Čís, 13437.
Ani za platnosti zákona ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n. není odvolání kandidáta advokacie z usnesení výboru advokátní komory, jímž bylo rozhodnuto o započtení doby do advokátské prakse, vázáno patnáctidenní rekursní lhůtou § 36 (1) zák. čís. 100/1931.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1934, R I 100/34.)
Výbor advokátní komory nevyhověl žádosti kandidáta advokacie o započtení určité doby do advokátní prakse. Vrchní soud odmítl usnesením ze dne 15. prosince 1933 odvolání kandidáta advokacie jako' opožděné, neboť napadené usnesení bylo doručeno stěžovateli dne 8. září 1933 a odvolání proti usnesení podáno bylo teprve 16. října 1933 (anal. § 75 vlád. nař. čís. 8/1928 sb. z. a n., anal. § 36 zák. čís. 100/1931 sb. z. a n.). Do tohoto usnesení podal kandidát advokacie odvolání, jež výbor advokátní komory předložil přímo nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud vrátil usnesením ze dne 24. února 1934, R I 100/34 spisy výboru advokátní komory s tím, by je předložil vrchnímu soudu (viz čís. sb. 13319). Když bylo tomuto poukazu vyhověno a vrchní soud předložil spisy nejvyššímu soudu, zrušil Nejvyšší soud napadené usnesení ze dne 15. prosince 1933 a vrátil věc vrchnímu soudu, by o odvolání kandidáta advokacie proti usnesení výboru advokátní komory znovu rozhodl.
Důvody:
Že odvolání kandidáta advokacie podle § 30 adv. ř. není vázáno žádnou zákonnou lhůtou, bylo vysloveno v plenárním rozhodnutí ze dne 17. prosince 1926 pres. 563/26 čís. 6594 sb. z. a n., na něž se poukazuje. Ustanovení § 30 odstavec třetí adv. ř. mluví ovšem jen o odvolání proti odepření zápisu do listiny kandidátů, proti výmazu z ní a proti odepření advokátní praxe, kdežto v souzeném případě jde o odmítnutí odvolání proti odepření advokátní praxe. Avšak důsledně musí býti přípustným odvolání proti usnesení odmítajícímu odvolání z formálních důvodů, když jest přípustné proti zamítavému usnesení z důvodů věcných. Plenární rozhodnutí bylo vydáno ovšem v době před účinností zákona z 19. června 1931 o základních ustanoveních soudního řízení nesporného čís. 100 sb. z. a n. a poukazovalo k tomu, že i z § 9, odstavec druhý a třetí a § 11 odstavec druhý tehdy platného nesporného řízení plyne, že čtrnáctidenní lhůta ke stížnosti platí právě jen pro případy, kde práva třetích napadeným rozhodnutím vůbec nejsou dotčena. V tom ovšem nastala změna ustanovením § 36 zákona 100/31 sb. z. a n., jež připouští rekurs i po uplynutí patnáctidenní rekursní lhůty proti rozhodnutím, z nichž nenabyla třetí osoba práv, jen obmezeně, trpí-li rozhodnutí zmatečností, ježto se ho súčastnil soudce vyloučený, nebo že účastník nebyl vůbec nebo řádně zastoupen a jednání nebylo dodatečně schváleno, nebo, že jde o vykonávání péče o osoby jsoucí pod zvláštní zákonnou ochranou, o kteréžto případy v souzené věcí nejde. Než to ne může ani za této zákonné změny vésti k opačnému rozhodnutí, ano plenární rozhodnutí neodvozovalo nevázanost odvolání kandidáta advokacie na rekursní lhůtu ze zmíněných ustanovení nesporného řízení, nýbrž použilo jich jen ke srovnání, že se nestanovení lhůty v § 30 adv. ř. stalo právě tak úmyslně, jak to bylo výslovně stanoveno ve zmíněných ustanoveních nesporného řízení. A třebaže jde i v souzeném případě o nesporné řízení, nelze na ně použiti § 36 zákona čís. 100/31 sb., z. a n., poněvadž § 1 odstavec (2) zákona praví, že účinnosti nepozbývají ustanovení zvláštních zákonných předpisů o věcech, o nichž jedná tento zákon. Jsou proto tato ustanoveni míněna jakožto ustanovení podpůrná, daná jen pro případy, kde není ve zvláštních zákonech předepsáno nic jiného (srovnej Hora: Soudní řízení nesporné z r. 1931 str. 11 odstavec II.). Zůstalo-li ustanovení § 30 adv. ř. nezměněno, jest zřejmo, že i za platnosti zákona čís. 100/31 sb. z. a n. není odvolání kandidáta advokacie vázáno na patnáctidenní rekursní lhůtu § 36 odstavec (1) zákona čís. 100/31 sb. z. a n. Nejméně případným jest poukaz napadeného usnesení na § 75 vládního nařízení ze dne 13. ledna 1928, čís. 8 sb. z. a n., neboť nařízení to upravuje již podle svého názvu řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadu (správní řízení) a v § 1 praví výslovně, že nařízení to upravuje s výjimkami v něm stanovenými řízení, které provádějí ve věcech náležejících do jich působnosti politické (státní policejní) úřady, jež pod čís. 1 až 3 vypočítává, a o soudech se vůbec nezmiňuje.