Č. 11304.

Zaměstnanci veřejní: * Osobní, do pense započitatelný přídavek, přiznaný před účinností platového zákona č. 103/1926 Sb., není započitatelný do pensijní základny, stanovené podle §§ 1, 2 a 5 zák. č. 70/1930 Sb. a vl. nař. č. 96/1930 Sb.
(Nález ze dne 24. května 1034 č. 19499/33.)
Věc: František R. v T. proti ministerstvu vnitra o osobní přídavky a o úpravu pense.
Výrok: Stížnost se z části odmítá pro nepřípustnost, z části zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podle výnosu min. vnitra ve Vídni z 8. července 1916 byl povolen nejvyšším rozhodnutím ze 6. července 1916 st-li jakožto dvornímu radovi při místodržitelství v Praze osobní přídavek ročních 2000 K do pense započitatelný, který v případě postupu do vyšších platů měl býti odňat. Podle osobního výkazu byl st-l místodržitelským radou s titulem a charakterem dvorního rady ode dne 26. listopadu 1908, dvorním radou ad personam ode dne 9. září 1911 a požíval ode dne 1. října 1915 platu V. hodn. třídy 2. plat. stupně a ode dne 14. dubna 1919 příslušel mu titul ministerského rady. Podle dekretu zsp-é v Praze z 21. května 1919 byl st-l usnesením min. rady z 28. dubna 1919 dán na trvalý odpočinek s výslužným jemu podle zákona příslušejícím. Zároveň mu bylo v dohodě se zem. fin. ředitelstvím v Praze vzhledem k skutečné a započitatelné službě 42 let, 9 měsíců a 14 dní, počítané do dne 31. května 1919, povoleno výslužné ve výši posledně požívaného služného ročních 12000 K a do započitatelného osobního přídavku ročních 2000 K, jakož i do pense vpočitatelného aktivitního přídavku V. hodn. třídy ročních 800 K, celkem ročních 14800 K, a dále 50% drahotní přídavek ročních 552 K, vše ode dne 1. června 1919. Doloženo, že dosavadní požitky se zastavují koncem května 1919. Přihláškou z 9. října 1919 žádal st-l na základě § 8 zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb. o výhodu připočtu válečných let. Podáním z 20. září 1921 žádal st-l o poukaz zvýšené pense ode dne 1. ledna 1921 a o doplatek přídavku k pensi 2000 Kč ode dne 1. srpna 1918, požadovaného s poukazem na zák. č. 457/1919 Sb.
Přihláška z 9. října 1919 byla vyřízena výměrem zsp-é v Praze z 21. září 1921, kterým bylo st-li připočteno na základě zák. č. 457/19 Sb. pět válečných pololetí pro postup do vyšších služebních požitků ke dni 1. října 1918. Uvedeno, že dnem 1. října 1918 ztrávil v požitcích 2. platové stupnice V. hodn. třídy 3 roky a 20 dnů a s připočtením pěti válečných pololetí 5 roků, 6 měsíců a 20 dnů a že nabyl dnem 1. října 1918 nároku na osobní, do pense započitatelný přídavek ve výši ročních 2000 K, rovnající se rozdílu mezi požitky 2. a 3. stupně V. hodn. třídy ve smyslu zák. č. 541/19 Sb. Do tohoto osobního přídavku se započítá podle dalšího obsahu uvedeného výměru osobní, do pense započitatelný přídavek, povolený st-li rozhodnutím ze 6. července 1916 ve výši ročních 2000 K jenž má býti při postupu do vyšších služebních požitků zasta- ven. Poznamenáno, že následkem toho nenastává ve výši st-lových služebních a pensijních požitků započtením válečných pololetí změna. Odvolání, podanému do tohoto výměru, nevyhovělo min. vnitra v Praze výnosem z 20. dubna 1922 s odůvodněním, že st-li rozhodnutím ze 6. července 1916 povolený, do pense započitatelný osobní přídavek 2000 K má býti podle výslovného ustanovení výnosu býv. rak. min. vnitra z 8. července 1916 zastaven při postupu do vyšších služebních požitků a st-l nabyl podle § 3 zák. č. 457/19 Sb. osobního přídavku, jakožto náhrady za to, že nemůže dosáhnouti vyšších služebních požitků, dovršiv 60 roků věku svého a 35 roků služebních, a že zákonná ustanovení, jichž se st-l dovolává, se na jeho dřívější přídavek, o který jde, nevztahují. O tomto rozhodnutí byl st-l zpraven výměrem zsp-é v Praze z 2. května 1922 dne 5. května 1922.
