu, poněvadž stačí, že povinný (žalobce) byl společníkem veřejné obchodní společnosti. Třetí námitka § 36 čís. 2 prvá věta ex. ř., že nebyl společníkem, byla opačným zjištěním vyvrácena. A čtvrtou námitku § 36 čís. 2 druhá věta ex. ř., jež by mu plynula proti vymáhající věřitelce z její osoby, vůbec ani neprovedl, neboť netvrdil, že jeho ručební závazek právě proti vymáhající věřitelce zanikl (vzdáním se, zaúčtováním, smírem a pod.). Zbývá jen výtka, že se § 11 ex. ř. nevztahuje na exekuční tituly vydané proti společnosti v likvidaci, poněvadž tento případ prý tam výslovně není řešen. Než při tom dovolatel přehlíží,, že podle druhého odstavce § 11 ex. ř. lze na základě exekučního titulu proti veřejné společnosti vésti exekuci proti veřejnému společníků i po zrušení společnosti (čl. 123 až 128 obch. zák.), když byl povinný napřed vyslechnut o otázce ručení. Již z toho patrno, že zákon kladl při tom důraz jen na otázku ručení a podle motivů (str. 154) jste účelem § 11 ex. ř. zameziti zejména promlčení pohledávek proti společníkům po zrušení společnosti, poněvadž počíná promlčecí doba pohledávek dospívajících po zápisu zrušení společnosti do obchodního rejstříku podle čl. 146 třetí odstavec obch. zák., hned dospělostí. Z toho patrno, že zákonodárce nemínil činiti rozdíl mezi pohledávkami vzniklými proti společnosti za jejího trvání a mezi pohledávkami vzniklými po jejím zrušení za likvidace a že právě tyto pohledávky chtěl vyloučiti, nýbrž naopak chtěl zajistiti veškerým pohledávkám proti společnosti, za které veřejní společníci ručí, co nejrychlejší vykonatelnost.

Citace:

č. 13176. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 53-56.