Č. 11 112.

Vojenské věci: * Předpis prvého dílu 1. věty odst. 2 § 13 vl. nař. č. 96/1930 Sb., že při určování pensijní základny vojenských důstojníků se především v mezích časového postupu zjistí doba, kterou by v příslušné postupové skupině musili ztráviti, aby podle předpisů platných pro vojenské důstojníky časovým postupem dosáhli požitků hodnostní třídy a platového stupně, v němž byli v den skončení činné služby, neodporuje zákonu.
(Nález ze dne 3. března 1934 č. 4298.)
Věc: František L. ve S. (adv. Dr. Lad. Vopršalek z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o přijetí do čsl. armády a o výměru výslunného.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím byly vyřízeny námitky st-lovy proti výměře výslužného podle zák. č. 70/1930 Sb., zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: Dekretem likvidujícího min. války ve Vídni z 11. listopadu 1918 jmenován byl st-l, účetní hejtman pěšího pluku č. 55 tamtéž, dnem 1. listopadu 1918 vojenským účetním radou. Přihláškou, danou v Bílsku dne 14. dubna 1919, žádal st-l o přijetí do svazu čsl. vojska jako gážista z povolání, uváděje, že dne 16. března 1919 podal žádost o převzetí jako gážista ve výslužbě. Výnosem jmenovaného min. války ve Vídni z 24. srpna 1919 byl st-l pensionován, a poukázáno mu odpočivné 4 400 K a bytová výpomoc 480 K ode dne 1. června 1919. O tom byl st-l vyrozuměn výnosem mno z 10. dubna 1920. — Výnosem z 10. října 1923 neuznalo mno povýšení st-le na majora hospodářské služby (vojenského účetního radu) dnem 1. listopadu 1918; jeho přijetí do čsl. vojska v této hodnosti bylo osobním věstníkem VI. č. 64 opraveno a byl uznán pouze kapitánem hospodářské služby ve výslužbě.
Podáním z 10. prosince 1923 žádal st-l o ponechání hodnosti VIII. hodn. třídy jako účetního rady a o ponechání jemu požitků výnosem z 10. dubna 1920 přiznaných. Výnosem žal. úřadu z 28. března 1924 byla uznána platnost výnosu býv. min. války ve Vídni oddělení 15 č. 4669 z roku 1919, jímž byl st-l dnem 1. června 1919 přeložen do výslužby, ale přiznány mu dnem 1. června 1919 zaopatřovací požitky na výslužném 3 400 Kč, osobní přídavek 400 Kč a příbytečné 392 Kč, a ode dne 1. ledna 1920 též 80% zvýšení výslužného (2.400 Kč) ročně.
Přihlášku ze 17. dubna 1925 o úpravu zaopatřovacích požitků podle zák. č. 288/1924 Sb. vyřídil žal. úřad výnosem ze 4. listopadu 1925, kterým poukázal st-li ode dne 1. ledna 1925 výslužné 10 810 Kč jako 100% pensijní základny 3. platového stupně IX. hodn. třídy a 400 Kč starobního přídavku, odpovídajícího započítatelné službě 44 let a 28 dní, a dále jednotný drahotní přídavek 3 206 Kč 40 h podle prvé rodinné třídy. O tom byl st-l zpraven dne 16. listopadu 1925. Podáním z 5. prosince 1925 žádal st-l o přiznání pense podle VIII. hodn. třídy aneb podle 5. platového stupně IX. hodn. třídy a podle druhé rodinné třídy. Podá- ním z 22. února 1926 domáhal se st-l opětně uznání hodnosti majora účetní služby ve výslužbě.
Výnosem z 27. dubna 1926 prohlásil žal. úřad, že o hodnosti st-le bylo již výnosem z 10. října 1923 definitivně rozhodnuto, že min. nemá příčiny, aby toto své rozhodnutí zrušilo neb změnilo a dále, že se zamítá žádost z 5. prosince 1925 o přiznání výslužného podle pensijní základny VIII. hodn. třídy nebo 5. platového stupně IX. hodn. třídy a jednotného drahotního přídavku podle druhé rodinné třídy, ježto pro tato přiznání není zákonného podkladu.
Podáním z 27. ledna 1927, řízeným presidentu republiky, žádal st-l opětně, aby mu byla získaná hodnost majora účetní kontroly ve výslužbě VIII. hodn. třídy propůjčena, pokud se týče uznána a požitky podle této hodnosti příslušející byly poukázány. Žal. úřad, jemuž tato žádost byla postoupena, vyřídil ji výnosem z 10. března 1927, vysloviv, že st-l v žádosti neuvádí nových okolností, které by nebyly min. známy, a že proto mno nemá příčiny, aby měnilo své rozhodnutí z 27. dubna 1926. O tom byl st-l vyrozuměn dne 23. března 1927.
