Č. 11258.

Stavební právo (Čechy). — Elektrisace: I. Rozhodovati o tom, zda žádosti za udělení stavebního povolení v řízení podle elektrisačního zákona má předcházeti žádost a řízení o stanovení stav. čáry a úrovně, přísluší zem. úřadu. — II. I pro obec jako stranu v řízení stavebním platí ustanovení § 35 odst. 2 stav. ř. o preklusi námitek. — III. Projektování nové ulice nemůže nabýti právních účinků, dokud o něm nebylo provedeno řízení podle § 4 stav. ř.
(Nález ze dne 2. května 1934 č. 9172.) Věc: Město K. (adv. Dr. Rudolf Rábí z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací o stavební povolení ke zřízení parní elektrárny.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Při místním šetření o žádosti elektrárenského svazu středolabských okresů, společnost s r. o. v K., za povolení stavby nové parní elektrárny na pozemcích bývalého cukrovaru v K., konaném dne 27. června 1930, prohlásili zástupci jmenované obce, že nemají námitek proti stavbám provozoven nové elektrárny, uplatňují však právo stavebního úřadu podle §§ 18 a 27 odst. 3 a § 134 odst. 4 stav. ř. o určení stavebních čar a niveau do ulic schválených platným regulačním plánem. Dále upozorňují, že na jižní straně rovněž nesousedí ohražené objekty nové elektrárny s řekou Labem, nýbrž s projektovanou veřejnou Nábřežní ulicí podle schváleného platného regulačního plánu. Vyhražují si tudíž, aby na hražení celého objektu požádán byl stavební úřad, t. j. městská rada o určení stavebních a regulačních čar a niveau podle svrchu cit. §§ stav. řádu, a pokud se týče vlastní stavby ohradních zdí, kterážto stavba nespadá pod pojem stavby podle § 17 zák. č. 438/1919 Sb., aby podnik byl odkázán na příslušný postup stav. řádu, tudíž, aby povolení stavební na ohrady, (jelikož tyto nejsou budovami provozními), vyžádáno bylo od příslušného stavebního úřadu I. instance (městské rady).
Žádané povolení na základě §§ 16 a 17 elektrisačního zák. z 22. července 1919 č. 438 Sb. a prov. nař. z 25. října 1920 č. 612 Sb. bylo uděleno a požadavek městské obce K. zamítnut posléze min. prací, jež odůvodnilo své stanovisko takto:
»Výnosem z 18. února 1921 byl elektrický podnik zmíněného stavebníka prohlášen podle § 4 odst. 1 zák. č. 438/1919 Sb. za všeužitečný a byl mu přikázán k elektrisaci okres k.-ský, tedy i obec K. Podle § 17 elektr. zák. udílí zem. úřad, třeba-li ke zřízení díla všeužitečného elektrického podniku provésti stavbu budov, též povolení stavební, řídě se platnými zákonnými předpisy. Jednání na místě samém, která podle řádů stavebních nutno provésti, vykonají se podle tohoto zákona za účasti zástupců úřadu stavebního. Nemůže býti sporu o tom, že zem. úřad, jakožto úřad schvalovací udílí podle tohoto ustanovení pouze stav. povolení, kdežto jiné úřední akty podle stav. řádu předcházející stav. povolení, jsou vyhraženy stav. úřadu jinak příslušnému, t. j. v I. stolici obecnímu (městskému) úřadu, v druhé stolici okr. úřadu a v III. stolici zem. úřadu. Jest tedy, i když jde o stavbu všeužitečného elektrického podniku, k povolení parcelace podle § 12 stav. řádu pro Čechy a k stanovení stav. čáry a výšky rovinné podle § 18 stav. řádu příslušný v I. stolici obecní (městský) úřad.
