Jazykové právo v řízení soudním.

§ 1. Úvod.

Nezbytnou podmínkou klidného vývoje Čsl. státu byla po smutných zkušenostech z minulosti vhodná, účelná a spravedlivá úprava jazykové otázky. Při tom bylo státu splniti závazek, uložený mu mírovou smlouvou St. Germainskou, by poskytl občanům československým jiného jazyka než českého přiměřenou možnost, aby před soudem používali svého jazyka jak ústně, tak písemně.
Zákonodárce neuznal za vhodné, pojati zásady jazykového práva přímo do ústavní listiny. Obmezil se po této stránce na ustanovení § 129 ústavní listiny, kdež se praví: »Zásady jazykového práva v republice Československé určuje zvláštní zákon, tvořící součást ústavní listiny. Těžiskem toho ustanovení jest výrok, prohlašující jazykový zákon za součást ústavní listiny. Tím stal se jazykový zákon účastným všech záruk nedotknutelnosti ústavní listiny. Zákony, odporující jazykovému zákonu a zákonům, jazykový zákon měnícím a doplňujícím, jsou neplatné (čl. I. (1) ú. l.). Vysloviti se o tom jest k návrhu oprávněných k tomu činitelů povolán ústavní soud (čl. II. ú. l.). Změna nebo doplnění jazykového zákona nemůže se státi opatřením Stálého výboru Národního shromáždění s prozatímní mocí zákona (§ 54 (8) b ú. l.), ani obyčejným zákonem, nýbrž jen zákonem ústavním (čl. I. (2) ú. l.), t. j. zákonem, na němž usneslo se Národní shromáždění třípětinovou většinou všech členů v každé sněmovně (§ 33 ú. l.).
Podle §u 129 ú. l. vydán zákon ze dne 29. února 1920, čís. 122 Sb. z. a n., jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé. Jazykový zákon nabyl účinnosti dnem vyhlášení, t. j. dnem 6. března 1920. Jím zrušeny byly všechny předpisy jazykové, jež byly v platnosti před 28. říjnem 1918 (§ 9 zákona). Jazykový zákon obmezil se, jakž již jeho nadpisem bylo napovězeno, jen na to, že vytkl vůdčí zásady jazykového práva. Zevrubnější provedení zákona vyhrazeno nařízení státní moci výkonné (§ 8 zákona), výkonem zákona pak pověřeni všichni ministři (§ 9 zákona). Nařízení vyhraženy byly zejména také předpisy o tom, co opatřiti jest k usnadnění úředního styku se stranami, neznalými jazyka v němž se při tom kterém soudu úřaduje, jakož i k ochraně stran před škodami právními, jež by jim z neznalosti jazyka vzejíti mohly (§ 8 odst. 2 zákona). Zákonem byla dále vláda zmocněna, by nařízením připustila pro dobu prvních pěti let ode dne účinnosti zákona výjimky z jeho ustanovení, potřebné v zájmu nerušené správy (§ 8 odstavec 3 zákona). Posléze uloženo vládě, by jazykovým nařízením vydala také předpisy, potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné jeho provádění (§ 8 poslední odstavec zákona).
Nařízením, jež vydati bylo zákonem státní moci výkonné uloženo, jest vládní nařízení ze dne 3. února 1926, čís. 17 Sb. z. a n., jež nabylo účinnosti dnem vyhlášení (§ 101 nařízení), t. j. dnem 4. února 1926. Jazykovým nařízením proveden byl ústavní zákon jazykový jen pro obor určitých, v nařízení vypočtených ministerstev (vnitra, spravedlnosti, financí, průmyslu, obchodu a živností, veřejných prací a veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy), dále pro veřejné korporace, podléhající těmto ministerstvům v republice Československé, posléze pro úřady místní samosprávy (nadpis nařízení).
Co se týče soudů, jest soudy ve smyslu zákona a nařízení rozuměti všechny soudy řádné a mimořádné, jež podléhají ústředním úřadům, pro jichž obor platí jazykové nařízení, neb aspoň jejich dohledu, jakož i ty, při nichž jest k účasti povolán soudce z povolání nebo státní úředník (čl. 2 (1) nařízení). Jinak ještě pro soudní obor přicházejí s hlediska zákona a nařízení v úvahu jako ústavy zejména státní trestnice a věznice a jako orgány republiky zejména notáři a tlumočníci (čl. 2 (2) a (3) nařízení).
Ohledně Podkarpadské Rusi vyhražuje si ústavní listina (§ 3 [4]) sněmu Podkarpatské Rusi, usnášeti se o zákonech ve věcech jazykových. Poněvadž však dosud nebyly vydány předpisy o sněmu Podkarpatské Rusi, pojato bylo do jazykového zákona (§ 6) toto ustanovení:
»Sněmu, jenž zřízen bude pro Podkarpatskou Rus, vyhrazeno jest, aby upravil otázku jazykovou pro toto území způsobem slučitelným s jednotností státu Československého (čl. 10. smlouvy St. Germainské; výnos min. spravedlnosti ze dne 10. dubna 1926, čís. 7478, čís. 2 v. m. spr. z roku 1926).
Pokud tato úprava nebude provedena, budiž užito tohoto zákona, avšak s ohledem na zvláštní jazykové poměry v území.«
Provádějíc toto ustanovení, předpisuje jazykové nařízení toto:
1.) Než bude upravena otázka jazyková pro Podkarpatskou Rus jejím sněmem, platí i pro ni ustanovení tohoto nařízení.
2.) Jazykem ruským (maloruským) lze při všech soudech v celé Podkarpatské Rusi činiti podání a podání taková jest v témž jazyku projednávati a vyřizovati. Jazykem tímto buďtež vedle státního jazyka úřední budovy označovány a úřední vyhlášky vydávány (§ 100 nařízení).

§ 2. Státní jazyk a jazykové menšiny.

Základem jazykového práva jest jednak pojem státního jazyka, jednak pojem jazykové menšiny.
I. Státním jazykem republiky jest jazyk československý (§ 1 zákona a čl. 7 mírové smlouvy St. Germainské). V §u 1 zákona praví se, že jazyk československý jest státním, oficielním jazykem republiky. Slovo »oficielní« míněno jest jako synonymum výrazu »státní« a bylo do zákona pojato po prudkých bojích v revolučním Národním shromáždění z důvodů mezinárodních, poněvadž prý výraz »státní jazyk« nekryje se plně s francouzským výrazem »officielle« (čl. 7 smlouvy St. Germainské) a mohla by vzejíti domněnka, že se republika nedržela přesně smlouvy mírové. Nelze však z použití onoho synonyma dovozovati pražádné důsledky pro výklad zákona a nařízení.
Jsa si však vědom toho, že jazyk autoktonního státního živlu jiný jest v zemích historických a jiný na Slovensku, ustanovil zákon v §u 4 dále:
»Užívajíce jazyka státního, oficielního úřady v onom území republiky, jež před 28. říjnem 1918 náleželo ke královstvím a zemím na říšské radě zastoupeným nebo ke království Pruskému, úřadují zpravidla po česku, na Slovensku zpravidla po slovensku.«
Smysl tohoto ustanovení jest patrně ten, že soudy, pokud úřadují ve státním jazyku, úřadují v historických zemích zpravidla po česku, výjimečně i po slovensku, na Slovensku zase zpravidla po slovensku, výjimečně i po česku. Není tím však nikterak řečeno, že by v historických zemích slovenština a na Slovensku zase čeština byla menšinovým jazykem, přípustným jen za podmínek, za nichž dovoluje se i jinak užívati menšinového jazyka. Naopak ze zákona (§ 1 ve srovnání s §em 4 zákona) zcela jasně vyplývá, že i čeština i slovenština jsou v celém státním území rovnou měrou a rovnocenně jazykem státním.
By však z tohoto zásadního stanoviska nepovstaly jazykové obtíže v úřadování v případech, v nichž v řízení v historických zemích účastník použil slovenštiny, nebo naopak v řízení na Slovensku použil češtiny, ustanovil zákon (§ 4 odst. druhý) dále ještě:
»Slovenské úřední vyřízení k podání českému nebo úřední vyřízení české k podání slovenskému pokládá se za vyřízení, jež se stalo v jazyku podání.«
Tím jest řečeno, že strana může sice i v soudním řízení na Slovensku bez dalších podmínek a neobmezeně používati jazyka českého a naopak v soudním řízení v historických zemích jazyka slovenského, že však soud může přes to vydati vyřízení v onom případě jen po Slovensku, v tomto pak jen po česku, aniž může si strana stěžovati na to, že dostalo se jí vyřízení v jiném jazyku než v tom, jehož použila.
II. Pojem jazykové menšiny jest naznačen v §u 2 (1) zákona a přesně vymezen v hlavě II. (čl. 14 až 17) nařízení.
Národní a jazykovou menšinou po rozumu zákona a nařízení míněni jsou státní občané Československé republiky téhož, avšak jiného než státního jazyka, jichž obývá podle výsledku posledního soupisu lidu úředně uveřejněného alespoň v jednom soudním okrese republiky nejméně 20 procent (čl. 14 nařízení).
Na paměti dlužno podržeti, že v čl. 14, právě tak jako v následujícím čl. 15 nařízení, jedná se o podmínky, za kterých příslušníci určitého jiného než státního jazyka uznávají se v republice vůbec za národní a jazykovou menšinu. Od zjišťování těchto podmínek dlužno dobře rozeznávati zjišťování příslušnosti toho kterého právního podmětu k určité národní a jazykové menšině, v republice existující. O této otázce jednají čl. 16 a 17 nařízení.
V otázce, zda lze v republice vůbec uznati určitou národní a jazykovou menšinu, platí tyto zásady:
1.) Rozhodným jest úředně uveřejněný výsledek posledního soupisu lidu. Jinaký důkaz, na př. soukromým sčítáním příslušníků určitého jiného než státního jazyka, nemůže dojíti povšimnutí. První sčítání lidu provedeno bylo v Československé republice ke dni 15. února 1921, další pravidelná sčítání lidu konají se vždy v obdobích pětiletých (§§ 1 a 2 zákona o sčítání lidu ze dne 8. dubna 1920, čís. 256 Sb. z. a n. a § 1 prováděcího nařízení ze dne 30. října 1920, čís. 592 Sb. z. a n.). Při sčítání lidu zjišťuje se zejména také národnost (§ 3 prov. nařízení). Údaje o národnosti musí býti zjištěny se zvláštní svědomitostí a přesně podle pravdy, podle předepsaných směrnic (§ 20 prov. nař.). Přesuny na prospěch anebo na újmu toho kterého menšinového jazyka, k nimž by došlo v čase od uveřejnění výsledků posledního do uveřejnění výsledků nového soupisu lidu, nemají se stanoviska jazykového zákona a nařízení významu.
2.) V úvahu přicházejí pouze státní občané Československé republiky, kteří
a) jsou téhož, avšak jiného než státního jazyka. Nelze tudíž sčítati státní občany Československé republiky, kteří sice nejsou státního jazyka, ale nejsou téhož jiného jazyka. Jinými slovy sčítání provádí se zvlášť ohledně jedné každé národní a jazykové menšiny (čl. 15 nařízení);
b) bydlí v obvodu téhož okresního soudu (čl. 14 a 15 nařízení). Nezáleží proto na tom, jakého čísla dosahují snad v celé určité zemi nebo dokonce v celé republice příslušníci určitého jiného než státního jazyka. Třebaže snad jsou početně silnými, ale jsou rozptýleni po území státu tak, že jich v obvodu žádného okresního soudu nebydlí alespoň 20 procent, nejsou národní a jazykovou menšinou. S druhé strany jest možným v témže obvodu okresního soudu i dvě po případě více národních a jazykových menšin.
Pokud v území jedné obce je zřízeno několik okresních soudů (na př. v Praze, Brně), pokládá se celá obec za jediný soudní okres (§ 2 odst. prvý zákona a čl. 15 nařízení).
c) Potřebná, nejméně 20procentní, menšina počítá se zvlášť pro každý obvod okresního soudu z napočteného celkového počtu obyvatelstva okresu (čl. 14 a 15 nařízení).

§ 3. Příslušnost k národní a jazykové menšině.

Bylo již (viz § 2 II, odst. třetí těchto výkladů) poukázáno k tomu, že od zjišťovací existence určité národní a jazykové menšiny v republice dlužno rozeznávati příslušnost k určité ve státě existující národní a jazykové menšině. O této otázce jednají čl. 16 a 17 nařízení. V podrobnostech platí toto:
1.) Příslušníky jazyka národní menšiny mohou býti nejen osoby fysické, nýbrž i osoby právnické a jim podobné samostatné subjekty právní, dále samosprávné úřady, zastupitelské sbory, církevní úřady a jiné korporace (čl. 16 (1) nařízení).
2.) Záleží pouze a jedině na tom, zda příslušníkem jazyka národní menšiny jest sama strana. Práva a výhody, zaručené zákonem a nařízením příslušníkům jazykové menšiny, příslušejí jen straně osobně. Jazyk právního zástupce, zmocněnce nebo zákonného zástupce strany nepřichází v úvahu. Tento smí používati jen státního jazyka nebo za zákonných podmínek toho menšinového jazyka, jehož zastoupená jím strana směla by používati, nikoli však svého od menšinového jazyka strany rozdílného menšinového jazyka, byť i ve vlastní věci byl oprávněn, tohoto jazyka používati (čl. 17 nařízení). Nařízení (čl. 17) vyjadřuje to větou, že zmocněnec, zákonný nebo právní zástupce, nemůže zjednati platnost své jazykové příslušnosti.
3.) Příslušnost k národní menšině posuzuje se:
a) Při fysických osobách podle řeči podání, jde-li o podání písemná, podle údaje strany, jde-li o ústní jednání (čl. 16 (2) nařízení);
α) při písemných podáních soud zpravidla bez dalšího šetření považuje stranu za příslušníka národní menšiny, jehož jazyka v podání použila.
Výjimka nastává jednak v případě, v němž jest soudu jinak (na př. z dřívějšího úředního jednání se stranou nebo vzhledem k její v místě neb obecně známé jazykové příslušnosti a pod.), známo, že strana jest příslušníkem jiného jazyka, než kterého v podání použila, jednak v případě, v němž má soud závažné pochybnosti o tom, že strana je příslušníkem menšinového jazyka, v němž bylo učiněno podání.
V onom případě soud ihned a bez dalšího naloží s podáním podle předpisů, podle kterých dlužno postupovati při podáních jazykově vadných.
V druhém případě pokládá se strana prozatím za příslušníka menšiny, v jejímž jazyku bylo učiněno podání (čl. 16 (2) nařízení), t. j. s podáním nebude prozatím naloženo jako s podáním jazykově vadným. Soud však vyžádá si ústní nebo písemné prohlášení strany (čl. 16 (2) nařízení), zřejmě o tom, zda jest příslušníkem menšiny, v jejímž jazyku bylo učiněno podání. Jakkoliv v nařízení není to výslovně řečeno, rozumí se podle povahy věci samo sebou, že soud k písemnému prohlášení udělí straně lhůtu. Rovněž nebude od místa, upozorniti stranu na právní následky, jež ji stihnou, odepře-li se prohlásiti nebo prohlásí se vyhýbavě. Právním následkem by bylo, že by se pak naložilo s podáním jakožto podáním jazykově vadným. Pakliže strana zavčas jasně prohlásí se za příslušníka menšiny, v jejímž jazyku bylo učiněno podání, musí soud na tom přestati a vycházeti nadále z toho, že strana jest příslušníkem oné národní menšiny;
β) při ústním jednání buďto jest soudu nepochybně známo, že strana je příslušníkem menšinového jazyka, jímž chce jednati, nebo soudu to známo není nebo soud má o tom pochybnosti. V onom případě hledí ke straně jako k příslušníku oné národní menšiny. Jinak (v případě druhém) dotáže se strany po její jazykové příslušnosti. Odepře-li strana na dotaz odpověď nebo dá-li odpověď vyhýbavou, nepřipustí ji soud k jednání v menšinovém jazyku. Pakliže však strana na dotaz soudu zná se jasně k příslušnosti k jazykové menšině, jejímž jazykem chce jednati, musí soud i zde na tom přestati a hleděti ke straně jako k příslušníku této menšiny (čl. 16 (2) nařízení).
Dotazuje se strany po její jazykové příslušnosti a znalosti (případy a α, β), upozorní ji soud na to, že učiní-li udání nepravdivé, bude jí uložena pořádková pokuta do 1000 Kč (čl. 16 (4) nařízení). Uložení pokuty právnímu zástupci nevylučuje případného stíhání kárným řízením.
Citací §u 8 odst. 4 zákona v čl. 16 (4) nařízení naznačeno, že pohrůžka a uvalení pořádkové pokuty jsou ve smyslu zákona prostředky, jimiž má se zabezpečiti úspěšné provádění zákona.
Z porovnání odstavců (2) a (4) čl. 16 nařízení plyne toto:
Prohlásila-li strana na dotaz soudu, že jest příslušníkem menšinového jazyka, jehož použila při písemném podání nebo jímž chce jednati při ústním jednání, musí sice soud na tom přestati a hleděti ke straně jako k příslušníku onoho menšinového jazyka. Pakliže však soud má přes prohlášení strany pochybnosti o tom, zda udání strany o její jazykové příslušnosti a znalosti jest pravdivým, vyšetří věc. Objeví-li se udání strany nepravdivým, uloží jí (jejímu zástupci) pořádkovou pokutu a nebude ovšem nadále hleděti ke straně jako k příslušníku dotyčného menšinového jazyka.
b) Při právnických osobách, jim podobných samostatných subjektech právních, dále samosprávných zastupitelských sborech, církevních úřadech a jiných korporacích, přihlížeti jest v otázce jich příslušnosti k menšinovému jazyku k tomu,
α) v jakém jazyku jsou zapsány ve veřejném rejstříku nebo
β) jaký mají jednací jazyk podle stanov, jednacího řádu nebo jiných vnitřních předpisů, po případě podle jazykového nařízení. Jazykovým nařízením (díl II. čl. 70 a násl.) upraven jest jednací jazyk samosprávných úřadů, zastupitelských sborů a veřejných korporací;
γ) mají-li řečené samostatné subjekty právní několikerou jednací řeč jazykem zápisu nebo jednací řečí jest také jazyk státní, jest rozhodným jazyk státní, jinak jazyk (menšinový), jenž v zápisu nebo jako jednací řeč jest uveden na prvním místě (čl. 16 (3) nařízení) .
c) Při nadacích a podobných účelových jměních rozhodným jest jazyk, kterým se vede jejich správa nebo který vyplývá z účelu nebo listiny zřizovací (čl. 16 (3) nařízení).
d) Při majetkových podstatách (pozůstalostech, úpadkových podstatách a pod.) rozhodným jest jazyk posavadního vlastníka, na př. tedy zůstavitele, úpadce a pod. (čl. 16 (3) nařízení).
e) Zástupci státu jako strany (na př. finanční prokuratury) užívají vždy státního jazyka (čl. 49 nařízení).
O tom, jak náleží postupovati, má-li soud pochybnosti o jazykově příslušnosti právnických osob atd. (čl. 16 (3) nařízení) není v nařízení zvláštních ustanovení. Poněvadž v případech 3 b až c řídí se příslušnost k menšinovému jazyku znaky objektivními (zápis ve veřejném rejstříku, jednací jazyk podle stanov, jednacího řádu nebo jiných vnitřních předpisů, po případě podle jazykového nařízení, jazyk správy, účel anebo listina zřizovací), dlužno trvati na tom, že strana jest v těchto případech povinna, by na výzvu soudu ony objektivní znaky příslušnosti k menšinovému jazyku osvědčila a to zpravidla listinami. Prosté prohlášení strany by tu nepostačilo. Dokud straně běží lhůta k vyžádanému osvědčeni, bude soud k ní hleděti jako k příslušníku menšinového jazyka, jehož použila nebo chce použíti.
V případech písm. d (majetkové podstaty) bude záležeti na tom, zda »dosavadní vlastník« byl osobou fysickou, či jiným samostatným subjektem právním. V onom případě bude proti zástupci majetkové podstaty postupováno podle čl. 16 (2) nařízení (shora 3 a α a β: dotaz s ohrůžkou pořádkové pokuty), jinak bude zástupce majetkové podstaty vyzván, by do lhůty osvědčil objektivní předpoklady příslušnosti dosavadního vlastníka k dotyčné jazykové menšině.

