Č. 11201.

Váleční poškozenci: Nárok na důchod předků je uplatněn včas, byl-li vznesen u příslušného úřadu do roka od doby, kdy předek se stal nezpůsobilým k výdělku.
(Nález ze dne 9. dubna 1934 č. 3089.) Prejudikatura: Boh. A 7194/28.
Věc: Jan F. v B. a Jan a Aloisie E. v H. (adv. Dr. Ferdinand Pfeifer z Liberce) proti ministerstvu sociální péče (odb. r. Dr. Vojtěch Elsnic) o důchod předků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušují pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem ze 7. dubna 1932 odmítl zem. úřad pro péči o válečné poškozence v Praze přihlášku Jana F. o důchod předků, podanou 24. února 1932, jakožto opožděnou.
Odvolání, v němž st-l uváděl, že se stal teprv na podzim 1931 neschopným k výdělku a proto dříve se nehlásil o důchod, zamítlo min. soc. péče nař. rozhodnutím ze 13. června 1932. Stejně jako opožděnou zamítl zem. úřad pro válečné poškozence v Brně žádost st-lů E.-ových, podanou 18. dubna 1932, v níž tito žádali o důchod předků, odvozený od syna Karla, zahynulého ve světové válce. Odvolání z rozhodnutí toho podané zamítl žal. úřad druhým nař. rozhodnutím z 11. června 1932.
V obou nař. rozhodnutích se uvádí, že pozůstalí po vojínech padlých neb zemřelých ve světové válce měli nárok na důchod uplatniti podle § 28 odst. 1 zák. č. 142/20 Sb. a vl. nař. č. 346/20 Sb. do roku od vyhlášení cit. zák., resp. podle zák. č. 146/23 do 31. prosince 1923. Dále se tam uvádí, že nárok ve svrchu uvedené lhůtě neuplatněný zanikl promlčením. Obě nař. rozhodnutí konstatují pak, že synové st-lů, od nichž se nárok na důchod odvozuje, zemřeli ve světové válce a že proto nároky uplatněné teprve přihláškami ze 24. února, resp. 18. dubna 1932 zanikly promlčením. K námitce, že přihlášky byly podány do roka od nastalé neschopnosti a tedy ve lhůtě, bylo poznamenáno, že neschopnost předka k výdělku není »událostí nárok na důchod zakládající« (vl. nař. č. 346/1920 a 363/1922 Sb.), nýbrž pouze jednou z náležitostí podmiňujících přiznání důchodu in concreto. Pro případy, že v době vyhlášení zákona nebyly ještě splněny veškeré podmínky pro přiznání a výplatu důchodu in concreto, stanoví § 29 odst. 1 zák. č. 142/20 Sb. a vl. nař. č. 363/1922 Sb. k § 29 odst. 1 a 2 pro první uplatňování nároku na důchod lhůtu 3 let od vyhlášení zákona, t. j. do 16. března 1923, po př. s modifikací § 1 zák. č. 146/1923 Sb. do 31. prosince 1923, a připouští výjimku z této lhůty jen pro případy, kde by poškozenci nemohl býti přiznán důchod pro překážku §§ 2 a 4 cit. zák. Lhůtou 3 let nejsou vázány pouze opětné přihlášky, když uchazeč byl vyloučen při včasném uplatňování z nároku na přiznání důchodu z jiného důvodu, než proto, že nebyl uznán válečným poškozencem (vl. nař. č. 363 ai 1922 k § 29 odst. 1 posl. věta, odst. 2 první věta).