Výměrem zsp-é v Praze ze 13. února 1923 byla st-li na základě zák. č. 99/21 Sb. ode dne 1. ledna 1921 vyměřena pense 18212 Kč jako 100% pensijní základny (služné 14208 Kč, 50% pražského místního přídavku 2004 Kč a osobní přídavek 2000 Kč), drahotní výpomoc 2880 Kč, mimořádná výpomoc měsíčně 126 Kč a nouzová výpomoc v téže výši s doložením, že st-lovy dosavadní pensijní požitky byly zastaveny koncem prosince 1920 a že ohledně přídavku 2000 Kč, požadovaného st-lem na základě zák. č. 457/19 Sb., bude následovati další vyrozumění.
Usnesením nss-u z 22. ledna 1923 č. 10163/22 byla st-lova stížnost podaná na rozhodnutí min. vnitra z 20. dubna 1922 odmítnuta jako nepřípustná z důvodů jazykových.
Odvolání st-lovo ze 7. března 1923, pokud jím bylo brojeno proti tomu, že rozhodnutí zsp-é ze 13. února 1923 při výměře nové pensijní základny nevzalo zřetel na osobní přídavek 2000 Kč, na který si st-l činí nárok podle zák. č. 457/19 Sb., bylo vyřízeno rozhodnutím min. vnitra z 8. května 1924 poukazem na pravoplatné rozhodnutí min. vnitra z 20. dubna 1922. Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí zamítl nss jako bezdůvodnou nál. z 24. listopadu 1925 č. 21108.
Výměrem zsp-é v Praze ze 16. ledna 1926 vyměřeno bylo st-lí podle zák. z 22. prosince 1924 č. 287 Sb. ode dne 1. ledna 1925 odpočivné ročních 30404 Kč jako 100% pensijní základny (služné 24852 Kč, 50% místního přídavku pro Prahu 2552 Kč a osobní přídavek 2000 Kč a jednotný drahotní přídavek ročních 1440 Kč) s doložením, že dosavadní odpočivné požitky st-lovy byly zastaveny koncem prosince 1924, že o jeho podání z 9. června 1925, pokud se týká přiznání osobního přídavku 2000 Kč na základě zákona č. 457/19 Sb., pokud se týče č. 287/24 Sb. a pojmutí jeho do nové pensijní základny, zsp nejednala vzhledem k pravoplatnému rozhodnutí min. vnitra z 20. dubna 1922 č. 6773 pres.
Podáním ze dne 25. června 1927 řízeným přímo min. vnitra žádal st-l, aby bylo znovu rozhodnuto o výplatě osobního přídavku, na který si činil nárok podle § 6 odst. 3 zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb., bez ohledu na formální pravoplatnost výnosu min. vnitra z 20. dubna 1922 č. 6773. — Podáním, datovaným v červnu 1930 a došlým zem. úřadu:
56* v Praze dne 21. června 1930 podal st-l přihlášku o novou úpravu odpočivného podle zák. č. 70/30 Sb. Přihlášku tu opakoval za použití předepsaného tiskopisu dne 6. srpna 1930.
Výměrem zem. úřadu v Praze z 23. října 1930 vyměřeno bylo na přihlášku st-lovu ze 6. srpna 1930 se souhlasem zem. fin. ředitelství v Praze na základě zák. č. 70/30 Sb. od 1. ledna 1930 výslužné 46200 Kč jako 100% nové pensijní základny podle služného 3. platové stupnice a doloženo, že žádost o obnovu řízení stran výplaty osobního přídavku podle § 6 odst. 3 zák. č. 457/19 Sb. bude projednána zvláště.
