Č. 11268.

Zaměstnanci veřejní: I. Ustanovení § 50 vl. nař. č. 96/1930 Sb. je ve shodě se zák. č. 70/1930 Sb. — II. Úprava pense úředníka finanční stráže podle zák. č. 70/1930 a vl. nař. č. 96/1930 Sb.
(Nález ze dne 11. května 1934 č. 8077.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 7105, 7216, 7515, 7534/28, 7773, 7847/29.
Věc: Jan N. v P. proti ministerstvu financí o odpočivné požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-1 vstoupil do stavu mužstva finanční stráže dne 25. září 1873, byl výnosem min. fin. z 8. září 1895 jmenován komisařem fin. stráže v X. hodu. třídě, výměrem zem. fin. ředitelství v Praze z 30. prosince 1902 vrch. komisařem fin. stráže II. třídy a výnosem min. fin. z 14. prosince 1908 vrch. komisařem fin. stráže I. třídy a bylo mu výměrem zem. fin. ředitelství v Praze z 4. června 1918 poukázáno od 1. ledna 1918 služné 3. plat. stupně VIII. hodn. třídy podle zák. č. 34/1907 ř. z. ve výši 4400 K. Výměrem zem. fin. ředitelství v Praze z 3. května 1919 přeložen byl st-1 na základě výnosu min. fin. z 8. dubna 1919 ve smyslu § 80 odst. 2 služ. pragmatiky koncem května 1919, resp. na svou žádost koncem června 1919 na trvalý odpočinek. Při tom vykazoval tuto pro vyměření výslužného započitatelnou dobu: 1. službu ztrávenou ve stavu mužstva finanční stráže od 25. září 1873 do 7. září 1895 v rozsahu 21 roků, 11 měsíců, 12 dní, 2. výhodu po rozumu § 46 předpisů pro fin. stráž z r. 1907 7 roků, 3. službu ztrávenou ve stavu úřednickém jako komisař X. hodn. tř., vrchní komisař II. tř. v IX. hodn. tř. a vrch. komisař I. tř. v VIII. hodn. tř. od 8. září 1895 do 30. června 1919 v rozsahu 23 roků, 9 měsíců, 23 dní, úhrnem 52 roky, 9 měsíců, 6 dnů, čili okrouhle 53 roky. Důsledkem toho vyměřeno mu bylo výslužné od 1. července 1919 ve výši 100% pensijní základny 4400 Kč a započitatelného aktivního přídavku 480 Kč, úhrnem ročně 4880 Kč, mimo vedlejší příplatky drahotní.
Žádostí z 16. srpna 1920 domáhal se st-1 započtení válečných pololetí podle zák. č. 457/1919 Sb. a přiznání 4. plat. stupnice VIII. hodn. třídy, ježto 3. stupně VIII. hodn. tř. nabyl dnem 1. října 1918, takže s připočtením válečných pololetí a další služby ztrávené s dosavadními požitky vykazuje dobu 4 roků pro další postup.
Výměrem zem. fin. ředitelství v Praze z 11. ledna 1921 byla st-li přiznána výhoda plynoucí ze zák. č. 457/1919 Sb. připočtením válečných pololetí 2 roků, 6 měsíců a byl mu poukázán od 1. října 1918 osobní do pense započitatelný přídavek ročních 200 Kč i zvýšeno mu následkem toho výslužné od 1. července 1919 počínajíc z ročních 4880 Kč na roční 5080 Kč.
Žádostí z 12. března 1921 domáhal se st-1 vzhledem k žádosti z 16. srpna 1920 úpravy celkové služební doby nebo přiznání kvadrienia, což. až posud provedeno nebylo, ač o to žádal již dne 16. srpna 1920. Na to výměrem zem. fin. ředitelství v Praze z 25. července 1921 bylo st-li sděleno, že žádosti jeho o započtení válečných let do posledního služebního kvadrienia nelze vyhověti, poněvadž mu dekretem z 11. ledna 1921 byl započítán za dobu válečnou do pense ve smyslu § 3 zák. č. 457/1919 Sb. přídavek 200 Kč.