Do těchto rozhodnutí stěžují si jak Jan F., tak manželé E. pro nezákonnost, kterou vidí v tom, že nároky jimi uplatněné byly prohlášeny za zaniklé promlčením, ačkoli je uplatnili včas. Stížnosti dovozují, že nároky st-lů byly dány teprve, když se st-lé stali k výdělku neschopnými, a proto byli povinni nároky své uplatniti do roku od této neschopnosti. Neprávem proto nař. rozhodnutí vyslovují, že nároky jejich zanikly pro opožděné uplatnění. O stížnostech uvážil nss toto: Na sporu je otázka, byly-li nároky st-lů na důchody předků uplatněny včas ve lhůtě stanovené zákonem. Otázkou lhůty pro uplatnění nároku na důchod předků, o kterou jde i v případech dnes řešených, zabýval se nss již opětně, a dospěl vždy k názoru, jejž hájí i dnes stížnosti, že totiž osoba uplatňující nárok na důchod předků uplatní nárok svůj včas, vznese-li ho u příslušného úřadu do roka od doby, kdy stala se k výdělku nezpůsobilou. Judikováno tak již v nál. Boh. A 7194/28, jehož se i stížnosti dovolávají, i v nálezech pozdějších. Nss setrval na názoru tom i nyní. Ježto však žal. úřad ve svých odvodních spisech vznáší proti tomuto názoru různé námitky, jimiž snaží se jeho správnost vyvrátiti, bylo k námitkám těm zaujmouti stanovisko a zkoumati, zda mohou otřásti právním názorem, jehož se nss v posavadní své judikatuře o sporné otázce přidržel. Dále bylo přihlédnouti i k tomu, že nař. rozhodnutí opírají se také o ustanovení vl. nařízení, provádějících zák. o válečných poškozencích.
Citovaný nález a všechny nálezy pozdější, na nález ten se odvolávající, vycházejí ze zásadního nazírání, že nárok na důchod předků je dán teprve, když předek je k výdělku neschopen. Pokud není této neschopnosti, není nároku na důchod předků. Pro toto své nazírání má nss podklad v § 25 zák. č. 142/20 Sb., v němž se nárok na důchod předků přiznává jen, pokud předek je k výdělku neschopný. Z toho dedukoval pak nss, že ustanovení odst. 1 § 28 zák. 142/20 Sb., podle něhož nárok, jenž je dán v době vyhlášení tohoto zákona, je přihlásiti do jednoho roku od vyhlášení tohoto zákona, se nevztahuje vůbec na uplatnění nároku předka, který v době vyhlášení zák. č. 142/20 Sb. nebyl k výdělku neschopen, a dedukoval to z toho, poněvadž nelze mluviti o daném nároku, není-li splněn jeden z jeho předpokladů (zde nezpůsobilost k výdělku v § 25 požadovaná). Tento názor má žal. úřad za mylný a dovozuje, že ten, kdo v době vyhlášení zák. č. 142/20 Sb. byl válečným poškozencem ve smyslu zák. 199/19 Sb., tedy i ten, kdo pozbyl ve válce syna (vnuka), byl povinen přihlásiti se do roku od vyhlášení zák. 142/20 Sb., resp. vzhledem k pozdějším zákonům lhůtu přihlašovací prodlužujícím, do 31. prosince 1923 — třeba by byl k výdělku schopen a proto důchod dostati nemohl — a neučinil-li tak, že nárok jeho na důchod zanikl podle odst. 3 cit. § 28. Z námitky té a jejího provedení v odvodních spisech a při ústním líčení je patrno, že žal. úřad chce rozeznávati a rozeznává nárok na uznání válečným poškozencem a nárok tohoto poškozence na požitky. Dedukuje pak, že nárok předka na uznání válečným poškozencem je dán smrtí toho, od něhož je nárok odvozován. Nastala-li ona smrt již před účinností zák. 142/20 Sb., nutno nárok na uznání válečného poškozence uplatniti do roku od účinnosti zákona, resp. do 31. prosince 1923, ať předek je či není k výdělku neschopen, poněvadž v době vyhlášení cit. zák. byl dán ne sice konkrétní, likvidní nárok na důchod, ale přece již nárok abstraktní, jakýsi jeho zárodek. Nepodal-li předek do 31. prosince 1923 přihlášku, ztrácí nárok na důchod. Pro toto stanovisko žal. úřadem hájené není v zákoně opory. Zákon č. 142/20 Sb., v němž je v § 28 uvedeno ustanovení o lhůtách mezi stranami sporné, nemá ni nejmenšího podkladu pro rozeznávání jednak nároku na uznání válečným poškozencem, jednak nároku na požitky. Zákon ten již podle nadpisu jedná o požitcích válečných poškozenců a stanoví v § 1, že váleční poškozenci světové války mají nárok na požitky z pokladny státní. Co jsou tyto požitky, uvedeno je v § 6. Jsou to důchody: invalidní, vdovský, sirotčí a předků. Paragraf 26 ustanovuje, že nárok na důchod je ohlásiti a § 30 mluví jen o přiznání důchodu. Paragraf 33 praví, že zem. úřad pro péči o válečné poškozence vydá osobě, jež se o důchod uchází, písemný výměr, jímž rozhodne o přiznání či nepřiznání důchodu. V případech, kdy nárok závisí na snížení výdělečné schopnosti, má výměr obsahovati stanovení % nezpůsobilosti a rozhodnutí o důchodu (novela 39/22).