§ 4. Všeobecná ustanovení o úřadováni.

Podle §u 1 zákona jazyk československý jako státní, oficielní jazyk republiky jest jazykem, v němž s výhradou toho, co ustanovuje se v §§ 2 a 5 a s výjimkou toho, co bude podle § 6 ustanoveno pro Podkarpatskou Rus, děje se úřadování všech soudů, konají se jich vyhlášky a zevní označení.
Tutéž zásadu opakuje nařízení čl. 1 (1). Podle něho, není-li připuštěna výjimka v následujících ustanoveních, všechny soudy úřadují, vydávají vyhlášky a mají zevní označení ve státním, oficielním jazyku.
Provádí se tudíž předpisy, označené v nadpisu hlavy I., dílu I. nařízení jako »všeobecná ustanovení o úřadování« zásada, podle níž soudy uvnitř i ve styku se stranami úřadují zásadně jen jednojazyčně v řeči státní.
V čl. 1 (2) uvádějí se pak příkladmo soudní úkony, pro něž platí ona všeobecná zásada. Jsou to dílem soudní úkony úředního styku se stranami, dílem soudní úkony vnitřního úřadování a úředního styku soudů vespolek a s jinými státními a samosprávnými úřady, zastupitelskými sbory a veřejnými korporacemi.
V úředním styku se stranami jsou soudy zásadně zejména povinny a oprávněny jen ve státním jazyku: přijímati podání, vyjádření a návrhy stran (čl. 1 (2) a nařízení), sepisovati jejich prohlášení úředním zápisem (čl. 1 (2) b nařízení), o nich jednati a o jednání sepisovati zápisy (čl. 1 (2) c nařízení), vyřizovati podání a návrhy a vydávati svá vyřízení, i když nejsou vydávána na návrh nebo žádost stran (čl. 1 (2) e nařízení), vykonávati zápisy do veřejných knih, rejstříků a jiných záznamů (zemských desk, pozemkových, horních a železničních knih, depositních knih, firemních rejstříků — čl. 1 (2) h nařízení), ověřovati podpisy na listinách a opisy listin (čl. 1 (2) i nařízení) a označovati soud úřední pečetí na listinách a spisech (čl. 1 (2) m nařízení).
V oboru vnitřního úřadování jsou soudy zejména povinny a oprávněny jen ve státním jazyku opatřovati podání podací značkou (čl. 1 (2) a nařízení), konati porady, udržovati styk mezi jednotlivými odděleními a dávati příkazy kanceláři (čl. 1 (2) d nařízení), dopisovati si vespolek a jiným státním i samosprávným úřadům, zastupitelským sborům a veřejným korporacím (čl. 1 (2) f nařízení), používati všech tiskopisů, zejména rejstříků, záznamů a seznamů, a do nich zapisovati (čl. 1 (2) g nařízení), vydávati vyhlášky ve své úřední působnosti (čl. 1 (2) k nařízení), označiti vně i uvnitř budovy a úřadovny (čl. 1 (2) l nařízení) a podávati zprávy, sdělení a výkazy nadřízeným úřadům (čl. 1 (2) n nařízení).
Podrobně upraveny jsou pak v čl. 3 až 11 tyto případy:
I. Podání. A) Za podání ve smyslu zákona a nařízení jest považovati ústní nebo písemnou žádost za úřední výkon i každé ústní nebo písemné sdělení (čl. 3 (1) nařízení).
Výjimkou:
1.) Při osobních dotazech stran, žádostech o informace a o urychlení úředního řízení budiž stranám, neznalým státního nebo menšinového jazyka, jímž se v tom kterém okrese mohou podání vyřizovati, styk se soudem usnadněn, pokud jest to soudu možno (čl. 3 (2) nařízení). Tento výjimečný předpis týče se jen osobních dotazů a uvedených žádostí stran, nikoli dotazů a žádostí písemných anebo dotazů a žádostí zástupců nebo zmocněnců stran. Předpokládá se, že jest u soudu nějaký úřední orgán, jenž jest s to, by se dorozuměl se stranou v jazyku, jehož používá.
2.) Smějí býti přijata, i když nebyla učiněna ve státním jazyku podání, jejichž přijetí žádá nevyhnutelně důležitý zájem státní (čl. 5 nařízení). Ustanovení toho bylo třeba v zájmu nerušené správy a k usnadnění úředního styku se stranami (zásada §u 8 odst. 2 zákona). Podavatel nevystupuje tu ani jako strana ve svém vlastním, nýbrž ve státním zájmu, na př. při udání pro těžký zločin, na př. proti republice. Posouditi, zda důležitý zájem státní nevyhnutelně žádá přijetí takovéhoto podání, jest ponecháno volné úvaze soudu. Důsledně ustanoveno tudíž, že nebylo-li podání přijato, nemůže si strana stěžovati pro porušení jazykového práva (čl. 5 (1) nařízení). Pakliže podání bylo na soud přijato, vyřídí se a bude o něm jednáno jen jazykem státním (čl. 5 (1) nařízení).
B) Jinak platí o jazykově vadných podáních tato ustanovení:
1.) Ústní podání strany. Žádala-li by strana, přednesši svou věc ústně, aby byl s ní o tom sepsán zápis v jiném než státním jazyku, budiž poučena po rozumu zákona. Setrvá-li na své žádosti, budiž odmítnuta a o tom sepsán stručný záznam (čl. 4 (4) nařízení). Záznamem osvědčí se pouze přednes žádosti o protokolování v jiném než státním jazyku se stručným označením věci, o kterou šlo, nikoli celý přednes a návrh strany ve věci samé.
2.) Písemná podání, jazykově vadná, t. j. taková, jež nepřípustným způsobem byla učiněna jiným než státním jazykem (čl. 4 (1), (2), (3) nařízení), nebo byla sice učiněna v jazyku státním, ale kromě toho nepřípustně i v jiném jazyku (dvojjazyčně, čl. 6 nařízení). Nařízení, majíc se rozhodnouti pro jednu z obou možností: podání pro jazykovou závadu odmítnouti nebo vrátiti je k opravě, řídilo se příkazem druhého odstavce §u 8 zákona, podle něhož nutno do nařízení pojati předpisy, ochraňující strany před škodami, jež by jim z neznalosti jazyka vzejíti mohly. Příkaz zákona předpokládá, že straně hrozí škoda z toho, že ona sama nemá potřebné jazykové znalosti. Kde jest třeba této ochrany, budiž jazykově vadné podání vráceno k opravě formální vady, kde však oné ochrany netřeba, budiž jazykově vadné podání odmítnuto.
V podrobnostech platí toto:
a) Podání v jiném než státním jazyku budiž odmítnuto, ježto se nehodí, aby o něm bylo po zákonu zahájeno jednání, bylo-li:
α) za stranu učiněno jejím právním zástupcem. Musíť o právním zástupci býti předpokládáno, že jsou mu známy zákonné předpisy a nařízení, jakož i jazykové poměry v příslušném okresu. Jeho povinností jest již podle jeho povolání, by chránil zájmy strany, zejména i před újmou z nepřípustného použití jiného než státního jazyka. S téhož hlediska vycházejí i ustanovení čl. 10 nařízení, o nichž bude pojednáno později;
β) bylo-li sice učiněno stranou samou, ale takovou, o níž je soudu známo, že je znalá státního jazyka (čl. 4 (3) nařízení). Takovéto straně nehrozí újma z neznalosti státního jazyka, nýbrž z toho, že ať z jakékoliv příčiny, tohoto jazyka nechce použíti.
b) Podání v jiném než státním jazyku budiž straně bez prodlení vráceno na přiměřenou krátkou dobu k opravě formální vady, když podání bylo učiněno stranou samou, strana není zastoupena právním zástupcem a soudu není známo, že strana je znalá státního jazyka. Co do otázky, zda znova předložené podání ve státním jazyku musí věcně býti shodným s jazykově vadným, vráceným podáním, dlužno rozeznávati:
α) zásadně není straně zabráněno v tom, by podání ve státním jazyku věcně nepozměnila; β) výjimkou je strana povinna, předložiti vrácené jí podání ve vyhotovení ve státním jazyku věcně nezměněné. Tak tomu jest při podáních, jež jsou vázána lhůtou, nebo jimž zákon přiznává jisté pořadí. K oněm podáním patří na př. opravné prostředky, vázané konečnou lhůtou, k těmto podáním patří zejména podání ve věcech knihovních, při nichž pořadí žádaného knihovního zápisu řídí se dnem, kdy žádost došla na soud. Pochybno, zda lhůtami míní se jen lhůty procesního práva, či též lhůty hmotného práva propadné lhůty k podání žaloby. Pro názor, že myšleno jest jen na lhůty procesního práva, zdá se mluviti úvaha, že soudce není ani povinen, ani po případě jazykově s to, by se zabýval věcným obsahem jazykově vadného podání a mohl ihned na prvý pohled rozpoznati, zda jde o podání, vázané hmotně právní lhůtou.
Vrací-li se straně k opravě podání, jež jest vázáno lhůtou nebo jemuž zákon přiznává jisté pořadí, budiž jí oznámeno, že jest povinna, předložiti je ve vyhotovení ve státním jazyku věcně nezměněné, připojíc původní podání. Při tom jí může (ale nemusí) býti uloženo, aby prokázala, že původní podání shoduje se s podáním v jazyku státním (čl. 4 (1) nařízení).
Důvodem, proč podání, vázané lhůtou nebo zabezpečující určité pořadí, musí býti znovu podáno věcně nezměněné, jest, by zamezeno bylo, by jazykově vadných podání nebylo zneužíváno k prodlužování lhůt anebo k zabezpečení pořadí. Mohlať by strana jinak na rychlo učiniti podání nejen jazykově vadné, nýbrž i obsahově nicotné, počítajíc s tím, že bude jí jazykově vadné podání k vůli této závadě vráceno k opravě a že pak bude míti příležitost, by nejen napravila jazykovou závadu, nýbrž touto oklikou i věcně vadné podání. Ukládá-li se straně po případě dále ještě, by znova a předkládajíc podání, zároveň prokázala, že původní podání se shoduje s podáním v jazyku státním, jest to odůvodněno tím, že mohlo by se státi, že by soudce pro neznalost jazyka, jehož strana původně použila, nebyl s to, by zjistil, zda je obsahem podání totéž. Za účelem onoho průkazu lze uložiti straně, by připojila překlad původního podání, ověřený tlumočníkem.
Lhůta, do níž dlužno závadu odstraniti, není určena, určí ji soud přiměřeně okolnostem případu. Výjimku tvoří podání ve věcech knihovních. Tu musí býti podání, vyhovující příkazu, učiněno ve třech dnech po doručení k opravě (čl. 4 (1) nařízení). Důvodem jest ochrana důvěry v pozemkovou knihu. Ohledně této třídenní lhůty vysloveno dále v nařízení čl. 4 (1), že do této lhůty se nezapočítávají dny poštovní dopravy. To se rozumí ostatně samo sebou již podle §u 89 zákona o soud. organisaci.
Co se týče dalšího postupu, dlužno rozeznávati:
αα) Strana předloží vrácené jí podání, nevyhovujíc příkazu. V tomto případě budiž podání odmítnuto, ježto se nehodí, aby o něm bylo po zákonu zahájeno jednání (čl. 4 (3) nařízení.) To platí jen tehdy, nevyhoví-li strana příkazu, by učinila podání ve státním jazyku, předloživši je znova v původním jazyku, poněvadž případy, kde strana v jiném směru nevyhověla příkazu, upraveny jsou v čl. 4 (2) nařízení.
ββ) Bylo-li podání v určené lhůtě ve státním jazyku opět učiněno a i v jiných směrech vyhověno příkazu, zachovají se mu účinky podání prvního, jakoby již toto bylo řádně učiněno (čl. 4 (2).
γγ) Podání bylo učiněno ve státním jazyku, ale po určené lhůtě. Bude vyřízeno, jako by bylo podáno v den, kdy znova došlo (čl. 4 (2) nařízení). K tomuto dni nastanou na př. účinky, jež zákon pojí k podání žaloby.
δδ) Došlo-li sice ve státním jazyku, ale teprve po lhůtě, podání vázané lhůtou nebo zabezpečující jisté pořadí, nebude k prvnímu podání hleděno, dodržení lhůty pro podání nebo jako pořadí bude posuzováno podle dne, kdy znovu došlo na soud ve státním jazyku. Totéž platí i tehda, když takovéto podání bylo sice učiněno ve lhůtě a ve stáním jazyku, ale věcně pozměněné nebo strana nevyhověla dalšímu příkazu, by připojila původní podání nebo prokázala shodu obou podání (čl. 4 (2) nařízení).
c) Podání bylo nepřípustným způsobem učiněno ve státním a jiném jazyku (čl. 6 nařízení). Tu dlužno rozeznati:
α) podání ve státním jazyku a jiném jazyku nelze odděliti (na př. na jedné straně nebo na jedné polovině stránky jest text ve státním, na druhé v jiném jazyku). S takovýmto podáním naloží se jako s podáním, jež bylo učiněno jen v jiném než státním jazyku, tudíž (čl. 4 nařízení) bude podání takové buď odmítnuto, nebo vráceno, aby bylo podáno pouze ve státním jazyku (čl. 6 (1) nařízení). V podrobnostech platí i zde to, co bylo řečeno k výkladu čl. 4 nařízení;
β) podání ve státním a jiném jazyku bylo učiněno v oddělených vyhotoveních. Vyhotovení v jiném jazyku buď odmítnuto, ježto se nehodí, aby po zákonu bylo o něm jednáno, o vyhotovení ve státním jazyku buď zahájeno řízení (čl. 6 (2) nařízení).
Ustanovením čl. 6 nařízení mělo býti čeleno namnoze demonstrativním a státní jazyk snižujícím pokusům, vnucovati soudům v okresech, kde není národní a jazykové menšiny, podání v menšinovém jazyku alespoň tím, že byla sepsána ve státním a menšinovém jazyku, ponejvíce na předním místě v menšinovém jazyku s označením znění ve státním jazyku jako překlad.
II. Přílohy. Jde o to, zda k listinám a spisům, sepsaným v jiném jazyku než státním, jež se předkládají jako přílohy, doklady, k důkazu nebo k jiným úředním účelům, nutno připojiti ověřený překlad ve státním jazyku. Výraz »spisy« dlužno rozuměti v nejširším smyslu, tedy všechny písemnosti, v nichž jsou obsah a myšlenky vyjádřeny řečí. Spadati sem budou i plány, situační nákresy ve svém slovném doprovodu, rovněž technické projekty a rozpočty.
Co do otázky, o niž jde, platí (pro soudy bez jazykové menšiny) tyto zásady:
1. Zápis do veřejných knih a rejstříků může býti povolen jen podle listin sepsaných ve státním jazyku anebo podle listin, jejichž ověřený překlad v tomto jazyku byl připojen (čl. 7 (3) nařízení). Lhostejno, kdy byla listina zřízena a zda jazyk listiny jest menšinovým jazykem republiky.
Důvodem tohoto ustanovení jest, že pozemkové knihy a rejstříky i se svými sbírkami listin mají i jazykově býti každému přístupny a že je proto třeba, by u soudu bez jazykové menšiny byly přístupny v jazyku státním anebo též v jazyku státním. Pro věci knihovní nařízeno bylo ostatně již prvým odstavcem § 89 knih. zák., že nejsou-li listiny vyhotoveny v jazyku, v němž lze na knihovním soudě činiti podání, nutno připojiti plné víry zasluhující překlad. Toto ustanovení bylo ovšem pozměněno, pokud se týče zrušeno čl. 7 a 20 nařízení.
2. I v jiných věcech než knihovních a rejstříkových, nutno k listinám a spisům, sepsaným v jiném než státním jazyku, připojiti ověřený překlad do státního jazyka, když byly:
a) zřízeny po 6. březnu 1925.
Stanovení této časové hranice jest důsledkem zmocnění třetího odstavce § 8 zákona. Podle něho byla vláda zmocněna, by po dobu prvních pěti let ode dne, kdy zákon nabude účinnosti, připuštěny byly výjimky z jeho ustanovení, potřebné v zájmu nerušené správy. Poněvadž zákon nabyl účinnosti dnem 6. března 1920, sahalo ono pětiletí do 6. března 1925. Pro listiny zřízené před účinností zákona neb v onom pětiletí, povoleny byly úlevy, o nichž bude v dalším pojednáno. Ohledně listin, zřízených po 6. březnu 1925 úlevy ty neplatí,
b) zřízeny v jazyku, jenž není jazykem žádné jazykové a národní menšiny ve státě;
c) zřízeny v jazyku jazykové a národní menšiny ve státě, ale soud, u něhož má býti listiny použito, jest v obvodu sborového soudu druhé stolice, ve kterém není ani jeden soudní okres s onou národní menšinou (čl. 7 (1), (4) nařízení).
d) Když sice není předložení ověřeného překladu o sobě povinným, ale soudu listina bez překladu není plně srozumitelna (čl. 7 (2) nařízení).
3.) Předložiti o věřený překlad jinojazyčné přílohy do státního jazyka netřeba, jsou-li splněny tyto předpoklady:
a) listina byla zřízena před 6. březnem 1925,
b) jest sepsána v jiném než státním jazyku, ale takovém, jímž mluví některá národní menšina ve státě,
c) listiny má býti použito u soudu, jehož sídlo jest v obvodu sborového soudu druhé stolice, ve kterém jest aspoň jeden soudní okres s onou národní menšinou, v jejímž jazyku jest listina sepsána (čl. 7 (3) nařízení);
d) soud i bez překladu plně rozumí jinojazyčné listině (čl. 7 (3) nařízení).
Splněny-li předpoklady písm. a, d, lze předložiti listiny v obvodu vrchního zemského soudu v Praze (Čechy) ve státním a německém jazyku, v obvodu vrchního zemského soudu v Brně ve státním, německém a polském jazyku, v obvodu soudní tabule v Bratislavě v jazyku státním, německém a maďarském a v obvodu soudní tabule v Košicích, slovenské části a v Podkarpatské Rusi, v jazyku státním, ruském, německém a maďarském.
III. Ústní styk.
A) Se stranami a jinými účastníky buď jednáno jen ve státním jazyku.
AA) Tato zásada platí bezvýjimečně, třebaže strana jest příslušníkem jiného než státního jazyka, když
1.) strana (účastník) jedná na soudě právním zástupcem, obhájcem anebo plnomocníkem. Straně náleží, aby se dala zastupovati vždy zástupcem jazykově způsobilým. Nemůže se toho dovolávati, že její právní zástupce, obhájce nebo plnomocník není úplně znalý státního jazyka, a není důvodem pro přivzetí tlumočníka, že se zúčastní jednání právní zástupce, obhájce nebo plnomocník, který není znalý jazyka, jímž se projednává (čl. 10 (1), (2) nařízení). Dochází zde výrazu zásada čl. 17 nařízení, podle něhož práva a výhody, zaručené zákonem a nařízením příslušníkům jazykové menšiny, příslušejí jen straně osobně (viz bližší v §u 3 čís. 1 těchto výkladů).
Není-li právní zástupce, obhájce nebo plnomocník strany (účastníka) znalý jazyka, jímž se projednává, dlužno co do dalšího postupu rozeznávati:
a) strana jest osobně přítomná a jest s to, by sama jednala, poněvadž nejde ani o spor advokátský, ani o závazné obhajování v řízení trestním. V tomto případě jedná se se stranou, jako by jen sama bez právního zástupce, obhájce nebo plnomocníka byla přítomna;
b) strana není osobně přítomná nebo
c) jest sice osobně přítomná, ale nemůže sama jednati, poněvadž jest předepsáno pro řízení nucené zastoupení právním zástupcem.
V těchto dvou případech budiž postupováno podle druhého odstavce §u 185 c. ř. s. (Předseda odloží rok na čas co možná krátký a poukáže stranu, by může-li jednati sama (písm. a), buď jednala osobně nebo způsobilým zmocněncem, v případě c, by dala se zastupovati jazykově schopným zástupcem).
Je-li třeba, aby ustanoven byl straně právní zástupce, obhájce neb opatrovník z úřední povinnosti, buď ustanoven, pokud možno, takový, jenž jest úplně znalý jak státního, tak i jazyka, jímž mluví zastoupený jako příslušník národní menšiny. Totéž platí o správcích podle řízení exekučního, konkursního a vyrovnávacího (čl. 10 (3) nařízení);
2.) když strana jedná osobně, poněvadž osobně jednati může (pro řízení není předepsáno nucené zastoupení právním zástupcem) a chce (nedá se zastupovati zmocněncem) a jest znalá státního jazyka (čl. 9 a contrario nařízení). Odepírá-li strana jednati ve státním jazyku, jest jí rok zmeškán a stihnou ji zákonné následky zmeškání roku (§§ 133, 144 c. ř. s.). Poněvadž pro tento případ dlužno při neposlušnosti strany užíti uvedených právě ustanovení c. ř. s., nelze stranu k jednání ve státním jazyku donucovati pokutami po rozumu čl. 8 (7) nařízení. BB) Není-li zde případů čís. 1 a 2, může se stranou býti jednáno v jejím jazyku. Předpokladem jest:
a) strana není s to, aby se vyjádřila srozumitelně ve státním jazyku o předmětu jednání (čl. 9 nařízení);
b) soud se o tom přesvědčil z jednání se stranou nebo jest mu to známo z bydliště nebo pobytu strany nebo z jiných okolností, na př. z dřívějšího jednání (čl. 9 a čl. 8 (2) nařízení);
c) strana jest příslušníkem jazyka některé menšiny v obvodu téhož sborového soudu II. stolice (čl. 9 a 8 (2) nařízení);
d) strana jedná osobně (viz shora čís. 2; čl. 9 nařízení);
e) soudce jest úplně znalý jazyka strany (čl. 9 nařízení a contrario).
Za těchto podmínek jedná se se stranou v jejím jazyku, protokol však bude sepsán ve státním jazyku (čl. 9 nařízení).
CC) Straně bude uloženo, aby si přibrala k hájení svých práv plnomocníka, znalého státního jazyka, když:
α) jsou sice splněny předpoklady odstavce BB a až d, nikoli však předpoklad e, nebo
β) jsou sice splněny předpoklady BB a, b, d, e, nikoli však předpoklad BB c, poněvadž strana jest příslušníkem jazyka, jenž buďto není ve státě vůbec menšinovým jazykem, nebo jest sice menšinovým jazykem, ale nikoli v obvodu sborového soudu II. stolice, k němuž patří soud, před kterým se věc projednává.
V těchto případech dlužno postupovati podle ustanovení §u 185 c. ř. s.
DD) Strana, vyslýchaná k důkazu, a obviněný v řízení trestním:
a) jsou-li znalí státního jazyka, jsou povinni vypovídati v tomto jazyku (čl. 8 (2) a contrario a čl. 8 (7) nařízení). Odepře-li strana, vyslýchaná k důkazu, vypovídati v jazyku státním, ač je ho znalá, zachová se soud podle ustanovení §u 381 c. ř. s. (posoudí, zhodnotě pečlivě všechny okolnosti, jaký vliv to má na zjednání důkazu). Ohledně obviněného dlužno použíti ustanovení §u 203 tr. ř. (vyšetřující soudce upozorní obviněného, že jeho chování nezadrží vyšetřování a že by se takto mohl připraviti o své obrany), pokud se týče §u 245 tr. ř. (předseda může dáti přečísti protokol o dřívějším výslechu obžalovaného). Donucovati peněžitou pokutou k výpovědi ve státním jazyku (čl. 8 (7) nařízení) nelze ani stranu, vyslýchanou k důkazu. To příčilo by se v onom případě §u 381 c. ř. s., v tomto případě §§ům 202, 203 a 245 odst. druhý tr. ř.;
b) není-li strana, vyslýchaná k důkazu, neb obviněný tak mocen státního jazyka, aby mohl v něm věcně správně vypovídati, budiž použito ustanovení, jež za téže podmínky jsou dána pro výslech svědků (čl. 8 (2) nařízení).
EE) O zákoných zástupcích nevyjadřuje se zákon vůbec, nařízení není po této stránce zcela jasným. Z porovnání čl. 10 nařízení, jenž jedná — v odst. (1) a (2) — jen o právních zástupcích, obhájcích a plnomocnících, nikoli též o zákonných zástupcích, s ustanovením čl. 17 nařízení, jakož i z povahy a postavení zákonného zástupce, lze dovoditi tyto zásady:
a) Zákonný zástupce považuje se za stranu samu. Rozhodným jest jazyk strany, nikoliv jazyk, jehož užívá zákonný zástupce.
b) Jest-li strana příslušníkem jazykové menšiny, může zákonný zástupce používati kromě státního jazyka za zákonných podmínek i menšinového jazyka strany a hledí se k věci tak, jakoby v osobě svého zákonného zástupce jednala strana sama.
c) Jest-li zákonný zástupce s to, by se vyjádřil srozumitelně ve státním jazyku o předmětu jednání, jest povinen užívati státního jazyka. Tato zásada není v nařízení vyslovena. Plyne však z toho, že zákonný zástupce nemůže z důvodu své zástupčí činnosti zjednávati platnost své jazykové příslušnosti (čl. 17 nařízení), dále z toho, že i strana sama, jest-li znalou státního jazyka, jest povinna jednati a vypovídati v tomto jazyku, a posléze z toho, že výjimky z povinnosti jednati a vypovídati ve státním jazyku, dlužno vykládati způsobem omezujícím. Odepírá-li zákonný zástupce za onoho předpokladu jednati státním jazykem, stihnou stranu zákonné následky procesuální neposlušnosti, odepírá-li zákonný zástupce za onoho předpokladu při důkazu výslechem stran vypovídati ve státním jazyku, budiž použito ustanovení §u 381 c. ř. s. Ani v tom, ani v onom případě nelze zákonného zástupce nutiti k používání státního jazyka peněžitou pokutou (čl. 8 (7) nařízení), poněvadž tento postup ani proti straně samé nebyl by přípustným, a nelze zde použíti ani ustanovení druhého odstavce § 185 c. ř. s., poněvadž toto ustanovení předpokládá, že zákonný zástupce není schopen, by o předmětu rozepře srozumitelně se vyjádřil anebo ústně projednával v jazyku, jehož je povinen (oprávněn) používati, takže nelze ono ustanovení vztahovati k případu, kde zákonný zástupce odepírá bez zákonné příčiny jednati nebo vypovídati v jazyku, jehož používati jest povinen a schopen.
d) Zákonný zástupce není s dostatek mocen státního jazyka. Tu dlužno dále rozeznávati:
α) zákonný zástupce jest mocen menšinového jazyka, jehož strana byla by oprávněna používati. V tomto případě jest oprávněn a povinen jednati a vypovídati v menšinovém jazyku strany, aniž záleží na tom, zda strana jest či není s dostatek mocna státního jazyka. Odepře-li zákonný zástupce jednati nebo vypovídati v menšinovém jazyku strany, poněvadž tento jazyk není zároveň jeho menšinovým jazykem (čl. 17 poslední věta nařízení), stihnou stranu následky procesuální neposlušnosti, pokud se týče, dojde na použití § 381 c. ř. s.;
β) zákonný zástupce není mocen menšinového jazyka, jehož strana byla by oprávněna používati;
γ) strana není příslušníkem žádné národní menšiny nebo jest příslušníkem jazyka menšiny, jehož v projednávaném případě nelze použíti, poněvadž této menšiny není v obvodu sborového soudu II. stolice, do něhož patří soud prvé stolice.
Lhostejno, že zákonný zástupce pro svou osobu jest ad α) příslušníkem jiného menšinového jazyka, jehož ve vlastní věci byl by oprávněn používati, ad β) příslušníkem národní menšiny, jejíhož jazyka ve vlastní věci byl by oprávněn používati. Neníť oprávněn, by ve své vlastnosti jako zákonný zástupce použil onoho jiného menšinového jazyka (čl. 17 nařízení). V obojím případě (α, β) dlužno postupovati podle ustanovení druhého odstavce §u 185 c. ř. s.
B) Svědci (znalečtí svědci, přezvědné osoby, důvěrníci, pamětníci).
1.) Svědci (atd.), znalí státního jazyka, jsou bez ohledu ke své menšinové příslušnosti povinni vypovídati ve státním jazyku (čl. 8 (7) nařízení). Odepírají-li vypovídati ve státním jazyku, budiž proti nim použito ustanovení §§ 323 a násl. c. ř. s. o svědecké neposlušnosti, v případech pak, kde nelze použíti těchto ustanovení, buďtež donuceni k výpovědi ve státním jazyku pokutami do 1000 Kč (čl. 8 (7) nařízení). 2.) Svědci (atd.), ohledně nichž se soud přesvědčil, anebo je soudu známo z jejich bydliště nebo pobytu nebo z jiných okolností, na př. z dřívějšího jednání, že nejsou tak mocni státního jazyka, aby mohli v něm věcně správně vypovídati (na jazykové správnosti nezáleží), buďtež vyslechnuti ve svém jazyku. Tento výslech děje se buď bez tlumočníka nebo s přivzetím tlumočníka:
a) bez tlumočníka, předpokládajíc,
α) že svědek jest příslušníkem jazyka některé menšiny v obvodu téhož sborového soudu II. stolice, v němž jest svědek vyslýchán,
β) že soudce, jímž, anebo všichni členové nalézacího soudu, před nímž má svědek býti vyslýchán, znají menšinový jazyk (α) svědkův. Není-li soudce, jemuž náleží svědka vyslechnouti, mocným svědkova menšinového jazyka, lze u okresních soudů zjednati odpomoc tím způsobem, že přednosta soudu bez ohledu na rozvrh práce přidělí dotyčnou věc jinému soudci téhož okresního soudu, jenž jest znalým svědkova jazyka (§ 20 odst. 1 jedn. ř.). Tento předpis má zřejmě na mysli čl. 8 (3) nařízení. V témž odstavci praví se dále: »Úřaduje-li se ve sborech a nejsou-li všichni členové znalí jazyka strany, vyslechne ji jeden ze členů, tohoto jazyka znalý, a tlumočí pak její výpověď«. Tohoto ustanovení nelze však použíti v řízení soudním, poněvadž v řízení soudním úřadují ve sborech pouze nalézací senáty a před nimi onen postup podle procesního práva nebyl by přípustným. To uznává výslovně i nařízení v čl. 8 (4);
b) tlumočníkem, není-li zde některé z obou podmínek písm. a α, β (čl. 8. (4) nařízení).
Nechť svědek vyslýchán jest ve svém jazyku bez tlumočníka nebo tlumočníkem, jeho výpověď protokoluje se ve státním jazyku. Svědku budiž však protokol o jeho výpovědi stlumočen a budiž v protokolu potvrzeno, že se to stalo a že zápis byl učiněn správně podle učiněné výpovědi. Výjimečně zapíše se výpověď do protokolu nejen ve státním jazyku, nýbrž též v jazyku, ve kterém byla učiněna. To stane se tehdy, záleží-li na doslovném znění výpovědi. O tom, zda tomu tak, rozhodne z úřední povinnosti nebo na návrh strany s konečnou platností soudce (senát), u něhož se výslech koná. Výpověď ve svědkově jazyku zapíše do protokolu zapisovatel. Není-li snad znalý tohoto jazyka, zapíše ji v tomto jazyku vyslýchající soudce nebo tlumočník a podepíše vyslýchaný (čl. 8 (5) nařízení). Útraty, jež vzešly přivzetím tlumočníka, jsou částí útrat řízení. V řízení sporném hradí je prozatím dokazovatel (§ 40 c. ř. s.), v řízení trestním hradí je prozatím stát (čl. 8 (4) nařízení).
C) Znalci. Za znalce budiž, pokud jest to možno, ustanovena osoba, znalá státního jazyka (čl. 8 (6) nařízení a contrario). Jest-li znalec mocen státního jazyka, jest povinen vypovídati ve státním jazyku. Odepře-li to, budiž proti němu postupováno podle § 354 c. ř. s. a § 8 (7) nařízení.
Je-li třeba ustanoviti za znalce osobu neznalou státního jazyka, poněvadž tu není znalců tohoto oboru znalých tohoto jazyka, budiž s ní jednáno obdobně jako se svědkem, neznalým státního jazyka (čl. 8 (6) nařízení).

