Čís. 13710.
Dospělou pohledávkou ve smyslu čl. 313 obch. zák. je jen pohledávka, která v době uplatnění zadržovacího práva je co do svého rozsahu zcela určitá a přesně vymezena, jejíž výše jest již známa.
(Rozh. ze dne 28. června 1934, Rv II 639/32.)
Žalovaná firma dodala žalující firmě rákos, jež žalující firma pozastavila pro špatnou jakost. Žalovaná žádala žalobkyni, by pak-li by si rákos neponechala, expedovala ho zasílatelské firmě S. Žalobkyně sdělila pák žalované, že žádá plnění, že činí nárok na náhradu škody pro opožděné plnění a že užívá práva zadržovacího. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalované náhrady škody 5741 Kč a navrhla dále, by žalovaná byla uznána povinnou trpěti, by žalobkyně 1850 kg rákosu žalované patřících prodala veřejnou dražbou za účelem uspokojení své pohledávky 5741 Kč. Procesní soud prvé stolice žalobu, pokud se domáhala zaplacení 5741 Kč odmítl, vyhověv námitce místní nepříslušnosti; jinak ji zamítl. Odvolací soud nevyhověl odvolání a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Odvolatelka souhlasí sice s názorem napadeného rozsudku, že zadržovací právo podle čl. 313 obch. zák. předpokládá splatnou pohledávku. Spatřuje však nesprávné právní posouzení věci v tom, že prvý soud má za to, že splatnost tu musí býti již, když věřitel poprvé prohlásil, že zadržovací právo uplatňuje, a má za to, že stačí, je-li pohledávka splatná nejpozději v době vydání rozsudku vzhledem na ustanovení § 406 c. ř. s. po případě aspoň v den podání žaloby. Odvolatelka nenapadá zjištění prvého soudu, že uplatňovala zadržovací právo poprvé dopisem ze dne 9. července 1929. Dopis tento byl zároveň odpovědí na dopis žalované ze dne 4. července 1929, kterým žalovaná pro případ, že by odvolatelka zboží přijati nechtěla, jím disponuje na zasilatelskou firmu S. Když tedy odvolatelka odepřela dopisem z 9. července 1929 této disposici vyhověti a zboží si zadržovala, byla by musila již v této době míti právo, zboží si zadržovati, tedy míti splatnou pohledávku. Jiný výklad čl. 313 obch. zák. není přijatelný; vedlo by to k nemožnému stavu v obchodování, kdyby si kupec proti disposicím prodatele zadržoval zboží z důvodu, že mu snad v budoucnosti vznikne proti prodateli pohledávka. Napřed tu musí býti splatná pohledávka a pak teprve lze cizí věc zadržovati. Nestačí ani splatnost v době podání žaloby, tím méně v době vydání rozsudku, neboť v tomto případě by se žalobou uplatňovalo právo, kterého zadržovatel nenabyl. Naopak dlužník by se mohl s úspěchem domáhati do té doby, než by pohledávka byla splatna, vydání věci zadržované, ježto zadržovatel by neměl ještě práva věc zadržovati. Odvolatelka dále uplatňuje, že žalobě mělo býti vyhověno, ježto uplatňovala právo zadržovací i k zajištění svého nároku na splnění smlouvy a tento že splatným byl. Dopisem z 9. července 1929 jest prokázáno, že si odvolatelka právo zadržovací osobovala i z toho důvodu, že má pohledávku na dodání zboží. Ze žaloby sice neplyne, že i pro tento nárok zadržovací právo uplatňovala, neboť tam zdůrazňuje jen svou splatnou pohledávku z náhrady škody. Teprve v přípravném spisu z 15. března 1930 uvádí, že i její nárok na dodání i nárok na náhradu škody pro opožděné dodání byly splatné již 9. července 1929, z čehož lze usuzovali, že i pro tento nárok zadržovací právo uplatňuje. Nelze tedy ve tvrzení odvolatelky v odvolání, že uplatnila zadržovací právo k zajištění nároku na splnění smlouvy, spatřovali novotu, jak míní žalovaná strana. Než ani tím se na věci nic nemění. Pohledávka podle čl. 313 obch. zák. nemusí býti právě pohledávkou peněžní, musí však býti takovou, by