Z cit. ustanovení plyne po názoru nss-u zcela nepochybně, že předek nemůže podle zák. uplatniti nic jiného, než nárok na důchod, nárok na jeho přiznání, a to (mluveno slovy spisů odvodních) jako své právo subjektivní již hotové a nikoli nějaké své právo abstraktní, pouhý zárodek nároku na důchod, t. j. pouhý nárok na uznání válečným poškozencem s výhradou, později domáhati se důchodu. Praví-li se proto v § 28 cit. zák., že nárok, který je dán již v době vyhlášení zákona, je uplatniti do jednoho roku, tu nemá nss pochybnosti o tom, že míněn je nárok tímto zákonem upravený, tedy nárok na požitky ve smyslu §§ 6—25 cit. zák. a nikoli jen abstraktní nárok na uznání válečným poškozencem.
Na posilu svého opačného názoru dovolává se žal. úřad i toho, že zák. č. 142/20 Sb., ač byl publikován 16. března 1920, stal se účinným teprve 1. května 1920. Z toho dovozuje, že v době vydání onoho zák. nemohl býti vůbec žádný nárok na požitky dán, takže toto ustanovení zák. bylo by zbytečným. Ale ani tato dedukce není správná. Již v den vydání cit. zák. byl nárok na požitky celé řady válečných poškozenců dán, t. j. byly u nich splněny všechny skutečnosti, jež zákon učinil předpokladem pro uplatnění nároku na požitky.
Dovolává-li se žal. úřad k vyvrácení názoru nss-u, v nál. Boh. A 7194/28 vysloveného, zák. č. 199/19 Sb. a dovozuje-li z tendence zákonodárství o válečných poškozencích snahu zákonodárce co nejrychleji všechny válečné poškozence zjistiti, se kterou snahou nedá se prý uvésti v soulad, aby válečný poškozenec — předek — mohl svůj nárok uplatniti mnoho let po ukončení války, stačí poukázati na to, že zák. č. 199/19 Sb. nestanovil povinnost válečného poškozence se hlásiti, tím méně nějakou sankci na nehlášení. Teprve zák. č. 142/20 Sb. ustanovil, že nárok na důchod je přihlásiti v určitých lhůtách, a to pod ztrátou jeho. Pro nároky v době vyhlášení zákona dané stanovena lhůta 1 roku od vyhlášení zákona; pro nároky vzniklé po vyhlášení zákona stanovena lhůta jednoho roku od události nárok zakládající.
Z uvedených důvodů jde, že nevyvrácen zůstal názor nss-u, že i ve smyslu § 28 odst. 1 cit. zák. je nárok dán teprve, když jsou splněny všechny podmínky, na které zákon váže nárok válečného poškozence na požitky mu v zákoně tom přiznané.
