Č. 11 114.Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: I. * Osoby, které pracují za třetinu úrody na cizích pozemcích, dostávají k pracím těm od vlastníka půdy osivo a vykonávají práce podle disposic vlastníka půdy, jsou k němu v pracovním poměru ve smyslu § 1 zák. č. 268/1919 Sb., resp. § 2 zák. č. 221/1924 Sb. — II. Povolání vedlejší?(Nález ze dne 6. března 1934 č. 4431.)Prejudikatura: ad II: Boh. A 4285/24, 5486/26, 8083/29, 8921/30.Věc: Irma Sz. v S. proti zemskému úřadu v Bratislavě o pojistné.Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.Důvody: Platebním výměrem z 18. října 1928 předepsala okr. nemoc. pojišťovna v Humenném st-lce pojistné nemocenské, případně i starobní a invalidní za nepřihlášené žence a sezónní dělníky v období 1924—1927 a rozdíl za přihlášené dělníky v r. 1928 v úhrnné částce 1 945,24 Kč.Proti tomuto předpisu brojila st-lka námitkami, jimiž dovozovala v podstatě, že osoby, o které jde, nepodléhají pojistné povinnosti, uvádějíc, že zaměstnávala jednak žence, jednak t. zv. třetinkáře. Osoby z prvé skupiny nepodléhaly pojištění proto, že polní práce u st-lky konaly jako své vedlejší zaměstnání, osoby druhé skupiny pak proto, že pracovaly za třetinu úrody, aniž se st-lka starala, kdy a kolik času pracují. Ostatně i pro tyto osoby byla jejich práce u st-lky zaměstnáním vedlejším.Rozhodnutím z 10. června 1929 vyhověl okr. úřad v Humenném odvolání st-lčinu a zrušil platební výměr okr. nemoc, pojišťovny.Nař. rozhodnutím prohlásil však žal. úřad, že z podnětu odvolání okr. nemoc, pojišťovny rozhodnutí okr. úřadu s poukazem na § 16 zák. č. 221/24 Sb. zrušuje, platnost výměru pojišťovny obnovuje a vyslovuje, že st-lka jest povinna zaplatiti pojišťovně předepsané pojistné. V důvodech tohoto rozhodnutí je uvedeno: Z podnětu odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí zjišťuje se z jednacích spisů, že se předpis pojišťovnou stal z moci úřední, neboť bylo zjištěno při revisi dne 10. října 1928, že st-lka nevedla mzdových výkazů (§ 14 zák. č. 221/1924 Sb.). St-lka předložila osvědčení dělnictva, kterým tito bez skutkové podstaty prohlašují svoje zaměstnání u st-lky za zaměstnání vedlejší. Tato otázka, zda zaměstnání je vedlejší, je otázkou práva materiálního. Pro její řešení musí býti dána stranou věcná podstata; v doplňovacím řízení z výkazů předložených četnickou relací se zjistilo, že 41 vykázaných dělníků, domkářů a příslušníků domácností dělnických a domkářských pracovalo na velkostatku st-lčině v jednotlivých pracovních obdobích, zejména v době žatvy a sklizně úrody bramborů atp. v r. 1925 až 1928, a dostali za tyto práce třetinu částky úrody. Tyto sezónní práce na velkostatku trvají vždy několik týdnů, a sezónní dělníci jsou povinni každou sezónní práci na velkostatku dokončiti. Z výkazů se podává, že se jedná o malé chudé obyvatelstvo, které je nuceno výtěžek vyhledávati námezdní prací. Dominující složkou výživy těchto ženců a sezónních dělníků bylo právě toto výdělečné zaměstnání, a námezdní práce, která je živí, je i v tomto případě zaměstnáním hlavním a životním postavením. Proti jejich zaměstnání u st-lky nestojí žádné jiné životní postavení, převažující s hlediska sociálního a hospodářského. Samostatná výdělečná činnost (malorolnictvo) nemůže býti považována za životní postavení jejich, ale s hlediska hospodářského a sociálního je právě námezdní jich činnost zaměstnáním hlavním. Toto nutno považovati za jejich životní postavení. Zaměstnanci, o které jde, jsou vlastně převážně nádeníci, odkázaní na pracovní výdělek, který následkem nedostatku trvalého zaměstnání a pracovní příležitosti musí vyhledávati. Byl tedy v daném případě dán služební poměr, neboť je nerozhodno, jakým způsobem je určena mzda. Správa velkostatku pracovní silou těchto dělníků disponovala, neboť jim nařizovala, jaké práce mají konati. Výsledek jejich činnosti objevoval se v polnohospodářském podniku st-lčině. Také zaměstnavatelka nepodala důkazu o zjevné nesprávnosti základu, na kterém byly sporné příspěvky vyměřeny. Takovým důkazem není pouhé všeobecné tvrzení, že všichni pojištěnci nepodléhají pojištění ze zák. č. 221/1924 Sb.Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí hájí názor, uplatněný st-lkou již v adm. řízení, že osoby, které konaly polní práce za třetinu úrody, nelze pokládati za zaměstnance st-lčiny, konající práce na základě smlouvy služební nebo pracovní, nýbrž za samostatné podnikatele, konající práce, o které šlo, na základě zvláštní smlouvy společenské, poněvadž za svou práci nebyly placeny, nýbrž obdržely třetinu úrody a pracovaly, kdy jim to jejich jinaké zaměstnání dovolilo, aniž je st-lka kontrolovala, a mimo to nebyly nádeníky, nýbrž osobami samostatně výdělečně činnými.Stížnosti nebylo možno přisvědčiti.Na společenský poměr třetinkářů k vlastníku půdy bylo by snad uznati, kdyby vlastníkem půdy byly třetinkářům odevzdány pozemky, aby na nich samostatně hospodařili a za poskytnutí pozemků k užívání odváděli vlastníku půdy jako úplatu dvě třetiny úrody. O poměr takový však v přítomném sporu nešlo. Stížnost sama praví, že hospodařeni v poměru k třetinkářům záleželo v tom, že st-lka odevzdala třetinkářům zorané pole a patřičné množství osiva, třetinkáři pak osivo zaseli, vzešlé rostliny opatrovali, úrodu sklidili a za svou práci obdrželi třetinu úrody. Stížnost tedy sama pozírá na věc tak, že třetina úrody byla úplata, kterou st-lka jako vlastnice půdy poskytovala třetinkářům za konané práce, nikoli tak, že by dvěma třetinami úrody poskytovali třetinkáři úplatu za poskytnutí pozemku k užívání. Skutečně pak také nazírání stížnosti, že třetinou poskytovala st-lka úplatu za konané práce, odpovídá poměru, jak jej st-lka vylíčila. Jest totiž z jejího přednesu patrno, že nebyli to třetinkáři, kteří na pozemcích st-lčiných hospodařili, nýbrž st-lka sama, kdyžte stížnost uvádí, že st-lka dávala třetinkářům osivo, a tedy sama určovala, jakým způsobem má býti pozemku užíváno. K tomu pak žal. úřad zjišťuje v nař. rozhodnutí, aniž stížnost tomuto zjištění odporuje, že správa st-lčina velkostatku pracovní silou třetinkářů disponovala, neboť jim nařizovala, jaké práce mají konati.Nelze tedy v poměru třetinkářů ke st-lce spatřovati poměr společenský, nýbrž hledíc k nadřízenosti st-lčině a vázanosti třetinkářů na její rozkazy poměr služební nebo pracovní, zakládající podle § 1 zák. č. 268/19 Sb., resp. podle § 2 zák. č. 221/24 Sb. pojistnou povinnost. Na věci nic nemění, že úplata za konané práce neděla se v hotovosti, nýbrž v naturáliích a to v alikvotní části úrody, neboť tím nepřestala býti odměna, kterou třetinkáři od st-lky pobírali, úplatou za konané práce, nehledíc ani k tomu, že pojem smlouvy služební, jež podle § 1 zák. č. 244/22 Sb. vzniká, zaváže-li se někdo na nějaký čas konati jinému služby, nevyžaduje vůbec, aby mzda byla poskytována, tím méně aby byla poskytována mzda v penězích. Bez významu jest také, že třetinkáři pracovali, kdy jim to jinaké jejich zaměstnání dovolovalo, když přece vykonávali práce podle disposic st-lčiných a vykonati byli je povinni třeba v době, jež se řídila zvláštními poměry jednotlivců. Konečně pak jest nerozhodno, že třetinkáři nebyli svým povoláním nádeníky, nýbrž osobami samostatně výdělečně činnými, neboť tím není nikterak vyloučeno, že práce na pozemcích st-lčiných vykonávali na základě