Č. 11306.

Občanství státní (Podk. Rus): Čsl. státní občanství osoby narozené na území náležejícím nyní k čsl. republice, jejíž předek pocházel z Haliče a usadil se na zmíněném území, leč nebyl svého času přijat do domovského svazku obce pobytu?
(Nález ze dne 26. května 1934 č. 17818/32.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 4586/25, 5275/26, 7415/28.
Věc: Burech R. v J. (adv. Dr. Otto Bergmann z Prahy) proti okresnímu úřadu v Rachově a proti ministerstvu vnitra o státní občanství, o vydání osvědčení o státním občanství a o domovskou příslušnost.
Výrok: Rohodnutí okresního úřadu v Rachově z 8. dubna 1930 o vydání osvědčení o státním ob- čanství a o domovské příslušnosti zrušuje se pro vadnost řízení, jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Min. vnitra vyslovilo nař. rozhodnutím, že st-l není čsl. státním občanem podle § 1 odst. 1 zák. č. 236/20 Sb., ježto neměl nejpozději od 1. ledna 1910 domovského práva v tuzemsku; k tomu uvedlo min. vnitra, že příslušnost se řídí podle příslušnosti st-lova otce Feivela R., jenž pocházeje z Haliče, byl v době, kdy nabyl účinnosti zák. čl. XVIII:1871 na území, na nějž se tento zák. článek vztahoval, cizincem a nemohl, nejsa státním občanem uherským, nabýti samočinně domovského práva podle § 7 cit. zák. článku v obci J., pod jejíž pravomoc spadal v den vyhlášení uvedeného zák. článku, a nemohl jej v této domovské příslušnosti sledovati ani jeho syn Burech R. Že by z jiného důvodu nabyl domovského práva v tuzemsku, případně státního občanství býv. Uherska není ani tvrzeno ani ze správních spisů patrno. Ježto Burech R. není čsl. státním občanem, nemohly jej v tomto státním občanství sledovati podle § 16 zák. č. 236/20 Sb. jeho legitimní děti.
Okr. úřad v Rachově sdělil st-li toto rozhodnutí min. vnitra výměrem z 8. dubna 1930 a dodal k tomu (bez bližšího označení) dále toto: »A ježto jmenovaní nejsou čsl. státními občany, jsou jejich žádosti o průkaz státního občanství bezpředmětnými a přílohy žádosti současně se jim vracejí. Současně nařizuje se obci J., aby jmenované vyškrtla ze seznamu svých příslušníků a domovské listiny jim vystavené se ruší, neboť co cizí státní příslušníci nemohou míti příslušnost do žádné obce na území čsl. republiky, tedy také nikoli do J.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Stížnost směřuje podle označení svého proti rozhodnutí okr. úřadu v Rachově z 8. dubna 1930, avšak podle obsahu svých námitek obrací se též a to hlavním svým obsahem proti rozhodnutí min. vnitra ze 14. února 1930.
Výměr okr. úřadu v Rachově jest podle shora vylíčeného jednak intimátem rozhodnutí min. vnitra o čsl. státním občanství st-lově, jednak jest vlastním rozhodnutím okr. úřadu o vydání osvědčení o tomto občanství, dále o domovské příslušnosti st-le a příslušníků jeho rodiny a o zrušení domovských listů vydaných st-li a příslušníkům jeho rodiny.
Stížnost především vytýká jako vadu řízení, že v nař. rozhodnutí schází poučení o opravném prostředku. — — — —
Zbývá ještě zabývati se stížností, pokud směřuje do rozhodnutí min. vnitra o státním občanství st-lově; v tom směru vytýká stížnost jednak vadnost řízení jednak nezákonnost. Vadu řízení spatřuje stížnost v tom, že se úřad po názoru stížnosti neměl omeziti na zkoumání, zda st-l jest čsl. státním občanem podle zák. čl. XVIII:1871, nýbrž že měl zkoumati, zda st-l není jím případně podle jiného pozdějšího zákona. — Námitka ta není důvodná.
