Č. 11187.

Zaměstnanci veřejní: 1. * Obratem »podle dosavadních předpisů«, použitým v § 1 odst. 1 zák. č. 3/1920 Sb. ve znění čl. 1. zák. č. 99/1921 Sb. rozumí se předpisy, platné před účinností zákonů č. 2/1920 Sb. a č. 3/1920 Sb., t. j. před 1. zářím 1919, nikoli předpisy platné v době, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 99/1921 Sb. — 2. * Obecní úředník, který odešel do výslužby před 1. zářím 1919, nemá podle § 2 zák. č. 312/1920 Sb. právního nároku na drahotní přídavky na manželku, s níž vstoupil v manželský svazek teprve v poměru výslužebním, a to ani tehdy, žil-li se svou pozdější manželkou ve společné domácnosti nepřetržitě nejméně 5 let, z nichž aspoň 2 léta za své činné služby, a měl-li s ní v této nepřetržité době dítě (§ 5 odst. 2 zák. č. 2/1920 Sb.).
(Nález ze dne 3. dubna 1934 č. 13185/32.) Věc: Eduard H. v H. proti zemskému úřadu v Praze o úpravu pensijních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l byl od roku 1884 definitivním lesním ve službách města H. Podle usnesení obecního výboru ze 16. března 1898 byl pro renitenci ve službě ze služeb městských propuštěn bez nároku na pensijní požitky. V roce 1901 vznesl proti obci žalobu na dodržení služební smlouvy a byl pak u krajského soudu v Plzni sjednán dne 18. května 1901 smír, že obec H. bude st-li vypláceti roční výslužné 400 K počínajíc dnem 1. května 1901; smír tento schválil pak obecní výbor ve schůzi dne 5. června 1901. Nároku st-le proti obci H. o zvýšení pense podle zák. č. 312/1920 Sb. a zák. č. 99/1921 Sb. bylo v instančním pořadu rozhodnutím osk v Horšovském Týně ze 4. října 1922 a rozhodnutím zsv-u v Praze z 2. června 1923 vyhověno a vysloveno, že st-li přísluší na základě § 2 zák. č. 312/1920 Sb. do konce roku 1920 přídavky v částce 1565 Kč a od 1. ledna 1921 zvýšení pense ze 400 Kč na 3700 Kč. Stížnost obce H. v té věci podaná byla nálezem nss-u z 9. prosince 1924 č. 21962 zamítnuta jako bezdůvodná.
Usnesením z 15. dubna 1931 (výměr z 20. dubna 1931) zamítlo městské zastupitelstvo v H. žádost st-lovu z 24. února 1931 o zvýšení výslužebních požitků, poněvadž st-l nemá nároku na jakékoli přídavky z důvodu rodinných poměrů, ať jde o přídavky na manželku nebo na děti, poněvadž mu pense není poskytována z titulu zákonného, nýbrž jen na základě narovnání svého času s ním sjednaného; st-l má tudíž nárok pouze na přídavky pro svobodné v dosavadní výši.
Odvolání z tohoto usnesení podané st-lem zamítl okr. úřad v Horšovském Týně rozhodnutím z 11. června 1931 v podstatě v úvaze, že pense přísluší odvolateli jen jako svobodnému obecnímu úředníku ve výslužbě, ježto v době soudního narovnání, t. j. 18. května 1901 nebyl ženat a nemá proto zákonitého nároku na přídavky pro ženaté s dětmi.