Nař. rozhodnutí opírají se však také o vl. nař. Vl. nař. č. 363/22 Sb. k § 28 praví v odstavci prvním toto: »Nároky, které byly dány již v době vyhlášení zák. 142/20 Sb., bylo nutno uplatniti podle prováděcího předpisu k § 28 vl. nař. č. 346/20 Sb.; lhůtu k jejich přihlášení jest posuzovati podle tohoto ustanovení, pokud nebyla lhůta prodloužena nebo zmeškání lhůty prominuto zákonem č. 310/21 Sb.« V onom citovaném ustanovení vl. nař. 346/20 Sb. bylo, pokud jde o důchod předků, stanoveno, že do jednoho roku od vyhlášení zák. (t. j. zák. 142/20 Sb.) musí uplatňovati přihláškou podle § 26 nárok svůj na důchod předků rodiče (prarodiče), jejichž synové (vnuci) padli, zemřeli, neb stali se nezvěstnými před vyhlášením zákona. Z toho usuzuje žal. úřad, že i přihlášky st-lů musely, nemělo-li nastati zaniknutí jich podle odst. 3 § 28 zák. 142/20 Sb., býti podány ve lhůtě jednoho roku od vyhlášení zák. 142/20 Sb., resp. ve lhůtě jak pozdějšími zákony byla prodloužena. Ale z cit. ustanovení vl. nař. č. 363/22 Sb. to, co míní žal. úřad, neplyne; neboť i ono mluví tu jen o nárocích daných již v době vydání zák. 142/20 Sb. Ty ovšem, jak stanoví již zákon sám, i pokud jde o předky, bylo uplatniti v oné roční lhůtě od vyhlášení zákona. Ustanovení to však netýká se nároků, jež v době vyhlášení cit. zák. ještě dány nebyly, poněvadž nebyly ještě splněny veškery předpoklady zákonem pro vznik nároku požadované.
Druhý odstavec § 28 vyložil nss v souvislosti s odstavcem prvním v ten smysl, že událostí nárok zakládající nemíní se v případě nároku na důchod předků jen úmrtí či nezvěstnost osoby, od níž se nárok odvozuje, nýbrž neschopnost předka k výdělku, která je teprve skutečností, která vznik nároku na důchod předka způsobuje. Proti tomu namítají odvodní spisy, že událostí nárok zakládající je podle zákonů o válečných invalidech vždy jen smrt, nezvěstnost, poranění, resp. nemoc ve válce získaná. Nelze proto míti za to, že užil-li zákonodárce slova událost na několika místech v tomto významu, byl by ho v § 28 odst. druhém použil k vyjádření, jež mohlo by míti smysl jiný. O tom uvážil nss:
Zákon užívá slov událost nárok zakládající i v §§ 11, 13, 15, 20, 21 a 29. V těchto §§ míní zákon událostí nárok zakládající vždy onu skutečnost, která je nutným předpokladem vzniku nároku na důchod. I v § 28 odst. 2 užívá slov těch ve stejném smyslu; míní skutečnost, jež je nutným předpokladem vzniku nároku. Okolnost, že v dříve citovaných §§ předpokladem tím byla smrt, nezvěstnost, poranění či nemoc invalidova, nedokazuje ještě, že slova ta v § 28 mají na mysli zase jen smrt atd., když slov těch použito v §u, jednajícím o lhůtách k přihlášení nároků vůbec, které u předků beze sporu vázány jsou i na předpoklad jiný než smrt či nezvěstnost invalidovu, totiž na neschopnost předka k výdělku.
Odvodní spisy dovolávají se i nál. Boh. A 5943/26, v němž prý nss pojem události »nárok na důchod zakládající« vyložil tak, jak ho vykládá žal. úřad. V nál. onom nebyla vůbec řešena otázka, která je dnes na sporu, poněvadž tehdy podanou stížností nebyla relevována. Tehdejší stížnost namítala jen, že nárok st-lů na důchod předků nezanikl promlčením, poněvadž jej uplatnili v zákonné lhůtě, jejíž počátek kladli ke dni, kdy syn, od něhož nárok odvozovali, prohlášen byl za mrtva. Tento názor neshledal cit. nález správným, dav za pravdu tehdy nař. rozhodnutí, že není rozhodným den prohlášení za mrtva, nýbrž doba, kdy st-lé zvěděli, že syn jejich stal se nezvěstným. S jiného hlediska se onen nález otázkou včasnosti uplatnění nároku nezabýval a nemůže proto žal. úřad z něho nic čerpati pro otázku dnes spornou.