Výměrem téhož úřadu ze 14. listopadu 1928 povolen byl st-li podle zák. č. 80/1928 Sb. příplatek ročních 475 Kč 60 h k jeho dosavadním odpočivným požitkům s podotknutím, že činí jeho celkové dosavadní odpočivné požitky 18454 Kč 40 h a že lze mu proto přiznati příplatek až do výše celkových odpočivných požitků, jež by odpovídaly nejvyššímu služnému dosažitelnému postupem do vyšších požitků podle postupových lhůt stanovených zákonem č. 541/1919 Sb. v úřednické skupině E se služným VIII. hodn. třídy, 4. stupně, t. j. 18930 Kč.
Výměrem zem. fin. ředitelství v Praze ze 16. října 1930 vyměřeno bylo st-li k jeho přihlášce z 8. srpna 1930 od 1. ledna 1930 na základě zák. č. 70/1930 Sb., vzhledem k pensijní základně 21600 Kč, určené podle § 2 vl. nař. č. 96/30 Sb., výslužné ročních 21600 Kč, t. j. 100%; pensijní základny 21600 Kč, sestávající ze služného 6. platové stupnice 21600 Kč. Z tohoto výměru podal st-1 odvolání, jež zamítlo min. fin. nař. výnosem. Nss uvážil o stížnosti toto:
Žal. úřad zamítl odvolání st-lovo v podstatě z důvodů, že shledal stanovení odpočivných platů v dekretu zem. fin. ředitelství v Praze ze 16. října 1930 správným, poněvadž podle ustanovení § 2 odst. 2 věty prvé, prvého půlvětí a věty poslední vl. nař. č. 96/1930 Sb jest v daném případě vzíti za podklad pro zjištění doby rozhodné pro určení nové pensijní základny služební ideální dobu vypočtenou v mezích časového postupu ve skupině E, že však nelze postupovati podle předpisu § 2 odst. 2 prvé věty, druhého půlvětí a poslední věty cit. vl. nař.
Podle § 1 odst. 1 zák. č. 70/1930 Sb. platí pro zaměstnance uvedené v §§ 1 a 2 zák. z 24. června 1926 č. 103 Sb. (platový zákon) a tedy podle § 1 odst. 1 plat. zák. i pro státní úředníky pragmatikální, kteří odešli do výslužby před účinností zákona platového, tudíž před 1. lednem 1926, ode dne určeného v § 10 zák. č. 70/1930 Sb. ustanovení §§ 153 až 156, 158 až 160 a 162 až 164 plat. zák. č. 103/1926 Sb. Z cit. §§ 153 a 154 plat. zák. v § 1 odst. 1 zák. č. 70/1930 Sb. plyne, že novou pensijní základnu mají tvořiti služné a přídavky, které jsou výslovně označeny jako započitatelné pro výměru výslužného. Ustanovení toto udává jen jednotlivé prvky pensijní základny, nestanoví však samo ciferní výši její. Proto zmocnil zák. č. 70/1930 Sb. v § 5 vládu, aby stanovila předpisy pro určení pensijní základny, příslušných přídavků na děti a doplňovacích přídavků ženatých, osobám, na něž se vztahuje tento zákon (§§ 1 až 4 zák. č. 70/1930 Sb.), podle služebního poměru zaměstnancova v den skončení činné služby způsobem nepřesahujícím míru stanovenou předpisy pro převod do nových platů podle části sedmé plat. zák. č. 103/1926 Sb.
Vzhledem k této direktivě §u 1 odst. 1 i §u 5 zák. č. 70/1930 Sb. a právě cit. ustanovení plat. zák. č. 103/1926 Sb. bylo tudíž při provádění zák. č. 70/1930 Sb. zprvu určití služební poměr, ve kterém byl staropensista v den skončení činné služby, t. j. zřejmě skupinu časového postupu podle § 52 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., hodn. třídu, do které byl skutečně jmenován, platový stupeň a hodn. třídu požitků, jichž v den skončení činné služby pobíral, jakož i dobu, po kterou se tak v činné službě dělo; podle výsledku toho bylo pak určití novou služební třídu, platovou stupnici a stupeň služného podle sazeb plat. zák. č. 103/ 1926 Sb.