Další odvolání st-lovo zamítl zem. úřad v Praze nař. výměrem jako bezdůvodné s poukazem na důvody rozhodnutí okr. úřadu a k námitkám odvolání podotkl toto: »Zdejším výměrem ze 14. prosince 1930 bylo k Vašemu odvolání uloženo městskému zastupitelstvu v H., aby k Vašemu uplatňovanému nároku na zvýšení odpočivných požitků o přídavky, založené Vašimi rodinnými poměry, v 1. instanci rozhodlo. Výměrem měst. úřadu v H. z 30. dubna 1931 byl jste pak vyrozuměn, že městské zastupitelstvo nevyhovělo Vaší žádosti o zvýšení Vašich odpočivných požitků, jelikož příslušejí Vám požitky ty pouze ve výměře přídavků pro svobodné, jak bylo nálezem nss-u z 9. prosince 1924 č. 21962 již uznáno. Nař. výměrem zamítl okr. úřad Vaše odvolání jako bezdůvodné s poukazem na důvody cit. nálezu, jelikož jste v době soudního narovnání, t. j. dne 18. května 1901, kdy jste byl s účinností od 1. května 1901 jako obecní úředník dán do výslužby s pensí 400 K ročně, nebyl ženat a nepřísluší Vám tedy zákonitý nárok na přídavky pro ženaté. Byla tedy podle pravoplatného rozhodnutí výměra Vašich odpočivných požitků stanovena roční náležitostí 400 Kč a nutno z těchto odpočivných požitků vycházeti při vyměřování drahotních přídavků podle ustanovení § 2 zák. č. 312/1920 Sb., ježto na zvýšení odpočivných požitků nemáte právního nároku, neboť není zákona, který by samosprávným pensistům zaručoval nárok na novou úpravu jejich pensí nebo na zrovnoprávnění jejich s pensisty samosprávnými, jejichž odpočivné požitky byly upraveny z platů zaručených zák. č. 443/1919 Sb. Záviselo tudíž zvýšení Vašich odpočivných požitků od vůle měst. zastupitelstva. O náležitosti drahotních přídavků bylo již rozhodováno nejen býv. zsv-em, nýbrž i nss-em, a byly stanoveny k Vašim odpočivným požitkům 400 Kč ročně částkou 3300 Kč ročně (drahotní přídavek, nouzová a mimořádná výpomoc), takže celková náležitost všech Vašich odpočivných platů činí 3700 Kč ročně. Rozhodnutí toto se vztahovalo na dobu od 8. května 1920 a od 1. ledna 1921 až na další. Pokud se týče náležitosti těchto platů i pro dobu nynější, nutno zkoumati, zda předpoklady, za nichž byly hořejší požitky stanoveny, byly nějakým ustanovením zákonným změněny, nebo zda vydány byly nové předpisy v tomto oboru. Dlužno pak uznati, 1. že při stanovení drahotních přídavků podle § 2 zák. č. 312/1920 Sb. je považovati Vás za svobodného, neboť zákon č. 2/1920 Sb. platí pro zaměstnance, kteří ke dni 1. září 1919 byli ještě v aktivní službě (čl. 11. a 13.), takže okolnost, že jste žil v době svého pensionování (r. 1901) se svou pozdější manželkou (sňatek se stal v r. 1902) v poměru, který u státního zaměstnance teprve po 1. září 1919 pensionovaného by se rovnal legitimnímu manželství, nepadá vůbec v úvahu, 2. že na děti vzešlé z tohoto poměru rovněž nepřísluší drahotní přídavky právě tak, jako na děti narozené po dni sňatku, který byl uzavřen v poměru neaktivním (§ 6 zák. č. 394/1922 Sb.), jak již o tom bylo rozhodnuto býv. zsv-em a 3. že výměra drahotních přídavků a výpomocí poskytovaných posléze citovaným rozhodnutím podle ustanovení zák. č. 312/1920 Sb. ve spojení s ustanovením zák. č. 99/1921 Sb. od 8. května 1920 mohla býti podrobena od 1. ledna 1925 změně podle ustanovení odst. 1 § 5 zák. č. 287/1924 Sb., který mění náležitosti přídavků drahotních, mimořádných a nouzových v tom směru, že zavádí jednotný drahotní přídavek stanovený předpisy zák. č. 394/1922 Sb. Ježto však by příslušel podle ustanovení tohoto zákona k Vašim pensijním požitkům 400 Kč ročně jednotný drahotní přídavek ve výši 3206,40 Kč, takže náležitost jeho by byla menší než součet přídavků dosud poskytovaných, bylo by podle ustanovení § 11 zák. č. 287/24 Sb. zvýšiti tuto nižší náležitost na náležitost již dříve poskytovanou, tedy na náležitost 3300 Kč. Nemění proto ani tento předpis náležitost požitků, na které máte nárok. Nevyhověla-li tedy obec Vaší žádosti, nezasáhla tím nijak do Vašich subjektivních služebních práv a nároků.«
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutím bylo vysloveno jednak, že st-li nepřísluší právní nárok na jakékoli zvýšení výslužného v původní částce 400 Kč, jednak, že drahotní přídavky k tomuto výslužnému jest stanoviti jen podle výměry pro státní zaměstnance svobodné.