Odvodní spisy dovolávají se i toho, že moment, kdy stal se předek k výdělku neschopný, dá se těžko přesně zjistiti a že také proto nelze míti za to, že zákonodárce chtěl tento moment učiniti východiskem lhůty promlčecí. K tomu je podotknouti, že neschopnost k výdělku zajisté zjistiti lze a lze také stanoviti i její počátek. Že snad v některém případě nebude zjišťování to tak jednoduché, jako na př. zjištění dne smrti invalidovy, nemůže býti důvodem, aby nss vykládal zákon jinak, než podává se z jeho slov a smyslu.
Dále dovolávají se odvodní spisy i zák. č. 310/21 a 146/23 Sb., jimiž prodloužena byla lhůta, resp. stanovena byla nová lhůta k přihláškám o důchod válečných poškozenců, a dovozují, že prodloužení to a stanovení nové lhůty nemělo by smyslu ohledně předků, kdyby tito již podle zák. č. 142/20 Sb. mohli nároky uplatniti do roka od své neschopnosti k výdělku. Ale i tu se žal. úřad mýlí. Prodloužení, resp. stanovení nové lhůty citovanými dvěma zákony má význam i stran důchodů předků, jichž nárok byl dán již v době vyhlášení zák. č. 142/20 Sb., resp. vznikl sice po vyhlášení zákona, ale nebyl do roka po vzniku uplatněn. Těm předkům prodlužuje se podle cit. zák. lhůta k přihláškám, takže, třeba byli k výdělku neschopni již v době vyhlášení zák. č. 142/20 Sb., nebo stali se neschopnými později a nárok neuplatnili, nezanikl nárok jejich podle § 28 odst. 3, uplatnili-li jej ve lhůtě stanovené oběma cit. zákony.
Žal. úřad dovozuje také z vl. nař. 363/22 Sb., že událostí nárok zakládající není a nemůže býti neschopnost předka k výdělku, nýbrž je jí i při nároku na důchod předků jedině smrt či nezvěstnost toho, od něhož se nárok na důchod odvozuje. Ale nss neshledal, že by z cit. vl. nař. plynulo to, co po té stránce úřad z něho vyvozuje. Pokud jde o pojem »události nárok zakládající«, praví ovšem cit. nař. k § 11, co rozuměti je událostí zakládající nárok na důchod invalidní, a mluví tam o poranění, úrazu a chorobě. Ale z toho neplyne ještě vůbec žádný důsledek pro otázku dnes spornou. Při nároku na důchod předků je jistě smrt či nezvěstnost toho, od něhož se nárok na důchod odvozuje, jedním z předpokladů, ale není předpokladem jediným. Chce-li proto žal. úřad z tohoto ustanovení nebo z ustanovení k §§ 13, 14 a 20, kde se také mluví o události zakládající nárok na důchod invalidní, dovoditi, že v případě důchodu předků nemůže splnění podmínky § 25 zák., tedy nastalá neschopnost k výdělku býti pokládána za událost nárok ten zakládající, je jeho argumentace mylná. V ustanovení cit. nař. k § 25, jež jedná o důchodu předků, se o události nárok zakládající vůbec nemluví a neuvádí se ani jinde, co je jí v případě důchodu předků rozuměti. Pro svůj názor dovolává se tedy žal. úřad cit. vl. nař. neprávem.