Stanoví proto § 1 odst. 1 vl. nař. č. 96/1930 Sb. (viz i § 199 plat. zák. č. 103/1926 Sb.), že pro určení pensijní základny jest rozhodna služební třída, která podle plat. zák. odpovídá skupině časového postupu, k níž příslušel úředník v den skončení činné služby (§ 5 zák. č. 70/1930 Sb.).
A tu není sporné, že byl st-1 v den skončení činné služby, to jest dne 30. června 1919 komisařem fin. stráže I. třídy, tudíž po rozumu § 1 odst. V nař. vešk. min. z 1. února 1914 č. 34 ř. z. státním úředníkem pragmatikálním, zařáděným do skupiny E časového postupu ve smyslu § 52 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. Skupina časového postupu E podle § 52 služ. pragm. odpovídá pak zřejmě služební třídě IV. ve smyslu § 4 plat. zák. č. 103/1926 Sb. (viz Boh. A 7513 a 7515/28). Podle této služební třídy byla také pensijní základna žal. úřadem určena, což stížnost nijak nepotírá.
Dále stanoví § 2 vl. nař. č. 96/1930 Sb. v odst. 1 (§ 167 plat. zák. č. 103/1926 Sb. a § 5 zák. č. 70/1930 Sb.), že se úředníkům jmenovaným až včetně do IX. hodn. třídy ve skupině C, D nebe E určí pensijní základna postupem v dalších odstavcích stanoveným podle 7. platové stupnice , úředníkům jmenovaným do VIII. hodn. třídy podle 6. platové stupnice (§ 11 odst. 2 po případě se zřetelem k ustanovení odst. 3 a 4 plat. zák. č. 103/1926 Sb.).
St-1, jak není sporné, byl v den skončení činné služby úředníkem do VIII. hodn. třídy jmenovaným a slušelo mu tudíž určiti pensijní základnu podle služného 6. platové stupnice, což se naříkaným výnosem také stalo.
Pro stanovení výše služného těchto úředníků, totiž stupně služného a případných náslužných přídavků ve smyslu § 11 odst. 2 plat. zák., stanoví § 2 odst. 7 vl. nař. č. 96/1930 Sb. (viz i §§ 168 a 169 plat. zák.), že jest úředníkům skupin C, D, E jmenovaným do VIII. hodn. třídy určiti pensijní základnu způsobem stanoveným v odst. 2 a 6 nejprve podle 7. platové stupnice a podle výsledku v této platové stupnici služným v 6. platové stupnici, které se rovná pensijní základně zjištěné v nynější platové stupnici; není-li takového služného v 6. platové stupnici, služným nejblíže vyšším.
Ježto byl st-1 v den skončení činné služby nesporně státním úředníkem pragmatikálním skupiny E § 52 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. do VIII. hodn. třídy jmenovaným, slušelo postupovati podle § 2 odst. 8 a 2 vl. nař. č. 96/1930 Sb., totiž bylo především v mezích časového postupu zjistiti dobu, kterou by musil st-1 ve skupině časového postupu (§ 1 vl. nař. č. 96/1930 Sb.) ztráviti, aby podle čl. III. a — s výjimkou kategorií kancelářských úředníků skupin D a E — podle čl. V. § 1 zák. č. 541/1919 Sb. časovým postupem dosáhl požitků hodn. třídy a platového stupně, v němž byl při skončení činné služby. K takto zjištěné době se připočte započitatelná (započtená) služební doba v posledním dosaženém platovém stupni (viz § 168 odst. 1, zák. č. 103/1926 Sb.).