O odvolání proti tomuto výměru podaném z 21. února 1931 rozhodlo min. vnitra nař. rozhodnutím, kterým odvolání vyhovělo, pokud bylo žádáno za přiznání odpočivných platů podle pensijní základny 49800 Kč a vyslovilo, že st-li náleží ode dne 1. ledna 1930 výslužné 49800 Kč jako 100% pensijní základny podle § 5 zák. č. 70/1930 Sb. Pokud bylo v odvolání žádáno o výplatu osobních přídavků, odkázán byl st-l na rozhodnutí min. vnitra z 20. dubna 1922 a z 8. května 1924, jimiž o výplatě řečených přídavků bylo již s konečnou platností rozhodnuto. Pokud se odvolání obracelo proti výroku o obnově řízení stran osobního přídavku podle zák. č. 457/1919 Sb., nevyhovuje se mu, ježto není důvodů, jež by bylo lze po zákonu uplatňovati proti tomuto výroku. Námitka st-lova, že od 1. ledna 1930 jemu patří výplata obou zmíněných přídavků na základě zák. č. 70/1930 Sb., byla zamítnuta jako neodůvodněná z důvodu, že pro ni není opory v ustanoveních dovolaného zák. Stanovisko to bylo v nař. rozhodnutí podrobně odůvodněno.
Proti tomuto rozhodnutí podal st-l stížnost, o které nss uvažoval
takto: — — — —
Nař. rozhodnutí sestává ze čtyř částí. V prvé vyhovuje odvolání potud, že pensijní základnu a důsledkem toho i výslužné zvyšuje ze 46200 Kč na 49800 Kč, ve druhé části nevyhovuje odvolání, pokud jím bylo žádáno o výplatu osobních přídavků, a to jak plyne z dalšího obsahu nař. rozhodnutí, za dobu do dne 31. prosince 1929, při čemž odkazuje k tomu, že o nároku na tuto výplatu bylo již s konečnou platností dříve rozhodnuto; ve třetí části pak zamítá odvolání, pokud napadený výměr zem. úřadu vyslovil, že st-lova žádost o obnovu řízení stran výplaty osobních přídavků podle § 6 odst. 3 zák. č. 457/1919 Sb. bude projednána zvláště, a konečně ve čtvrté části zamítá odvolání, pokud jím byl uplatňován nárok na výplatu osobních.přídavků st-lem tvrzený pro dobu počínající dnem 1. ledna 1930.
Stížnost se v prvé řadě obrací proti výroku, kterým žalovaný úřad k odvolání st-lovu zvýšil pensijní základnu na 49800 Kč, avšak nedomáhá se změny tohoto výroku, nýbrž toliko toho, aby byl tento výrok jiným způsobem odůvodněn.
Druhá část nař. rozhodnutí, aniž se zabývala podstatou nároku na výplatu dvou osob. přídavků po 2000 Kč za dobu do 1. ledna 1930, omezila se na odkaz, že jde o otázky, judikátně již s konečnou platností vyřešené. Stížnost také sama výslovně uznává, že rozhodnutí žal. úřadem v tomto směru citovaná nabyla právní moci. Vzhledem k tomu, že v této části nař. rozhodnutí žal. úřad se omezil pouze na vyřízení formální, nelze přihlížeti k námitkám stížnosti, snažícím se dovoditi nárok st-lův na dodatečnou výplatu uvedených osobních přídavků s hlediska meritorního, se kterého nař. rozhodnutí žádného výroku neučinilo (§§ 5 a 6 zák. o ss). Bylo se proto nss-u obírati toliko námitkami, jimiž se stížnost snaží vyvrátiti správnost právního názoru nař. rozhodnutí o tom, že ve věci výplaty uvedených přídavků jde o rem judicatam.
V tomto směru tvrdí stížnost především, že žal. úřad nechal nepovšimnutým st-lem tvrzený nárok na novou úpravu pense podle § 11 zák. č. 30/1930 Sb. a podle st-lových přihlášek z 18. června 1930 a z 19. ledna 1931, pokud se týče podle §§ 1 a 5 právě cit. zák. Činí tak neprávem. Okolnost, že strana tvrdí, že nově vydaným zákonem nárok jí pravoplatně oduznaný byl nově přiznán, a že tento tvrzený nový nárok uplatňuje přihláškami, není skutečností, která by sama o sobě rušila pravoplatnost dřívějšího rozhodnutí, pokud nárok přihláškami nově uplatňovaný není novým správním aktem uznán.
V daném případě by mohlo jíti o vadnost řízení toliko tehdy, kdyby bylo povinností úřadu, aby v řízení o úpravě pensijních požitků podle zák. č. 70/1930 Sb. zároveň přezkoumával dosavadní žadatelovy právní poměry, i když byly již dříve formalisovány, anebo, aby vyčkal s touto úpravou do té doby, až budou vyřízeny všecky návrhy jeho, podané za účelem přezkoušení těchto poměrů. Takové povinnosti však není, a nebylo proto závady, aby úprava výše pensijních požitků podle zák. č. 70/1930 Sb. byla provedena podle právního stavu, jak byl zjištěn v době rozhodování podle správních aktů do té doby vydaných. Nelze proto v uvedeném směru stížnosti přisvědčiti.