Pokud jde o ustanovení § 29 odst. 1, vyslovil nss v nál. Boh. A 7194/28, že ustanovení to nepostihuje ony nároky, které vznikly, totiž u nichž nastaly veškery podmínky potřebné pro existenci nároku, teprve po uplynutí tříleté v ustanovení tom zmíněné lhůty. Žal. úřad přikládá ustanovení tomu smysl jiný. Dovozuje v odvodních spisech, že zákon chtěl tím přihláškovou lhůtu a povinnost přihlašovací (nejdéle do tří let po vyhlášení zákona) vztáhnouti na všechny válečné poškozence a také na případy, kde v době vyhlášení zákona nebyly u válečného poškozence splněny všechny podmínky pro přiznání důchodu in concreto, stanoviv výjimku pouze pro ony válečné poškozence, u nichž bránila přiznání důchodu překážka vyššího důchodu vůbec neb příjmu kvalifikovaného. Tento výklad předpokládá ovšem, že válečný poškozenec může podle zák. č. 142/20 Sb. uplatniti pouhý nárok na uznání válečným poškozencem. Bylo již svrchu dovozeno, že názor ten v zákoně opory nemá. Je-li tato premisa žal. úřadu nesprávná, pak neobstojí ani výklad, který úřad dává § 29 1. odst. zák. č. 142/20 Sb. Nesprávnost premisy té vychází z toho, co svrchu uvedeno.
Žal. úřad dovolává se i tu vl. nař. č. 363/22 Sb., a to jeho ustanovení k § 29 a dovozuje i z něho, že nárok st-lů na důchod předků byl uplatněn opožděně. Ale neprávem.
V prvním odstavci cit. ustanovení vyslovuje se zásada, že po uplynutí tří let od vyhlášení zák. č. 142/20 Sb. nemůže uplatniti nárok na něm založený nikdo, kdo byl odmítnut z důvodu, že nebyl válečným poškozencem. Druhá věta tohoto odstavce praví, že ustanovení to nevztahuje se však na případy opětného uplatňování nároku na důchod, byl-li válečný poškozenec při dřívějším uplatňování svého nároku vyloučen z jiného důvodu. V druhém odstavci onoho ustanovení se pak uvádí: Tříletá lhůta netýká se tedy na př. případu, kdy úmrtím bližšího předka bylo umožněno uplatňování nároku předka vzdálenějšího, nebo kdy úmrtím matky sirotci nabývají práva na zvýšený důchod podle § 23 odst. 2 zák., nebo kdy nastalou neschopností (snížením schopnosti) k výdělku nebo dosažením určitého věku vdova nebo předkové nabývají možnosti uplatňovati svůj nárok a pod. Dále se tu uvádí, že lhůta tříletá netýká se i určitých válečných invalidů.
Ze slůvka »tedy«, použitého ve druhém odstavci, usuzuje žal. úřad, že druhý odstavec vztahuje se jen na druhou větu odstavce prvního, kde mluví se o opětných přihláškách, a dovozuje z toho, že ustanovení druhého odstavce, uvádějící příkladmo případy, kterých se tříletá lhůta § 29 zák. netýká, má na mysli jen opětné uplatňování nároku na důchod, nikoli uplatnění první, jehož se ona tříletá lhůta týká vždy. Kdyby tento výklad byl správný, bylo by ovšem toto ustanovení vládního nařízení v rozporu se zákonem, ježto by podle něho tříletá lhůta vztahovala se stejně na případy, při nichž všechny podmínky nároku byly již během této lhůty splněny, jako na případy, kde ještě splněny nebyly, ač § 29 zák. se vztahuje jen na případy prv uvedené. Ale výklad, který žalovaný úřad dává cit. ustanovení vl. nař., není správný.