Předpis § 2 odst. 2 prvé věty vl. nař. č. 96/1930 Sb., zrovna tak jako § 168 odst. 1 plat. zák. č. 103/1926 Sb. pro převod státních úředníků ve službě činné jsoucích dne 1. ledna 1926, nerozeznává tedy, jakým způsobem dosavadních požitků v postupu časovém a platovém bylo dosaženo, nýbrž vychází právě z požitků hodn. třídy a platového stupně, náležejících v den účinnosti plat. zák., pokud se týká podle § 5 zák. č. 70/1930 Sb. v den skončení činné služby staropensisty, jakožto z veličiny dané a dává na tomto podkladě zjišťovati dobu, kteréž by ideálně, fiktivně, bylo potřebí k dosažení požitků těchto časovým postupem podle norem zákona č. 541/1919 Sb. (viz Boh. A 7105, 7534, 7216/28, 7847/29). Ideální, fiktivní doba vypočtená po rozumu § 168 odst. 1 plat. zák. č. 103/1926 Sb. a shodně s tím ideální, fiktivní doba vypočtená podle předpisů § 5 zák. č. 70/1930 Sb. a § 2 odst. 2 prvé věty, prvého půlvětí vl. nař. č. 96/1930 Sb. nemá tedy se služební dobou podle dosavadních předpisů započitatelnou nebo započtenou pranic společného a nebéře se proto při jejím zjištění zřetele k tomu, zda úředník dobu podle cit. předpisů čl. III. a V. zák. č. 541/1919 Sb. ideálně, fiktivně vypočtenou také, a to ať zcela, ať jen z části, skutečně ztrávil v poměru služebním, v němž byl v den účinnosti plat. zák., pokud se týká v den skončení činné služby podle § 5 zák. č. 70/1930 Sb., zda byl čekatelem a případně jak dlouho, zda požitků těch nabyl časovým postupem podle zák. č. 541/1919 Sb., neb jiných zákonných ustanovení, zda jich nabyl přímo jmenováním nebo započtením nějakého období pro postup do vyšších požitků atd.
St-li bylo, jak patrno ze svrchu uvedené podstaty skutkové, poukázáno výměrem zem. fin. ředitelství v Praze ze 4. června 1918 od 1. ledna 1918 služné dle 3. plat. stupně VIII. hod. třídy podle zák. č. 34/1907 ř. z. ve výši 4400 K. Naproti tomu služné podle 4. plat. stupně VIII. hodn. třídy st-li nikdy přiznáno nebylo. To se nestalo ani výměrem zem. fin. ředitelství v Praze ze 14. listopadu 1928, jak se st-1 mylně domnívá. Výměrem tímto byl st-li povolen od 1. ledna 1928 příplatek k dosavadním odpočivným požitkům podle § 1 zák. č. 80/1928 Sb. Podle § 1 odst. 3 druhé věty tohoto zák. nesmějí však dosavadní celkové odpočivné (zaopatřovací) požitky (řádné výslužné, .... včetně ) s příplatkem podle tohoto zákona dohromady převyšovati částku, kterou by činily celkové odpočivné (zaopatřovací) požitky, odpovídající nejvyššímu služnému dosažitelnému postupem do vyšších požitků podle ustanovení odst. 2 tohoto paragrafu. Požitky 4. stupně VIII. hodn. třídy ve výměru zem. fin. ředitelství ze 14. listopadu 1928 tvořily tudíž jen početní pomůcku pro stanovení maximální hranice, kteréž nesměly překročiti celkové dosavadní odpočivné požitky st-lovy i s příplatkem podle zák. č. 80/1928 Sb. Výměrem tím však nebylo přiznáno st-li služné 4. plat. stupně VIII. hodn. třídy, byť i tímto výměrem dosáhl st-1 celkových odpočivných požitků úředníka skupiny E se služným 4. plat. stupně VIII. hodn. třídy (viz i Boh. A 7773/29).
Jest proto vycházeti ze stanoviska, že st-li příslušely dne 30. června 1919, totiž v den skončení jeho činné služby, služební požitky pouze podle 3. stupně plat. VIII. hodn. třídy, a to od 1. ledna 1918.