mohla býti v pohledávku peněžní změněna (Staub-Pisko čl. 313, § 3), Výtěžkem z prodeje podle čl. 315 obch. zák. lze docílili jen úhrady peněžní pohledávky, nikoli dodání určitého zboží určitým dodavatelem. V souzeném případě však se nedomáhá odvolatelka dodání zboží vůbec, naopak se domáhá jen náhrady škody pro nedodání, o, splnění smlouvy však nežaluje. Tato pohledávka, správně nárok, na dodání nemůže býti změněna v pohledávku peněžitou, leč snad v pohledávku z náhrady škody, kterou odvolatelka v souzeném sporu uplatňuje, a proto se správně obmezil napadený rozsudek na zkoumání splatnosti této pohledávky v době, kdy odvolatelka zadržovací právo uplatňovala nejen prohlášením v dopisu ze dne 9. července 1929, nýbrž i skutečným zadržováním zboží, nevyhověvši disposičnímu příkazu. Není tedy názor odvolání, že k uplatňování zadržovacího práva došlo teprve 29. srpna 1929, správný.Odvolatelka v odvolání připouští, že dne 9. července 1929 nemohla věděli, jak velká bude její škoda, a uznává toto zjištění napadeného rozsudku za správné. Jisto jest, že dne 9. července 1929 škoda nyní v žalobě uplatňovaná 5741 Kč a 297 Kč ještě nevznikla. Odvolatelka neuvádí blíže, jaká škoda jí do toho dne vznikla, není jí to jasno ani dne 15. července 1929, ježto přiznává, že v dopisu z tohoto dne odhadovala škodu za předpokladu, že náhradní zboží bude do určité doby dodáno, na 3000 až 4000 Kč. Jest prokázáno, že rákos s druhé zásilky byl, než se s ním počalo pracovat, asi týden močen ve vodě a že teprve asi za týden po dodání bylo zjištěno, že se rákos nehodí k zpracování. Poněvadž je nesporno, že rákos byl dodán 1. července 1929, dospěla odvolatelka k poznání, že rákos nemůže upotřebiti a bude třeba zatím vyráběti z části rákosu jiného, teprve asi 8. července 1929. Bylo tedy dne 9. července 1929 snad jisto, že škoda odvolatelce vznikne, ale není prokázáno, že toho dne již vznikla, a nemohla se odvolatelka tohoto dne náhrady škody domáhati, ježto dosud nevznikla, nebyla číselně tehdy a dlouho ještě potom určitá, musela předcházeti výroba z jiného rákosu, aby mohla býti škoda vykalkulována. Tím méně mohla tu býti splatná již pohledávka.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
S právního hlediska (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) je rozhodným, zda v době, kdy dovolatelka uplatnila zadržovací právo k spornému rákosu, příslušela jí proti žalované dospělá pohledávka podle čl. 313 obch. zák., jak správně usoudily nižší soudy. Zadržovací právo to uplatnila dovolatelka dopisem z 9. července 1929. Že v té době jí nepříslušela dosud žádná dospělá pohledávka na náhradu škody, správně dovodil napadený rozsudek, a stačí odkázati dovolatelku na jeho odůvodnění v tomto směru. Pokud dovolatelka tvrdí, že i když nebyla jí tehdy ještě známa ciferní výše její pohledávky, přes to bylo jisto, že jí určitá pohledávka vzejde, pokud se týče, že tu již nějaká třeba sebemenší pohledávka je, přehlíží, že to nestačí, aby o dospělé pohledávce po rozumu čl. 313 obch. zák. mohlo se mluviti. Dospělou pohledávkou lze vyrozumívati jen takovou pohledávku, která v době uplatnění zadržovacího práva je co do svého rozsahu zcela určitá a přesně vymezená, jejíž výše jest již známa. Tomu tak zde nebylo v době uplatnění zadržovacího práva, neboť žalobkyně doznala v odvolání, že dne 9. července 1929 nemohla ještě vědeti, jak velká bude její škoda. Nešlo tudíž o pohledávku dospělou podle čl. 313 obch. zák. a nemohla dovolatelka nabýti zadržovacího práva na sporném zboží. Není proto opodstatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a právem byla žaloba zamítnuta nižšími soudy.