Na první pohled mohlo by se snad zdáti, že ono slůvko »tedy« vztahuje se skutečně jen ke druhé větě odstavce prvního. Ale hned první příklad za slůvkem »tedy« uvedený dokazuje, že je to jen klamné zdání. Netýká-li se tříletá lhůta případu, kdy úmrtím bližšího předka bylo umožněno uplatňování nároku předka vzdálenějšího, je zřejmo, že tu má nařízení na mysli první uplatnění nároku vzdálenějšího předka, když právě mluví teprve o umožnění uplatňování nároku. Stejně mluví se i v jiném tam uvedeném příkladu o nabytí možnosti uplatňovati svůj nárok. Neměly-li osoby v některých z případů v ustanovení tom uvedených dříve možnosti nárok svůj uplatniti, a tak za to zřejmě má citované ustanovení, když mluví o umožnění uplatnění nároku, pak je zřejmo, že u těchto osob nemůže jíti o opětné uplatnění nároku, o opětnou přihlášku, nýbrž o prvé uplatnění nároku, jež umožněno bylo právě tím, že všechny předpoklady, na něž zákon vznik nároku váže, byly splněny.
Proto z onoho slovíčka »tedy« nelze vyvozovati to, co z něho vyvozuje žal. úřad, že totiž po uplynutí tříleté lhůty po vyhlášení zákona nelze uplatniti ani nároky, jež v době té vůbec pro nedostatek zákonných předpokladů ještě dány nebyly. Slovíčka »tedy« použito v cit. ustanovení podle názoru nss-u se vztahem k 1. odstavci vůbec a znamená, se zřetelem k tomu, že podle odstavce prvého nemůže po uplynutí tří let po vyhlášení zákona uplatniti nárok jen ten, kdo byl odmítnut z důvodu, že nebyl válečným poškozencem, že může jej tedy i po uplynutí těchto tří let uplatniti ten, kdo teprve po jich uplynutí octl se v právní situaci, která mu uplatnění nároku umožnila. Pro tento výklad mluví i okolnost, že ve třetím odstavci cit. ustanovení na počátku se zase praví »naproti tomu mohou svůj nárok uplatniti jen do tří let od vyhlášení zákona...«, z čehož jde, že osoby v předešlém odst. uvedené mohou jej uplatniti i po uplynutí oněch tří let.
Ze všech těchto důvodů neshledal nss, že by výklad §§ 28 a 29 zák. č. 142/20 Sb., jak k němu dospěl v nál. Boh. A 7194/28, byl mylný a proto při něm setrval. Shledal však také, jak z vývodů hořejších je patrno, že nař. rozhodnutí nesprávně vykládají si ustanovení vl. nař. č. 363/22 Sb., pokud se jich dovolávají, takže nař. rozhodnutí ani v oněch citovaných v nich ustanoveních vl. nař. 363/22 Sb. opory nemají. Proto byla nař. rozhodnutí, jež mají za to, že pro včasnost uplatnění nároku na důchod předků je rozhodným vždy jen úmrtí osoby, od níž nárok se odvozuje, a jež se tedy opírají o mylný výklad rozhodných norem, zrušena pro nezákonnost.
Podotýká se, že nss vládní nařízení přezkoumává jen v mezích daných předmětem sporu naň vzneseného. Nebylo proto zkoumati zejména platnost ustanovení odst. 3 k § 28 vl. nař. č. 363/22 Sb., ježto v daných případech synové st-lů zemřeli již před vyhlášením zák. 142/20 Sb.
Žal. úřad v odvodních spisech uvádí ještě, že nss, vykládaje sporná ustanovení zákona, nepřihlížel k vl. nař. č. 363/22 Sb. jakožto vodítku pro interpretaci oněch sporných ustanovení zákona, nýbrž podává samostatný jejich výklad. K tomu je podotknouti, že vl. nař. není a nemůže býti interpretační pomůckou pro výklad smyslu zákona. Vl. nař. svrchu cit. vydáno bylo ku provedení zákona a úkolem nss-u je, opírá-li se nař. rozhodnutí i o ustanovení vl. nař., zkoumati, zda ustanovení to je kryto zákonem, t. j. mimo jiné i zda jeho ustanovení nejsou v rozporu s ustanoveními zákona, jehož provedení slouží. Proto nelze sledovati žal. úřad v tom, když v odvodních spisech z různých ustanovení prov. nař. vykládá smysl zákona.

Citace:

Č. 11201.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 813-821.