Čís. 13390.

Náhradní nárok zaměstnance proti zaměstnavateli zakládá jen porušení ohlašovací povinnosti k pojištění invalidnímu a starobnímu, nikoliv i k pojištění nemocenskému.
(Rozh. ze dne 23. března 1934, Rv I 1283/32.)
Žalobkyně domáhala se na žalované náhrady škody proto, že žalovaná jako její zaměstnavatelka opomenula přihlásiti ji k invalidnímu a starobnímu pojištění a že tím zavinila, že při nastalé nemoci a neschopnosti ku práci byl žalobkyni nemocenskou pojišťovnou odepřen invalidní důchod. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by o ní dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Oba nižší soudy zamítly žalobu, ježto vycházely z právního názoru, že zaměstnanec nemá proti zaměstnavateli nárok na náhradu škody z důvodu, že zaměstnavatel nevyhověl řádně ohlašovací povinnosti podle §§ 17 a 18 zák. čís. 221/1924 v doslovu zákona čís. 184/1928 sb. z. a n. Nižší soudy řídily se při tom patrně rozhodnutím čís. 8411 sb. n. s., jehož se rozsudek prvého soudu i výslovně dovolával. Avšak toto rozhodnutí pojednává jen o následcích porušení ohlašovací povinnosti zaměstnavatelovy pro obor pojištění nemocenského, takže se nehodí na souzený případ, v němž jde o nárok vyvozovaný z jiného oboru sociálního pojištění, to jest pojištění invalidního a starobního (§§ 1 b), 7 odst. 2, 106 a násl. zák. o soc. poj.). Dovolatelka právem poukazuje k zásadnímu rozdílu v úpravě obojího pojištění. Pojištění nemocenské vzniká totiž podle § 7 odst. (1) cit. zák. dnem, kdy pojištěnec počal vykonávati práce nebo služby povinně pojištěné, nehledíc k tomu, zda přihláška byla řádně a včas učiněna, jde tu tedy o pojištění ze zákona (ipso jure). Naproti tomu pojištění invalidní a starobní vzniká podle § 7 odst. (2) téhož zákona sice zásadně rovněž dnem, kdy pojištěnec počal vykonávati práce nebo služby pojištěním povinné, avšak jen za další podmínky, že byl zaměstnanec včas k pojištění přihlášen, jinak vzniká toto pojištění teprve dnem, kdy přihláška došla pojišťovně, nebo kdy byla doporučeně dána na poštu. Byla tudíž zákonem opuštěna co do tohoto druhu pojištění zásada, že vzniká »ipso jure«. Z důvodové zprávy (str. 145) vychází najevo, že se tak stalo úmyslně, hledíc hlavně k oprávněným zájmům a k ochraně Ústřední sociální pojišťovny. Z této rozličné úpravy obou uvedených odvětví sociálního pojištění vyplývá, že nelze v obou případech stejně posuzovati následky porušení ohlašovací povinnosti zaměstnavatelovy. Pokud jde o nemocenské pojištění, nemůže zaměstnanci z porušení této povinnosti vzejíti škoda, ano se toto pojištění řídí stavem skutečným a nárok vzniká již okamžikem počátku výkonu služeb nebo prací povinně pojištěných. Pojištěnec může a má tu své nároky na dávky nemocenského pojištění uplatňovati vždy jen proti nositeli pojištění, takže žaloba o náhradu škody proti zaměstnavateli z důvodu porušení jeho ohlašovací povinnosti nemá v takovém případě místa. Jinak však jest tomu v oboru pojištění invalidního a starobního, kde pojištění je zásadně závislé na podání přihlášky a na jejím obsahu, takže jejím nepodáním může pojištěnci vzniknouti škoda, jsoucí v příčinné souvislosti s porušením povinnosti, nařízené zaměstnavateli zákonem pod trestní sankcí. Jde tu zřejmě o soukromoprávní nárok zaměstnancův proti zaměstnavateli, kterýžto nárok jest odlišný od jeho veřejnoprávních nároků proti pojišťovně, a na tento soukromoprávní poměr jest zřejmě použíti předpisů občanského zákoníka, zvláště též třicáté hlavy o náhradě škody (srov. rozh. čís. 12882 sb. n. s.).

Citace:

č. 13390. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 372-373.