§ 5. Výjimečná ustanovení (§ 2 zákona a hlava III., čl. 18 až 41 nařízení).

I. O soudech, jichž působnost se vztahuje na soudní okres s jazykovou menšinou (čl. 18—35 nařízení).
Pokud není v čl. 19 a násl. výjimečných ustanovení, platí také pro soudní okresy s jazykovou menšinou zásadní (všeobecná) ustanovení o úřadování po rozumu §u 1 zákona a hlavy I. (čl. 1 až 13 nařízení).
I tyto soudy jsou bezvýjimečně oprávněny a povinny:
1.) by podací značku na spisech vytiskly a kolky razítkem přetiskly jen ve státním jazyku (čl. 33 (1) nařízení),
2.) by jen ve státním jazyku konaly porady, udržovaly úřední styk mezi jednotlivými odděleními a dávaly příkazy kanceláři (čl. 1 (2) d nařízení),
3.) by jen ve státním jazyku dopisovaly si vespolek a státním i samosprávným úřadům, zastupitelským sborům a veřejným korporacím (čl. 1 (2) f nařízení) a
4.) podávaly zprávy, sdělení a výkazy nadřízeným úřadům (čl. 1 (2) n nařízení).
Ohledně bodů 2. až 4. není totiž v hlavě III. nařízení stanovena odchylka a zůstává proto při pravidlu.
Výjimky z ustanovení hlavy první nařízení vázány jsou na přesně stanovené podmínky a jsou přesně stanoveného obsahu. Tyto výjimky nutno právě proto, že jsou výjimkami, vykládati v tom i onom směru přesně a vyloučiti jakýkoliv výklad rozšiřující.
A) Podmínkou pro použití výjimečných ustanovení jest (čl. 18 nařízení), že
a) v soudním okresu jest jazyková menšina. Co se rozumí jazykovou menšinou bylo již vyloženo;
b) jde o věc, již vyříditi náleží soudům na základě toho, že jich působnost vztahuje se na soudní okres s jazykovou menšinou. Záleží tudíž na tom, ve kterém soudním okresu věc dle zásad o místní příslušnosti tkví svými kořeny a zda v tomto okresu jest jazykovou menšina, o kterou se jedná;
c) strana neb osoba zúčastněná jest příslušníkem jazyka menšiny, uvedené pod písm. a. Sporným zůstává, zda práva jazykové menšiny příslušejí pouze těm jejím příslušníkům, kteří jsou zároveň čs. státními občany, či též cizozemcům. Lhostejno jest ovšem bydliště příslušníka jazykové menšiny. Neníť třeba, aby strana neb jiný účastník, k němuž dlužno přihlížeti, měli své bydliště, pobyt nebo sídlo právě v tom okrese, pro nějž jest založena příslušnost soudu (čl. 18 (2) nařízení). Jest-li ve směrodatném soudním okrese dvě nebo více jazykových menšin, platí za ostatních podmínek výjimečná ustanovení zákona a nařízení pro každou z těchto menšin (čl. 15 nařízení);
d) strana (účastník) v jazyku povšimnutí hodné menšiny činí podání, prohlášení nebo jedná, krátce řečeno, jazyka toho vskutku používá. Zda strana, oprávněná používati menšinového jazyka, jest znalou státního jazyka, jest právě tak lhostejno, jako nezáleží na tom, zda posud používala jazyka státního. Můžeť přes to při napotomních úkonech kdykoliv použíti svého menšinového jazyka. S druhé strany není přípustno, aby příslušník jiné jazykové menšiny, než jest jazyková menšina směrodatného soudního okresu, používal jazyka této nebo své jazykové menšiny nebo by příslušník státního jazyka používal menšinového jazyka nebo zřekl se jednání, vyřízení atd. ve stáním jazyku ve prospěch menšinového jazyka.
Dlužno proto zjistiti: ve kterém soudním okresu věc jest co do příslušnosti zmístněna, zda a která jazyková menšina jest v tomto soudním okrese, zda strana (účastník) jest příslušníkem této menšiny a zda jejího jazyka také skutečně používá.
B) Obsah výjimečných ustanovení. AA) Podání.
1.) Soudy jsou povinny a oprávněny přijímati od příslušníků přípustného menšinového jazyka podání také v tomto, nikoliv i v jiném menšinovém jazyku (čl. 19). Může proto příslušník přípustného menšinového jazyka učiniti podání buď jen ve státním jazyku nebo jen ve svém menšinovém jazyku nebo dvojjazyčně v tom i onom jazyku. Na rozdíl od ustanovení čl. 6 předpisuje čl. 19 (3) nařízení: »Podání, učiněné v jazyku státním a v příslušném jazyku menšinovém, jehož příslušníkem jest podatel, budiž přijato a o něm řízení zahájeno.
Všeobecných ustanovení budiž použito o podání, jež bylo učiněno:
a) v jiném než příslušném menšinovém jazyku nebo
b) sice v příslušném menšinovém jazyku, ale někým, kdo není jeho příslušníkem. V těchto případech budiž postupováno obdobně podle čl. 4 a 5 nařízení (čl. 19 (2) nařízení);
c) dvojjazyčně a to buď v jazyku státním a nepřípustném menšinovém jazyku nebo v příslušném jazyku menšinovém, jehož jest podatel příslušníkem a jiném menšinovém jazyku. Jsou tudíž jazykově závadnými jednak podání ve dvojím menšinovém jazyku, i kdyby obojí tento jazyk byl jinak v soudním okresu přípustným, jednak podání v jazyku státním a kromě toho v menšinovém jazyku, jenž buďto v soudním okresu není přípustným menšinovým jazykem nebo jest přípustným, ale podatel není jeho příslušníkem. Prv uvedená závada tkví v tom, že strana může býti příslušníkem jen jednoho menšinového jazyka a smí proto používati jen tohoto, nikoli též jiného menšinového jazyka. Druhá závada tkví v tom, že podatel kromě státního jazyka používá buď nepřípustného, ale pro něho, ježto není jeho příslušníkem, nepoužitelného.
S dvojjazyčnými podáními, v uvedeném směru vadnými, buď naloženo obdobně podle čl. 6 nařízení (čl. 19 (3) nařízení).
2.) Protokolární podání, které má býti zasláno k příslušnému vyřízení jinému soudu (čl. 22 nařízení). Sepisuje-li soud se stranou, která jest příslušníkem jazyka menšiny, u tohoto soudu přípustného, protokolární podání, které má býti zasláno k příslušnému vyřízení jinému soudu, dlužno rozeznávati:
a) soud, příslušný k vyřízení, jest tolikéž oprávněn a povinen, přijímati podání v menšinovém jazyku podatele. Podání se protokolárně sepíše a odešle příslušnému soudu pouze v menšinovém jazyku, v němž bylo učiněno;
b) soud, příslušný k vyřízení, není oprávněn přijímati podání v jiném jazyku než ve státním, nebo jest sice oprávněn přijímati podání též v jazyku menšiny, ale jiném, než jehož jest podatel příslušníkem a jehož použil při protokolárním podání. Soud, u něhož bylo podání učiněno, sepíše podání pro příslušný soud v jazyku státním, šetře jinak jazykového práva strany. To znamená: Strana přednese návrh ústně svým menšinovým jazykem, protokol sepíše se ve státním jazyku a přetlumočí se straně v jejím menšinovém jazyku.
Podáními, jež má zde (v čl. 22 (1) nař.) nařízení na zřeteli, budou na př. protokolární žaloby, jež ve sporech neadvokátských má chudá strana podati u soudu mimo své bydliště nebo svůj stálý pobyt a zadává ústně u soudu svého bydliště nebo svého stálého pobytu (§ 64 čís. 4 c. ř. s.).
3.) Návrhy, jež po předběžném vyřízení jedním soudem mají býti zaslány k příslušnému vyřízení jinému soudu, nebo jež vyříditi přísluší samostatně dvěma nebo několika soudům a podávají se u jednoho ze zúčastněných soudů přípustným menšinovým jazykem (čl. 22 (2) a (3) nařízení). O případu, kde návrh podává se u soudu, u něhož není přípustno používati menšinového jazyka vůbec anebo menšinového jazyka, jehož jest podatel příslušníkem, výjimečná ustanovení se nezmiňují. Dlužno proto na tento případ použíti všeobecných ustanovení, byť i u dalšího soudu, jemuž náleží návrh vyříditi nebo spoluvyříditi, podatelův menšinový jazyk byl přípustným menšinovým jazykem. Rovněž nezmiňují se výjimečná ustanovení o případu, kde u všech zúčastněných soudů jest přípustným jazyk menšiny, jehož jest navrhovatel příslušníkem a jehož v návrhu použil. Zmínky o tomto případu nebylo třeba, poněvadž se samo sebou rozumí, že v tomto případě jsou všechny zúčastněné soudy oprávněny a povinny přijati návrh v menšinovém jazyku a proto netřeba dalšího opatření.
Bylo však třeba, by učiněno bylo opatření pro případy, kde u soudu, u něhož se návrh podává, jest přípustným jazyk menšiny, jehož jest podatel příslušníkem a jehož v návrhu použil, kdežto u dalšího (dalších) zúčastněného (zúčastněných) soudu (soudů) jsou přípustna podání jen ve státním jazyku nebo sice též v jazyku menšiny, ale jiném, než jehož příslušníkem jest podatel. Tyto a jen tyto případy má nařízení (v čl. 22 (2) a (3) nařízení) na zřeteli a uvádí příkladmo návrh na povolení exekuce, žádost za zápis společných (simultáních) zástavních práv, jsou-li různými jazykové poměry u soudu, exekuci povolujícího, a soudu exekučního neb u soudu, u něhož byl návrh podán, a u ostatních zúčastněných knihovních soudů. Pro tyto případy nařízen jest různý postup podle toho, zda návrh byl učiněn ústně do soudního protokolu či písemně.
a) Návrh byl učiněn ústně do soudního protokolu (čl. 22 (2) nařízení). Návrh budiž sepsán jazykem státním a kromě toho pro úřední potřebu soudu, návrh sepisujícího, a soudů (soudu), které (který) jsou oprávněny a povinny přejímati podání v témž menšinovém jazyku, též v jazyku menšinovém. Je-li tedy ze zúčastněných soudů oprávněn a povinen přijímati podání v navrhovatelově menšinovém jazyku jen soud, návrh sepisující, zapíše se návrh do protokolu též v menšinovém jazyku pouze pro úřední potřebu soudu, návrh sepisujícího, kdežto ostatním zúčastněným soudům zašle se protokolární návrh pouze ve státním jazyku, jsou-li všechny další zúčastněné soudy nebo některé z nich rovněž oprávněny a povinny přijímati podání v navrhovatelově menšinovém jazyku, zašle se i těmto protokol ve státním a menšinovém jazyku.
b) Návrh byl učiněn písemně. Pro tento případ ustanovuje nařízení v čl. 22 (3), že »písemné návrhy v takových případech musí rovněž vyhovovati ustanovením, platným pro příslušné soudy«. Toto ustanovení není ovšem zcela jasným. Než ze slova »rovněž«, jímž poukazuje se zřejmě k předchozímu odstavci (čl. 22 (2) nařízení), jednajícímu o protokolárních návrzích, lze seznati, že míněn jest při písemných návrzích obdobný postup, jak předepsán jest pro návrhy protokolární. Hledíc k tomu, nutno ovšem trvati na tom, že pro další zúčastněné soudy, jež nejsou oprávněny a povinny přijímati podání v navrhovatelově menšinovém jazyku, musí podání býti vyhotoveno ve státním jazyku. Pochybným zůstává pouze, zda musí jim dodán býti písemný návrh jen, či též ve státním jazyku. Pro tento případ by stačilo podati návrh ve státním a menšinovém jazyku, tedy dvojjazyčně, s upotřebitelností pro všechny zúčastněné soudy, v onom případě bylo by třeba, by návrh byl podán odděleně jednak dvojjazyčně pro soudy s dotyčnou jazykovou menšinou, jednak jen ve státním jazyku pro zúčastněné soudy bez dotyčné jazykové menšiny. Tato druhá cesta nezdá se býti správnou. Nelze ji uvésti ve shodu s předpisy procesního práva o tom, v kolika stejnopisech dlužno podání na soudě zadati. Správným bude proto postup, uvedený na prvém místě. Správnosti tohoto výkladu nasvědčuje ustanovení čl. 28 nařízení.
4.) Může-li totiž na jediný návrh povolen a vykonán býti zápis v knihách různých soudů, lze podati návrh:
a) u soudu, jenž jest oprávněn přijímati podání jen ve státním jazyku, jen v tomto jazyku;
b) jsou-li všechny zúčastněné soudy oprávněny přijímati podání v jazyku téže menšiny, toliko v jazyku této menšiny;
c) u soudu, jenž jest oprávněn přijímati podání v jazyku menšinovém, v jazyku státním a menšinovém, je-li zúčastněn také některý soud, který není oprávněn přijímati podání v jazyku menšiny (čl. 28 nařízení).
5.) Žádosti o zápisy do veřejných rejstříků (obchodního, společenstevního atd.), posuzují se podle jazykových poměrů okresu, ve kterém má firma (společnost, společenstvo) své sídlo, nikoli podle obvodu její působnosti. Jde-li o zápisy do rejstříku odštěpného závodu, řídí se žádosti jazykovými poměry okresu, ve kterém jest tento odštěpný závod (čl. 30 (1) nařízení).
Tato ustanovení jsou důsledkem jednak předpisů o místní příslušnosti rejstříkových soudů, jednak zásady, podle které rozhodují jazykové poměry okresu, v němž jest právní poměr podle příslušných předpisů v prvé stolici svým důvodem zmístněn.
BB) Přílohy.
1.) Listiny a spisy, sepsané v jazyku menšiny, lze předkládati jako přílohy, doklady, k důkazu nebo jinému úřednímu účelu bez ověřeného překladu do jazyka státního, předpokládajíc, že jazyk listiny jest v okresu menšinovým jazykem v čase podání. Za tohoto předpokladu jest lhostejno jednak, kdy listina byla sepsána, najmě, zda byla sepsána před 6. březnem, či po 6. březnu 1925 (jak stanoví čl. 7 (1) nařízení) a zda jazyk listiny byl v okresu menšinovým jazykem již v čase sepsání listiny (čl. 20 (1) nařízení).
2.) O listinách a spisech, sepsaných v jazyku jiném než příslušné menšiny, platí obdobně ustanovení čl. 7 nařízení (čl. 20 (2) nařízení; viz § 4 II těchto výkladů).
3.) Návrhy, jež po předběžném vyřízení jedním soudem mají býti zaslány k příslušnému vyřízení jinému soudu nebo jež vyříditi přísluší samostatně dvěma nebo několika soudům, podávají se u jednoho ze zúčastněných soudů přípustným menšinovým jazykem (čl. 22 (2) a (3) nařízení; viz § 5 I B, AA 3 těchto výkladů). O přílohách takovýchto návrhů zmiňuje se nařízení pouze při návrzích protokolárních, ustanovujíc, že o listinách platí tu ustanovení čl. 7 (1) a (3), (čl. 22 (2) nařízení). Ovšem i tu má nařízení na zřeteli jen případy, kde u soudu, u něhož se návrh podává, jest přípustným jazyk menšiny, jehož jest navrhovatel příslušníkem, jehož v návrhu použil a v němž příloha jest sepsána, kdežto u dalších zúčastněných soudů jsou přípustna podání jen ve státním jazyku nebo sice též v jazyku menšiny, ale jiném, než jest jazyk podání a jeho příloh. Je-li naproti tomu jazyk podání a příloh přípustným menšinovým jazykem u všech zúčastněných soudů, platí o přílohách ustanovení čl. 20 (1) nařízení.
Totéž, co platí v uvedených případech o přílohách protokolárních podání, platí plnou měrou i o přílohách písemných návrhů. Okolnost, že nařízení zmiňuje se o jazyku příloh pouze při návrzích protokolárních (čl. 22 (2) nařízení), nikoli též při návrzích písemných (čl. 22 (3) nařízení), lze si vysvětliti tím, že onou zmínkou při protokolárních návrzích mělo zřejmě býti naznačeno, že poříditi potřebné překlady příloh do státního jazyka není věcí soudu, návrh sepisujícího, nýbrž věcí sama navrhovatele. Okolnost pak, že v čl. 22 (2) citují se pouze odstavce (1) a (3), nikoli též odstavec (2) čl. 7, vysvětluje se tím, že tento odstavec pro tyto případy nemá význam, poněvadž nezáleží jen na jazykové znalosti soudce, jenž návrh sepisuje, nýbrž i na jazykové znalosti dalších zúčastněných soudů a ta onomu soudci není známa.
CC) Ústní styk (čl. 24 nařízení).
1.) Jsou-li strany, obvinění nebo jiní účastníci příslušníky jazyka menšiny a jednají-li v něm skutečně, budiž i od soudu v něm projednáváno a jejich výpovědi do zápisu v tomto jazyku zapsány (čl. 24 (1) nařízení). Podotknuto budiž jednak, že i stranám atd., které jsou příslušníky přípustného menšinového jazyka, jest volno, by používaly jazyka státního, jednak, že o stranách atd., které jsou příslušníky jiného jazyka, který není menšinovým jazykem projednávajícího soudu, platí všeobecná ustanovení (čl. 8 až 10 a čl. 17 nařízení, viz § 4 III těchto výkladů).
2.) Účastní-li se jednání též osoby, jež užívají státního jazyka (poněvadž, státního jazyka používati chtějí nebo jiného než státního jazyka používati nesmějí), projedná se věc s každým účastníkem v jazyku, jímž mluví. Při tom soudce bude hleděti k tomu, aby přednesy účastníků staly se srozumitelnými i druhým účastníkům, neznalým tohoto jazyka (čl. 24 (2) nařízení). Ohledně protokolování platí pak tyto zásady:
a) protokol budiž sepsán ve státním jazyku. V tomto a jen v tomto jazyku sepíše se hlava protokolu a zapíší se přednesy a výpovědi, jež se staly ve státním jazyku nebo, pokud je to ovšem přípustno (viz shora čís. 1), v jiném menšinovém jazyku (čl. 24 (2) a čl. 8 (5) nařízení);
b) výpovědi a prohlášení zúčastněných příslušníků (přípustného) menšinového jazyka (jež se staly v tomto jazyku) buďtež zapisovány v jejich jazyku, nežádá-li strana, aby byly zapsány také ve státním jazyku (čl. 24 (2) nařízení);
c) soukromé protokoly buďtež tu sepsány jen státním jazykem; žádá-li za to strana (jež jest příslušníkem přípustného menšinového jazyka a jazyka toho použila) buď připojen úřední překlad (čl. 24 (2) nařízení). Nařízení má tu na zřeteli pro sporné civilní řízení souhrnné (resumé) protokoly podle §u 210 c. ř. s., pro řízení trestní záznam, nahražující sepsání protokolu a rozsudku, po rozumu §u 458 tr. ř., v doslovu čl. I. bod 16 zákona z 18. prosíce 1919, čís. 1 Sb. z. a n. z roku 1920. Ustanovení, že souhrnné protokoly dlužno sepsati jen ve státním jazyku, má důvod v tom, že při tomto způsobu protokolování nelze rozeznávati a odděleně protokolovati přednesy a výpovědi ve státním a menšinovém jazyku.
S povšechného hlediska dlužno ještě dodati toto:
aa) nařízení (čl. 24) mluví o stranách obviněných a jiných účastnících. Otázkou jest, zda výrazem »účastníci« míněni jsou, protivou ke svědkům, znalcům (znaleckým svědkům, přezvědným osobám, důvěrníkům nebo pamětníkům), pouze účastnící řízení (zejména nesporného řízení) v technickém smyslu, takže by o znalcích, svědcích atd. a stranách platila všeobecná ustanovení (čl. 8 nařízení), či též osoby v řízení nepřímo zúčastněné, tudíž i svědci, znalci atd. takže by i o těchto platila zvláštní ustanovení (čl. 24 nařízení). K otázce dlužno zajisté odpověděti v posléz uvedeném smyslu.