Stížnost dovozuje v této souvislosti dále, že výplatě přídavku povoleného st-li rozhodnutím ze 6. července 1916 a přídavku podle § 3 zák. č. 457/1919 Sb. nemůže býti na závadu pravomoc rozhodnutí min. vnitra z 20. dubna 1922, potvrdivšího výměr zsp-é z 21. září 1921, ježto podle §§ 1 a 5 zák. č. 70/1930 Sb. o určení nové pensijní základny rozhoduje stav v den, kdy skončen byl služební poměr pensistův, tedy v přítomném případě v den 1. června 1919, kterého ani výměr zsp-é z 21. září 1921, ani rozhodnutí min. vnitra z 20. dubna 1922 nebyly vydány, a že tedy cit. ustanoveními §§ 1 a 5 zák. č. 70/1930 Sb. byla těmto správním aktům odňata právní moc, pokud se týče účinnost.
Tato námitka jest bezdůvodná. Zákon č. 70/1930 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1930, pokud pro jednotlivé případy neustanovuje pozdější termín účinnosti, a neobsahuje nijakého ustanovení, z něhož by bylo lze dovoditi, že zamýšlel dotknouti se dřívějších poměrů aneb správních aktů, vydaných přede dnem 1. ledna 1930 a zejména také pro dobu před tímto dnem. Ustanovením takovým není ani § 5 ve spojení s §em 1 cit. zák. č. 70/1930 Sb., neboť toto ustanovení má na mysli výhradně jen stanovení pensijní základny podle zák. č. 70/1930 Sb. Je tedy konstrukce stížnosti o výplatě zmíněných přídavků lichá. Tím padají však také důsledky, které stížnost z uvedeného svého nesprávného předpokladu vyvozuje.
Poněvadž pak žal. úřad druhou část svého rozhodnutí neopřel o jiný důvod než o správný poukaz na právní noc posavadních rozhodnutí, učiněných o osobních přídavcích st-lových, jest stížnost proti oné části podaná bezdůvodná. — — — Třetí částí nař. rozhodnutí byl potvrzen výrok úřadu I. stolice, kterým bylo vysloveno, že žádost o obnovu řízení stran výplaty osobního přídavku podle § 6 odst. 3 zák. č. 457/19 Sb. bude projednána zvláště. — — — —
Poslední část nař. rozhodnutí vyřizuje věcně dvojí nárok, týkající se požitků st-lových pro dobu po 31. prosinci 1929, totiž jednak nárok na výplatu dvou osobních přídavků vedle požitků pensijních, jednak nárok na zvýšení pensijní základny, st-li obnosem 49800 Kč přiznané, o další 4000 Kč.
V prvém směru vyslovil žal. úřad, že v zák. č. 70/1930 Sb. není podkladu pro další výplatu osobních přídavků st-li svého času přiznaných a označených jakožto přídavky do pense započitatelné. Poznamenal dále, že st-l v tomto směru v odvolání neprávem poukazoval na to, že vyrovnávací přídavek přiznávaný zaměstnancům, kteří po 1. lednu 1926 odešli do výslužby, započítává se do pensijní základny, ježto toto tvrzení odporuje §§ 154 a 196 plat. zák., a konečně, že z § 6 zák. č. 70/1930 Sb. plyne, že zrušeny byly všecky osobní přídavky jakýmkoli způsobem vzniklé, tedy také přídavky st-lovy, které nejsou jmenovány mezi přídavky zachovanými.
Pokud proti této části nař. rozhodnutí směřují námitky stížnosti, v nichž je uplatňováno, že žal. úřad ponechal neprávem nepovšimnuty nároky st-lovy, obsažené v přihláškách z 18. června 1930 a z 19. ledna 1931, dále, že vláda neměla práva zastaviti st-lovy přídavky individuelně jemu udělené ani podle § 5 zák. č. 70/1930 Sb., jakož i že přídavky ty by mohly odpadnouti toliko tehdy, kdyby byly nové odpočivné požitky podle zák. řádně stanoveny, dlužno tyto námitky odkázati na to, co bylo již svrchu uvedeno při pojednávání o námitkách vznesených do druhé části nař. rozhodnutí. Tam bylo dovoženo, že nař. rozhodnutím nebylo judikováno o zastavení osobních přídavků st-lových, o které jde a jdou proto všechny předeslané výtky mimo. Může běžeti jen o otázku, zdali vedle nově vyměřeného odpočivného měly býti st-li výměrem zem. úřadu z 23. října 1930 ode dne 1. ledna 1930 poukázány k výplatě osobní přídavky po 2000 Kč, na které si činí nárok čili nic.