Ve stížnosti neformuluje st-l námitek proti výroku prvému, nýbrž obrací se pouze proti přiznání drahotních přídavků jen ve výměře, stanovené pro svobodné státní zaměstnance. — — —
Stížnost dovozuje, že st-li příslušejí drahotní přídavky k výslužnému ve výměře podle 4. rodinné třídy, neboť žil se svou pozdější manželkou za své činné služby déle než 2 léta a celkem více než 5 let a narodily se mu z tohoto poměru ještě před odchodem do výslužby dítky. St-l opírá tento svůj nárok o ustanovení § 2 zák. z 15. března 1920 č. 312 Sb. ve spojení s předpisy § 5 zák. z 22. prosince 1924 č. 287 Sb., § 6 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. a § 5 zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb.
Této námitce nemohl nss dáti za pravdu.
Podle § 2 zák. z 15. dubna 1920 č. 312 Sb. přísluší úředníkům obecním, kteří odešli nebo odejdou na trvalý odpočinek, týž nárok na drahotní a nákupní přídavky, jako v obdobných případech mají státní úředníci rovnocenné kategorie a stejné doby služební, a to po dobu, pokud drahotní a nákupní přídavky se budou vypláceti státním úředníkům a jejich příslušníkům. V daném případě bylo by tedy uvážiti, zda úředník státní, pensionovaný v r. 1901, který žil se svou pozdější manželkou za své činné služby déle než 2 léta a celkem více než 5 let ve společné domácnosti a který ještě před odchodem do výslužby zplodil v tomto poměru dítky, by měl v období, o něž jde, právní nárok na přiznání drahotních přídavků, mimořádných a nouzových výpomocí, resp. jednotného drahotního přídavku v jiné výši než jako svobodný.
V tom směru dlužno rozeznávati dobu od 1. ledna 1921 do 31. prosince 1924, t. j. dobu, kdy byl v účinnosti zákon ze 3. března 1921 č. 99 Sb., a dobu od 1. ledna 1925 Sb., kdy již platil zákon z 22. prosince 1924 č. 287 Sb.
Zákon č. 99/1921 Sb. stanovil v příčině drahotních přídavků v čl. 1 § 2 bodu 2 a 3, že členové rodiny se pro nárok na drahotní přídavek počítají pouze, jestliže jsou dány podmínky, jež by pro ně zakládaly nárok na zaopatřovací požitek a že na jiné členy rodiny lze drahotní přídavek povoliti zcela nebo z části, jestliže jsou obdobně dány podmínky, za kterých by bylo lze povoliti pro ně zaopatřovací požitek. V předpisu § 5 odst. 1 zák. č. 287/1924 Sb. se pak stanoví, že k odpočivným a zaopatřovacím požitkům podle tohoto zák. náležejí na místě dosavadních drahotních přídavků a mimořádných i nouzových výpomocí jednotné drahotní přídavky a případné přídavky na děti podle ustanovení zák. č. 394/1922 Sb. Zákon posléze uvedený určuje pak v § 6, že při zkoumání nároku na drahotní přídavky jest bráti zřetel k členům rodiny, k nimž se přihlíží dle příslušných předpisů pensijních při zaopatřovacích požitcích.
Z předeslaných předpisů vysvítá, že pro posouzení nároku uvedeného státního úředníka a podle toho, co dříve řečeno, i st-le na drahotní přídavky pro jeho manželku a jeho děti jest rozhodnou jak v době od 1. ledna 1921 do 31. prosince 1924, tak i od 1. ledna 1925 skutečnost, zda by podle příslušných předpisů pensijních pro státní úředníky platných se k jeho manželce a dětem přihlíželo při zaopatřovacích požitcích. V tom směru však dospěl nss k odpovědi záporné. Podle ustanovení čl. 1 zák. č. 99/1921 Sb., kterým byl mezi jiným nahražen také předpis § 1 odst. 1 až 3 zák. ze 17. prosince 1919 č. 3 Sb. z r. 1920 o odpočivných požitcích státních zaměstnanců, vstoupivších do výslužby nebo zemřelých před 1. zářím 1919 a pozůstalých po těchto státních zaměstnancích, byla rozšířena platnost zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920 na státní zaměstnance tam uvedené, kteří vstoupili do výslužby před 31. srpnem 1919 a na pozůstalé po těchto zaměstnancích a to na zaměstnance bezvýhradně, na pozůstalé však, jestliže jim již podle dosavadních předpisů náležely zaopatřovací požitky nebo jestliže zaměstnanec zemřel ve výslužbě po 31. červenci 1919. Podle § 5 zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. ex 1920 patří vdovám po státních úřednících pense ve výši tam stanovené a není-li oprávněné vdovy, náleží zaopatřovací požitky ve výši vdovské pense nemajetné družce až do jejího zaopatření, žila-li se zaměstnancem ve společné domácnosti až do jeho smrti nepřetržitě nejméně po dobu 5 let, z nichž aspoň 2 léta za činné jeho služby a měla-li s ním v této nepřetržité době dítě. Ostatně platí pro vznik a trvání tohoto práva stejné předpisy jako pro vdovy. Za okolností hodných zvláštního zřetele může se povoliti zaopatřovací požitek zcela neb z části vdově, se kterou vstoupil zaměstnanec do manželství teprve ve výslužbě.