O stranách, vyslýchaných k důkazu, nemůže o tom býti pochybnosti. Poskytují-li se jim v této jejich vlastnosti jisté úlevy již všeobecnými ustanoveními (čl. 8 nařízení) a mohou-li podle zvláštních ustanovení (čl. 24 nařízení) činiti přednesy ve svém menšinovém jazyku, nutno jim toto právo tím spíše přiznati při důkazu výslechem stran, poněvadž při tomto procesním úkonu nemohou přirozeně dáti se zastupovati někým jiným. Ostatně dlužno jak o stranách, vyslýchaných k důkazu, tak o svědcích, znalcích atd. vycházeti z úvahy, že zákon (§ 2) ukládá soudům povinnost, aby přijímaly od příslušníků jazykové menšiny podání v témž jazyku, nerozeznávajíce v jakém postavení vystupují v soudním řízení, a že § 3 zákona mluví o ústních a písemných podáních, takže podáním ve smyslu zákona (§ 2 odst. 2) rozuměti dlužno nejen písemný návrh, přednes atd., nýbrž i každý ústní projev, tudíž výpověď svědka atd.;
bb) pro použití zvláštních ustanovení o ústním styku rozhodnými jsou jazykové poměry soudního okresu, v jehož obvodu dochází vyřízení dotyčný úsek soudního řízení, nikoli venkoncem jazykové poměry soudu, na němž věc byla zahájena a má dojíti celkového vyřízení. To platí zejména o soudu dožádaném. Tu mohou strany atd. za zákonných podmínek uplatniti práva svého menšinového jazyka, třebaže na dožadujícím soudě práva ta jim nepříslušejí, a naopak nemohou, není-li pro to s ohledem na jazykové poměry dožádaného soudu zákonných podmínek, uplatňovati práva svého menšinového jazyka, třebaže mají tato práva před soudem dožadujícím. To plyne z toho, že důvodem právní pomoci dožádaného soudu jest okolnost, že dožádaný úkon má býti proveden v jeho obvodě, že tedy jeho působnost při tomto výkonu vztahuje se na jeho okres (§ 2 odst. 2 zákona, čl. 18 (1) a, b nařízení).
DD) Věci trestní (čl. 23 nařízení a § 2 odst. 4 zákona).
1.) Veřejný obžalobce jest povinen vznésti obžalobu (návrh na potrestání) proti obviněnému, který jest příslušníkem jazyka menšiny i v tomto, tudíž ve státním a menšinovém jazyku (§ 2 odst. 4 zákona, čl. 23 (1) nařízení). Soukromý obžalobce jest stranou trestního řízení a může proto, je-li příslušníkem přípustné jazykové menšiny, použíti bez ohledu na jazykovou příslušnost obviněného svého menšinového jazyka.
2.) Ve státním a menšinovém jazyku nechť veřejný obžalobce činí i ostatní návrhy a prohlášení, jichž se dostává přímo účastníkům (čl. 23 (2) nařízení). Tato povinnost veřejného obžalobce neplyne sice z §u 2, odstavec čtvrtý zákona, jenž mluví jen o obžalobě, jest však odůvodněna úvahou, že i veřejný obžalobce jest orgánem (úřadem) republiky a jako takový podle druhého odstavce §u 2 zákona povinen, by v návrzích a prohlášeních, jichž dostává se přímo účastníkům, dbal jejich menšinového jazyka. Vůči soudům a státním i samosprávným úřadům, zastupitelským sborům a veřejným korporacím jest veřejný obžalobce jako orgán, podřízený ministru spravedlnosti, povinen používati výlučně jen jazyka státního (§ 1 zákona a čl. 1 (2) e, f nařízení). Jest proto státní zástupce povinen, by vyjímajíc obžalovací spis, činil jen ve státním jazyku návrhy a prohlášení, jež jako vyřízení nejsou řízeny přímo na účastníky.
3.) Je-li obviněný příslušníkem jazyka menšiny, prohlásí soud ústně obžalobu, své nálezy a usnesení a dá mu příslušné poučení v jeho jazyku; dodávají-li se písemně, staniž se to v jazyku státním a jazyku obviněného (čl. 23 (2) nařízení). Pro otázku, kdy se obžaloba, soudní nálezy a usnesení prohlašují ústně a kdy se dovolávají písemně, rozhodny jsou předpisy trestního řádu.
4.) Zahájí-li se trestní řízení na úřední oznámení, sepsané v jazyku státním, jest soud povinen na žádost obviněného příslušníka jazyka menšiny, v dotyčném soudním okrese obývající, opatřiti překlad oznámení do jeho jazyka a připojiti jej ke spisům (čl. 23 (2) nařízení). Obratem »příslušníka jazyka menšiny, v dotyčném soudním okrese obývající« nemíní se patrně nic jiného, než že splněna jest podmínka čl. 18 (1) a, b nařízení, t. j., že místní příslušnost soudu k zahájení trestního řízení řídí se vztahem trestní věci k soudnímu okresu s jazykovou menšinou a obviněný jest příslušníkem této menšiny. Je-li obviněný příslušníkem jiné jazykové menšiny, nepřekládá se úřední oznámení, sepsané ve státním jazyku, do menšinového jazyka obviněného. Soud obeznámí ho s obsahem oznámení, dbaje všeobecných ustanovení o úřadování (čl. 8 nařízení). Totéž by platilo, kdyby soukromý obžalobce podal obžalobu (návrh na potrestání) ve svém přípustném menšinovém jazyku a obviněný by byl příslušníkem jiné jazykové menšiny.
5.) Jde-li o trestní věc z okresu, v němž jsou různé jazykové menšiny, a jsou-li obvinění příslušníky jazyka různých těchto menšin, budiž obdobně používáno všech těchto jazyků (čl. 23 (3) nařízení). Na ten čas není ovšem okresu s několika menšinami. Přes to může již nyní státi se toto ustanovení praktickým pro případ, že bylo sloučeno trestní řízení pro několik trestných činů, jež (na př. podle místa spáchaného činu) tkví důvodem místní příslušnosti v několika soudních okresech s různými jazykovými menšinami a obvinění jsou příslušníky různých těchto menšin.
EE) Vyřízení.
1.) Jsou-li tu podmínky čl. 18, jsou soudy oprávněny a povinny vydati na podání v menšinovém jazyku vyřízení nejen ve státním jazyku, nýbrž i v jazyku podání (§ 2 odst. 2 zákona, čl. 19 (1) nařízení). To platí zajisté i v případě, bylo-li podání učiněno v jazyku státním a přípustném jazyku menšinovém (viz § 5, B, AA, 1 těchto výkladů).
2.) Ve státním jazyku a v menšinovém jazyku podání budiž vydáno vyřízení nejen podateli, nýbrž i ostatním ve věci zúčastněným, o nichž je soudu (z dřívějšího podání nebo jednání anebo jinak) známo, že jsou příslušníky menšinového jazyka podání (čl. 19 (1) nařízení).
3.) Nepředchází-li podání strany, dostane se jí vyřízení ve státním jazyku. Je-li však soudu známo, že strana jest příslušníkem jazyka některé menšiny v okrese, vydá jí vyřízení v jazyku státním a jazyku příslušné menšiny (čl. 21 (1) nařízení).
4.) Vydává-li se vyřízení po ústním jednání se stranami, obviněnými nebo jinými účastníky, kteří jsou příslušníky jazyka menšiny a v tomto jazyku jednali, buď vyřízení vydáno stranám státním jazykem a jazykem menšiny. Totéž platí, účastnily-li se jednání též osoby, jež užívaly státního jazyka (čl. 24 (3) nařízení). Zřeknou-li se však účastníci vyhotovení v jazyku menšiny, buď vyřízení vydáno jen státním jazykem (čl. 24 (3) nařízení). Není však přípustno a nemělo by významu zřeknutí se vyhotovení ve státním jazyku.
5.) Knihovní zápisy. O jazykové stránce vyřízení knihovních žádostí platí zásady, jež byly vytčeny o jazykové stránce vyřízení. Zde bude pojednáno jen o tom, v jakém jazyku vykoná sb zápis knihovní. Tu platí tyto zásady:
a) byl-li podán návrh na knihovní zápis v jazyku státním, vykoná se zápis v knihách jen v tomto jazyku, byť bylo vyrozuměti o něm i účastníky, kteří se hlásí k jazyku menšinovému (čl. 27 (1) nařízení). Toto ustanovení jest důsledkem stěžejní zásady jazykového práva, že na podání ve státním jazyku nesmí zpravidla býti vydáno vyřízení v jiném než státním jazyku. Žadatel, jenž učinil návrh na knihovní zápis ve státním jazyku, nemá práva k žádosti, by dodáno mu bylo vyřízení a knihovní zápis byl vykonán také v jeho menšinovém jazyku. Účastníci, kteří se hlásí k menšinovému jazyku a byli o knihovním zápisu vyrozuměni jen ve státním jazyku, mohou však žádati, by jim vyřízení bylo dodáno i v jejich jazyku (§ 2 odstavec šestý zákona a čl. 21 (2) nařízení). Knihovní zápis zůstane ovšem i v tomto případě jednojazyčným (ve státním jazyku);
b) byl-li návrh podán jazykem menšinovým od příslušníka tohoto jazyka, vykoná se knihovní zápis jazykem státním a jazykem podání (čl. 27 (2) nařízení);
c) má-li knihovní zápis býti vykonán jen v zápětí jiného návrhu než knihovního, který podal příslušník menšinového jazyka v tomto jazyku, stane se zápis v jazyku státním i v jazyku onoho podání (čl. 27 (3) nařízení). Míněny jsou tu zejména knihovní zápisy, k nimž dochází v řízení exekučním (na příklad vnucený vklad zástavního práva na knihovních předmětech). Předpokládá se tu ovšem, že soud, povolující nebo nařizující knihovní zápis, jest zároveň i soudem knihovním. Není-li tomu tak, platí zvláštní ustanovení čl. 28 nařízení;
d) byl-li na jediný návrh povolen knihovní zápis v knihách různých soudů (viz § 5 B, AA, 4 těchto výkladů), platí pro vyřízení a zápis u každého z těchto soudů ustanovení o tom podle jazykových předpisů proň platných (čl. 28 (2) nařízení). Vykoná se tedy knihovní zápis na knihovní žádost ve státním jazyku, vždy jen v tomto jazyku, na knihovní žádost v menšinovém jazyku u knihovního soudu s touto menšinou v jazyku státním a menšinovém, u knihovního soudu bez této menšiny jen ve státním jazyku;
e) nařídí-li se zápis bez návrhu z úřední moci (na př. podle odevzdací listiny a pod.), vykoná se jazykem státním, leda že jest ze spisů (na př. pozůstalostních) patrno neb soudu (na př. z dřívějšího úředního jednání) známo, že účastníci jsou příslušníky jazyka menšiny. Tu se vykoná zápis i v jejich jazyku (čl. 27 (4) nařízení). Byl-li zápis bez návrhu nařízen z úřední moci soudem, jenž není zároveň soudem knihovním, nebo má-li zápis takový býti vykonán v knihách několika soudů (na př. podle odevzdací listiny, § 2 zákona ze dne 23. května 1883, čís. 82 ř. z. o chování katastru pozemkové daně v patrnosti), budiž použito ustanovení čl. 27 (4) a 28 (2) nařízení;
f) doložka na listinách o vykonaném zápisu (t. zv. certiorační doložka) buď napsána v tom jazyku, ve kterém se stal zápis (čl. 29 nařízení), tudíž buď jen ve státním anebo ve státním a menšinovém jazyku.
6.) Zápisy do veřejných rejstříků (obchodních, společenstevních a j.).
a) O žádosti v jazyku menšinovém, v němž oprávněn je podání přijmouti, vykoná soud zápisy vždy ve státním a tomto menšinovém jazyku (čl. 30 (2) nařízení).
b) Do vyřízení a zápisu buď převzato doslovné znění firmy, přijaté žadatelem, nechť jest v jakémkoli jazyku, pokud je přípustné jinak podle platných předpisů (čl. 30 (2) nařízení). Jinak platnými předpisy míněny jsou jednak předpisy obchodního práva o znění firmy, jednak různé věci se týkající zvláštní předpisy, na př. o tom, že název místní, ať vyznačuje sídlo firmy nebo jest její součástí, musí se krýti s úředním označením místa.
7.) Výpisy z veřejných knih a rejstříků (čl. 31 nařízení).
a) Ve výpisech buď zachován jazyk jednotlivých zápisů (čl. 31 (1) nařízení). Zápis budiž opsán tak, jak se objevuje ve veřejné knize nebo rejstříku, tudíž zejména při starších zápisech v jazyku, v němž byl vykonán, třebas by nyní zápis v tomto jazyku nebyl přípustným.
b) Žádá-li však strana jen částečný výpis a zejména ze zápisů, vykonaných v různých jazycích jen v jednom z nich, buď vydán jako částečný s výslovným označením, v kterých jazycích jsou ty které zápisy v knihách anebo v rejstříku vykonány (čl. 31 (2) nařízení).
c) Nadpis a konečná doložka (datování) výpisu buďtež psány ve státním jazyku. Bylo-li však za výpis žádáno příslušníkem menšinového jazyka (v tomto jazyku), buďtež psány jazykem státním a jazykem menšiny (čl. 31 (3) nařízení). Tato ustanovení platí o všech druzích zápisů a bez ohledu na jazyk zápisu.
8.) Doložky o ověření podpisu nebo vidimaci opisu na listinách buďtež psány jazykem státním, a bylo-li žádáno (přípustným způsobem) v jazyku menšiny, též tímto jazykem (čl. 32 nařízení). Důvodem tohoto ustanovení jest, že připojení oněch doložek jest úředním vysvědčením o pravosti podpisu neb o shodě opisu s prvopisem, tudíž vyřízením, podléhajícím po jazykové stránce týmž předpisům jako každé jiné vyřízení.
9.) Úřední pečeť, jíž jest podle ustanovení zákonů a nařízení opatřiti vyřízení a listiny: a) vyhotovené jen ve státním jazyku nebo
b) sloužící jen pro úřední potřebu, buď vytištěna jen ve státním jazyku;
c) vyhotovené v jazyku státním a menšinovém, je-li pečeť nezbytnou součástkou vyřízení pro stranu, buď vytištěna v obou jazicích tak, aby slovní výplň byla na prvém místě.
10.) Strana, která jest příslušníkem jazyka menšiny a jíž dostalo se vyřízení jen ve státním jazyku, může žádati o vyřízení i ve svém jazyku (čl. 22 (2) nařízení). Ze souvislosti čl. 21 (2) s čl. 21 (1), v němž se jedná o tom, jak postupovati, nepředcházelo-li podání strany, mohlo by se zdáti, že jen k tomuto případu vztahuje se ustanovení čl. 21 (2) nařízení. Než povšechný doslov tohoto ustanovení a úvaha, že jím má strana uchráněna býti před újmou z neznalosti jazyka (§ 8 odst. 2 zákona), odůvodňují výklad, že ustanovení toho dlužno použíti na všechny případy, v nichž se straně, ač na to měla nárok, nedostalo, ať z jakéhokoliv důvodu, vyřízení v jejím menšinovým jazyku. V podobnostech platí toto:
a) Žádost nutno podati do 3 dnů od doručení onoho vyřízení, jež strana přeje si míti doručeno i ve svém menšinovém jazyku. Lhůta stanovena byla na tuto krátkou dobu jednak proto, že potřebuje-li strana vyřízení i ve svém menšinovém jazyku, bude v jejím vlastním zájmu, by o ně žádala a je obdržela co nejdříve, jednak bylo nutno zameziti, by strany po drahné době, snad dokonce po letech a po dávno pravoplatně skončené věci nepřicházely s takovými žádostmi.
b) Žádosti lze podati písemně nebo ústně. Písemná žádost nepodléhá kolku a nepočítají se při ní do lhůty dny poštovní dopravy. Ústní žádost osvědčí se záznamem ve spisech.
c) Strana může se však obmeziti na žádost, by jí soud přeložil dodané vyřízení jen ústně do jejího jazyka.
d) Žádosti ve smyslu těchto ustanovení buďtež ihned vyřízeny.
Nevyhoví-li soud žádosti strany, neuznávaje ji jazykovými předpisy opodstatněnu, vzejde spor o užívání jazyka, pro který pak platí příslušné předpisy.
Upozorniti dlužno na to, že ustanovení čl. 21 (2) nařízení předpokládá, že strana má nárok na vyřízení i ve svém menšinovém jazyku, že však jest lhostejno, zda jest mocna státního jazyka, a dále na to, že soudem, na který jest se straně obrátiti, jest soud, jímž bylo straně vyřízení doručeno. V těchto směrech liší se ustanovení čl. 21 (2) od ustanovení čl. 95 nařízení, o němž bude ještě pojednáno.
11.) Zevní úprava vyřízení ve státním a menšinovém jazyku (čl. 25 (1) nařízení).
a) Vydávají-li se vyřízení ve státním jazyku a v jazyku menšiny, buď vyřízení ve státním jazyku na předním místě.
b) Použije-li se tiskopisů, mohou býti lomeny tak, že vyřízení ve státním jazyku bude na levé straně anebo před vyřízením v druhém jazyku.
c) Text tiskopisů vícejazyčných buď vždy tak upraven, aby byl státní jazyk na předním místě.
12) O jazyku adres a obálek nařízení se nezmiňuje. Podle zásad jazykového práva dlužno vytknouti:
a) Stranám, které jsou příslušníky státního jazyka nebo jichž jazyková příslušnost není soudu (na př. z dřívějšího podání, z místa pobytu a p.) známa, smějí písemnosti býti dodávány jen v obálkách a doručnými listy s tiskem jen ve státním jazyku a s adresou jen v tomto jazyku.
b) Stranám, majícím nárok na vyřízení i v menšinovém jazyku, buď doručováno v obálkách a doručnými listy s tiskem ve státním jazyku na předním a v menšinovém jazyku na druhém místě.
13.) Vyhlášky (čl. 35 nařízení, § 1 odst. 2 čís. 1 a § 2 poslední odstavec zákona).
a) Vyhlášky, jež vydá soud v okresu s jazykovou menšinou pro obvod tohoto okresu, buďtež vždy v jazyku státním a menšinovém.
b) Vyhlášky, jež vydá soud, jehož působnost se vztahuje také na okres menšinový, buďtež vydány pro okres menšinový v jazyku státním a v jazyku dotyčné menšiny (pro okres bez menšiny pouze v jazyku státním).
FF) Rejstříky, záznamy, seznamy a spisové obaly (čl. 22 (2), (3) a (4) nařízení).
1. Rejstříky, záznamy a seznamy.
a) Pro rejstříky, záznamy a seznamy buď používáno tiskopisů se zněním jen ve státním jazyku.
b) Totéž platí o všech tiskopisech, jež slouží jen vnitřním (evidenčním a p.) účelům a do nichž strany nemají práva nahlédnouti (čl. 25 (2) nařízení).
V soudním řízení mají rejstříky, záznamy a seznamy jen význam pro vnitřní úřadování. Ani rejstříky, v nichž se strany pod zápisem podpisují (na př. v ověřovacím rejstříku podle § 239 jedn. ř.), nejsou jinak stranám přístupny a slouží tudíž jen vnitřním účelům.
c) Do rejstříků, záznamů a seznamů zapisována budiž věc ve státním jazyku. Výjimku tvoří návrhy a přednesy příslušníka menšinového jazyka, jež se zápisem do rejstříku osvědčují. Tyto návrhy a přednesy buďtež zapsány v jazyku přednesu (čl. 25 (3) nařízení). Tyto přednesy a návrhy jsou podáními a dlužno je proto po jazykové stránce posuzovati jako protokolární podání, třebaže neosvědčují se protokolem, nýbrž zápisem do rejstříku (na př. ústní soudní výpovědi nájemních smluv o nemovitostech, § 319 čís. 2 jedn. ř.)
Podotknouti sluší, že rejstříky míněny jsou zde rejstříky podle jednacího řádu, nikoli veřejné rejstříky (obchodní, společenstevní a j.) O těchto byla již dříve řeč.
2) Spisové obaly a přehledy buďtež vedeny jen ve státním jazyku (čl. 25 (4) nařízení).
GG) Zevní označení soudů (čl. 34 nařízení).
Zevní označení soudů a jednotlivých úřadoven řídí se místem, kde budova jest.
a) Je-li budova v okresu, kde není jazykové menšiny (podle čl. 15), buďtež označeny jen ve státním jazyku;
b) je-li však budova v okresu, kde jest také jazyková menšina, budou označeny na předním místě v jazyku státním a kromě toho i v jazyku menšiny.

