Č. 11025.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: * Pojistná povinnost učně nezaniká už faktickým přerušením prací sezónního podniku (zednického), zůstává-li učeň ve fysické pohotovosti vůči svému zaměstnavateli.
(Nález ze dne 30. ledna 1934 č. 17.782/32.) Prejudikatura: srov. Boh. A 8968/30.
Věc: Štěpán P. v G. proti zemskému úřadu v Bratislavě o sociální pojištění.
Výrok: Na ř. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Proti platebnímu výměru okr. nemoc, pojišťovny v R. ze 16. února 1931, jímž byl st-l uznán povinným zaplatiti sa své učně . . . . . za určitá období v létech 1928—1930 a do 31. ledna 1931 pojistné příspěvky v částce 569 Kč 60 hal., podal st-l odvolání namítaje, že není povinen platiti příspěvky za zimní dobu, kdy jmenovaní nekonali žádných prací, poněvadž zednická živnost se provozuje toliko v létě.
Výměrem okr. úřadu v Rimavské Sobotě z 20. října 1931 bylo odvolání zamítnuto z těchto důvodů: »Ve smyslu § 7 zák. č. 221/24 ve znění zák. č. 184/28 nezaniká pojistná povinnost učňů zastavením práce, nýbrž teprve zrušením učňovské smlouvy. I v době mimosezonní může zaměstnavatel s nimi disponovati, nehledě k tomu, že učňové v této době navštěvují učňovské školy, aby nabyli teoretického vzdělání. V daném případě učňovský poměr zrušen nebyl; podléhají proto učňové dále pojistné povinnosti.«
Nař. rozhodnutím zamítl zem. úřad v Bratislavě další odvolání a uvedl toto: »Učňovský poměr v kritické době, jak tomu nasvědčuje četnická relace, zrušen nebyl. Potom pouhým přerušením efektního výkonu prací, trvá-li učňovský poměr dále, nenastává ještě zánik pojištění ve smyslu § 7 odst. 3. zák. č. 221/1924 Sb.«
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Na sporu jest jedině otázka, zdali st-l jest povinen platiti pojistné příspěvky za své učně i po dobu, po kterou tito nesporně žádných prací nekonali a byli zaměstnavatelem odhlášeni. Žal. úřad stojí na stanovisku, že tu tato povinnost jest, ježto učňovský poměr po dobu mimosezonní zrušen nebyl a pouhé přerušení efektivního výkonu prací nemá ještě za následek přerušení učňovského poměru a tím i zánik pojištění; stížnost naproti tomu má vzhledem k ustanovení § 7 odst. 1 a 3 cit. zák. především za to, že přerušením práce pro určité období nastává také přerušení učňovského poměru a v důsledku toho zánik pojistné povinnosti. Názoru stížnosti v této všeobecnosti nelze přisvědčiti.
Nss vyslovil v nál. Boh. A 8968/30 právní názor, že slova užitá zejména v § 7 odst. 1 zák. č. 221/24, že pojištění vzniká dnem, kdy pojištěnec počal vykonávati práce nebo služby »povinně pojištěné«, nesluší vykládati v ten rozum, že ke vzniku pojistného poměru je třeba, aby zaměstnanec s prací pojištěním povinnou započal efektivně, nýbrž, že vznik pojistného poměru pojí zákon ve shodě s dřívějším stavem legislace ke »vstupu do zaměstnánu, pokud se týče »k počátku zaměstnání«; dále vyslovil nss právní názor, že pracovní a tím i pojistný poměr po rozumu § 2 zák. č. 221/24 vzniká tím, že zaměstnanec se dá svou pracovní schopností k disposici zaměstnavateli a tento s ní disponuje; že zaměstnanec práci mu uloženou efektivně nekonal, je nerozhodno. Na názoru tom setrvává nss i v daném případě.
Z toho plyne, že ke vzniku pojistné povinnosti ve smyslu § 7 odst. 1 cit. zák. není třeba faktického výkonu prací nebo služeb, nýbrž že stačí smluvní pohotovost zaměstnancova k výkonu smluvených prací. Tak je ovšem nejen při smluveném poměru pracovním (služebním), nýbrž i při smluveném poměru učňovském, pro který zákon nestanoví úchylky. Důsledně pak jest vykládati i dikci odst. 3 § 7 co do zániku, doslovně stejnou s dikcí odst. 1 stran vzniku pojištění, tak, že přerušení faktického výkonu prací nebo služeb samo o sobě ještě neznamená zánik pojištění, pokud trvá ještě smluvní pohotovost zaměstnancova k výkonu smluvených prací.
Aplikuje tuto zásadu na daný případ, dospěl nss k závěru, že okolnost, že učňové v době mimosezonní efektivně žádných prací nekonali, sama o sobě ještě by neznamenala zánik pojistné povinnosti, nýbrž, že by tak bylo jedině tehdy, kdyby po zmíněnou dobu netrvala také smluvní pohotovost učňů k výkonu smluvených prací. Také nelze právem tvrditi, že by již nekonáním prací se zrušoval učňovský poměr učňů pro dobu mimosezonní, nýbrž rozhodným pro to bude jedině znění učňovské smlouvy.
Stížnost dovozuje však dále, že mimo sezónu nejsou učňové pod dozorem st-lovým, nekonají žádných prací pro něho a mohou vykonávati práce pro kohokoliv, jsouce toliko povinni hlásiti se počátkem sezóny u st-le. Tím uplatňuje stížnost zřejmě, že v době, o kterou jde, neexistuje smluvní pohotovost učňů k výkonu smluvených prací. Okolnosti této, pro posouzení sporného případu relevantní, žal. úřad vůbec nevyšetřil, ačkoliv st-l již v odvolání tvrdil, že v době mimo sezónu nemůže s učni disponovati a že podle učňovské smlouvy jsou tito jen po dobu sezóny u něho zaměstnáni. Zůstala tudíž skutková podstata v tomto důležitém směru neúplnou.

Citace:

Č. 11025. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 336-338.