Č. 11295.

Živnostenské právo. — Policejní právo trestní: * V trestním řízení pro neoprávněné používání živnostenské provozovny zkoumá živ. úřad otázku, zda provozovna ta podléhá schválení podle § 25 věty 2 živn. řádu, prejudicielně a není povinen před vydáním trestního nálezu rozhodnouti o shora uvedené otázce výměrem samostatným a vyčkati jeho pravoplatnosti.
(Nález ze dne 23. května 1934 č. 11955/32.)
Věc: Jan F. v M. proti zemskému úřadu v Brně o přestupek živn. řádu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání st-lovo z výměru okr. úřadu v Mor. Ostravě z 25. června 1931, jímž byl st-l uznán vinným přestupku § 25 živn. ř., jehož se dopustil tím, že a) ve svém schváleném skladišti ukládal staré hadry, ač mu to konsensem ze 7. března 1927 bylo zakázáno, a b) že si bez úředního povolení zřídil skladiště starého železa a sudů, a odsouzen podle § 132 lit. c) živn. ř. k pokutě 200 Kč, v případě nedobytnosti do vězení v trvání 20 dnů.
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané vycházel nss z těchto úvah: — — — —
Stížnost vytýká jako podstatnou vadu řízení, že úřad rozhoduje o tom, zda st-l zřízením skladiště se provinil proti předpisu § 25 živn. ř., řešil si prejudicielně otázku, zda skladiště toto podléhalo schválení podle druhého podvětví tohoto zákonného ustanovení, ač prý k tomu oprávněn nebyl, nýbrž měl otázku tuto rozhodnouti nejprve v odděleném řízení samostatném, a teprve po pravoplatnosti tohoto rozhodnutí měl pokračovali v řízení trestním.
V tom nelze dáti stížnosti za pravdu. Pro každé řízení správní, tedy také pro řízení trestní platí pravidlo, že zásadně jest úřad oprávněn řešiti si každou otázku prejudiciální, a že výjimečně nesmí tak učiniti jedině tam, kde je mu to zvláštním předpisem zákona zakázáno. Pro řízení jinaké než trestní stanoví tak výslovně § 44 vl. nař. č. 8/28 Sb. Zásada tato platí nejen pro řešení otázek, jichž autoritativní rozhodování náleží do kompetence úřadů neb soudů jiných, nýbrž i otázek takových, k jichž autoritativnímu rozhodování je úřad sám příslušný, jež by však autoritativně mohl rozhodnouti jen v řízení jiném, než v řízení, v jehož průběhu se řešení otázky té stalo nutným jako předpoklad pro rozhodnutí ve věci tvořící vlastní předmět rozhodování. Není zákonného předpisu — a stížnost se také žádného platného předpisu nedovolává — z něhož by se dalo dovoditi, že úřad, který má rozhodnouti o otázce, zda osoba u něho obviněná se dopustila přestupku § 25 živn. ř. tím, že si zřídila živn. provozovnu bez předchozího úředního schválení, nesměl si v rámci tohoto trestního řízení řešiti prejudiciálně otázku, zda provozovna ta podléhá schválení podle cit. zákonného ustanovení čili nic. Není zejména předpisu takového ani pro ty případy, kde byla zřízena provozovna, která podléhá úřednímu schválení pouze podmínečně podle druhého podvětí cit. předpisu, t. j. jen tenkráte, jestliže je způsobilá obtěžovati sousedstvo účinky tam zvláště vytčenými. Proto nemohl se nss přiklonili k názoru hájenému st-lem, třebas byl opřen o praxi a literaturu ve stížnosti citovanou, kteráž ostatně má svůj základ v právním řádě starším, dnes již změněném a byla zřejmě vedena snahou, aby rozhodování o otázce, zda určitá provozovna spadá pod ustanovení § 25 živn. ř., nebylo převáděno do řízení trestního, v němž podle tehdy platného předpisu § 48 zák. o ss nebyla příslušnost ss-u ještě zavedena.
Tím je tedy tato jediná námitka, vznesená proti druhému bodu nař. rozhodnutí vyvrácena, a slušelo proto stížnost v celém rozsahu zamítnouti.

Citace:

Č. 11295.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1073-1074.