§ 6. O soudech, jichž působnost se vztahuje na několik soudních okresů

(§ 2, odst. 2 zákona. Hlava III. b, čl. 36 nařízení)
Soudy, jichž působnost vztahuje se na několik soudních okresů, jsou sborové soudy prvé a druhé stolice a nejvyšší soud. Jde o to, kdy a za jakých podmínek platí pro tyto soudy výjimečná ustanovení (čl. 18 a násl.), je-li v některém soudním okresu obvodu sborového soudu jazyková menšina podle čl. 15 nařízení.
1. Pro sborové soudy platí zásadně všeobecná ustanovení o úřadování (čl. 1, 3 až 11).
2. Výjimečně jsou sborové soudy povinny přijmouti podání v jazyku menšiny, vyříditi je jazykem státním a menšinovým a šetřiti i jinak výjimečných ustanovení (čl. 18 až 35). Předpokládá se:
a) V obvodu sborového soudu jest jeden anebo několik soudních okresů s jazykovou menšinou. b) Působnost sborového soudu vztahuje se na věc, pro niž jest příslušným pro její vztah k soudnímu okresu s jazykovou menšinou. To znamená, že důvod místní příslušnosti sborového soudu jako soudu prvé stolice nebo, působí-li sborový soud jako opravná stolice, důvod místní příslušnosti soudu, jenž ve věci jednal a rozhodoval v prvé stolici, tkví svými kořeny v soudním okresu s příslušnou jazykovou menšinou.
c) Podání bylo učiněno příslušníkem jazykové menšiny a v jejím jazyku.
3. Úřední jednání, jež se koná v několika okresích (vyhláškové řízení, pochozí komise a pod.), prováděno budiž po stránce jazykové v každém okresu dle pravidel pro tento okres platných (čl. 36 (2) nařízení).
4. Jazyková úprava projektů technických, plánů, rozpočtů a p., jež mají býti vyloženy k veřejnému nahlédnutí nebo mají býti předmětem komisionelního jednání v různých okresích, řídí se předpisy platícími o jazyku vyhlášek v tom kterém okresu (čl. 36 (3) nařízení).

§ 7. O možnosti jednati a vyřizovati jen v jazyku menšinovém.

(§ 2, odstavec 3 až 5 zákona, čl. 37 až 40 nařízení).
I. Výjimečná ustanovení o jednání o vyřízeních jen v menšinovém jazyku obmezena jsou na soudy okresní a soudy, jim instančně bezprostředně nadřízené (soudy zemské a krajské jako soudy odvolací a rekursní).
Předpokládá se:
1.) V prvé stolici projednává se věc na soudě, jehož působnost jest omezena na jediný soudní okres, to jest na soudě okresním.
2.) V tomto okresu alespoň dvě třetiny státních občanů, okres obývajících, jsou příslušníci téhož, avšak jiného než státního jazyka (čl. 37 nařízení). Zákon (§ 2 odstavec 3) ponechal nařízení, by určilo, jak početnou musí býti jazyková menšina, by za ostatních podmínek bylo možno jednati a vyřizovati jen v jazyku menšinovém. Nařízení rozhodlo se pro dvě třetiny. Jinak platí o zjišťování této kvalifikované menšiny totéž, co nařízeno vůbec o zjišťování jazykových menšin (čl. 14 a 15 nařízení, viz § 2 II. těchto výkladů).
3.) Okresnímu soudu náleží vyříditi věc proto, že se jeho působnost vztahuje na soudní okres s onou kvalifikovanou jazykovou menšinou. To rozumí se v soudním řízení samo sebou, poněvadž působnost okresního soudu vztahuje se vždy na celý jeho obvod.
4.) Úřední jednání bylo:
a) zahájeno k podání, jež příslušníkem kvalifikované jazykové menšiny bylo učiněno v jazyku této menšiny a jako strany účastní se jen příslušníci tohoto jazyka,
b) zahájeno bez předcházejícího podání, ale projednává se jen s příslušníky kvalifikované jazykové menšiny (čl. 37 nařízení).
II. Obsah výjimečných ustanovení.
Za shora naznačených podmínek:
A) Soudy okresní
1.) přijímají podání jen v menšinovém jazyku;
2.) jen v menšinovém jazyku:
a) vyřizují podání a dodávají vyřízení zúčastněným. Výjimku tvoří podání, jež mají v zápětí zápis do veřejných knih. O vyřízení těchto podání platí ustanovení čl. 27 nařízení (čl. 37 a nařízení);
b) vydávají vyřízení bez předcházejícího pojednání (čl. 37 b nařízení);
c) projednávají se stranami, a pokud jsou příslušníky téhož jazyka i s jinými účastníky, a činí o tom úřední zápisy (sepisují protokoly) nebo záznamy ve spisech (čl. 37 c nařízení);
d) vydávají nálezy a usnesení (čl. 37 d nařízení);
e) vyplňují označení příjemce na doručovaných spisech, obálkách a doručných listech (čl. 37 e nařízení).
B) Soudy instančně bezprostředně nadřízené (soudy zemské a krajské jako soudy odvolací a rekursní, čl. 38 nařízení).
Ve věcech, které v první stolici byly (podle ustanovení čl. 37 nařízení) projednány a rozhodnuty jen v jazyku menšiny, mohou soudy instančně bezprostředně nadřízené vydati vyřízení, projednávati se stranami, sepisovati zápisy (protokoly) o jednání a vydati nález jen v menšinovém jazyku (v němž byla věc na okresním soudě projednána a rozhodnuta). Výjimku tvoří vyřízení, jež mají v zápětí zápis do veřejných knih nebo rejstříků. O nich platí čl. 27 a 30 nařízení. Zmínka o veřejných rejstřících stala se patrně (oproti čl. 37 a, kde se mluví jen o veřejných knihách) jen nedopatřením, poněvadž obchodní rejstříky vedou se u sborových soudů prvé stolice, tudíž u soudů, jichž působnost není omezena na jediný soudní okres, takže pro ně neplatí ustanovení čl. 37, a neplatí proto pro rekursní soudy ve věcech rejstříkových ustanovení čl. 38 nařízení. C) Trestní věci (čl. 39 nařízení).
V případě uvedeném v čl. 37 a 38 může podati veřejný žalobce trestní obžalobu a učiniti návrhy a prohlášení uvedené v čl. 23 (1) také jen v jazyku menšiny. Jinak platí pro veřejného obžalobce ustanovení čl. 37.
Toto ustanovení
1.) vztahuje se k přestupkovému řízení trestnímu, poněvadž působnost okresního soudu přestupkového jest omezena na jediný soudní okres, a k přípravnému vyhledávání a vyšetřování o zločinech a přečinech, jež ve svém obvodu provádí soud okresní;
2.) umožňuje (funkcionáři státního zastupitelství a státnímu zástupci na soudě odvolacím), by jen v menšinovém jazyku podal trestní obžalobu, a ostatní návrhy a prohlášení, jichž se dostává přímo účastníkům (citace čl. 23 [1]), a aby jen v menšinovém jazyku bral účast na jednání (citace čl. 37 v poslední větě čl. 39). Při návrzích a prohlášeních, jež jsou určeny jen pro soud, musí veřejný obžalobce bezvýjimečně užívati jen jazyka státního.
D) Úřední pečeť (čl. 40 nařízení).
Na vyřízeních a listinách, vydaných jen v jazyku menšiny, vytištěna buď úřední pečeť, je-li nezbytnou součástí vyřízení pro stranu (čl. 33 (2) nařízení), v jazyku státním a menšinovém, a to se slovní výplní v jazyku státním na předním místě. Tímto ustanovením bylo znovu zdůrazněno, že za žádných okolností není přípustno, používati úřední pečeti se slovní výplní jen v jazyku menšinovém. Není-li úřední pečeť nezbytnou součástí vyřízení pro stranu, buď vytištěna jen ve státním jazyku (čl. 1 (2) m nařízení).
Poznámky:
1.) Pokud v článku 36 až 40 nařízení není odchylných ustanovení, bud i u okresních soudů a jim instančně bezprostředně nadřízených soudů dbáno dle okolností případu jednak všeobecných ustanovení o úřadování (hlava I., čl. 1, 3 až 11 nařízení), jednak výjimečných ustanovení (hlava III., čl. 18 až 35 nařízení).
2.) Povšimnutí zasluhuje různý doslov jednak § 2, odstavec třetí v poměru k ostatním odstavcům téhož paragrafu zákona, jednak čl. 37 a 38 v poměru k ustanovením hlavy I a III (čl. 18 až 35) nařízení. Kdežto v § 2, odstavec prvý, druhý, čtvrtý a další zákona a v hlavě I. a III. (čl. 18 až 35) nařízení ustanoveno, kdy jsou soudy oprávněny a povinny úřadovati jen v jazyku státním, pokud se týče v jazyku státním a menšinovém, ponechává třetí odstavec § 2 zák. nařízení, by ustanovilo, pokud a při kterých soudech, (jichž působnost obmezena jest na jediný okres s národní menšinou, jakož i soudech jim instančně bezprostředně nadřízených), lze obmeziti se na vydání vyřízení pouze v jazyku strany, a čl. 37 a 38 nař. vyslovují, že za stanovených tam podmínek lze jednati, vyřízení vydávati atd. také jen v menšinovém jazyku. Tím mělo býti řečeno, že ustanovení § 2, odstavec 3 zákona a čl. 37 a 38 nařízení nezakládají práva stran, by dostalo se jim vyřízení, bylo s nimi jednáno atd. jen v jejich menšinovém jazyku s naprostým vyloučením státního jazyka, nýbrž že ona ustanovení míněna jsou jako úleva soudům v ten rozum, že nemají býti povinny, by používaly kromě menšinového též státního jazyka. Z toho plyne závažný důsledek, že kdyby soud, ač tak učiniti nemusil, použil ve vyřízení atd. kromě menšinového též státního jazyka, nezasáhl by tím do menšinového práva strany a strana neměla by z tohoto důvodu práva ke stížnosti.
3.) Zdůrazniti dlužno, že dostala-li se věc, jež na soudě okresním a krajském (zemském) byla projednána a vyřízena jen v menšinovém jazyku, pořadem stolic k nejvyššímu soudu, neplatí pro jednání a vyřízení nejvyššího soudu ustanovení čl. 38, nýbrž čl. 36 nařízení.