»Zem. úřad ve svém rozhodnutí nijak netvrdí, že by městský úřad nebyl podle § 18 stav. řádu v případech tam uvedených příslušným stanoviti stav. čáru a výšku rovinnou i při stavbách všeužitečného elektrického podniku, soudí však, jak z důvodů nař. výměru jest zřejmo, že takový případ podle § 18 stav. řádu není dán. Podle § 18 stav. řádu třeba stanoviti stav. čáru a výšku rovinnou jen tehdy, mají-li býti novostavby, přístavby a přestavby provedeny tam, kde se veřejně chodí. Otázka, zdali se takováto stavba provádí tam, kde se veřejně chodí, jest otázkou skutkovou, a může býti ovšem jakožto otázka zároveň prejudicielní pro tento případ řešena zem. úřadem a rozhodnutí o tom při vyřizování odvolání přezkoušeno min. prací. V tom směru bylo na základě plánů obsažených v jednacích spisech a po provedeném doplnění řízení zjištěno toto:
»Pozemek, na němž má býti zřízena nová parní elektrárna v K., přiléhá k veřejným prostranstvím, a to na západě k Náplavní ulici, na severozápadě k Tovární ulici a na severu k Luční ulici, ale projektované stavby jsou od těchto prostranství značně vzdáleny, takže nelze tvrditi, že stavba tato dotýká se těchto ulic a že by proto ohledně nich bylo třeba stanoviti stavební čáru a výšku rovinnou pro novostavbu parní elektrárny. Na straně jižní jest pozemek podle nař. výměru a plánu ohraničen řekou Labem a na východě tratí severozápadní dráhy. Podle prohlášení obce má býti pozemek na jihu ohraničen podle schváleného regulačního plánu regulační čarou projektované Nábřežní ulice a bude po uskutečnění úpravy přiléhati k ulici. K žádosti min. prací z 20. listopadu 1930 vyznačil městský úřad v K. v situačním plánu červeně čáru A B, o níž tvrdí, že je to novou pravoplatně schválenou čarou regulační budoucí Nábřežní ulice. Zároveň předložil městský úřad v K. zprávou z 5. prosince 1930 vyhlášku a programy schůzí obecního zastupitelstva, které schválily změnu plánu polohy stanovením nových regulačních čar při regulovaném Labi na straně zálabské u bývalého cukrovaru, proti kteréžto změně jak v době vyložení plánu, tak ani později žádné námitky nikým podány nebyly.
»Byla-li by — jak městská rada v K. za to má — tato regulační čára skutečně pravoplatnou a závaznou, pak by ovšem muselo býti uznáno, že stavby elektrárny, pokud jde o jejich jižní ohraničení, jsou projektovány u budoucí Nábřežní ulice, od které by byly vzdáleny asi na 7 m (budova rozvodny). Z projektu novostaveb jest totiž zřejmo, a Elektrárenský svaz středolabských okresů, společnost s r. o. v Kolíně dopisem z 25. listopadu 1930 na dotaz min. prací výslovně potvrdil, že budovy budou na straně k této regulační čáře z části zasklené a fasádově upravené a že tudíž stavebník počítá s nezastavitelným prostorem mezi budovami a touto regulační čarou v hloubce asi 7 m. Šlo by proto v tomto případě o budovy v poloze poloisolované, u kterých by byl prostor mezi jejich jižním průčelím a zmíněnou regulační čarou součástí projektu, v kterémžto případě — předpokládajíc pravoplatnost a závaznost zmíněné regulační čáry — byl by stavebník povinen, aby žádal u stav. úřadu o stanovení čáry stavební a výšky rovinné pro stavby hraničící na projektovanou Nábřežní ulici.
»Odvolatelce však nelze dáti za pravdu, tvrdí-li, že regulační čára, schválená usnesením obecního zastupitelstva v K. ze 16. září 1929, jest pravoplatnou a závaznou, neboť přehlíží, že podle § 4 odst. 3 stav. řádu pro Čechy musí býti regulační plán, tudíž i změna regulačního plánu potvrzena okr. výborem (nyní okr. úřadem po slyšení okr. výboru). Zprávou okr. úřadu v Kolíně ze 17. prosince 1930 je však zjištěno, že změna regulačního plánu města K. ve zprávě této obce z 5. prosince 1930 uvedená nebyla dosud okr. výborem, resp. okr. úřadem po slyšení okr. výboru ve smyslu § 4 odst. 3 stav. řádu pro Čechy potvrzena, ježto nebyla ke stvrzení dosud předložena. Není proto změna plánu polohy stanovením nových regulačních čar při regulovaném Labi u bývalého cukrovaru pravoplatnou a závaznou a padá tím požadavek obce vyvozovaný ze stanovení regulační čáry budoucí Nábřežní ulice.
»Odvolatelka odůvodnila nutnost stanovení stav. čáry na jižní straně stanoviště nové elektrárny jedině domněle pravoplatnou novou regulační čarou budoucí Nábřežní ulice a nijak netvrdila, že i podle nynějšího stavu bez ohledu na projektovanou Nábřežní ulici bylo by třeba stanoviti stav. čáru pro stavbu elektrárny na jižní straně staveniště. Podle uvedené zprávy okr. úřadu je pak zjištěno, že na této straně zatím nevede veřejná komunikace, jakou má na mysli ustanovení § 18 stav. řádu pro Čechy. Že je tomu tak, je i zřejmo ze situačního plánu, týkajícího se bývalého cukrovaru — nyní staveniště elektrárny —, který byl předložen min. prací měst. úřadem v K. zprávou z 5. prosince 1930. Pouhá okolnost, že se snad v těchto místech po nábřeží řeky Labe bez odporu poříční správy fakticky chodí, nemůže býti důvodem pro stanovení stavební čáry ve smyslu § 18 stav. řádu a ani to odvolatelkou tvrzeno není.