Proti názoru žal. úřadu, který zaujal v tom směru stanovisko záporné, dovozuje stížnost, že § 6 odst. 1 zák. č. 70/1930 Sb. vylučuje toliko osobní přídavky v § 196 odst. 1 plat. zák. uvedené, ke kterým prý nenáležejí přídavky, které byly označeny výslovně jako započitatelné do pense a vytýká, že úřad opomenul uvažovati o rozdílu těchto dvou druhů přídavků.
Nss neshledal, že by zákon činil rozdíl ve stížnosti tvrzený, neboť § 6 zák. č. 70/1930 Sb. jako základní ustanovení ruší mezi jiným všechny individuelně udělené přídavky, aniž činí nějaký rozdíl mezi individuelně udělenými přídavky označenými jako započitatelné do pense a individuelně udělenými přídavky ostatními. Dospěl proto nss k závěru, že jest ve shodě se zákonem stanovisko žal. úřadu, že toto zákonné ustanovení odstranilo individuelně udělené přídavky jakéhokoli druhu, pokud nejsou uvedeny v druhé větě odst. 1 téhož § 6 zák. č. 70/1930 Sb. a že proto osobní přídavek do pense započitatelný a přiznaný před účinností plat. zák. č. 103/1926 Sb. není započitatelný do pensijní základny stanovené podle §§ 1, 2 a 5 zák. č. 70/1930 Sb. a vl. nař. č. 96/1930 Sb.
Nerozhodna jest okolnost, že v § 1 téhož zák. jest citován též § 154 plat. zák., když § 5 zák. č. 70/1930 Sb. současně dává pro staropensisty zvláštní předpis, jak jim dlužno stanoviti pensijní základnu.
Neprávem uvádí stížnost, že je nemyslitelno, aby § 1 cit. zák. něco staropensistům dával, co by ihned zase pozdější ustanovení téhož zák. jim bralo, ježto současně vydávané předpisy, jako jest v tomto případě, dlužno vykládati tak, že zákon to, co uvedl v § 1 cit. zák., nemínil po- skytnouti staropensistům v plné míře, nýbrž toliko v rozsahu omezeném §§ 5 a 6 téhož zák. Proto také v tomto směru není rozhodným, že § 154 plat. zák. jest zařazen v jiné části plat. zák. než § 196 téhož zák.
Pokud pak stížnost dovozuje, že není přípustno odpírati individuelně udčlené osobní přídavky, které byly výslovně označeny jako započitatelná do pense, proto, že by tím byl porušen § 5 zák. č. 70/1930 Sb., dlužno poznamenati, že se toto zákonné ustanovení týká výhradně úpravy nových pensijních požitků staropensistů a že dává předpisy pro stanovení nové pensijní základny. O právním dosahu tohoto zákonného ustanovení bude lze pojednati až bude nss-em uvažováno o správnosti stanovení výše nových pensijních požitků st-li podle zák. příslušejících, nikoli v této souvislosti, kde jde o otázku nároku na výplatu oněch přídavků samých vedle nových pensijních požitků.
Vzhledem k uvedenému jest stížnost, pokud dovozuje nárok st-lův na výplatu osobních přídavků vedle odpočivného pro dobu počínajíc dnem 1. ledna 1930 bezdůvodná.
Zbývá proto zabývati se ještě otázkou, měl-li st-l nárok na to, aby nová pense byla vyměřena ode dne 1. ledna 1930 z pensijní základny 49800 Kč zvětšené o další 4000 Kč.
V tomto směru vyslovilo nař. rozhodnutí především právní názor, že zák. č. 70/1930 Sb. nepodává podkladu pro toto zvýšení a to ani § 1, jehož se stížnost dovolává. Proti tomu uvádí stížnost především, že tento zákon zamýšlel zvýšiti dosavadní výslužné státních úředníků pensionovaných přede dnem 1. ledna 1926 a že v § 11 stanovil, že nutno nároky súčastněných pensistů přihláškami uplatňované učiniti základem rozhodnutí o výši nové pense.