Kdo jest čsl. státním občanem, ustanovuje ústavní zákon z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. Bylo tedy jedině povinností úřadu zjistiti, zda u st-le podmínky tohoto zákona jsou dány, a tu z nesporných skutkových okolností přicházely v úvahu podmínky, resp. ustanovení § 1 bodu 1 tohoto zák.; mohla se tudíž činnost a úsudek úřadu obmeziti pouze na zkoumání, zda st-l nejpozději dne 1. ledna 1910 získal a od té doby nepřetržitě má domovské právo v obci na území někdejšího mocnářství Rak.-uher., jež nyní náleží Čsl. republice. Poněvadž otázka domovského práva mohla býti řešena jedině (což stížnost také uznává) podle domovské příslušnosti otce st-lova, přicházely tu v úvahu jedině okolnosti u tohoto se vyskytující, t. j. zda otec st-lův před 1. lednem 1910 získal domovské právo v území nahoře uvedeném, a tu — uvažuje po této stránce — vycházel úřad právem z předpisu zák. čl. XVIII:1871, který podle dat v daném případě daných, mohl přicházeti v úvahu. Není tedy uvedená námitka vadnosti řízení důvodná.
Ve věci samé namítá stížnost v uvedeném směru nezákonnost dovozujíc, že otec st-lův, a s ním st-l sám, se stal státním občanem (vlastně nabyl příslušného domovského práva) podle § 7 zák. čl. XVIII:1871. Leč neprávem:
Paragraf 7 cit. zák. ustanovuje, že každý státní občan přísluší ve svazek té obce, pod jejíž pravomocí v čas vyhlášení tohoto zákona stál. Mohli tedy podle tohoto ustanovení reklamovati právo domovské v obci jen státní občané (sc. uherští). Otec st-lův však v době podle tohoto ustanovení rozhodné státním občanem uherským nebyl, jsa státním občanem rakouským. Nemohl tedy nabýti domovského práva v uherské obci, ve které v rozhodný čas bydlel a nenabyl ho od něho ani st-l.
Stížnost dále tvrdí, že otec st-lův nabyl domovské příslušnosti v J. podle § 19 cit. zák. článku. Taktéž neprávem.
Článek ten stanoví, že »takoví cizinci, kteří dvě léta trvale v zemi bydlí, stále daně platí a nejsou poddanými jiného státu, mohou býti obcemi do svazku obecního přijati«, když vyhoví podmínkám §§ 12, 14 a 15.
Jest tedy podmínkou nabytí domovského práva u takových osob jejich přijetí do svazku obce se strany obce, a nestačí pouhá okolnost, že osoby ty po případě vyhověly podmínkám cit. paragrafů, nebyly-li do svazku obce přijaty. Z toho se tudíž podává, že nemůže se zde jednati o přijetí, které by snad se stalo mlčky, jak stížnost tvrdí, nýbrž naopak jest zřejmo, že tu musil býti výslovný akt obce, přijetí toto uskutečňující; existenci takovéhoto aktu přijímacího však stížnost netvrdí.
Stížnost dále tvrdí, že st-l jest státním občanem čsl. podle odst. 2 § 48 zák. čl. L:1879. Ani tato námitka není důvodná.
Nss již v nál. Boh. A 5275/26 a 7415/28 a v mnoha jiných vyslovil a odůvodnil právní náhled, že cizinec, nabyvší státního občanství uherského podle § 48 zák. čl. L:1879, nenabyl současně ipsa lege domovského práva v některé obci bývalého státu uherského. Na náhledech těch trvá nss i v tomto případě. I kdyby tedy st-l, resp. jeho otec byl svého času nabyl státního občanství uherského podle § 48 zák. čl. L:1879, není tím založeno jeho státní občanství čsl., poněvadž býv. státní občanství uherské se po převratu nepřeměnilo samo sebou ve státní občanství čsl., toto státní občanství však podle § 1:1 úst. zák. č. 236/20 Sb. je podmíněno domovským právem v obci nyní čsl. od 1. ledna 1910, takovéto domovské právo však u st-le podle shora uvedeného dáno nebylo.
St-l dovolává se konečně pro své čsl. státní občanství ustanovení § 2 úst. zák. č. 236/20 Sb.; avšak ani v tomto směru není stížnost důvodná. Nss již v nál. Boh. A 4586/25 vyslovil a odůvodnil právní názor, že právní domněnka podle cit. paragrafu neplatí o osobách, jichž státní příslušnost může podle positivního předpisu zákona býti určena. V daném případě však, jak plyne z hořejších vývodů, mohla státní příslušnost st-lova, resp. jeho otce (býv. rakouská eventuelně uherská) v době rozhodné býti zjištěna a proto u st-le předpis cit. § 2 úst. zák. č. 236/20 Sb. v úvahu při jiti nemohl.

Citace:

Č. 11306.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1105-1108.