»Z uvedeného jest zřejmo, že v projednávaném případě nebyl Elektrárenský svaz středolabských okresů, společnost s r. o. v K., povinen zažádati u měst. úřadu v K. jako úřadu stav. o stanovení stav. čáry a výšky rovinné pro projektovanou novou parní elektrárnu. Zem. úřad proto nijak nepochybil, když požadavku obce K. v tomto směru nevyhověl. Odvolání jest neodůvodněné a nutno je zamítnouti, aniž by bylo třeba uvažovati o tom, zda-li by tu byla povinnost stavebníka k postoupení části pozemku obci ať za úplatu, ať bez úplaty a k ohražení pozemku, tím méně, že prozatím by šlo jen o sdělení stavební čáry.«
Proti tomu podána jest stížnost, o níž nss uvažoval takto: Předmětem stížnosti jest toliko otázka, zda žal. úřad právem udělil stav. povolení, aniž byla dříve ustanovena stav. čára pro projektovanou stavbu při nově projektované komunikaci Nábřežní ulice, neboť stižné body v písemné stížnosti obsažené týkají se jen nedostatku předchozího ustanovení čáry při této komunikaci, kdežto o čarách při ostatních komunikacích staveniště ohraničujících zmiňuje se stížnost jen ve svém narrativu, neformulujíc v příčině stav. čáry při těchto ulicích stižného bodu.
V prvé námitce vytýká stížnost jako nezákonnost a vadu řízení, že zem. úřad samostatně rozhodl si otázku, zda jde o stavbu a zda je zapotřebí předběžného ustanovení stav. čáry, ač o této otázce měl si vyžádati výrok (ať sdělení či rozhodnutí) od obecního úřadu stavebního.
Nss uvažoval o námitce právě uvedené takto: Nesmí se přehlížeti, že ustanovení stav. čáry a výškové úrovně na straně jedné a povolení stavební na straně druhé, jsou zcela různé akty právní. Onen je i podle § 17 zák. elektr. zachován v kompetenci úřadu podle stav. ř. k tomu povolaného, jímž podle § 131 stav. ř. jest obecní zastupitelstvo. Naproti tomu je povolení stavební a řízení k němu směřující v § 17 elektr. zák. přeneseno na úřad zemský. Otázka, zda žádosti za stav. povolení má předcházeti žádost a řízení o ustanovení stav. čáry, náleží do řízení o povolení stavební, neboť jen úřad konsensní je povolán zkoumati a řešiti si otázku, zda řízení toto má zahájiti či stojí-li tomu v cestě překážka nedostatku předchozího stanovení čáry a úrovně. Pokud jde jen o tuto otázku, nedá se tedy ani mluviti o otázce prejudicielní, jejíž řešení pří-sluší úřadu jinému než úřadu konsensnímu stricto sensu, nýbrž jde tu o jednu ze souboru otázek náležejících do řízení o povolení stavební.
Správnost tohoto názoru potvrzuje také úvaha, že i v řízení konsensním podle III. části stav. ř., které provádí obecní představenstvo, rozhoduje jen toto, zdali řízení konsensní může či nemůže zahájiti, aniž předkládá tuto otázku k rozhodnutí obecnímu zastupitelstvu, jež jest podle § 131 č. 2 stav. ř. sice povoláno čáru a výši rovinnou stanovití, nikoli však rozhodovati o tom, zdali pro konkrétní projekt stavební je aktu tohoto zapotřebí. Při opačném názoru dospělo by se k tomu, že každá žádost za povolení stavební musila by nejdříve býti předložena obecnímu zastupitelstvu, což by se netoliko příčilo celkovému uspořádání řízení ve věcech stavebních, nýbrž nedalo by se ani srovnali s lhůtovým předpisem § 35 stav. ř., podle něhož má se stav. komise konati nejdéle 14 dní po podání žádosti za stav. povolení.
Po těchto úvahách nemohl nss uznati důvodnou námitku, že zem. úřad nebyl oprávněn řešiti si samostatně otázku, zda řízení konsensnímu musí předcházeti ustanovení čáry stavební a výškové úrovně.
