Čís. 13318.

Z ustanovení § 1330 obč. zák. nelze dovoditi zdržovací nárok.
Předpisem § 19 obč. zák. není stanovena všeobecná zásada o způsobu a rozsahu právní ochrany.
(Rozh. ze dne 23. února 1934, R II 31/34.)
Žalující firma domáhala se na žalovaném odpovědném redaktoru časopisu S., by byl uznán povinným zdržeti se rozšiřování zpráv, že z ciziny i ze všech částí republiky vracejí se velká tisícová množství zboží do Z. jako neprodejná, že vedoucí dílen převalují ztráty různým, způsobem na dělnictvo, že krise žalující firmy strhuje s sebou celý kraj a že experti banky zjišťují situaci závodu žalující strany. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Rozhodující otázkou jest, zdali žalující straně, když uveřejněné zprávy jsou nepravdivé a žalovaný o tom věděl nebo věděti musil a když byly způsobilé ohroziti úvěr, výdělek nebo budoucnost žalující strany, přísluší proti žalovanému zdržovací žaloba, ač v § 1330 druhý odstavec obč. zák., o které ustanovení žalobkyně žalobu opírá, výslovně o nároku na zdržení se dalšího rozšiřování zpráv se nemluví. První soud k této otázce dal zápornou odpověď a proto žalobu pro nedostatek zákonného podkladu zamítl. Odvolací soud však sdílí právní stanovisko žalující strany, že zdržovací žaloba v souzeném případě zásadně nemůže býtí vyloučena, a to s poukazem na literaturu žalující stranou citovanou, Pfaff, Krainz-Ehrenzweig, Dr. Mayr Harting, Dr. Jaromír Šědláček a Dr. Klang, obzvláště však v úvaze, že zásadně musí bytí přípustná každá žaloba jakéhokoli druhu, když porušení zákonné nebo smluvní povinnosti soudní zakročení určitým způsobem odůvodňuje, by účastník byl chráněn proti porušení soukromých svých práv. Ke vzniku žalobního práva v určitém směru podle názoru odvolacího soudu není potřebí teprve zvláštního zákonného ustanovení, stačí poukázati jediné k předpisu § 19 obč. zák., podle něhož každému, kdo se cítí zkrácen ve svém právu, musí býti volno vznésti svoji stížnost na úřad určený zákony. Poukazuje se také k rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 2251 sb. z. a n., kde nejvyšší soud zdůraznil, že jest přiznati podle § 1330 obč. zák. napadenému nárok, by odpůrce ustal od opakování nebo dalšího rozšiřování nepravdivých skutečností. Nelze ani namítati, že žaloba zdržovací pro útoky podle § 1330 obč. zák. nemůže míti praktický význam. Naopak právě jen takovou žalobou může účastník býti dostatečně chráněn, poněvadž častokráte hmotná škoda ještě nenastala a právě opakováním nepravdivých zpráv by mohla jeho posice podstatně býti zhoršena. Každý člen obecenstva má nárok na volnou činnost v rámcích soukromoprávních vztahů a, byl-li v této činnosti obmezen nezákonným postupem třetí osoby, vyžaduje již všeobecná zásada podle § 19 obč. zák. umožnění dostatečné ochrany. I když předpis § 1330 obč. zák. nemluví o zdržovací žalobě, nýbrž jen o odvolání uveřejněných zpráv, nelze ani z toho souditi, že zdržovací žaloba má býti vyloučena. Zdržovací žaloba jest v takových případech podle názoru odvolacího soudu primérní nárok přiznaný zásadou podle § 19 obč. zák., o tom se zákonodárce nemusil při úpravě předpisu § 1330 obč. zák. zvlášť zmíniti. Naproti tomu není tak samozřejmým nárokem nárok účastníka na odvolání zpráv jako plus a jen proto ustanovil zákonodárce výslovně také tento nárok. Kdyby názor odvolacího soudu nebyl správný, pak by předpis § 1330 obč. zák. sotva mohl míti praktický význam. Zástupce žalovaného namítal proti tomuto stanovisku i to, že zdržovací žaloba by mohla býti přípustná nanejvýše jen v případě, kdyby tu bylo aspoň nebezpečí opakování uveřejnění zpráv, a vylučuje tuto možnost v souzeném případě proto, že žalovaný od 1. ledna 1933 již není vydavatelem a redaktorem časopisu »S.«. Než tato argumentace neobstojí. Není nikde řečeno, že zprávy by mohly býtí rozšiřovány jen časopisem, a to jen časopisem »S.«, žalující strana má však nárok, aby nepravdivé zprávy vůbec nebyly již rozšiřovány, dále není vyloučeno, že žalovaný za krátkou dobu zase nepřevezme svou dřívější činnost při časopise »S.«, takže tím, že žalovaný prozatím není funkcionářem uvedeného časopisu, žalobní, žádost se nestala bezpředmětnou. Odvolací soud jest proto toho mínění, že v souzeném případě zdržovací žaloba zásadně není vyloučena.