Výpočet rozhodné doby po rozumu § 2 odst. 2 prvé věty a věty poslední vl. nař. č. 96/1930 Sb. (§ 168 plat. zák. č. 103/1926 Sb.) jest pak tento: Podle čl. V. zák. č. 541/1919 Sb. bylo st-li ideálně přiznati lhůtu čekatelskou v trvání 1 roku, dále ideální lhůty časového postupu ve skupině E podle čl. III. zák. č. 541/1919 Sb., a to v hodn. třídě: XI. v trvání 6 roků, X. v trvání 6 roků, IX. v trvání 8 roků, dále podle čl. I §§ 1 a 2 zák. č. 541/1919 Sb. lhůty platového postupu z 1. stupně do 3. stupně plat. VIII. hodn. třídy, t. j. 3 a 3 léta, celkem 6 roků, dále dobu započitatelnou v posledním dosaženém 3. plat. stupni VIII. hodn. třídy od 1. ledna 1918 do 30. června 1919 1 rok, 6 měsíců, a konečně započtená válečná pololetí podle zákona č. 457/1919 Sb., t. j. 2 roky, 6 měsíců, což činí úhrnem 31 roků.
Nesprávně dospívá stížnost k rozhodné době podle hořeních ustanovení v rozsahu 37 roků, ježto počítá jednak lhůtu časového postupu v VIII. hodn. třídě v rozsahu 6 roků a dále lhůtu platového postupu z 1. stupně VIII. hodn. třídy do 3. stupně VIII. hodn. třídy taktéž v rozsahu 6 roků, ač čl. III. zák. č. 541/1919 nezná lhůt časového postupu ve skupině E a v VIII. hodn. třídě, poněvadž úředníci skupiny E nemohli časovým postupem dosáhnouti požitků VII. hodn. třídy. Po odečtení nesprávně více počítaných 6 roků, činí rozhodná doba i podle opraveného výpočtu st-le samého pouze 31 roků a nikoliv 37 roků.
Stížnost jest však na omylu i stran významu a dosahu předpisu § 2 odst. 2 prvé věty, druhého půlvětí, odst. 3 a § 50 vl. nař. č. 96/1930 Sb.
Vzhledem k tomu, že se zákon č. 70/1930 Sb. vztahuje na staropensisty zcela různých období, musilo vl. nař. č. 96/1930 Sb., dbajíc předpisu § 5 zák. č. 70/1930 Sb., vzíti zřetel mimo jiné i k tomu, že před 1. únorem 1914, totiž před účinností služ. pragm. č. 15/1914 ř. z., zákonodárství úřednické neznalo časového postupu, že rozsah i lhůty časového postupu podle §§ 52, 56 a 57 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. byly méně příznivé, než tomu jest podle čl. V. a III. zák. č. 541/1919 Sb., a že mimo to i lhůty pro platový postup před účinností služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. a i podle § 50 služ. pragm. samé byly méně příznivé, než ony podle čl. I. a II. zák. č. 541/1919 Sb. Proto stanoví § 2 odst. 2 prvá věta, druhé půlvětí vl. nař. č. 96/1930 Sb., že, dosáhl-li zaměstnanec požitků těch za delší započitatelnou (započtenou) služební dobu (§ 50), než odpovídá lhůtám časového postupu uvedeným v předcházející větě, — t. j. podle zák. č. 541/1919 Sb. — přihlíží se k této době, k níž pak připočísti jest ještě podle poslední věty odst. 2 § 2 cit. vl. nař. i případnou započitatelnou (započtenou) služební dobu v posledním dosaženém stupni platovém (§ 168 plat. zák.).
Co rozuměti jest dobou započitatelnou, pokud se týká započtenou, ve smyslu § 2 odst. 2 prvé věty, druhého půlvětí a věty poslední vl. nař. č. 96/1930 Sb., definuje předpis § 50 cit. vl. nař. v ten smysl, že, pokud se za podklad pro zjištění doby rozhodné pro určení pensijní základny béře započitatelná (započtená) služební doba, rozumí se, nepodává-li se z toho kterého ustanovení tohoto nařízení jinak, započitatelnou služební dobou doba ve služebním poměru, ve kterém se určuje pensijní základna, skutečně ztrávená a pro postup do vyšších požitků v tomto služebním poměru v den skončení činné služby započitatelná, dobou započtenou pak jiná období pro postup v tomto služebním poměru započtená.
