Pojištění pro případ úmrtí v pozůstalosti.

K článku, uveřejněnému v letošním ročníku »Českého Práva« čís. 5 str. 38, připojuji několik poznámek:
Ze zkušenosti je známo, že životní pojistky bývají skutečně často chybně zařazovány do pozůstalostního jmění neb naopak z něho vylučovány; zejména tehdy, není-li mezi dědici sporu, nebývá otázka zařazení či nezařazení precisně řešena, ač je to důležité nejen pro výpočet zákonného nebo povinného dílu, ale též pro ručení za pozůstalostní dluhy.
Pro řešení otázky, zda pojištěný kapitál do pozůstalosti patří či nepatří, jsou směrodatnými ustanovení cís. nař. z 22. listopadu 1913 č. 343 ř. z. (pojišťovacího řádu), zejména § 132 a .133. Podle nich jest rozeznávati dvě skupiny životních pojistek (na kapitál):
a) pojistek, znějících ve prospěch osob předem určitých,
b) pojistek, znějících ve prospěch majitele neb doručitele.
Do skupiny prvé patří pojistky, v nichž z pojistky obdařený jest bud' určitě pojmenován, neb označen takovým způsobem, že lze jej předem bezpečně určití (jako na př. zní-li ve prospěch manželky, dětí, dědiců a pod.). V těchto případech nepatří pojistka do pozůstalostního jmění, nýbrž z pojistky obmyšlený nabývá nároku na plnění pojistitelovo v důsledku nastoupení pojistné příhody bezprostředně z pojišťovací smlouvy na základě doložky obdařovací. Jde tu o obligační nárok obmyšleného na vyplacení kapitálu přímo proti pojišťovně, nikoli snad proti pozůstalosti. Ani ta okolnost, že zůstavitel pojistku tu až do úmrtí měl v držení, nemůže na tomto stavu nic změniti, rovněž tak jest při těchto pojistkách právně bezvýznamné, vyhradil-li si zůstavitel disposiční právo, jehož nepoužil. I když pojistka zní ve prospěch dědiců, nelze ji zařaditi do pozůstalosti, neboť i v tomto případě jedná se o osoby předem určené, resp. určitelné; ovšem projednám pozůstalosti bude důležité pro určení dílu, jímž budou dědicové participovati na pojištění kapitálu (srov. § 133 odst. 2. cit. pojišť. řádu).
Jen v jediném případě bylo by zařaditi pojistku této skupiny do pozůstalostního jmění, totiž tehdy, když z pojistky obdařený nároku nenabude (na př. zemře před splatností pojistky, vzdá se nároku); v tomto případě dle výslovného ustanovení § 132 odst. 3 cit. pojišť. řádu přísluší nárok ze smlouvy pojišťovací pojištěnci (zůstaviteli), a tudíž v případě, že nárokem tímto před svojí smrtí snad jinak nedisponoval, jeho pozůstalosti.
Naproti tomu při pojistkách druhé skupiny (znějících ve prospěch majitele) neb bude rozhodovati, zda zůstavitel nárokem z pojišťovací smlouvy disponoval, ať již právním jednáním mezi živými či na případ smrti. Stala-li se taková disposice právoplatně, nelze pojistku tuto do pozůstalostního jmění zařaditi. (Jisté potíže budou se ovšem podávati ze způsobu, kterým se mají okolnosti, důležité pro zjištění držby a právního jednání, zjistiti.) Jestliže zůstavitel nárokem z pojišťovací smlouvy nedisponoval (ani právním jednáním mezi živými, ani na případ smrti), pak pojistka patří do pozůstalostního jmění (srov. § 133 odst. 3 pojišť. řádu).
Upozorňuji při této příležitosti na instruktivní článek Dra Eduarda Lišky v »Českém Právu«, roč. VII., čís. 1. (O životních pojistkách při projednání pozůstalosti), a pojednání Dra Jana Frinda v Notariats-Zeitung, roč. 12., čís. 6. (Zur Praxis bei überschuldeten Nachlässen und bei Behandlung von Lebensversicherungssummen im Nachlass); v tomto pojednání citováno jest i poučení min. sprav., uveřejněné ve Verordnungsblattu z 19. července 1916, podávající detailní výklad o těchto otázkách, též i po stránce poplatkové, různící se podstatně od hlediska soukromoprávního. Dr. Ž.

Citace:

Pojištění pro případ úmrtí z pozůstalosti. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1933, svazek/ročník 15, číslo/sešit 7, s. 63-63.