§ 8. O úřadech a orgánech, jichž působnost se vztahuje na menší obvody, než jest soudní okres, nebo na části několika soudních okresů nebo na soudní okres celý a část okresu jiného

(§ 8, odstavec prvý zákona, čl. 41 nařízení).
Zákon (v § 8, odstavec prvý) uložil státní moci výkonné, by v duchu zákona upravila užívání jazyků pro ony úřady a veřejné orgány, jichž působnost vztahuje se na menší obvody, než jest soudní okres, anebo nemají svého zvláštního obvodu. Tento příkaz zákona byl zajisté zcela na místě, poněvadž východiskem zákona v jazykové otázce jsou jazykové poměry soudního okresu. Pozoruhodné však, že zákon mluví zde pouze o úřadech a veřejných orgánech, nikoliv též o soudech, jak jest tomu v jeho ostatních ustanoveních. Jest to zcela přirozeno, poněvadž není soudu, jehož působnost vztahovala by se na menší obvod, než jest soudní okres, nebo jenž by neměl svého zvláštního obvodu.
Nařízení, plníc onen příkaz zákona, mluví v nadpisu čl. 41 rovněž jen o úřadech a orgánech, uvádí však v textu čl. 41 vedle úřadů a orgánů také soudy, ač na ně, jak bude dolíčeno, ustanovení čl. 41 nedopadá. Nařízení činí opatření pro tyto případy:
1. Působnost soudu vztahuje se jen na část soudního okresu s národní menšinou (čl. 15).
2. Obvod působnosti soudu skládá se ze dvou nebo více částí soudního okresu s národní menšinou.
3. Obvod působnosti soudu skládá se také z části menšinového okresu nebo
4. z celého soudního okresu a části okresu jiného.
Podle dosud platných předpisů o ústrojí soudu není však soudu, jenž spadal by pod některý z uvedených případů. Netřeba proto ustanovením čl. 41 nařízení s hlediska soudního řízení dále se zabývati.

§ 9. O prorogaci a delegaci

(hlava IV., čl. 42 nař.)
Při prorogaci a delegaci bylo vyřešiti otázku, zda jsou rozhodnými jazykové poměry soudu, jenž po zákonu byl by příslušným, jemuž však věc prorogací nebo delegací byla odňata, či jazykové poměry soudu prorogovaného (delegovaného). Nařízení rozlišuje podle toho, zda věc přenesena byla na jiný soud z vůle stran anebo alespoň jedné z nich, či z moci úřadu.
V podobnostech dlužno uvésti toto:
1. Stane-li se soud příslušným dohodou stran (prorogací), platí pro podání a řízení ustanovení platná pro tento soud podle předpisů hlavy I. a III. Toto ustanovení odůvodněno jest tím, že dohoda o příslušnosti (prorogace) vychází ze svobodné obapolné vůle stran, jež dohodnuvše se na (místní) příslušnosti jiného soudu, podrobují se tím i jazykovým předpisům, platným pro tento soud. Vadí-li jim jazykové poměry tohoto soudu, nechť prostě na prorogaci nepřistoupí.
2. Říditi se bude předpisy proň jinak platnými i soud, delegovaný na návrh některé strany, a soud, na který byl na návrh přenesen výkon jednotlivých jednání. Do posléze uvedené skupiny spadalo by na př. přenesení jednotlivých úkonů výkonu exekuce na některý ze zúčastněných exekučních soudů podle § 21 ex. ř. Do této skupiny patří též přenesení poručenství (opatrovnictví) podle § 111 j. n. Poněvadž v těchto případech dostává se věc k jinému soudu k návrhu jen jedné strany, nelze popříti, že tím může se druhá strana beze své vůle ocitnouti jazykově ve svízelném aneb alespoň obtížnějším postavení. Tuto okolnost nebude zajisté lze pustiti se zřetele při úvaze, zda delegace (přenesení jednotlivých úkonů) jeví se býti vhodnou a účelnou.
3. Došlo-li k delegaci (přenesení jednotlivých úkonů) bez návrhu účastníků (delegace z důvodu nutnosti a delegace nebo přenesení jednotlivých úkonů sice z důvodů vhodnosti, ale z moci úřední) a pro soud, kam by věc po zákonu patřila, platí výjimečná ustanovení (čl. 18. a násl.), budiž k tomu hleděno, by co možná byla zachována i pro příslušníky jazyka národní menšiny jen tímto jazykem mluvící ustanovení pro ně daná (čl. 42 (2) nařízení). V podobnostech budiž vytknuto:
a) Předpokládá se, že menšinový jazyk strany (účastníka) jest u soudu, k němuž by věc po zákonu patřila, přípustným menšinovým jazykem, není jím však u soudu, na nějž věc byla přenesena.
b) Úleva má přes to v tomto případě býti poskytnuta příslušníkům jazyka národní menšiny jen tímto jazykem mluvícím. Z toho plyne, že jest-li příslušník jazyka národní menšiny znalý jazyka státního, nemá nároku na onu výhodu. Ale i když není mocen státního jazyka, dlužno mu přiznati práva jeho jazyka jen, pokud je to, zejména vzhledem k jazykovým znalostem soudce, možným, a jen potud, by nevzal újmy z neznalosti státního jazyka.
c) Za žádných okolností není strana (účastník) oprávněna používati jazyka národní menšiny, jejímž není příslušníkem, byť tento jazyk jinak u delegovaného soudu byl přípustným.
Ustanovení, podle něhož pro prorogovaný soud platí ustanoveni pro tento soud platná (čl. 42 (1) nařízení) a podle něhož soud, delegovaný na návrh některé strany, má říditi se předpisy jinak proň platnými (čl. 42 (2) nařízení), nebude působiti obtíží, je-li prorogovaným anebo delegovaným soudem soud okresní. Rozhodnými tu budou jazykové poměry tohoto soudního okresu. Pochybno však, jak postupovati, je-li prorogovaným anebo delegovaným soudem sborový soud I. stolice. Bylo již k tomu poukázáno, že pro používání menšinového jazyka u sborových soudů nepřicházejí v úvahu jazykové poměry celého obvodu sborového soudu, nýbrž směrodatnými jsou jazykové poměry soudního okresu, v němž jest věc podle předpisů o příslušnosti svým důvodem zmístněna (čl. 36 nařízení, § 2 odst. 2 a 3 zák.). Věc, jež prorogací nebo delegací byla přenesena na jiný soud sborový I. stolice, jest po zákonu svým důvodem příslušnosti zmístněna v některém soudním okresu obvodu sborového soudu I. stolice, jemuž byla prorogací nebo delegací odňata. Důvodem příslušnosti prorogovaného (delegovaného) soudu není onen místní vztah věci k onomu soudnímu okresu, nýbrž dohoda stran (usnesení o delegaci). Nemohou proto jazykové poměry onoho soudního okresu býti směrodatnými pro prorogovaný (delegovaný) sborový soud I. stolice. Toto stanovisko uznává též nařízení (čl. 42 (1) a (2) prvá věta nařízení.) Opomenuto však rozluštiti otázku, který soudní okres v obvodu prorogovaného (delegovaného) sborového soudu I. stolice jest oním soudním okresem, jehož jazykové poměry mají býti směrodatnými. I bylo by lze doporučiti řešení v ten rozum, že stačí, jest-li alespoň v jednom soudním okresu v obvodu prorogovaného (delegovaného) sborového soudu I. stolice jazyk strany jazykem menšiny (podle čl. 15 nařízení). Jinak muselo by býti prostě ustanoveno, že pro prorogovaný (delegovaný) sborový soud I. stolice platí za všech okolností všeobecná ustanovení o úřadování.

§ 10. Dopisování s úřady cizích mocností.

Pro písemný styk soudů se soudy a úřady cizích mocností směrodatnými jsou v prvé řadě mezinárodní smlouvy nebo dohody. V nich dlužno zejména hledati odpověď na otázku, zda jest přípustno přímé dopisování, či jen dopisování cestou diplomatickou.
Kde je přípustno přímé dopisování a není odchylek v mezinárodních smlouvách anebo dohodách,
1.) tuzemské soudy dopisují s úřady cizích mocností jazykem státním. Lhostejno, zda úřad cizí mocnosti jest ve zdejším státním území, či mimo ně;
2.) naopak tuzemské soudy jsou s předpokladem vzájemnosti povinny přijímati dopisy cizích úřadů v jejich jazyku neb v jazyku diplomatického styku (čl. 51 nařízení).

§ 11. Některá zvláštní ustanovení.

a) O vyšších soudech (čl. 52 nařízení).
Soudům vyšších stolic, jsou-li povinny vydati vyřízení i v jazyku některé národní menšiny, jest dáno na vůli, aby tam, kde o vyřízení zpravovány jsou strany prostřednictvím nižšího soudu, pověřily vyhotovením v jazyku menšiny tento nižší soud. Tohoto zmocnění nebudiž použito, kdyby bylo na újmu správnosti znění vyřízení nebo žádoucí jeho jednotnosti nebo jinému zájmu úřednímu.
b) O výkladu vyřízení v různých jazycích (čl. 53 nařízení). Objeví-li se nesouhlas mezi vyřízeními v různých jazycích, budiž odklizen úřední opravou. Pokud nesjedná se touto cestou souhlas mezi různícími se texty, dlužno rozeznávati:
1.) Bylo-li vydáno vyřízení jazykem státním a jazykem národní menšiny a je-li mezi oběma texty nesouhlas, rozhodným jest znění ve státním jazyku (čl. 53 (1) nařízení.)
2.) Je-li takový nesouhlas mezi dvěma texty v jazycích menšinových a není-li tu textu československého, budiž hledán výklad srovnáním obou sporných textů (čl. 53 (2) nařízení).
c) Vysvědčení a jiná úřední osvědčení (čl. 58 nařízení).
1.) Vysvědčení a jiná úřední osvědčení, určená pro cizí úřady, vydávají se v jazyku státním. Tímto ustanovením není však vyloučeno, by podle platných smluv nebo dohod mezinárodních nebylo použito jazyka francouzského, po případě jazyka jiného státu (čl. 58 (1) nařízení).
2.) Úřední osvědčení a vysvědčení soudů, legitimace a pod., jež určeny jsou pro vnitrozemí a jež vydávají se stranám, píší se (dle předpisů hlavy I. a III.) v jazyku státním anebo v jazyku státním a příslušném jazyku menšinovém (čl. 58 (2) nařízení).

§ 12. Dopisování mezi soudy a obcemi (čl. 78 nařízení).

1.) Dopisování obcí soudům (čl. 78 (1) nařízení). V jakém jazyku dopisují obce soudům, řídí se podle předpisů hlavy I. a III., pokud se týče čl. 16 nařízení. Záleží jednak na tom, zda a v jakém menšinovém jazyku soud, jemuž obec dopisuje, jest oprávněn přijmouti podání, jednak na tom, jaký jest jednací jazyk obce. Bylo již k tomu poukázáno, že při samosprávných úřadech posuzuje se jejich příslušnost k jazyku národní menšiny dle toho, jaký mají podle nařízení (čl. 70, 87 a 88) jednací jazyk (čl. 16 nařízení). V podrobnostech budiž uvedeno toto:
a) Soud, jemuž obec dopisuje, jest oprávněn přijímati podání v menšinovém jazyku, jenž jest jednacím jazykem obce. Obec má právo dopisovati soudu ve svém (menšinovém) jednacím jazyku. Samo sebou se rozumí, že obec může i tu dopisovati soudu ve státním jazyku.
b) Soud, jemuž obec dopisuje, není (podle ustanovení hlavy I. a III.) oprávněn přijmouti podání v jednacím jazyku obce, buď proto, že vůbec není oprávněn přijímati podání v menšinovém jazyku, nebo jest sice oprávněn přijímati podání v menšinovém jazyku, ale jiném, než jest menšinový jednací jazyk obce. Takovémuto soudu jest obec povinna dopisovati v jazyku státním.
2.) Dopisování soudů obcím (čl. 78 (2) nařízení).
a) Obcím s menšinovým jednacím jazykem dopisují soudy, jež jsou oprávněny přijímati podání a vydávati vyřízení i nebo jen v tomto jazyku, v jednacím jazyku obce.
b) Obcím, jež nejsou oprávněny přijmouti podání v jiném než státním jazyku, anebo v jiném menšinovém jazyku, než jest jejich jednací jazyk, jest dopsati v jazyku státním.
Poznámka 1.
Stanoviti jednací jazyk obce přísluší v mezích nařízení obecnímu zastupitelstvu. Stanoviti jednací jazyk obce oprávněno jest obecní zastupitelství s těmito výhradami:
1.) Státní jazyk jest
a) výlučným jednacím jazykem obce, neobývá-li v ní ani 20% státních občanů téhož, avšak jiného jazyka než československého. Jde tu o obce, kde buďto vedle příslušníků československého jazyka přes 80% jest jen jedna jazyková menšina pod 20%, nebo vedle příslušníků československého jazyka přes 60% dvě jazykové menšiny, ale každá pod 20%;
b) také jednacím jazykem obce, je-li v ní aspoň 50% státních občanů, kteří jsou příslušníky státního jazyka;
c) také jednacím jazykem obce, obývá-li příslušníků jazyka státního v obci více než příslušníků některého menšinového jazyka, který byl ustanoven za jednací jazyk obce.
2.) Menšinový jazyk jest vždy (také) jednacím jazykem obce, je-li v ní aspoň 50% státních občanů, kteří jsou příslušníky onoho menšinového jazyka (čl. 70 (1) nařízení).
Z řečného plyne, že státní jazyk v případě 1.) a) jest výlučným jednacím jazykem, kdežto v případech 1.) b), c) může se sice obecní zastupitelstvo usnésti na menšinovém jazyku, jakožto jednacím jazyku obce, ale vedle tohoto jazyka jest i státní jazyk po samém zákonu jazykem jednacím, a že v případě 2.) i menšinový jazyk, třebaže jednacím jazykem jest jiný jazyk, jest rovněž po samém zákonu jednacím jazykem obce. Výlučným jednacím jazykem po samém zákonu menšinový jazyk nikdy není.
Usnesení obecního zastupitelstva, které by bylo v rozporu s předpisy nařízení, jest neplatné. Každé usnesení obecního zastupitelstva o jednacím jazyku oznámiti jest do 8 dnů bezprostředně nadřízenému dohlédacímu úřadu státní správy (čl. 70 (2) nařízení). Pokud magistráty měst s vlastním statutem vyřizují záležitosti státní správy politické a finanční, jsou považovány za orgány republiky (§§ 1 a 2 zákona) a vztahují se na ně předpisy hlavy I. a III. nařízení (čl. 70 (3) nařízení).
To, co ustanoveno je (v hlavě XIV.) o obcích, platí obdobně také o osadách, které mají své vlastní zastupitelstvo (čl. 70 (4) nařízení).
Poznámka 2.
Povinnost obecních orgánů znáti státní jazyk a opatření, není-li tomu tak (čl. 73 a 74 nařízení).
a) Ve městech s vlastním statutem musí starosta a jeho náměstkové býti úplně mocni jazyka státního (čl. 73 (1) nařízení).
b) Obce, které podle posledního soupisu lidu mají alespoň 3000 obyvatelů, musí nejpozději do tří let ode dne, kdy nařízení nabude účinnosti, míti podle potřeby služby dostatečný počet úředních sil, znalých jazyka státního ve slově a písmě, nejméně však jednu (čl. 73 (2) nařízení).
c) V obcích s menším počtem obyvatelstva, které mají povinnost vyřizovati podání, došlá v československém jazyku, v tomto jazyku, musí rovněž býti postaráno o jazykově bezvadné vyřizování spisů v jazyku československém (čl. 73 (2) nařízení).
d) V obcích, nespadajících ani pod písm. b ani pod písm. c, budiž s podáním, učiněným ve státním jazyku, naloženo podle těchto zásad:
α) nezná-li obecní starosta jazyka československého, odevzdá podání prvému, po případě druhému náměstku nebo některému členu obecního zastupitelstva, znalému státního jazyka, aby je tlumočil do jednacího jazyka obce;
β) jestliže ani nikdo ze členů obecního zastupitelstva není znalý jazyka státního, budiž jinak vhodným a rychlým způsobem, pomocí hodnověrné osoby, opatřen překlad podání do jednacího jazyka obce;
γ) pakliže není možným postup ani podle písm. α, ani podle písm. β, zašle starosta podání pod vlastní zodpovědností, nejdéle do 24 hodin po jeho přijetí, bezprostředně nadřízenému úřadu státní správy, aby opatřil překlad do jednacího jazyka obce. Tento úřad opatří co nejrychleji, dle možnosti do dvou dnů, překlad a zašle jej s původním podáním obci k vyřízení. Obec nahradí úřadu skutečné výlohy, vzešlé pořízením překladu (čl. 74 nařízení). Poznámka 3.
a) Okresní zastupitelstva v Čechách a silniční výbory na Moravě a ve Slezsku (čl. 87 nařízení).
Předpisy nařízení o obcích platí obdobně též pro okresní zastupitelstva a okresní výbory (okresní správní komise) a silniční výbory. Pokud podle těchto předpisů rozhodným jest jisté procento nebo celkový počet obyvatelstva, přihlíží se při jeho výpočtu u okresních zastupitelstev a okresních výborů (okresních správních komisí) a silničních výborů k počtu obyvatelstva okresu (čl. 87 (1) nařízení.)
b) Zemské (správní) výbory (komise) upraví užívání jazyků ve svém úřadování v duchu nařízení usnesením, jež schválí ministr vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry a jež pak bude vyhlášeno ve Sbírce zákonů a nařízení (čl. 88 nařízení).
c) Ústavy a podniky ve správě samosprávných úřadů řídí se předpisy jazykovými, platícími pro tyto úřady (čl. 89 (1) nařízení). Další, odchylné předpisy (čl. 89 (2) a (3) nařízení) nepřicházejí s hlediska úřadování soudů v úvahu.
d) Zastupitelské sbory župní a okresní (čl. 90 nařízení).
Užívání jazyků v zastupitelských sborech, o nichž jedná zákon ze dne 29. února 1920, č. 126 Sb. z. a n., o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé, upravuje se zvláštním nařízením vládním (čl. 90 nařízení). Župní zastupitelstva, župní výbory a okresní výbory zřízeny byly vládním nařízením ze dne 26. října 1922, č. 310 Sb. z. a n., pro území republiky Československé, zahrnující v sobě župy XV. až XX., uvedené v příloze A k § 2 zákona ze dne 29. února 1920, č. 126 Sb. z. a n. (župy se sídlem v Bratislavě XV., v Nitře XVI., v Turčanském Sv. Martině XVII., ve Zvoleni XVIII., v Lipt. Sv. Mikuláši XIX., a v Košicích XX.). Užívání jazyků při těchto župních zastupitelstvech, župních výborech a okresních výborech upraveno bylo vládním nařízením ze dne 31. ledna 1924, č. 27 Sb. z. a n.
e) Veřejné korporace mimo úřady místní samosprávy, podléhající správě ministerstev, v čl. 1 uvedených (jako advokátní, notářské komory, státní regulační komise pro hlavní město Prahu, komise pro kanalisaci Vltavy a Labe, zemská komise pro úpravu řek, lékařské komory, lékárnická gremia a j.), upravují si užívání jazyků ve svém úřadování podle předpisů a v duchu jazykového zákona a nařízení vlastním usnesením, jež vyžaduje schválení nadřízeného ministra (čl. 91 (1) nařízení). Nepředloží-li korporace do tří měsíců ode dne, kdy nařízení nabude účinnosti, pokud se týče nově vzniklých, do tří měsíců od jejich ustavení, své usnesení o užívání jazyků ke schválení, nebo učiní-li usnesení, jež neodpovídá předpisům a duchu jazykového zákona a nařízení (najmě zásadám čl. 91 (1) nařízení), anebo nevyčerpává-li dostatečně předmět, náleží věc upraviti příslušnému ministru (čl. 91 (3) nařízení).
Usnesení, jímž veřejné korporace upravují si užívání jazyků ve svém úřadování, musí povšechně vyhovovati duchu jazykového zákona a nařízení. Kromě toho vytyčuje nařízení (čl. 91 (1) nařízení) určité zásady, jichž jest zejména dbáti. Z nich dlužno upozorniti zejména na zásadu, podle níž veřejné korporace mají soudům dopisovati v jazyku státním, a to i tehdy, je-li jednacím jazykem korporace jazyk menšinový, není-li soud podle předpisů proň platných oprávněn přijmouti podání v jednacím jazyku korporace (čl. 91 (1) nařízení). Pak-li soud jest k tomu oprávněn, mohou mu korporace dopisovati svým jednacím jazykem.
Tytéž předpisy platí s jistými úchylkami také pro obchodní a živnostenské komory, jejich ústřednu a pro společenstevní jednoty (svazy). Z těchto úchylek budiž poukázáno zejména k ustanovení, že obchodní a živnostenské komory, pokud jsou činnými v záležitostech ochranných známek a vzorků, jsou orgány republiky (§§ 1 a 2 zákona) a vztahují se na ně v této příčině předpisy hlavy I. a III. nařízení (čl. 91 (2) nařízení).
Živnostenská společenstva řídí se, co se týče užívání jazyka, obdobně předpisy, jež platí pro obce. Při tom tam, kde ve smyslu předpisů těch (hlava XIV.) záleží na počtu příslušníků určitého jazyka, rozhodným jest počet ten v obyvatelstvu místního obvodu společenstva, stanovami určeného (čl. 93 nařízení).
Užívání jazyků při inženýrské komoře upraví se v duchu jazykového zákona prováděcím nařízením k zákonu o inženýrské komoře ze dne 18. března 1920, č. 185 Sb. z. a n. Prozatím platí v jazykovém ohledu § 6 nařízení ze dne 22. prosince 1920, čís. 654 Sb. z. a n.