Nekolkovaným podáním ze 7. června 1927 žádal st-l mno, aby mu byly vyplaceny požitky podle 4. stupně IX. hodn. třídy a aby mu "byl vyplacen rozdíl ode dne 1. ledna 1925. Výnosem žal. úřadu z 2. února 1928 bylo st-li sděleno, že jej min. přijalo podle zák. č. 194/20 Sb. osobním věstníkem č. 73 ze 7. srpna 1920 do svazku čsl. armády jako gážistu ve výslužbě, že jemu ode dne 1. června 1919 náležejí zaopatřovací požitky vyměřené podle zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. ročně na výslužném 3 400 Kč, osobním přídavku 400 Kč a příbytečném 392 Kč, a že ode dne 1. ledna 1920 zvyšuje se výslužné podle zák. č. 48/1921 Sb. na 5 800 Kč.
Přihláškou z 12. srpna 1930 žádal st-l o úpravu zaopatřovacích požitků podle zák. z 20. května 1930 č. 70 Sb., uváděje, že jest narozen roku 1858 a že posléze byl jmenován do VIII. hodn. třídy. Výnosem z 30. října 1930 přiznal žal. úřad st-li ode dne 1. ledna 1930 trvalé výslužné 15 600 Kč vzhledem k započítatelné služební době 44 let a 28 dní, okrouhle 44 let 100% nové pensijní základny 15 600 Kč podle služného 7. platové stupnice stupně b) a přídavek k zaopatřovacím platům podle § 6 zák. č. 70/1930 Sb. 578 Kč 40 h.
V námitkách z 21. listopadu 1930 uplatňoval st-l mezi jiným, že služba konaná u likvidačního kádru po státním převratu jest započítatelná jako služba činná, že st-l byl převzat do výslužby čsl. vojska jako major účetní kontroly VIII. hodn. třídy, že i vyměření pense jemu jako kapitánu jest nesprávné, ježto nebyl vzat zřetel k době náslužní podle § 13 bod 1, 2 a 3 resp. § 2 bod 3 nař. č. 96/1930 Sb., že se mu má počítati pro časový postup 28 let a 8 měsíců, k tomu 5 válečných pololetí, celkem 31 let a 2 měsíce, že k dosažení požitků odpovídajících poslední jeho hodnosti a stupni, podle nichž se stanoví základna pensíjní, bylo zapotřebí 15 roků, takže přebývá 16 let, resp. podle § 32 bod 1 vl. nař. z 21. prosince 1923 č. 10 Sb. z r. 1924 13 let k dalšímu stanovení platových stupňů a jim následujícímu prvému starobnímu přídavku v 7. platové stupnici k započteni, že při úpravě pensí podle zák. č. 288/24 Sb. byl st-l proti ustanovení § 7 resp. § 6 zák. č. 76/1922 Sb. zkrácen poukazem platového stupně 3. IX. hodn. třídy na místo stupně 4. téže hodn. třídy, že tím byl st-l za dobu ode dne 1. ledna 1925 do dne 31. prosince 1927 poškozen o 1 818 Kč, že tuto částku nyní znovu reklamuje (§ 26 zák. č. 288/24 Sb.) a žádá o přiznání vyšší pense jemu náležející.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad předchozí námitky, pokud směřují proti stanovení nových platů podle zák. č. 70/30 Sb., jako neodůvodněné a dodal: »Předepsanou přihlášku o převzetí do čsl. armády podal jste dne 14. dubna 1919 v Bílsku, Polsko, tedy po stanoveném termínu, to jest po dni 31. března 1919. Opožděné podání této přihlášky není omluveno. Služební doba propočtená podle § 30 vl. nař. č. 10/1924 Sb. činí k 28. říjnu 1918 celkem 33 let, 9 měsíců a 2 dny. K dosažení platu 1. stupně IX. hodn. třídy (skutečné hodnosti kapitána) jest podle § 5 zák. č. 195/1920 Sb. zapotřebí 8 roků. Ze zbývající doby 25 let, 9 měsíců a 2 dnů započítá se vzhledem k omezení § 32 odst. 3 vl. nař. č. 10/1924 Sb. jen 6 let, protože přihláška byla podána po stanoveném termínu. Rozhodná doba pro určení pensíjní základny činí proto osm a šest let, tedy 14 let (§ 13 odst. 4 vl. nař. č. 96/30 Sb.). Z této doby se odečítá čekatelská lhůta 3létá (§ 13 odst. 7 vl. nař. č. 96/30 Sb.) a zbývá 11 let. Této době odpovídá pensíjní základna určená