Po této stránce namítá stížnost, že ustanovení § 50 vl. nař. č. 96/1930 Sb. není vůbec obsaženo v zák. č. 70/1930 Sb. a že odporuje zákonu tomu. Námitku tuto neuznal nss důvodnou.
Přirovná-li se totiž znění § 50 vl. nař. č. 96/1930 Sb. k znění odst. 1 §197 plat. zák. č. 103/1926 Sb., jest patrno, že oba předpisy spolu souhlasí. Podle § 5 zák. č. 70/1930 Sb. nesmí nová úprava odpočivných platů staropensistů podle tohoto zákona přesahovati míru stanovenou předpisy pro převod do nových platů podle části sedmé plat. zák. č. 103/1926 Sb. Ustanovení § 197 odst. 1 plat. zák. zařáděno jest do části sedmé plat. zák. Ale pak nelze staropensistům počítati dobu započitatelnou nebo započtenou lépe, než tomu bylo při převodu státních zaměstnanců do nových platů podle zák. č. 103/1926 Sb., a tedy u staropensistů jíti přes míru stanovenou předpisem § 5 zák. č. 70/1930 Sb. Opačný názor stížnosti jest proto nesprávným. Snaží-li se stížnost poukazem ke znění § 50 vl. nař. č. 96/1930 Sb. »nepodává-li se z toho kterého ustanovení tohoto nařízení jinak«, jakož i z tendence zák. č. 70/1930 Sb.: »zlepšiti postavení staropensistů poškozených nepropočtením služebních let podle zák. č. 222/1920 Sb.« vyvoditi opak, jest taktéž na omylu. Výjimku obsahuje již sám § 50 vl. nař. č. 96/1930 Sb., stanoví-li, že nelze přičísti dobu podle čl. I. § 2 zák. č. 251/1922 Sb., učitelských osob se týkající. Ostatně neobsahuje plat. zák. č. 103/1926 Sb. ani zák. č. 70/1930 Sb. a tudíž správně ani vl. nař. č. 96/1930 Sb., k jeho provedení vydané, nikde ustanovení, že by při převodu a v důsledku převodu do nových platů, pokud se týká při úpravě odpočivných platů podle zák. č. 70/1930 a vl. nař. č. 96/1930 Sb., měla býti zprvu snad započítána a propočítána předchozí služební doba podle zák. č. 222/1920 a vl. nař. č. 666/1920 Sb. a pak teprve přikročeno k provedení převodu, či úpravě odpočivných platů. Ostatně z podotknutí »nepodává-li se z toho kterého ustanovení tohoto nařízení jinak« nelze, jak za to má st-1, vyvoditi, že by tím míněny byly předpisy o započtení služební doby ztrávené ve finanční službě zřízenecké a úřednické pro výměru výslužného, resp. do doby rozhodné pro určení nové pensijní základny podle zák. č. 70/1930, neboť věta ta nepraví »nepodává-li se z toho kterého ustanovení jinak«, nýbrž má smysl omezující, totiž »nepodává-li se z toho kterého ustanovení tohoto nařízení jinak«, t. j. z toho kterého ustanovení vládního nařízení z 26. června 1930 č. 96 Sb. A vl. nař. toto neobsahuje normy ve smyslu stížností shora relevovaném.
Konečně ani nelze z věty uvedené dedukovati, jak st-1 míní, že by věta tato sama o sobě a přímo byla onou normou, kteráž nařizuje započtení služební doby započitatelné a započtené pro výměru výslužného, i do doby rozhodné pro určení nové pensijní základny, ježto ze znění a smyslu této věty plyne, že zachovává v platnosti jiné předpisy, a to, jak shora již řečeno, vl. nař. č. 96/1930 Sb., odchylné od všeobecné definice doby započitatelné a započtené, dané v § 50 tohoto vl. nař., nelze však z věty té ani při nejširší interpretaci vyvoditi, že by věta tato stanovila započtení služební doby započitatelné a započtené pro výměru výslužného též do doby rozhodné pro stanovení nové pensijní základny.