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by o odvolání znovu rozhodl, nepřihlížeje k důvodu, pro který zrušil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Otázku, lze-li žalobci v případě § 1330 obč. zák. přiznati i nárok zdržovací, řešil v záporném smyslu nejvyšší soud již v rozhodnutí čís. 11916 sb. n. s., k němuž již také v odvolání bylo poukázáno. Nejvyšší soud neshledává příčiny, by se od názoru tam vysloveného a blíže odůvodněného odchýlil. V rozhodnutí čís. 2251 sb. n. s., k němuž bylo poukázáno v odvolání a jehož se dovolává také napadené usnesení, bylo sice v důvodech mezi jiným uvedeno, že jest připustiti, že jest přiznati napadenému nárok, by odpůrce ustal od opakování nebo dalšího rozšiřování nepravdivých tvrzení. V onom případě neměl však dovolací soud příčiny, by se touto otázkou podrobněji obíral, protože k jeho rozhodnutí postačily jiné důvody. Právní názor uveden tam byl jako axiom nepotřebující bližšího odůvodnění, podávající prý se z § 1330 obč. zák., k němuž se v závorkách poukázalo. Podobně, bez bližšího odůvodnění, byla otázka ta řešena také v literatuře a to i na místech, uváděných v odvolání a v napadeném rozsudku, kdež se bylo dovoláváno rozhodnutí rakouského nejvyššího soudu v případech týkajících se nekalé soutěže z doby, kdy rakouský zákon o nekalé soutěži nebyl ještě v platnosti. Odvolací soud neprávem poukazuje k § 19 obč. zák., pokud v něm spatřuje všeobecnou zásadu o způsobu a rozsahu právní ochrany. Na tomto místě zákona stanoví se jen, že ten, kdo se cítí zkrácen ve svém právu, nemá si pomáhati svémocně, nýbrž má vznésti stížnost na úřad podle zákona příslušný. O tom, pokud a jakým způsobem může tento úřad zjednati nápravu a na jakou ochranu a do které míry lze stěžovateli přiznati nárok na ochranu, není v § 19 obč. zák. nic obsaženo, protože to vše, pokud jde o hmotněprávní účinky, náleží do oboru objektivního práva (hmotné právo), pokud pak jde o způsob řízení, do oboru práva formálního (procesního). Jenom tyto positivní předpisy právní rozhodují i v případě § 19 obč. zák. o nároku postiženého, o jeho subjektivním právu, a nestačí, že postižený má na požadovaném opatření zájem a že by takový zájem bylo lze uznati také za oprávněný a jeho ochranu za žádoucí, když objektivní právo takový nárok na ochranu nezná a nepřiznává. Kdyby byl správný názor odvolacího soudu, že lze vystačiti pro jakýkoli nárok na ochranu s § 19 obč. zák. v tom smyslu, jak jej vykládá, ztrácely by na mnoze význam bližší ustanovení obsažená v objektivním právu a nebylo by potřeba na př. podrobnějších předpisů o způsobu a rozsahu nároků na náhradu škody neb o podmínkách a rozsahu nároků odpůrčích, prozatímních opatření, zajišťovací exekuce a j., protože by se pak všecky nároky daly dovoditi z takové všeobecné zásady přiznávající nárok na ochranu zcela všeobecně, jak to vykládá odvolací soud, což by však nebylo v souhlasu s požadavkem právní jistoty, kterou právní řád sám uznává a která je také jednou z hlavních potřeb hospodářského života a spořádaných právních styků občanstva. V rozhodnutí čís. 11916 sb. n. s. bylo řečeno, že zdržovací nárok nelze dovoditi z § 1330 obč. zák., který je zařaděn v XXX. hlavě pojednávající o právu na náhradu (již vzešlé) škody a o zadostiučinění. Odvolatelka sama to uznává, připouštějíc jako nesporné, že je tu jistá mezera v ustanovení § 1330 obč. zák., má však za to, že by bylo. právě úkolem moderní a hospodářskému životu se přizpůsobující judikatury, by takovéto mezery a nedostatky zákona doplňovala směrem positivním a nikoli restriktivně tak, že by lpěla na doslovu zákona, při čemž poukazuje k tomu, že prý ustanovení § 1330 obč. zák. je jakýmsi předchůdcem zákona proti nekalé soutěži. Než pro výklad a obdobné použití jiných předpisů naznačuje cestu § 7 obč. zák. Tohoto východiska zde není, protože § 1330 obč. zák. řeší zcela jasně, jaké nároky přiznává postiženému, aniž mezi nimi uvádí nárok zdržovací. Bylo již ve zmíněném rozhodnutí dovoděno, že není podkladu k domněnce, že se tak stalo jen proto, že to zákon opomenul anebo že to považoval za zbytečné, protože samozřejmé. Bylo tam také dovoděno, že nelze obdobně použiti ani speciálního zákona proti nekalé soutěži, který takový nárok postiženému přiznává, a stačí poukázati k důvodům v citovaném rozhodnutí uvedeným. Stejně tak nemohlo by na př. býti v obecnoprávních věcech obdobně použito speciálních předpisů zákona směnečného a pod. Jde-li tu o nedostatek ochrany, jejíž potřeba se snad právem pociťuje v hospodářském životě, nemůže nápravy býti dosaženo cestou interpretace u soudů, nýbrž jen zákonem, jak je tomu i v četných jiných otázkách.

Citace:

č. 13318. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 267-270.