způsobem stanoveným v § 13 odst. 8 vl. nař. č. 96/30 Sb. ve III. služební třídě stupně b) 7. platové stupnice částkou 15 600 Kč (§ 103 zák. č. 103/26 Sb.). — Ostatní Vaše námitky, pokud směřují proti dřívějším rozhodnutím (přijetí do čsl. armády, zaopatřovací platy před 1. lednem 1930), odmítá mno jako nepřípustné. Pokud se ve svých námitkách zmiňujete o svých žádostech ze 7. června 1927, ze 16. února 1928 a z 25. června 1929, poznamenává mno, že žádosti ty nebyly kolkovány, prvé dvě z nich byly předloženy přímo, a byly proto založeny ke spisům.«
Proti tomuto rozhodnutí podal st-l stížnost, o které uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutí obsahuje dva výroky: Prvým zamítá st-lovy námitky, podané do výměry výslužného podle zák. č. 70/1930 Sb., a druhým odmítá zabývati se st-lovými námitkami, pokud směřují proti dřívějším rozhodnutím, totiž proti rozhodnutím týkajícím se přijetí st-le do čsl. armády a výše st-lova výslužného za dobu předcházející dnu 1. ledna 1930, jakožto námitkami nepřípustnými.
V posléze uvedených směrech neobsahovalo tedy nař. rozhodnutí nijakého samostatného meritorního výroku o otázce, lze-li uznati omluveným opožděné podání st-lovy přihlášky do čsl. armády, ani o otázce, bylo-li v době před podáním přihlášky o úpravu st-lova výslužného podle zák. č. 70/30 Sb. jeho výslužné správně podle zák. č. 288/24 Sb. upraveno, a jsou proto všechny vývody stížnosti, pokud se snaží dovoditi nesprávnost dřívějšího meritorního řešení těchto otázek, nepřípustný v řízení před nss-em podle § 5 zák. o ss, když proti nař. rozhodnutí, odmítnuvšímu řešiti právě uvedené otázky z důvodu, že o nich bylo již dříve pravoplatně rozhodnuto, stížnost neobsahuje stížních bodů, a když jest v rozporu se spisy jednak tvrzení stížnosti, že nař. rozhodnutím byly zamítnuty námitky st-lovy podané dne 10. prosince 1923 ohledně opožděnosti podané přihlášky do čsl. armády, kteréžto podání neobsahovalo námitek, nýbrž pouhou žádost o ponechání VIII. hodn. třídy a požitků s ní spojených, jednak tvrzení stížnosti, že nař. rozhodnutí obsahovalo vyřízení odvolání, jež prý st-l podal do zkrácení, nastalého st-li při vyměřování požitků podle zák. č. 288/24 Sb. Byla proto stížnost v uvedených směrech uznána nepřípustnou.
St-l svým zástupcem při ústním líčení přednesl nově, že nař. rozhodnutí, pokud jím bylo odmítnuto vyřízení st-lových žádostí ze 7. června 1927, ze 16. února 1928 a z 25. června 1929 z důvodu, že tyto žádosti nebyly kolkovány, jest zmatečné. Kdyby tato výtka byla oprávněna, nešlo by o nijakou zmatečnost, ke které by bylo přihlížeti z moci úřední, nýbrž nejvýše o prostou nezákonnost. K té by však bylo lze hleděti toliko tehdy, kdyby byla vytýkána v písemné stížnosti. Poněvadž v ní námitka tato nebyla obsažena, nelze k ústnímu uplatňováni jejímu při líčení přihlížeti (§ 18 zák. o ss).
Ve svrchu zmíněných směrech zůstal tudíž nedotčeným výrok žal. úřadu, že otázky týkající se opožděného podání přihlášky do čsl. armády, pokud se týče jeho omluvitelnosti a dále pravoplatnosti výměry zaopatřovacích požitků, přísluševších st-li podle zák. č. 288/24 Sb., byly již pravoplatně vyřešeny; zbývá proto zabývati se další námitkou stížností, dovozující, že žal. úřad při výměře zaopatřovacích požitků podle zák. č. 70/30 Sb. opomenul přihlédnouti ve smyslu poslední věty odstavce 2 § 13 vl. nař. č. 96/30 Sb. k služební době, kterou st-l ztrávil v posledním stupni hodnosti kapitána, kterou podle svého tvrzení měl ode dne 1. listopadu 1909.