Jestliže pak norma § 50 vl. nař. č. 96/1930 Sb., platící pro staropensisty, odpovídá normě § 197 odst. 1 plat. zák. č. 103/1926 Sb., pak nelze se zřetelem k § 5 zák. č. 70/1930 Sb. důvodně tvrditi, že by nebyla prvkem pro zrovnoprávnění staropensistů s pensisty podrobenými přímo plat. zák. č. 103/1926 Sb.
Shrnuv tyto vývody dospívá nss k právnímu názoru, že ustanovení § 50 vl. nař. č. 96/1930 Sb. neodporuje předpisu § 5 zák. č. 70/1930 Sb. neb jinému předpisu tohoto zák.
Když podle § 2 odst. 2 prvé věty, druhého půlvětí a poslední věty vl. nař. č. 96/1930 Sb., § 5 zák. č. 70/1930 Sb. a § 197 odst. 1 plat. zák. č. 103/1926 Sb. jest rozhodným služební poměr, v kterém se určuje pensijní základna, a to v den skončení činné služby staropensisty, když dále st-1 byl dne 30. června 1919, totiž v den skončení své činné služby státním pragmatikálním úředníkem skupiny E, do VIII. hodn. třídy jmenovaným s požitky 3. stupně VIII. hodn. třídy od 1. ledna 1918 do 30. června 1919 a s připočtením válečných pololetí 2 roků, 6 měsíců, pak slušelo podle ustanovení § 2 odst. 2 prvá věta, druhé půlvětí a poslední věty vl. nař. č. 96/1930 Sb. u st-le přihlédnouti pouze ke služební době ztrávené v poměru úřednickém se započtenými válečnými pololetími. Naproti tomu nebylo podle těchto předpisů lze přihlédnouti, jak se stížnost mylně domnívá, i ke služební době ztrávené v poměru zřízeneckém, t. j. v poměru člena mužstva finanční stráže, v poměru to docela jiném, než ve kterém byl st-1 v den skončení činné služby, a dokonce k výhodě podle § 46 předpisů pro fin. stráž z roku 1907. Služební doby posledně označené nebyly také st-li pro postup do vyšších požitků činných nijakým správním aktem příslušného orgánu státního započteny.
Ostatně jest st-1 stran významu a dosahu jemu započtených 53 let na omylu. Doba 53 roků okrouhle byla jemu započtena nikoliv pro postup do vyšších požitků činných, nýbrž jen pro určení procentní sazby, aby vypočtena býti mohla vlastní pense st-lova. Na této služební době a na procentní sazbě (100%) nař. výnos naprosto nic neměnil, naopak vycházel při úpravě ve smyslu § 52 vl. nař. č. 96/1930 a § 5 zák. č. 70/ 1930 Sb. opět z doby, st-li pro výměru odpočivných požitků započtené a z procentní sazby 100%. Doba započitatelná či započtená pro postup do vyšších požitků činných jest naprosto něco jiného než doba započitatelná neb započtená pro výměru výslužného. Obě doby jsou již svým účelem, pro který se zjišťují, od sebe odchylný a též předpisy k jejich zjištění jsou uloženy v docela jiných právních normách. Nelze proto z okolnosti, že určitá doba byla započtena pro postup do vyšších požitků, usuzovati, že jest doba ta eo ipso a ex lege započitatelná či započtená pro výměru výslužného a opačně.
Podle ustanovení § 2 odst. 2 prvé věty, druhého půlvětí a poslední věty vl. nař. č. 96/1930 tvořila by dobu rozhodnou: 1. služební doba úřednická od 8. září 1895 do 31. prosince 1917 22 roků, 3 měsíce, 23 dnů, 2. doba započitatelná v požitcích posléze dosažených, t. j. 3. stupně VIII. hodn. třídy od 1. ledna 1918 do 30. června 1919 1 rok, 6 měsíců, 3. pět válečných pololetí podle zák. č. 457/1919 Sb. 2 roků, 6 měsíců, úhrnem tedy jen 26 roků, 3 měsíce, 23 dnů.
Neprávem čítá stížnost k době 26 roků, 3 měsíců, 23 dnů ještě služební dobu ztrávenou v 3. stupni VIII. hodn. třídy od 1. ledna 1918 do 30. června 1919, totiž dobu 1 roku, 6 měsíců, kdyžtě dobu tu již počítá do celkové služební doby úřednické od 8. září 1895 do 30. června 1919.