Jest sice správné, že povšechná tendence zák. č. 70/1930 Sb., tak jak byl uzákoněn, byla zvýšiti dosavadní pense staropensistů, ale tato povšechná zásada nemá in concreto významu, ježto jest ze zákona samého zřejmo, že počítal i s případy, že nově stanovená pense může býti i nižší než pense podle dosavadních předpisů tomu kterému pensistovi vyměřená, a že pro takové případy učinil v poslední větě odstavce 2 § 6 zvláštní opatření.
Neprávem dovolává se dále stížnost předpisu § 11, který má na mysli toliko nároky přímo ze zák. č. 70/1930 Sb. vyplývající, nikoli však nároky vyvozované ze zákonů dřívějších, o nichž toho času nebylo ještě rozhodnuto. Tím se pensistovi nestává nijaká újma, neboť v případě dodatečného přiznání takového staršího nároku vzniká nový právní stav, na jehož základě bylo by pak nutno přezkoumati i nově vyměřené výslužné, příslušející pensistovi ode dne 1. ledna 1930. Stížnost dovozuje dále , že oba osobní přídavky st-lovy dlužno započísti do nové pensijní základny, poněvadž byly označeny jako započitatelné do pense, ježto by jinak byl porušen § 5 zák. č. 70/1930 Sb. ustanovující, že vláda jest oprávněna stanoviti předpisy pro určení pensijní základny staropensistům způsobem nepřesahujícím míru stanovenou předpisy plat. zák. danými pro převod do nových platů, a vykládá toto ustanovení tak, že překročením této míry jest také poskytnutí menších výhod než jaké poskytují předpisy převodové.
S tímto výkladem nelze souhlasiti, ježto ze stylisace cit. zákonného ustanovení plyne zřejmě, že překročením oné míry možno rozuměti toliko poskytnutí vyšších výhod, nikoli stanovení nároků nižších než jaké by plynuly z předpisů převodových. Právní názor stížnosti, že § 5 zák. č. 70/1939 Sb. poskytuje vládě toliko právo dozoru, aby míra převodových výhod plat. zák. nebyla u staropensistů překročena, jest v rozporu se zněním tohoto zákonného ustanovení, které výslovně uvádí, že jest vláda zmocněna, aby stanovila předpisy pro určení pensijní základny. Při tom také nelze mluviti o nějakém zkrácení práv staropensistů, ku kterému by bylo snad došlo obsahem vydaného prov. nař. č. 96/1930 Sb., ježto před vydáním tohoto prov. nař. nebyla pensijní základna pro ně upravena příznivěji, než jak to učinilo toto prov. nař., když úpravu pensijní základny neprovedl zák. č. 70/1930 Sb. sám.
Pokud se pak stížnost, brojíc proti nezapočtení oněch osobních přídavků do pensijní základny, zabývá výkladem §§ 1, 5 a 6 zák. č. 70/1930 Sb. a poměrem jejich k §§ 154 a 196 plat. zák., platí zde totéž, co bylo již svrchu uvedeno při pojednávání o námitkách stížnosti proti nepřiznání osobních přídavků samých pro dobu počínající dnem 1. ledna 1930. Dodati pak jest pouze tolik, že odkaz stížnosti na § 154 plat. zák. nepostačí k odůvodnění uplatňovaného nároku na přípočet st-lových osobních přídavků do pense, ježto takové osobní přídavky při převodu aktivních zaměstnanců státních do nových platů ve smyslu § 196 odst. 1 plat. zák. zanikly a došly svého výrazu nejvýše v přiznání vyrovnávacího přídavku, který zákon neoznačil za přídavek do pense započitatelný. Kdyby tedy takové osobní přídavky byly staropensistovi započteny do pensijní základny, dosáhl by tím výhody přesahující nároky stanovené převodovými předpisy plat. zák., což by odporovalo § 5 zák. č. 70/1930 Sb. Bylo proto právní hledisko žal. úřadu v souhlasu se zákonem.
Vzhledem k uvedenému byla stížnost jednak uznána bezdůvodnou, jednak odmítnuta pro nepřípustnost.

Citace:

Č. 11304.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1098-1104.