Osoba, jíž byl dle § 8 řádu o zbavení svéprávnosti ze dne 28. června 1916 č. 207 ř. z. zřízen prozatimní podpůrce, není podrobena omezení § 4 odst. 2 téhož řádu, že totiž může jen ústně před soudem, za podmínek § 569 obč. zák. činiti poslední pořízení.
Může osoba taková platně testovati před notářem?

Dle tvrzení stěžovatele byl zůstavitel těžce tělesně i duševně chorý a těžký morfinista.
Jde předem o to, zda osoba, jíž byl dle § 8 řádu o zbavení svéprávnosti zřízen prozatímní podpůrce, jest tímto opatřením podrobena také omezení § 4 odst. 2 téhož řádu stanovenému, že totiž může jen ústně před soudem za podmínek § 569 obč. zák. činiti posl. pořízení. Rekursní soud správně zodpověděl tuto otázku záporně. Dle § 9 a § 4 odst. 3 cit. řádu má prozatímní podpůrce práva a povinnosti poručníka. Ale poručník není po zákonu oprávněn, aby za poručence činil poslední pořízení nebo při něm působil (§§ 564—569 obč. zák.). Proto zřízení prozatímního podpůrce nedotýká se vyšetřovancovy způsobilosti pořizovati na případ smrti. Aby ona omezená způsobilost měla nastati, musilo by to býti v § 8 až 11 cit. řádu výslovně stanoveno. Tato omezená způsobilost pořizovací nastává teprve výrokem o zbavení svéprávnosti. Kdyby opačné stanovisko stěžovatelovo bylo správné, byla by zvrácena nejpodstatnější zásada, na níž jest vybudován řád o zbav. svéprávnosti. To by vlastně již každý předem, to jest po případě již učiněním návrhu na zbavení svéprávnosti, byl de fakto zbaven svéprávnosti, a šlo by pak v dalším řízení vlastně o obnovení svéprávnosti (Věst. min. sprav. 1916 č. 13) a přece dle vysvětlivek k řádu o zbavení svéprávnosti bylo účelem zákona, aby se zabránilo názoru, že ten, kdo má býti zbaven svéprávnosti, jest jen předmětem vyšetřování a aby se vyšetrovanci poskytla úplná právní ochrana proti neospravedlnenému odejmutí nebo omezení způsobilosti jednati. Prozatímní podpůrce zřizuje se mu pak pouze v jeho vlastním zájmu а k ochraně těchto zájmů zásadně nepatří omezení způsobilosti pořizovací. Tomu dal zákon sám jasný výraz; v § 4 cit. řádu teprve osoba svéprávnosti pro duševní chorobu neb slabomyslnost částečně již zbavená, a nikoliv osoba, jejíž duševní stav se teprve vyšetřuje, jest ohledně způsobilosti pořizovací na roveň postavena dospělému nezletilci ve věku do 18 let. Ježto pak v tomto případě k zbavení svéprávnosti vůbec nedošlo, nebylo třeba, aby notář, sepisuje dle § 70 not. řádu protokol o ústním pořízení, připojil k němu po rozumu § 569 obč. zák. výsledky přiměřeného pátrání, zda projev poslední vůle děje se volně a s uvážením.
K vůli úplnosti se podotýká, že nelze přisvědčiti ani tomu názoru stěžovatelovu, že v případě § 4 odst. 2 cit. řádu není testament před notářem zřízený na roveň postaven soudnímu testamentu. Tímto paragrafem není omezen předpis § 70 not. řádu o rovnocennosti testamentu před notářem zřízeného a testamentem soudním.
Poslední pořízení ze dne 27. ledna 1925, o něž jde, má všechny náležitosti notářského pořízení. Jest ovšem pravda, že i notář jako soukromá osoba může býti obyčejným svědkem testamentárním. Ale tomu v přítomném případě nebylo. Dbáno bylo všeobecných předpisů o úřadování notářů (hlava IV. not. řádu) i předpisů § 73 a 68 not. ř. a §§ 587 a násl. obč. zák. Protokol jest též podepsán notářem ve výslovné vlastnosti jeho jako notář, opatřen úřední jeho pečetí a byl uložen na notářství (§§ 74, 91, 96, 110 a násl. not. ř.). Že v úvodě notář Dr. K. se označuje za svědka testamentárního, nevadí. Stěžovatel přehlíží, že za slovy: »...jsem byl dožádán, abych byl svědkem jeho ústního posledního pořízení,« stojí ještě slova: »... a to notářsky osvědčil«.
Jde tedy o notářské pořízení formálně bezvadné a nevztahuje se proto na ně předpis § 586 obč. zák. a právem nižší soudy zamítly návrh na výslech testamentárních svědků dle tohoto paragrafu.
Nemohlo býti proto dovolací stížnosti vyhověno.
Míní-li stěžovatel napadati toto pořízení z důvodu hmotně-právního, jest jeho věcí, aby po rozumu § 566 obč. zák. cestou sporu prokázal, že poslední jest jeho věcí, aby po rozumu § 566 obč. zák. cestou sporu prokázal, že poslední pořízení stalo se ve stavu vylučujícím způsobilost k testování.
K vývodům stěžovatelovým se podotýká ještě, že předpis § 4 odst. 2 řádu o zbav. svéprávnosti týká se jen osob pro duševní chorobu neb slabomyslnost částečně svéprávnosti zbavených, nikoliv též osob, u nichž jsou důvody v § 2 téhož řádu uvedené.
Rozhodnutí nejv. soudu v Brně 3. listopadu 1925 č. j. R I 915/25—I.
R. v. z. s. Doležal.

Citace:

Osoba, jíž byl dle § 8 řádu o zbavení svéprávnosti. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1925, svazek/ročník 7, číslo/sešit 7. a 8., s. 66-66.