Zájmy obce jako majitelky a správkyně veřejného statku nejsou ovšem v konsensním řízení stavebním, konaným podle § 17 elektr. zák., bez ochrany. Neboť ve stav. řízení konsensním jest podle § 35 stav. ř., (jenž platí i pro řízení konsensní, konané úřadem zemským podle § 17 elektr. zák.) obec stranou procesní a je legitimována při komisionelním jednání také namítati, že řízení o stav. povolení nesmí býti konáno, dokud čára stavební nebyla stanovena. Tuto námitku musí úřad zem. jako úřad konsensní vyříditi a musí tedy v mezích námitek obcí vznesených zkoumati, zdali jest tu dán zákonný předpoklad, z něhož podle § 18 stav. ř. vyplývá potřeba předchozího stanovení stav. čáry a úrovně, zejména zdali jde tu o stavbu, jež se má prováděti »při veřejné třídě neb ulici«, jak se praví v nadpisu § 18, či podle textování § 18 »tam, kde se veřejně chodí«, kterýmžto obratem je vyjádřeno znění německého textu »an der offentlichen Passage«. Než právě proto, že obec má v tomto řízení postavení strany, platí i pro ni ustanovení § 35 odst. 2 stav. ř. o preklusi námitek při komisi nepřednesených. Může proto obec v řízení odvolacím a zejména před tímto soudem uplatňovati jen práva, která preklusi nezanikla. Důsledně nemůže obec námitce při komisi vznesené dávati v řízení odvolacím a v řízení před tímto soudem zcela jiný obsah a smysl, než s jakým byla námitka ta vznesena při stavební komisi.
Při stavební komisi konané dne 27. června 1930 uplatnila však obec v tomto směru toliko, že objekty nové elektrárny sousedí na jižní straně s veřejnou ulicí (Nábřežní), podle schváleného platného regulačního plánu projektovanou a jen z toho bylo vyvozováno, že je třeba, aby obecní stavební úřad stanovil stav. čáru a výškovou úroveň podle § 18 stav. ř. Žal. úřad nepřistoupil na toto stanovisko obce z té příčiny, že regulační plán nebyl v rozhodné době ještě potvrzen, takže regulační čára určující ulici Nábřežní nebyla té doby ještě pravoplatná a závazna.
Poněvadž je nesporno, že plán polohy nebyl ani v době podání žádosti stavební, ani v době konání komise stavební ještě potvrzen a poněvadž plán polohy jako takový před potvrzením nemá právních účinků, musil nss dáti žal. úřadu potud za pravdu, že veřejná ulice nazvaná »Nábřežím ani v době podání žádosti stavební ani v době odbývání stav. komise z titulu jejího zakreslení do plánu polohy ještě právně neexistovala, takže z titulu její právní existence nedá se potřeba předchozího ustanovení čáry stavební a výškové úrovně nikterak vyvoditi. Žal. úřad reagoval sice také na okolnost, které st-lka v řízení správním nikdy se nedovolávala, která však byla uvedena ve zprávě politického úřadu I. stolice ze 17. prosince 1930, že totiž na pozemku projektované ulice Nábřežní se fakticky veřejně chodí, a vyslovil názor, že toto faktické užívání pozemku nečiní z něho ještě veřejnou komunikaci ve smyslu § 18 stav. řádu.
Než podle toho, co svrchu bylo uvedeno o preklusi námitek, nemůže obec před tímto soudem uplatňovati okolnosti, jichž neuplatnila v námitkách při komisi stavební vznesených, a nemůže na takovýchto okolnostech zakládati námitku při komisi stavební neuplatněnou. Na tom nic nemění, že žal. úřad na zmíněnou okolnost věcně reagoval, neboť tím nemůže právo preklusi uhaslé oživnouti.
Stížnost podaná k nss-u, polemisujíc se stanoviskem žal. úřadu, že regulační čáru v nepotvrzeném plánu polohy zakreslenou uznal za právně bezvýznamnou, namítá také, že obecní zastupitelstvo jest oprávněno stanoviti čáru regulační i bez řízení o plánu polohy a že usnesení, jež obecní zastupitelstvo o regulační čáře učinilo, nebyvší nikým v instančním řízení vzato v odpor, působí ihned, třeba že plán polohy nebyl v rozhodné době ještě potvrzen. St-lka snaží se tedy obsah plánu polohy rozložiti ve dvě složky — jednak v disposice působící již před potvrzením plánu tohoto, jednak v disposice působící teprve jeho potvrzením.
I kdyby bylo možno tuto námitku v řízení správním nikdy neuplatněnou přes ustanovení § 5 zák. o ss uznati za přípustnou, nebylo by možno jí přisvědčiti. Nss mohl ponechati stranou otázku, zda rozlišování obsahu plánu polohy, o něž se stížnost pokouší, je principielně možné, neboť je nesporno, že plánem polohy, o nějž jde, mění se dosavadní plán polohy města K. zejména v ten způsob, že projektuje se v něm ulice dosud v plánu polohy neobsažená. Než projektování nové ulice ať se již posuzuje jako změna plánu polohy ohledně směru a polohy ulic v dosavadním plánu upravených či jako rozšíření plánu dosavadního, jeví se jako regulace, jež tvoříc essenciální součástku plánu polohy (§ 5 stav. ř.), nemůže nabýti právních účinků, dokud nebylo o ní provedeno řízení podle § 4 stav. ř., zejména dokud nedostalo se jí potvrzení se strany úřadů v tomto zákonném předpisu označených.

Citace:

č. 11258. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 976-981.