Č. 11239.

Zaměstnanci veřejní. — Železnice: Z výnosu min. žel. č. 32452/111/3/1920 (uveřejněného ve věstníku min. fin. z r. 1920 pod č. 53 str. 154 a násl.) resp. dodatku k němu, uveřejněného pod č. B 42 a B 47 ve věstníku min. fin. z r. 1925 odd. 1., nemohou státní zaměstnanci ve výslužbě dovozovati právní nárok na vydání průkazky na zlevněnou jízdu po železnici.
(Nález ze dne 26. dubna 1934 č. 8682.)
Věc: Karel R. v O. proti ministerstvu železnic o průkazku na zlevněnou jízdu po železnici.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím min. žel. bylo st-li odepřeno ponechání průkazky na zlevněnou jízdu po železnici s poukazem na ustanovení čl. II. B odst. 4 »Předpisu o sepisování a vydávání průkazek na zlevněnou jízdu po železnici pro státní zaměstnance«, a to v podstatě z toho důvodu, že st-1 má jako majitel sprostředkovatelny pro vodní stavby a využitkování vodotoků samostatné výdělečné zaměstnání, z něhož mu plyne příjem tak vydatný, že není pro svou přiměřenou obživu odkázán na své zaopatřovací požitky, a dále proto, že st-1 v důsledku povahy a rozsahu své výdělečné činnosti má potřebu konati jízdy mimo své působiště. Žal. úřad vyslovil dále, že podle platných předpisů mohla by st-li žádaná průkazka býti výjimečně ponechána, kdyby prokázal, že při jízdách podnikaných v zájmu své výdělečné činnosti používá tarifního ročního lístku. Používání osobního auta jako důvod pro ponechání průkazky nestačí, ježto opatření tohoto dopravního prostředku nevylučuje možnost používání železnice.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Již v nál. Boh A 952/21 dovodil nss, že státní úředníci nemohou nárok na výhody zlevněné jízdy na železnici opírati o žádný zákon nebo nařízení. St-1 také neuvádí zákona ani nařízení ve Sbírce zák. a nař. uveřejněného, z něhož by tvrzený svůj nárok dovozoval. St-1 opírá svůj nárok na ponechání průkazky na zlevněnou jízdu po železnici o výnos min. fin. č. 53 z r. 1920 (viz Věstník min. fin. z r. 1920 str. 154) i výnos min. fin. č. 57370/III ex 1925 a dovozuje, že se žal. úřad nemůže dovolávati výnosu min. žel., ježto — nehledíc ani k neplatnosti tohoto výnosu — výnos ten jest nezákonný, poněvadž, ač je pouhým interním výnosem, porušuje nároky státních úředníků publikovanými nařízeními přiznané a tím i nabytá jejich práva. Musil tedy nss zkoumati, zdali z výnosů st-lem uvedených vzešel st-li nárok, aby mu zmíněná průkazka byla ponechána.
Odvolávaje se na důvody výnosu fin. ředitelství v Opavě z 23. prosince 1927, opřel žal. úřad svůj výrok jednak o čl. II B odst. 4 »Předpisu o sepisování a vydávání průkazek na zlevněnou jízdu po železnici«, jednak o výnos min. žel. z 28. února 1926.
Předpis o sepisování a vydávání průkazek vydán byl výnosem min. žel. č. 32452/III/3 z r. 1920 a uveřejněn byl ve Věstníku min. fin. z r. 1920 pod č. 53 na str. 154 a násl., pokud pak jde o průkazky s platností od 1. ledna 1926, upraven byl oběžníkem min. žel. z 18. září 1925, uveřejněným ve Věstníku min. fin. z r. 1925 pod B č. 42 na str. 176 a násl. s doplňkem podle oběžníku min. žel. z 18. listopadu 1925, uveřejněným rovněž ve Věstníku min. fin. z r. 1925 pod B č. 47 na str. 210. Nějaký výnos min. fin. č. 57370/III ex 1925 s obsahem, jaký mu dává