Před účinností zák. č. 2/1920 Sb. a č. 3/1920 Sb. neměla vdova po státním zaměstnanci, se kterou vstoupil státní zaměstnanec do manželství teprve ve výslužbě, vůbec právního nároku na vdovskou pensi (arg. dvor. dekr. z 18. října 1796 sb. pol. zák. sv. 9 str. 78, dekret dvor. komory z 8. dubna 1835 č. 12045); takové vdově neposkytuje právní nárok na vdovskou pensi ani zák. č. 2/1920 Sb., dávaje pouze úřadu možnost, aby podle své úvahy přiznal vdově zaopatřovací požitky za těchto okolností. Nárok družky na zaopatřovací požitek pak zavedl zcela nově teprve zák. č. 2/1920 Sb. Z toho plyne, že podle »dosavadních předpisů«, na něž čl. 1 zák. č. 99/1921 Sb. poukazuje a kterým zřejmě míní předpisy platné před účinností zák. č. 2/1920 Sb. a č. 3/1920 Sb., nikoli také předpisy těchto posléze cit. zákonů, neměla ani vdova po státním zaměstnanci, se kterou vstoupil státní zaměstnanec do manželství teprve ve výslužbě, ani družka státního zaměstnance vůbec právního nároku na zaopatřovací požitek, a nemohlo by se k nim tudíž při zaopatřovacích požitcích přihlížeti. Pak schází však jeden z předpokladů, na které předpis čl. 1 § 2 bodu 2 zák. č. 99/1921, resp. předpis § 6 zák. č. 394/1922 Sb. připíná nárok na přiznání drahotního přídavku pro manželku event. pro družku, při čemž mohlo býti ponecháno mimo úvahu, zda jest ve smyslu těchto předpisů považovati družku vůbec za člena rodiny nebo ne.
Žal. úřad konstatuje v nař. rozhodnutí a stížnost nepopírá, že st-l byl pensionován s účinností od 1. ledna 1901, tedy před 31. srpnem 1919, a že tehdy nebyl ještě ženat. Podle toho, co uvedeno, nepřísluší tudíž st-li zákonitý nárok na drahotní přídavky pro ženatého, na čemž nic nemůže měniti okolnost, že st-l již za své činné služby žil se svojí pozdější manželkou ve společné domácnosti. Proti zamítnutí nároku st-lova na drahotní přídavky na děti, odůvodněnému tím, že na děti st-lovy jest pohlížeti tak, jako na děti narozené po dni sňatku, který byl uzavřen v poměru neaktivním, stížnost pouze staví tvrzení, že st-li přísluší přídavek také na děti, ale neuvádí samostatného odůvodnění pro tento tvrzený nárok. Z toho dlužno souditi, že st-l opírá tento nárok o názor, že přísluší-li mu podle jeho mínění drahotní přídavek na jeho manželku podle jím citovaných zákonných ustanovení, přísluší mu již proto také nárok na přídavek na děti. Bylo-li však již nahoře dovozeno, že st-l na drahotní přídavek pro svou manželku právního nároku nemá, odpadá tím při uvedeném stanovisku stížnosti pro nss povinnost, aby se ještě zvláště zabýval otázkou nároku st-lova na přídavky na děti.
Proti oné části nař. rozhodnutí, v níž žal. úřad se zabývá otázkou výměry jednotného drahotního přídavku pro st-le jako svobodného podle 1. rod. třídy, st-l námitek nevznáší.

Citace:

SOMMER, Otakar. Soudce a občanský zákon. Naše právo a stát. Sborník k šedesátému výročí založení Spolku československých právníků „Všehrd“ . Praha: Nákladem Spolku československých právníků „Všehrd“ , 1928, s. 92-97.