Čís. 13349.

Povoleni exekuce na základě rozsudku cizozemského soudu příslušného prý podle § 104 j. n. nevadí, že listina o prorogaci cizozemského soudu byla připojena teprve k exekuční žádosti, nevznesl-li povinný v řízení před cizozemským soudem námitku nepříslušnosti, ježto listina nebyla k žalobě připojena, a nad to připouští, že listina tu skutečně byla.
(Rozh. ze dne 3. března 1934, Rv II 876/32.)
Žalobou, o niž tu jde, domáhal se dlužník na vymáhajícím věřiteli, by exekuce, povolená na základě rozsudku úředního soudu v Lipsku, byla prohlášena za nepřípustnou, tvrdě, že úřední soud v Lipsku nebyl příslušný k vydání rozsudku, ježto dohoda o příslušnosti měla býti prokázána již v žalobě listinou, což prý se nestalo. Procesní soud prvé stolice zamítl žalobu. Důvody: Jest zjištěno, že k exekuční žádosti byl připojen objednací list ze dne 27. srpna 1929, v němž byla smluvena příslušnost soudu v Lipsku. Ve smyslu § 80 ex. ř. jest třeba k povolení exekuce, o niž jde, by listina ve smyslu § 104 j. n. byla připojena k exekuční žádosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatelka soudí, že nestačí k povolení exekuce na základě cizozemského titulu, byla-li listina o prorogaci, kterou prý byla opodstatněna příslušnost úředního soudu v Lipsku, připojena až k exekuční žádosti a nebyla připojena již k žalobě. Poněvadž tato okolnost zjištěna nebyla, shledává odvolatelka řízení kusým. Než odvolání není důvodné. Neboť § 80 čís. 1 ex. ř. ustanovuje, že návrhu na exekuci navrženou na základě cizozemského titulu, jest vyhověti, mohla-li právní věc podle ustanovení o příslušnosti v tuzemsku platných býti zahájena ve státě cizím. Že sporná věc mohla býti zahájena u úředního soudu v Lipsku, jakožto u soudu prorogovaného, dokázala žalovaná tím, že k exekučnímu titulu připojila listinu, kterou příslušnost úředního soudu v Lipsku byla smluvena, což podle § 80 čís. 1 ex. ř. stačí, a nezáleží na tom, zda po rozumu § 104 j. n. tato prorogační listina úřednímu soudu v Lipsku byla vskutku předložena, čili nic, neboť nezáleží na tom, zda v obou právních řádech, československém a německém, jsou obsahově úplně stejná ustanovení o prorogaci, nýbrž stačí, že v obou jsou ustanovení, že prorogaci lze získati příslušnost soudu jinak nepříslušného. Stačí tedy, že důvod prorogace oba právní řády uznávají, čímž podmínce § 80 čís. 1 ex. ř. bylo učiněno zadost, a netřeba zkoumati, zda snad úřední soud v Lipsku, hledíc k požadavku § 104 j. n., že listina o prorogaci musí býti k žalobě přiložena, příslušným nebyl, kdyby svou příslušnost zkoumal a shledal, že prorogace písemnou listinou k žalobě připojenou dolíčena nebyla. Vzhledem k tomu není kusostí řízení, že se procesní soud nezabýval otázkou, zda listina o prorogaci byla k žalobě připojena, čili nic, a neodůvodněnému odvolání nebylo vyhověti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Na základě cizozemského (říšskoněmeckého) exekučního titulu může býti exekuce povolena, vyplývá-li z exekučního návrhu a z příloh k němu připojených, že věc mohla býti zahájena v cizím státě podle ustanovení platných v tuzemsku o příslušnosti (čís. 11908 sb. n. s.). K odůvodnění příslušnosti nalézacího soudu připojila k exekučnímu návrhu vymáhající věřitelka objednací list ze dne 27. srpna 1929, podle něhož se povinná strana podrobila příslušnému soudu vymáhající strany v Lipsku. V odporu proti povolení exekuce uvedla sice povinná strana, že žaloba opírala příslušnost soudu o to, že příslušnost ta byla smluvena, odporovala však povolení exekuce z toho důvodu, že podle zákonů tuzemských musí taková dohoda býti prokázána listinou již v žalobě, což se nestalo. Pravost listiny nepopřela a nečinila ani námitky v tom směru, že listina nehověla požadavku § 104 j. n. V dalším řízení, jmenovitě v odvolání uplatňovala, že nestačí k povolení exekuce, byla-li listina o prorogaci připojena teprve k exekuční žádosti. Jaké důsledky má skutečnost, že listina o prorogaci nebyla hned k žalobě připojena, vyloženo bylo již v rozh. čís. 3456, 4828 a 7428 sb. n. s. Podle těchto rozhodnutí nebyla by se dovolatelka mohla s úspěchem brániti ani proti rozhodnutí tuzemského soudu o příslušnosti prostým poukazem k tomu, že listina nebyla k žalobě připojena, když námitku nepříslušnosti nevznesla a když nadto připouští, že tu listina taková skutečně byla, takže se jí v otázce příslušnosti s hlediska § 104 j. n. nestala materielně křivda.

Citace:

č. 13349. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 305-307.