§ 13. Kárné řízení (čl. 98 nařízení).

Kárné řízení proti soudcům, soudním úředníkům a soudním zřízencům řídí se po stránce jazykové obdobně podle příslušných ustanovení hlavy I. (čl. 98 nařízení). Vzhledem k nezbytné znalosti státního jazyka na straně všech státních zaměstnanců (čl. 60 a násl. nařízení) bude kárné řízení zahájeno, provedeno a vyřízení vydáno výlučně a bez ohledu na menšinovou příslušnost obviněného jazykem státním.
O kárném řízení proti advokátům (kandidátům advokacie) a notářům (kandidátům notářství) nařízení se nezmiňuje. Hledíc k ostatním, věci se týkajícím zákonným ustanovením, lze uvésti toto:
1.) Kárné řízení proti advokátům a kandidátům advokacie (zákon ze dne 1. dubna 1872, čís. 40 ř. z. s napotomními změnami):
a) provádí se v prvé stolici před disciplinární radou,
b) opravnou stolicí jest nejvyšší soud.
K písm. a. Disciplinární rada sestává výlučně z příslušníků advokátského stavu; příslušníkem advokátského stavu jest zejména i komorní návladní, zaujímající v podstatě postavení obžalobce. I disciplinární rada, i komorní návladní jsou orgány advokátní komory. Jest proto na advokátní komoře, by v usnesení, jímž upravuje si užívání jazyků ve svém úřadování (čl. 91 (1) nařízení), upravila též užívání jazyků v řízení kárném. I tato úprava musí se státi podle předpisů a v duchu jazykového zákona a nařízení (čl. 91 (1) nařízení).
Ze zásad, jichž nutno při tom dbáti a jež v nařízení jsou příkladmo (čl. 91 (1) nařízení, slovo »zejména«) uvedeny, přicházejí s hlediska kárného řízení zejména v úvahu:
α) obviněný jako člen korporace (advokátní komory) nemá méně práv než strana. Příslušejí proto obviněnému táž jazyková práva, která by mu jako soukromníku (neadvokátovi) příslušela v úředním styku s advokátní komorou;
β) disciplinární rada je bezvýjimečně povinna, by přijímala podání v jazyku státním a je v témž jazyku vyřizovala;
γ) ve styku s obviněným rozhodným je, vztahuje-li se působnost disciplinární rady v projednávaném případě na okres bez menšiny, či s menšinou. Rozhodným budou jazykové poměry soudního okresu, v jehož obvodu má obviněný své sídlo;
δ) v poradách je vždy možno užívati jazyka státního a návrhy v tomto jazyku musí se státi předmětem porady a usnesení.
K písm. b. Disciplinární senát nejvyššího soudu sestává z prvního presidenta (nebo jeho náměstka) jako předsedy a ze čtyř členů, z nichž dva jsou členy nejvyššího soudu a dva advokáty (§ 10 zákona o nejv. s.). Disciplinární senát jest přes to, že zasedají v něm dva advokáti, senátem nejvyššího soudu a platí proto i pro jeho úřadování tytéž jazykové předpisy, jež platí pro úřadování nejvyššího soudu vůbec, najmě pak obdobou jazykové předpisy o úřadování nejvyššího soudu ve věcech trestních (čl. 36 nařízení). Rozhodnými budou jazykové poměry soudního okresu, v němž má obviněný své sídlo. Ustanovení o možnosti jednati a vyřizovati jen v jazyku menšinovém, nelze tu použíti. Musí proto vyřízení disciplinárního senátu býti vyhotoveno ve státním jazyku, a pokud jest to přípustno (hlava III. nařízení), též v jazyku menšinovém.
2.) Kárné řízení proti notářům a kandidátům notářství provádí v prvé stolici disciplinární senát vrchního zemského soudu, sestávající výlučně z jeho členů, v druhé stolici disciplinární senát nejvyššího soudu, v němž obdobně, jako jest tomu u advokátů, zasedají dva notáři. Veřejným obžalobcem jest v prvé stolici vrchní státní zástupce, v druhé stolici generální prokurátor (§§ 160 a 161 not. ř. z roku 1871 a § 10 zákona o nejv. s.). Poněvadž disciplinární senát i prvé i druhé stolice jest organickou jednotkou soudu, tudíž soudem, jest se mu povšechně říditi jazykovými předpisy o úřadování soudů. Pochybno jen, zda — jak předepsáno jest (čl. 98 nařízení) pro kárné řízení proti soudcům — jest se disciplinárnímu senátu v kárném řízení proti notářům a kandidátům notářství říditi obdobně výlučně podle příslušných ustanovení hlavy I., či též hlavy III. nařízení. Pravda ovšem, že notářský řád (v §u 161) ustanovuje, že co do kárného řízení nutno obdobně použíti předpisů zákona o kárném řízení proti soudcům. V těchto předpisech, jež citací §§ se vypočítávají, není však ustanovení o používání jazyků v řízení kárném. Jakkoli tedy bylo na snadě, by jazykový předpis pro kárné řízení proti soudcům byl vztažen i na notáře, nestalo se tak. Z toho dlužno usuzovati, že nestalo se tak úmyslně a že proto v kárném řízení proti notářům a kandidátům notářství dlužno obdobně použíti příslušných ustanovení I. a III. hlavy nařízení. Rozhodnými budou jazykové poměry soudního okresu, v němž má notář své sídlo.

§ 14. Ochrana stran (§ 8, odst. 2 zák., čl. 95 nařízení).

Bylo již (při výkladu čl. 21 nařízení) k tomu poukázáno, že strana, jíž, ač měla na to právo, z jakéhokoli důvodu, zejména proto, že nepředcházelo její podání a soudu nebyla známa její jazyková příslušnost, nedostalo se vyřízení též v jejím menšinovém jazyku, může dodatečně žádati, by jí vyřízení bylo dodáno i v jejím jazyku.
Zákon však (§ 8 odst. 2) nad to uložil vládě, by v prováděcím nařízení postarala se vhodnými předpisy o ochranu stran před právními škodami, jež by jim z neznalosti jazyka vzejíti mohly.
Provedením této zásady jest, mimo jiné, zejména ustanovení o ochraně stran (čl. 95 nařízení). Soudům ukládá se všeobecně za povinnost dáti stranám poučení, aby byly uchráněny právních újem, jež by jim z neznalosti jazyka mohly vzejíti (čl. 95 (1) nařízení). Tím jest řečeno, že soudy, jako jinde, i zde mají býti ochotnými a vlídnými rádci obecenstva a že bylo by zneuznáváním této povinnosti, kdyby soudce zatarasil se za strohý předpis jazykového práva a nechal stranu pro jazykovou její neznalost tápati ve tmách a odcházeti od soudu s tísnivým vědomím, že pro neznalost jazyka vlastně neví, co se na ní požaduje, jak se proti ní rozhoduje atd. Soudu ovšem náleží, by dbal přesně předpisů jazykového práva. Jakmile jim však vyhověl, počíná proň officium boni viri, nastává proň povinnost, stranu jazyka neznalou poučiti a dáti jí srozumitelné objasnění věci.
Zvlášť zmiňuje se nařízení (čl. 95 (1) nařízení) o případě, dostalo-li se stranám vyřízení v jazyku, jehož neznají. Nařízení má zde patrně na zřeteli, že strana nemá nároku, by jí bylo dodáno vyřízení i v jejím jazyku. Přísluší-li jí tento nárok, nechť zachová se podle čl. 21 (2) nařízení. Dostalo-li se straně vyřízení v jazyku, jehož nezná, může přes to, že nemá nároku na vyřízení i ve svém jazyku, žádati za vysvětlení věci nebo za ústní překlad dodaného vyřízení. Stačí tudíž, bude-li straně volně ztlumočen v jejím jazyku podstatný obsah vyřízení. Za tím účelem nechť se strana obrátí (ústní žádostí) buď na příslušný soud, jímž bylo jí vyřízení dodáno, nebo na soud místně nejbližší, tudíž zpravidla na okresní soud, v jehož obvodu bydlí nebo se zdržuje. Soud jest povinen takové žádosti vyhověti, arciť jen, pokud jeho jazykové znalosti k tomu stačí.
Zvláštní ustanovení k ochraně stran, v pravdě však také v zájmu příslušného soudu, obsahuje nařízení pro případ, kde by »ta neb ona věc působila příslušnému soudu při vyřizování značné jazykové obtíže« (čl. 95 (2) nařízení). Míněny jsou zde patrně případy, kde strany mají právo používati menšinového jazyka, u příslušného soudu není soudců nebo dostatek soudců, znalých tohoto jazyka, míněny jsou však zajisté i případy, kde soudu náleží, by postupoval podle všeobecných ustanovení o úřadování (hlava I. nařízení), ale strana nebo strany nejsou mocny státního jazyka a jazyka toho nejsou mocni ani svědci atd., a soud nemá po ruce tlumočníka jazyka stran, svědků a pod. V těchto případech budiž hledána odpomoc vhodným způsobem, na př. přikázáním věci na jiného samosoudce téhož okresního soudu, změnou ad hoc v sestavení senátu, rozvrhu práce a podobně.
Nelze-li jazykovým obtížím jinak odpomoci a jde o případ zvláštní důležitosti, může příslušný nadřízený soud buď
a) delegovati (z moci úřední) jiný soud k projednávání věci nebo
b) naříditi, by vyslán byl od jiného soudu v jeho obvodu soudce s příslušnou jazykovou znalostí, by věc u příslušného soudu projednal. Tímto způsobem bylo by lze postupovati jen v řízení před okresními soudy a to tak, že k projednání věci byl by opatřením presidenta vrchního zemského soudu vyslán jazykově způsobilý samosoudce, jmenovaný pro obvod dotyčného vrchního zemského soudu.

§ 15. O sporech o užívání jazyka, o dohledu a opatřeních k zachování předpisů (§ 7 a § 8 poslední odstavec zákona, díl III., hlava XVII., čl. 96 a 97 nařízení).