Proti výnosu z 30. listopadu 1930, z něhož nebylo zřejmo, jakým postupem žal. úřad, vzav za základ započitatelnou služební dobu 44 let, dospěl k zjištění služného 7. platové stupnice stupně b) s přídavkem podle § 6 zák. č. 70/30 Sb., st-l uplatňoval ve svých námitkách z 21. listopadu 1930 nárok na vyšší výslužné mezi jiným se všeobecným odůvodněním, že mělo býti použito § 13 bodů č. 1, 2 a 3, resp. § 2 bodu 3 vl. nař. č. 96/30 Sb.
Žal. úřad nař. rozhodnutím hodnotil st-li pouze služební dobu do dne 28. října 1918, vypočtenou na 33 let, 9 měsíců a 2 dny, a to osmi léty jakožto dobou potřebnou k dosažení hodnosti kapitána IX. hodn. třídy prvého platového stupně, a další dobou šesti let, čítanou ve smyslu § 32 odst. 3 vl. nař. č. 10/1924 Sb. po odečtení tří let lhůty čekatelské, tedy výměrou 11 let, a poukazuje k § 13 vl. nař. č. 96/30 Sb. dospěl k platové stupnici 7. stupni b) § 103 zák. plat. Stížnost proti tomuto výpočtu namítá, že bylo opomenuto ve smyslu § 13 odst. 2 poslední věty vl. nař. č. 96/30 Sb.
ke zjištěným 14 létům započitatelné služby přičísti službu konanou v posledním platovém stupni, kterou st-l si čítá až do doby státního převratu dobou 8 let, 11 měsíců a 28 dnů a nadále pak 11 měsíci a 3 dny, a po srážce tří let lhůty čekatelské dospívá k 20 služebním létům a k stupni d) 7. platové stupnice.
Z toho jest patrno, že jak nař. rozhodnutí tak i st-l vycházejí z předpokladu, že v daném případě při výměře st-lova výslužného dlužno postupovati nikoli podle prvé části prvé věty odstavce 2 § 13 vl. nař. č. 96/30 Sb., nýbrž podle druhé části této věty, a že nutno při hodnocení st-lovy služební doby podle tohoto zákonného ustanovení vžiti zřetel též na § 32 odst. 3 vl. nař. č. 10/24 Sb.; avšak obě strany se rozcházejí v tom, že podle mínění st-lova při použití § 32 odst. 3 cit. vlád. nař. a přičítání tam stanovené maximální výše šesti let služební doby jest vyloučeno použití druhé věty odst. 2 § 13 vl. nař. č. 96/30 Sb., kdežto st-l dovozuje, že i v tomto případě dlužno přičítati veškerou službu ztrávenou v hodn. třídě, ve které byl ten který důstojník v době svého pensionování.
Tento právní názor st-lův je však v rozporu s jasným zněním cit. § 13 vl. nař. č. 96/30 Sb., který ve své poslední větě nepočítá s celou dobou ztrávenou v hodn. třídě, do které byl důstojník posléze jmenován, nýbrž toliko s dobou ztrávenou v posledním platovém stupni v této hodn. třídě dosaženém, s čímž jest také v souhlasu ustanovení prvé věty tohoto paragrafu, která při výpočtu pensijní základny důstojníkovy zdůrazňuje nutnost, aby bylo zjištěno, ve kterém platovém stupni, které hodn. třídy důstojník byl v den skončení činné služby, a dále, kolik činí doba, kterou by ve své postupové skupině musil ztráviti, aby podle předpisů platných pro důstojníky dosáhl časovým postupem právě zmíněného platového stupně.
Těchto zjištění, které nař. rozhodnutí opomenulo učiniti, omezivši se pouze na zjištění st-lem dosažené hodn. třídy prvého platového stupně, nikoli však st-lem posléze před pensionováním dosaženého platového stupně této hodn. třídy, jest nezbytně zapotřebí, aby bylo lze na jejich základě určití, zdali u st-le vůbec vybude nějaká doba služební, na kterou by pak bylo lze použiti druhé věty odstavce 2 § 13 vl. nař. č. 96/30 Sb.
Poněvadž pak, jak již bylo naznačeno, žal. úřad, vycházeje již z nesprávného výkladu prvé věty odstavce 2 § 13 vl. nař. č. 96/30 Sb., onoho nezbytně potřebného zjištění neučinil, není zde podkladu pro posouzení, zdali v daném případě dojde ke konstatování stavu, který by činil potřebným uvažovati o použitelnosti druhé věty § 13 odst. 2 cit. vl. nař. na daný případ, a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost ve smyslu § 7 zákona o ss.

Citace:

č. 11112. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 568-572.