Péče o válečné poškozence.
(Sděluje Dr. J. Tučný.)
K otázce, kdy nastala událost, zakládající nárok rodičů na důchod předků po nezvěstném synovi. Zákon o požitcích válečných poškozenců č. 142 ex 1920 stanoví v odst. 1. § 28, že nárok, jenž je dán již v době vyhlášení zákona, jest přihlásiti do jednoho roku od vyhlášení tohoto zákona, a v odst. 2., že vznikla-li událost nárok zakládající, po vyhlášení zákona, jest nárok přihlásiti do jednoho roku od vzniku události, v odst. 3. pak, že nárok zaniká, nebyl-li v těchto lhůtách přihlášen. Dle §u 1 téhož zákona mají nárok na požitky váleční poškozenci světové války. Zákon cituje tu § 1. zákona ze dne 8. dubna 1919 č. 199 Sb. z. a n., dle něhož jsou válečnými poškozenci mimo jiné i pozůstalí po zemřelých nebo nezvěstných osobách uvedených v §u 1, lit. a).
Zákon č. 199 ex 1919 nevyhledává dle toho k pojmu válečného poškozence, aby osoba, od níž jest nárok odvozován, byla prohlášena za mrtvou, nýbrž jen, aby buď zemřela nebo byla nezvěstná, zákon č. 142/20 tudíž v §u 1 přiznává nárok na požitky pozůstalým, když osoba, od níž nárok odvozují, spadá pod pojem osob uvedených pod lit. a) § 1 zákona čís. 199/19 a jest skutečně nezvěstná, třebas nebyla ještě soudem prohlášena za mrtvou. Z toho pak plyne, že za událost nárok zakládající jest pokládá ti již faktickou nezvěstnost osoby, od níž jest nárok na požitky odvozován, jakmile nezvěstnost tomu, kdož nárok svůj na ní zakládá, stala se známou, a že od tohoto okamžiku jest čítati lhůtu k přihlášení nároku v §u 28, odst. 1, a 2, zákona č. 142 ex 1920 stanovenou.
Výkladu tomu svědčí i článek III, zákona ze dne 25. ledna 1922 č. 39 Sb. z. a n., který ukládá válečným poškozencům, jimž byl přiznán důchod z důvodu, že osoba, od které odvozují svůj nárok, je nezvěstnou, povinnost, aby do určité doby prokázali, že učinili návrh na zahájení řízení o prohlášení oné osoby za mrtvou.
Z ustanovení toho je patrno, že zákonodárce nechtěl učiniti přiznání důchodu závislým ani na tom, aby dříve zahájeno bylo řízení k cíli prohlášení nezvěstné osoby za mrtvou a že uznává fakt nezvěstnosti uchazeči o důchod známé, za událost nárok zakládající.
(Nález Nejv. správ. soudu z 11. 10. 1926, č. 5898/26.)