poměru služebního nebo pracovního.Pokud tedy stížnost vychází z názorů opačných, není důvodná.Důvodnou však nemohla býti shledána ani v další části, v níž uplatňuje, že pracovníci, kteří u st-lky konali zemědělské práce, byli z největší části samostatní řemeslníci nebo zemědělci, kteří pracovali ve svých živnostech nebo na svých polích a vykonávali u st-lky práce jen jako vedlejší zaměstnání, a dodává, že tvrdí-li žal. úřad, že v osvědčení, které st-lka předložila v řízení, dělnictvo prohlašuje bez skutkové podstaty svoje zaměstnání u st-lky za svoje vedlejší zaměstnání, činí tak neprávem, když prohlášení dělnictva bylo potvrzeno obecním představenstvem, jež správnost údajů osvědčení potvrdilo i po stránce obsahové.Pokud stížnost, uplatňujíc námitky právě uvedené, vychází z názoru, že povaha námezdního zaměstnání u st-lky jako zaměstnání vedlejšího jest u osob, o které jde, dána již tím, že osoby ty mají ještě jiné zaměstnání samostatné, jest na omylu.Otázkou, co sluší rozuměti zaměstnáním vedlejším ve smyslu § 1 zák. č. 268/19, případně § 2 zák. č. 221/24 Sb., zabýval se nss již často ve své judikatuře, v níž zaujal stanovisko (srov. na př. Boh. A 4285/24, 5486/26, 8083/29, 8921/30), že určité zaměstnání jest za vedlejší považovati tenkráte, jestliže srovnáno s jinou (samostatnou) činností nebo s životním postavením dotčené osoby s hlediska hospodářského a sociálního jest povahy podřadné. Podle toho jest při řešení otázky, zda některá činnost jest zaměstnáním vedlejším, v každém jednotlivém případě zkoumati, v jakém poměru je činnost ta k celkové hospodářské a sociální situaci té které osoby, a jest pak rozhodno, zda s uvedených hledisek jeví se činnost, o kterou jde, zaměstnáním podružným, t. j. takovým, jež nelze v konkrétním případě s hlediska právě vytčeného hodnotiti za životní postavení a základ existence té které osoby. Z těchto úvah jde, že skutečnost, že osoba, vykonávající práce námezdní, má také jinaké své zaměstnání samostatné, nemusí ještě eo ipso zaměstnání námezdnímu vtiskovati ráz zaměstnání vedlejšího, neboť její zaměstnání samostatné nemusí vždy býti životním jejím postavením a základem existence.Nelze proto jen o to, že osoby pracující v st-lky, mají i jinaké zaměstnání samostatné, opírati úsudek, že jejich námezdní práce jest jejich zaměstnáním vedlejším. Ve smyslu názorů nahoře podaných bylo by nutno dovoditi, že životní postavení a existence osob těch zakládá se v jejich zaměstnání samostatném, takže jejich zaměstnání z poměru námezdního jeví se s tohoto hlediska činností jen podřadnou a podružnou. Toho však stížnost nečiní, vycházejíc, jak již řečeno, z názoru, že povaha námezdního zaměstnání osob, o které jde, jako vedlejšího jest dána již tím, že osoby ty mají své jinaké zaměstnání samostatné, kterýž názor však není v souladu s právním řádem.Dovolává-li se pak stížnost toho, že osoby, o které jde, samy vydaly písemné osvědčení, že jejich zaměstnání u st-lky jest jejich zaměstnáním vedlejším, a brojí-li proti výroku žal. úřadu, že toto prohlášení dělnictva jest učiněno bez skutkové podstaty, poukazem, že správnost prohlášeni toho byla potvrzena obecním úřadem, jest k tomu uvésti, že otázku, zda určité zaměstnání jest u té které osoby zaměstnáním vedlejším, může si při rozhodování o pojistné povinnosti řešiti jen úřad sám, nejsa vázán na nazírání orgánu jiného, na př. obecního úřadu, a to podle kriterii, jak nahoře byla podána. Že by taková kriteria byla v prohlášení zaměstnanců podána, stížnost netvrdí. Ale pak nemůže poukazem, že prohlášení bylo potvrzeno obecním úřadem, zvrátiti správnost tvrzení žal. úřadu, že prohlášení to bylo učiněno bez skutkové podstaty.