Taktéž nelze čítati k době 26 roků, 3 měsíců, 23 dnů dále ještě 3 roky po rozumu § 2 odst. 3 vlád. nař. č. 96/1930 Sb., ježto předpis tento platí u úředníků, kteří při skončení činné služby podle předpisů v tu dobu platných měli v hodn. třídě dosažitelné časovým postupem některý platový stupeň služného této hodn. třídy v příslušné skupině časovým postupem nedosažitelný, jimž způsobem tam určeným jest započísti po případě maximum 3 let. St-1 pod tento předpis vůbec nespadá, poněvadž byl úředníkem skupiny E a pobíral dne 30. června 1919 požitky 3. stupně VIII. hodn. třídy, jež v jeho skupině dle čl. III. zák. č. 541/1919 Sb. byly dosažitelnými.
Dále nelze k hoření době čítati 5 let ideální doby čekatelské, jak se stížnost domnívá, dovolávajíc se ustanovení § 2 odst. 8 vl. nař. č. 96/1930 Sb. Ustanovení toto praví, že u úředníků skupiny E se počítá stanovená čekatelská doba (odstavce 5 a 6) pěti roky. Z těchto ustanovení jest patrno, že jde při pěti letech odst. 8 § 2 cit. vl. nař. o položku, kterouž jest měřiti rozhodnou dobu zjištěnou po rozumu odst. 4 § 2 cit. vl. nař., tedy o položku, již odečísti jest od doby rozhodné, nikoliv však o položku, již by bylo připočísti při zjišťování rozhodné doby podle § 2 odst. 2 prvé věty, druhého půlvětí a věty poslední cit. vl. nař.
Zůstala-li by však doba 3 let a 5 let stranou, dospívá i st-1 podle vlastního výpočtu opět k době 31 roků.
Vzhledem k tomu, že doba určená 26 roky, 3 měsíci, 23 dny není delší než 31 roků, tvoří dobu rozhodnou ve smyslu § 2 odst. 4 cit. vl. nař. doba. ... 31 roků, již měřiti jest podle § 2 odst. 7, 6 tohoto nař. nejprve ideální dobou čekatelskou, kteráž podle odst. 7, 6 a 8 pro skupinu E rovnou služební třídě IV. činí 5 roků, dále tříletými postupy podle § 2 odst. 6 vl. nař. a § 11 plat. zák. č. 103/1926 Sb. v 7. platové stupnici ze stupně a) do stupně f) 15 roků, konečně tříletými lhůtami k dosažení tří náslužných přídavků v 7. platové stupnici 9 roků, takže zbývá ještě doba 2 roků, která však nepřichází dále v úvahu, ježto nedosahuje, pokud se týká nepřekročuje, další tříletou lhůtu postupovou. Nějakého zaokrouhlování této zbytkové doby na celá tříletí nezná ani plat. zák., ani zák. č. 70/1930, pokud se týká vl. nař. č. 96/1930 Sb. a jest opačné stanovisko stížnosti zcela mylné.
Služné 7. platové stupnice, stupně f) činí podle § 10 odst. 2 plat. zák. 18000 Kč, tři náslužné přídavky pro služební třídu IV. a 7. platovou stupnici po 900 Kč 2700 Kč, celkem 20700 Kč. Podle odst. 7 § 2 vlád. nař. č. 96/1930 (§ 169 plat. zák. č. 103/1926 Sb.) přísluší pak služné 6. platové stupnice, jež se rovná služnému vyšetřenému zprvu v 7. platové stupnici, a není-li služného takového v 6. platové stupnici, nejblíže vyšší služné v 6. platové stupnici. Ježto služné 20700 Kč v 6. platové stupnici podle § 11 plat. zák. neexistuje, slušelo pensijní základnu st-lovu určití podle nejblíže vyššího služného 6. platové stupnice, t. j. 21600 Kč, jak se také nař. výnosem správně stalo.

Citace:

č. 11268. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 998-1006.