st-1, není ani uložen ve spisech správních, ani nebyl uveřejněn ve Věstníku min. fin. St-1 má tu patrně na mysli oběžník min. žel. z 18. listopadu 1925 č. 57370/111/3 právě zmíněný, jímž se uvedený »Předpis o sepisování a vydávání průkazek« v některých, avšak pro posouzení případu st-lova nerozhodných směrech doplňuje. Může tedy tento oběžník min. železnic č. 57370/1 II/3 ai 1925 zůstati mimo zřetel a jde pak jen o to, zdali st-1 může domnělý svůj nárok na vydání průkazky dovozovati z výnosu min. žel. č. 32452/III/3 z r. 1920, uveřejněného ve Věstníku min. fin. z r. 1920, pod č. 53, str. 154 a násl., resp. z jeho dodatků uveřejněných ve Věstníku min. fin. z r. 1925 pod B č. 42 (str. 176 a násl.) a pod B č. 47 (str. 210).
Výnosem uveřejněným ve Věstníku min. fin. z r. 1925 pod B č. 42 se jednak s poukazem na »Předpis o sepisování a vydávání průkazek« z r. 1920 (Věstník min. fin., částka X., č. 53 str. 154) sděluje, že podle oběžníku min. žel. z 18. září 1925 budou s platností od 1. ledna 1926 vydány nové průkazky na zlevněnou jízdu pro státní zaměstnance, jednak se cit. »Předpis« v některých směrech doplňuje. Zejména pak doplňuje se čl. II. lit. B »Předpisu« v tom směru, že nároku na průkazku nemají státní zaměstnanci ve výslužbě, kteří mají samostatné výdělečné zaměstnání s určitým příjmem z něho plynoucím. Takto modifikovaný »Předpis« obsahuje dále seznam úřadů oprávněných vydávati průkazky na zlevněné jízdy. I když »Předpis« tento obsahuje ustanovení o tom, komu se průkazky ony vydávají (čl. II. lit. A), a i když se ve čl. II. lit. B mluví o osobách, které »na průkazku nemají nároku«, nelze »Předpisu« tomu přikládati významu ani všeobecně závazné normy, ani individuálního správního aktu, z něhož by vznikal jednotlivým státním zaměstnancům právní nárok na zmíněnou průkazku přímo, ježto »Předpis« nemá ani formy zák. nebo vl. nař. ani nebyl ve Sbírce zák. a nař. uveřejněn a st-1 také ani netvrdí, že mu výnos ten jako individuální správní akt byl doručen. Z obsahu cit. »Předpisu« pak plyne, že svou povahou je pouhou instrukcí pro úřady, které jsou pověřeny vydáváním průkazek na zlevněné jízdy, a že vyhradilo-li si min. železnic ve čl. IV., uzná-li toho potřebu, vžiti z oběhu všechny průkazky třeba i před uplynutím jejich platnosti, nechtělo býti vázáno ani oproti ostatním úřadům, ani oproti státním úředníkům, jimž průkazky byly vydány. Z té okolnosti pak, že min. fin. zmíněný »Předpis« uveřejnilo ve svém Věstníku, neplyne ještě, že výnos ten nabyl povahy všeobecně závazné normy, když — jak právě řečeno — svou povahou je pouhou interní instrukcí pro úřady. Z toho všeho plyne, že z cit. výnosů nevzešlo st-li žádné subjektivní a tedy před nss-em stihatelné právo na ponechání průkazky na zlevněnou jízdu po železnicí, a nemohlo tedy nař. rozhodnutím žádné subj. právo st-lovo býti porušeno. Pak ovšem je stížnost bezdůvodná a slušelo ji proto zamítnouti, aniž bylo potřebí, aby se nss zabýval otázkou, zda předpoklady, za kterých se státním zaměstnancům ve výslužbě vydání průkazek odepírá, jsou v případě st-lově splněny či nikoliv, a další otázkou, jaký význam má výnos min. železnic z 28. února 1926.

Citace:

č. 11239. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 923-925.