A) Spory o užívání jazyka (§ 7 zákona, čl. 96. nařízení).
Praxe bývalého nejvyššího dvoru soudního ve Vídni v posledních desetiletích před státním převratem ustálila se v názoru, že otázka užívání jazyka při soudech jest se všemi z toho plynoucími důsledky otázkou judikatury.
Nelze zajisté popříti, že tento názor ve svých důsledcích vedl v závažných směrech k výsledkům a zjevům naprosto neuspokojivým a vyvolal tudíž zcela oprávněné stížnosti a důtklivé hlasy po nápravě. Jak právě zdůrazněno, nebyla to sama zásada, jež vyvolala stesky a volání po nápravě, nýbrž byly to strohé důsledky oné zásady, jež vyvrcholily v naprosto neudržitelný stav co do ochrany jazykového práva v řízení soudním.
Důsledkem oné zásady bylo především, že soudy i v jazykové otázce rozhodovaly samostatně a neodvisle. To mělo v zápětí, že soudy i v jazykové otázce byly vázány právním názorem vyšší stolice, najmě i nejvyššího dvoru soudního, jen ve věci, v níž jazyková otázka stala se spornou, nebyly však oním právním názorem vázány do budoucna v jiných věcech a nebylo lze, dávati jim do budoucna závazné pokyny v jazykových otázkách anebo dokonce dokročiti na ně řízením kárným z důvodu, že přes opáčné, opětovně a souhlasně projevené stanovisko vyšší stolice zůstávaly při svém již opětovně ve vyšší stolici odmítnutém názoru. Tím živena byla přímá revolta nižších soudů proti jazykovému právu.
Nejzávažnějším, zároveň ovšem nejpovážlivějším a zcela neudržitelným důsledkem oné zásady bylo, že přípustnost opravných prostředků i v jazykových otázkách byla posuzována podle příslušných povšechných ustanovení procesního práva, takže tam, kde ve věci samé byl opravný prostředek vyloučen (na př. ve věcech nepatrných, proti srovnalým usnesením ve sporech a řízení exekučním a pod.), byl vyloučen i v otázkách jazykových. Bylo známo, že v otázce jazykové, řešené bývalým nejvyšším dvorem soudním na prospěch češtiny, ve zněmčeném území Čech do předu již litograficky vyhotoveným usnesením okresní soudy češtinu ze soudního řízení vyloučily a krajské soudy usnesení taková potvrzovaly. A proti tomu v řízení sporném a exekučním nebylo lze domoci se nápravy ani dovolacím rekursem na třetí stolici (§ 528 c. ř. s.), ani dozorčí stížností, poněvadž k otázce hledělo se právě jakožto k otázce judikatury a přezkoumávati věcnou oprávněnost řešení této otázky jest mimo obor působnosti orgánů dohlédacích.
Vzhledem k tomu, co bylo řečeno, jest zcela pochopitelno, že zákonodárce jazykového zákona uznal posavadní právní stav za neudržitelný a poohlédl se po cestě schůdnější a bezpečnější.
Ustanovil proto zákon (§ 7): »Spory o užití jazyka při soudech .... vyřizují příslušné státní orgány dohlédací jako věci státní správy odděleně od věci, ve které vzešly.«
Jakkoli dlužno upřímně vítati tento pokus zákonodárce o vyřešení otázky, nelze ubrániti se pochybnostem, zda zvolená cesta jest vhodnou a ve shodě s platným právem procesním.
Pochybno jest především, zda jest prakticky možno a proveditelno, by spor o užití jazyka byl v soudním řízení oddělen od věci, ve které vzešel, a přenesen na orgány dohlédací, orgány správní. Pochybno dále, jaký vliv má podání jazykové dozorčí stížnosti a řízení o této stížnosti na soudní řízení ve věci, v níž jazykový spor vzešel.
V onom směru budiž jen příkladmo poukázáno k tomu, že strana, nevyhověvší soudnímu příkazu, by učinila podání jazykově bezvadné, ztrácí s hlediska procesního práva možnost podání ještě učiniti, že k straně, jež nevyhoví soudcovu příkazu, jednati v jazyku, podle soudcova poukazu jedině přípustném, hledí se tak, jako by se byla k roku vůbec nedostavila, a že stranu v tom i onom případě stihnou následky procesuální neposlušnosti, jimž s účinkem nelze čeliti jazykovou dohlédací stížností, nýbrž jen opravnými prostředky procesního práva.
Jinak ovšem měla by se věc, kdyby jazykové dohlédací stížnosti byl přiznán odkladný vliv na další soudní řízení o věci, v níž jazykový spor vzešel. Pro tento postup se však nařízení nerozhodlo a zajisté učinilo tak vším právem, poněvadž by jinak bylo umožněno, by jazykovými dohlédacími stížnostmi bylo soudní vyřízení věci do nekonečna oddáleno.
Po těchto poznámkách budiž přikročeno nyní k rozboru platných předpisů o sporech o užívání jazyka při soudech.
1.) Spory o užití jazyka při soudech vyřizují příslušné orgány dohlédací (§ 7 zákona, čl. 96 (1) nařízení). Dohlédací orgány justiční správy uvedeny jsou v zákoně o soudní organisaci (§ 78). O tom byla již řeč. V řízení trestním platí kromě toho o dozorčích stížnostech zvláštní ustanovení (§ 15 tr. ř. a § 97 zák. o soud. org.). Pochybno, zda nařízení má na zřeteli také tyto dohlédací stížnosti, či zda pro spory o užívání jazyka platí i v trestním řízení pouze ustanovení zákona o soudní organisaci a jazykového zákona a nařízení.
2.) Strana, která má za to, že bylo porušeno její jazykové právo, může si stěžovati u orgánu, jenž (podle § 78 org. zák.) jest povolán vykonávati přímo dohlédací právo nad soudem (soudcem, soudcovským úředníkem), do jehož opatření si stěžuje (čl. 96 (2) nařízení). Další dodatek nařízení (čl. 96 (2) nařízení): »pokud úřadu dohlédacímu také náleží rozhodovati o stížnostech« nemá pro soudní řízení významu, poněvadž podle zákona o soudní organisaci přímý dohlédací úřad jest vždy oprávněn o dohlédací stížnosti rozhodovati (§ 78 org. zák.).
3.) Stížnost nutno podati do 15 dnů (čl. 96 (2) nařízení). Zákon o soudní organisaci neváže dohlédací stížnost na lhůtu. Plně schvalovati dlužno, že stanovena lhůta alespoň pro dohlédací stížnost v otázkách jazykových. Tím zabráněno tomu, by takovéto stížnosti nebyly snad podávány až po drahné době, dokonce snad až po pravoplatném vyřízení věci. Lhůta 15 dnů na místo 14tidenní lhůty, jež jest v historických zemích pravidlem pro opravné prostředky v soudním řízení, přikloňuje se k 15tidenní lhůtě pro opravné prostředky v soudním řízení na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. O tom, od kdy se 15tidenní lhůta ke stížnosti na opatření soudu má počítati, nařízení se nezmiňuje. Věc nebude pochybnou, směřuje-li stížnost proti písemně doručenému soudnímu opatření, na př. proti usnesení, jímž písemné podání bylo straně vráceno s poukazem, by je učinila v jazyku státním. Tu počne 15tidenní lhůta dnem po doručení soudního písemného opatření. Není však zcela jasno, od kdy počíná lhůta ke stížnosti v případech, kde strana má za to, že bylo porušeno její jazykové právo ústním opatřením soudu na př. jeho výzvou, by při přelíčení jednala jazykem státním. Poněvadž pro stížnost na porušení jazykového práva neplatí ustanovení procesního práva, dlužno lhůtu ke stížnosti počítati od ústního prohlášení soudcova jazykového opatření, proti němuž stížnost směřuje.
4.) Shledá-li orgán, u něhož byla stížnost podána, že není příslušným, odstoupí stížnost ihned příslušnému orgánu a zpraví o tom stěžovatele (čl. 96 (3) nařízení).
5.) Jak naložiti dlužno se stížností opožděnou, nařízení ničeho neustanovuje. Má-li však určení lhůty ke stížnosti míti vůbec smysl, nutno trvati na tom, že opožděnou stížnost dlužno bez zkoumání její věcné oprávněnosti ihned odmítnouti.
6.) O řízení u dohlédacího orgánu obsahuje nařízení jen dvě velmi sporá ustanovení:
a) zpravidla budiž dohlédacím orgánem rozhodnuto na základě pouhé stížnosti. O vyřízení budiž dohlédacím orgánem zpraven soud, na který si bylo stěžováno, a jeho prostřednictvím i stěžovatel (čl. 96 (3) nařízení). Rozhodnutí staniž se co nejrychleji;
b) není-li ze stížnosti a jejích dokladů věc zcela nepochybnou, zpraví dohlédací orgán o tom, že byla stížnost podána, neprodleně soud, na který byla stížnost podána, s vyzváním, aby do přiměřené lhůty předložil (jednací) spisy. Dohlédací úřad jest pak povinen co nejrychleji rozhodnouti a vydati rozhodnutí straně i orgánu (soudu), na který si stěžovala (čl. 96 (4) nařízení).
O postupu při dohlédací stížnosti v řízení soudním obsahuje zákon o soudní organisaci (§ 78) jednak odchylné, jednak další předpisy. Těchto předpisů dlužno zajisté dbáti i při sporech o užívání jazyka v řízení soudním.
7.) O obsahu rozhodnutí dohlédacího úřadu, jímž uznána stížnost opodstatněnou, nařízení (čl. 96 (3) nařízení) ustanovuje, co dohlédací úřad zaříditi jednak má, jednak učiniti nemůže:
a) dohlédací úřad nařídí případně nápravu, která jest podle povahy věci ještě možna, b) nemůže však sám vydati vyřízení s právními účinky vyřízení příslušného soudu, zejména prvý výrok zrušiti a nahraditi výrokem jazykově správným.
Poněvadž, jak řečeno, stížnost pro porušení jazykového práva nemá na další průběh soudního řízení vlivu odkládacího, nebude v soudním řízení podle povahy věci náprava zpravidla již možna. Nebude zejména lze, by ke stížnosti pro porušení jazykového práva byly dohlédacím úřadem odčiněny procesuální důsledky, vyplynuvší z porušení jazykového práva. Nebude na př. lze naříditi, by ústní jednání, v němž neprávem stěžovateli nebylo přiznáno právo užívati menšinového jazyka, bylo znovu provedeno a tím stěžovateli byla poskytnuta možnost, použíti menšinového jazyka; nebude lze zrušiti rozsudek pro zmeškání, vydaný na základě toho, že strana odepřela jednati jinak než menšinovým jazykem a soud, uznav její stanovisko neoprávněným, hleděl k ní tak, jako by se k roku nedostavila. Pro soudní řízení nastanou účinky doručení doručením vyřízení i jazykově nesprávného a ode dne tohoto doručení bude nutno čítati lhůty, zejména lhůty k opravným prostředkům. Dohlédací úřad nebude oprávněn, by k úspěšné stížnosti pro porušení jazykového práva nařídil, že za den doručení má platiti den doručení vyřízení jazykově bezvadného a že teprve od tohoto dne mají se počítati lhůty soudního řízení. Toho nařízení neustanovuje a ustanoviti nemohlo, poněvadž by takto proti zásadě §u 96 (1) ústavní listiny zmocňovalo orgány justiční správy, zasahovati do otázek judikatury. Podobně jako při ústním styku, nebude v nejzávažnějších případech ani při písemném styku soudů se stranami v řízení soudním možno, by k úspěšné stížnosti pro porušení jazykového práva byla dohlédacím úřadem zjednána náprava. Bylo-li na př. podání na soud, vázané lhůtou, pro jazykovou závadu pravoplatně odmítnuto (čl. 4 a 6 nařízení), nastanou účinky procesuální neposlušnosti a účinky ty dohlédacím úřadem odčiněny býti nemohou.
Budou tudíž účinky úspěšné stížnosti pro porušení jazykového práva ponejvíce záležeti v akademickém výroku dohlédacího úřadu, že napadeným postupem soudu bylo porušeno stěžovatelovo jazykové právo. Prakticky znatelného úspěchu mohl by stěžovatel na př. docíliti tím, že by dohlédacím úřadem bylo soudu uloženo, by své vyřízení, doručené stěžovateli jen v jazyku státním, doručil mu dodatečně i v jeho menšinovém jazyku.
Z toho, co řečeno, vyplývá, že strany a účastníci soudního řízení nedojdou dohlédací stížností v nejzávažnějších případech účinné ochrany proti tomu, oč při porušení jazykového práva hlavně a v prvé řadě se jedná, totiž proti nepříznivým důsledkům porušení jazykového práva. Hledati nápravu proti těmto důsledkům lze jen právními prostředky soudního řízení. Pro vyřízení těchto právních prostředků bude otázka užívání jazyka otázkou předurčující. Ji jako takovou vyříditi, a to samostatně vyříditi, bude pro soudy nezbytným a bude jejich právem a povinností přes ustanovení §u 7 jazykového zákona a čl. 96 nařízení, poněvadž nebyl a podle povahy věci ani nemohl býti zrušen § 190 c. ř. s., opravňující soudy, by pro svou potřebu samostatně vyřešily si i předurčující otázky práva veřejného, tudíž zajisté i práva jazykového.
8.) Poučení o opravných prostředcích. V rozhodnutí dohlédacího úřadu buď vždy poučena strana o právu stížnosti k vyššímu úřadu a o tom, kde a do jaké lhůty jest stížnost podati (čl. 96 (5) nařízení).
9.) Opravné prostředky. Do rozhodnutí dohlédacího úřadu může si strana stěžovati k úřadu, jenž je nejblíže vyšším úřadem dohlédacím a tak postupně až k nejvyšší stolici. O řízení a lhůtách platí předpisy pro tyto úřady jinak závazné. Není-li předpisů takových, jest stížnost podati do 15 dnů od doručení u úřadu, do jehož rozhodnutí jest si stěžováno (čl. 96 (3) nařízení). Tak tomu jest zejména při dohlédací stížnosti v řízení soudním, pro niž není (v §u 78 org. zák.) předepsána lhůta. Vyjmouc poslední dohlédací stolici (ministerstvo spravedlnosti), jsou i nadřízené dohlédací úřady povinny, by poučily stěžovatele (viz bod 8.) o opravných prostředcích (čl. 96 (5) nařízení).
Praxe nejvyššího správního soudu připouští proti rozhodnutí ministerstva spravedlnosti v jazykovém sporu stížnost na nejvyšší správní soud. Otázka není zcela nepochybnou. V jinakých případech dohlédací stížnosti podle §u 78 org. zák. uznává se stížnost na nejvyšší správní soud za nepřípustnou a není zákonné opory pro úchylku při dohlédacích stížnostech jazykových.
B) Dohled a opatření k zachování předpisů o jazykovém právu (§ 8 posl. odstavec zákona a čl. 97 nařízení).
Zákonem (§ 8 poslední odstavec) uloženo bylo vládě, by do nařízení pojala také předpisy, potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné jeho provádění.
Podle tohoto příkazu ustanovilo pak nařízení:
1.) Shledá-li dohlédací úřad i mimo případ stížnosti, že soud anebo soudní orgán, jeho dohledu podřízený, porušil jazykový zákon anebo nařízení, jest povinen mu to vytknouti a může vhodným opatřením zjednati nápravu (čl. 97 (1) nařízení). Zjednati nápravu může ovšem dohlédací úřad jen pokud jest možnou. Platí zde totéž, co po této stránce bylo uvedeno při sporech o užívání jazyků. Právo a povinnost k výtce a po případě k odpomoci přísluší (podle § 13 zákona o nejv. s.) též nejvyššímu soudu, ač jinak není dohlédacím úřadem justiční správy (§ 78 org. zák.).
2.) Proti soudcům a orgánům soudním, kteří porušují proti předpisům zákona a nařízení jazykové právo, bude postupováno kárným řízením bez újmy ustanovení § 25 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n., na ochranu republiky (čl. 97 (3) nařízení). Samo sebou se rozumí, že nebude lze zakročiti kárným řízením pro mylný výklad zákona a nařízení nebo pro přehlédnutí toho kterého rozhodnutí v jazykové otázce. Bude tu přicházeti v úvahu zejména případ, kde soudce (soudní orgán), byv pod pohrůžkou kárných opatření dohlédacím úřadem vyzván, by k oprávněné jazykové stížnosti strany zjednal nápravu, výzvy neuposlechne (§ 78 org. zák.), jakož i případy úmyslného porušování jazykového práva. V těchto případech (úmyslné porušení jazykového práva) může dokonce s kárným stiháním sbíhati se stihání podle §u 25 zákona na ochranu republiky. Podle tohoto zákonného ustanovení trestá se, není-li čin jeho přísněji trestný, za přestupek pokutou (do 10000 Kč) nebo vězením (do tří měsíců) orgán moci veřejné, který vykonávaje svůj úřad úmyslným jednáním neb úmyslným opomenutím proti zákonům ústavním nebo proti zákonům a nařízením, vydaným na provedení zákonů ústavních, ohrožuje zájmy veřejné správy. Předpokládá se tudíž kromě jiného jednak úmyslnost (ať jednání, ať opomenutí), jednak ohrožení zájmů veřejné správy. Trestati pro tento přestupek nepřísluší však soudu, nýbrž přímo nadřízenému dohlédacímu úřadu správy státní.

§ 16. O jazykové způsobilosti soudců a soudních orgánů a o jazyku zkoušek.

I. O jazykové způsobilosti soudců a soudních orgánů (§ 1 poslední odstavec zákona, hlava XII., čl. 60 až 68 nařízení).
Zákon (v posledním odstavci § 1) ponechal vládě, by nařízením upravila podrobnější předpisy o povinnosti úředníků a zřízenců státních atd., aby uměli československy. V nařízení pak upravena byla věc takto:
1.) K jakékoli službě, ať definitivní, zatímní, přípravné, výpomocné, může býti u soudů nově ustanoven, připuštěn anebo jmenován jen ten, kdo jest úplně znalý státního jazyka tak, že jest s to, aby samostatně a i ve věci správně úřad nebo službu konal a se stranami jednal (čl. 60 (1) nařízení).
Také odborným soudcem laikem a přísedícím může státní správa zpravidla jmenovati jen toho, kdo jest (v označeném shora rozsahu) úplně znalý státního jazyka (čl. 60 (2) nařízení).
Úkony soudního komisařství mohou býti přikázány jen notářům, kteří jsou způsobilí úřadovati ve státním jazyku (čl. 67 (4) nař.).
2.) Znalost státního jazyka může uchazeč prokázati buď:
a) vysvědčením veřejného učiliště s vyučovacím jazykem státním, jež s prospěchem navštěvoval, je-li nepochybno, že od té doby znalosti státního jazyka nepozbyl, nebo
b) vysvědčením, že vykonal s prospěchem některou praktickou zkoušku pro svůj služební obor (soudcovskou, kancelářskou a pod.) zcela nebo částečně ve státním jazyku, anebo
c) vysvědčením o jazykové zkoušce, vykonané před zvláštní zkušební komisí (čl. 62 (1) nařízení). O zkušební komisi, zkoušce a jejím opakování obsahuje nařízení (v čl. 63) zevrubné předpisy.
Zkoušku může ministr spravedlnosti uchazeči prominouti, je-li z dosavadního zaměstnání nebo z jiných okolností uchazečova úplná znalost státního jazyka nepochybna a potvrdí-li to přednosta soudu, oprávněného přijmouti uchazeče (čl. 62 (2) nařízení).
3.) Výjimečně může v oborech, kde jest nedostatek odborně vzdělaných, úplně jazykově kvalifikovaných sil, a kde tím ani výkon služby ani styk se stranami netrpí, se souhlasem ministra spravedlnosti do služby (soudcovské přípravné služby, právní praxe, přípravné praxe) zatímně býti přijat neb soudním orgánem zatímně býti ustanoven také uchazeč, který zná alespoň částečně státní jazyk, s podmínkou, že se písemně zaváže, že do roka prokáže úplnou znalost, lze-li od něho očekávati, že tuto podmínku splní. Tuto lhůtu může ministr spravedlnosti na žádost ze závažných důvodů nejvýše o půl roku prodloužiti (čl. 61 (1) nařízení). Také jen v jednoroční, po případě prodloužené lhůtě lze jazykovou zkoušku opakovati (čl. 63 (4) nařízení). Nevykáže-li uchazeč v určené nebo prodloužené lhůtě úplné jazykové způsobilosti, budiž příslušným úřadem zatímní služební poměr ihned rozvázán. Uchazeč může býti zatímně přijat jen s touto výslovnou výhradou, již dlužno pojmouti do jmenovací (ustanovovací) listiny (čl. 61 (2) nařízení).
4.) Soudcové, soudní úředníci, čekatelé a jiní soudní zaměstnanci, již ustanovení, musí týmž způsobem jako uchazeči (podle čl. 62) prokázati do 6 měsíců, kdy nařízení nabude účinnosti, že znají (jak toho vyžaduje čl. 60 nařízení) státní jazyk (čl. 64 (1) nařízení). Nejsou-li s to, by vykázali znalost státního jazyka vysvědčením, prokáží ji buď při praktické zkoušce nebo jazykovou zkouškou (podle čl. 62, čís. 3 a čl. 63 (1) až (3) a (5) nařízení). Průkaz ať tou, ať onou zkouškou musí býti zjednán v řečené šestiměsíční lhůtě. Zkoušku jazykovou lze jednou opakovati ve lhůtě komisí určené, nejdéle však do roka od zkoušky prvé (čl. 64 (3) nařízení).
Výjimky:
a) průkaz znalosti státního jazyka může ministr spravedlnosti prominouti soudcům a soudním orgánům, u nichž z dosavadního jich zaměstnání nebo z jiných okolností jejich úplná znalost státního jazyka je nepochybna (čl. 64 (1) nařízení);
b) zkoušky mohou býti ministrem spravedlnosti zproštěni soudcové a soudní orgánové, kterým v den, kdy nařízení nabylo účinnosti, bylo již alespoň 50 let a vykazují aspoň částečnou znalost státního jazyka, zjedná-li si ministr přesvědčení, že mohou býti dále ve službě zaměstnáni, aniž tím trpí služba, stejnoměrné rozdělení práce a zájmy stran (čl. 64 (4) nařízení).
5.) Soudcům a soudním orgánům umožní justiční správa, by nabyli dostatečné jazykové způsobilosti. Za tím účelem
a) lze je služebně přiděliti na dobu k výcviku přiměřenou;
b) mohou býti, pokud možno, konány u jednotlivých soudů cvičební jazykové kursy, jež upraveny budou výnosem ministra spravedlnosti (čl. 65 nařízení).
6.) Účinky, jež nastávají, nebyla-li prokázána znalost státního jazyka neb odepře-li soudce vykonati zkoušku.
a) Neprokáže-li soudce (soudní orgán) v ustanovené lhůtě náležité znalosti státního jazyka, α) nelze mu ani propůjčiti samostatného nebo vedoucího místa, ani ho jmenovati do vyšší hodnostní třídy;
β) neznalost státního jazyka jest pokládati za důvod pro přiznání kvalifikace méně uspokojivé nebo neuspokojivé, nebo za důvod, aby byl soudce (soudní orgán) považován za trvale nezpůsobilého zastávati své služební místo a aby přeložen byl podle platných předpisů na trvalý odpočinek. U smluvních zaměstnanců, neprokázavších znalosti státního jazyka, jest služební poměr rozvázati (čl. 66 (1) nařízení).
b) Odepírá-li soudce vykonati zkoušku ve lhůtě nebo vykázati jinak znalost státního jazyka, je to důvodem, aby jej kárný soud dal do výslužby pro nezpůsobilost úřadovati (čl. 66 (2) nařízení).
c) U soudcovských čekatelů je tato okolnost hrubým porušením služebních povinností podle odst. 3 §u 17 zák. o soud. org. (čl. 66 (2) nařízení).
7.) Státní správa jest zavázána, šetříc přesně zásadních předpisů zákona a nařízení, obsazovati jednotlivá služební místa podle skutečné potřeby soudci a soudními orgány jazykově způsobilými (čl. 68 (1) nařízení).
V soudních okresech, v nichž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20% státních občanů téhož, avšak jiného jazyka nežli československého, jakož i u sborových soudů nadřízených soudům v oněch okresech, ustanoví justiční správa také soudce a soudní orgány, kteří vykázali způsobilost úřadovati a jednati se stranami také v jazyku této jazykové menšiny (čl. 68 (2) nařízení).
II. O jazyku zkoušek (hlava XIII., čl. 69 nařízení).
1.) Soudcovské a jiné pro službu u soudů předepsané odborné zkoušky (jako knihovní, kancelářské a pod.), dále zkoušky, předepsané k tomu konci, aby bylo dosaženo autorisace potřebné pro orgány republiky (čl. 2 (2) nař.), jako zkoušky notářské a j., konají se státním jazykem (čl. 69 (1) nařízení).
2.) Na žádost kandidátovu může býti zkouška vykonána také částečně jazykem některé národní menšiny (hlava II.) v obvodě, pro který je zřízena zkušební komise (čl. 69 (2) nařízení).
3.) Vysvědčení vydá se ve státním jazyku. Vykonal-li kandidát zkoušku částečně i v jiném jazyku, buď ve vysvědčení potvrzeno, zdali prokázal dostatečnou znalost tohoto jazyka. Toto vysvědčení jest (podle čl. 68) vysvědčením o způsobilosti úřadovati i v tomto jazyku (čl. 69 (3) nařízení).

Citace:

Jazykové právo v řízení soudním.. O ústrojí a příslušnosti soudů. Brno: Čs. a. s. Právník v Brně, 1926, s. 223-283.