Státní občanství jako podmínka nároku na důchod.

Rozhodnutím min. soc. péče z 31. 3. 1925, č. 10219/V/Ia-25 zamítnut byl stěžovatel J. L. se svým nárokem na přiznání invalidního důchodu ve smyslu zákona ze dne 20. února 1920 č. 142 Sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922 č. 39 Sb. z. a n. v podstatě z toho důvodu, že v době účinnosti tohoto zákona, t. j. v den 1. května 1920, nebyl stěžovatel státním občanem československé republiky a ani později se jím nestal v základě zákonných ustanovení o nabývání státního občanství provádějících mírové smlouvy. O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil N. s. s. následovně:
Na sporu jest otázka, zda shora cit. zákon č. 142 ex 1920 přiznává nárok na požitky válečných poškozenců jen těm osobám, které v den účinnosti cit. zákona, t. j. dne 1. května 1920, státními občany republiky československé buď již byly, nebo jimi se staly sice teprve po tomto dni, ale to jen na základě zákonných ustanovení o nabývání státního občanství provádějících mírové smlouvy, či zda zákon onen nárok takový přiznává i těm osobám, kterým teprve po tomto dni státní občanství republiky československé jako cizincům bylo uděleno.
Žalovaný úřad přiklonil se v naříkaném rozhodnutí k názoru na prvém místě uvedenému.
Názoru tomu nemohl nejvyšší správní soud přisvědčiti. Zákon č. 142/1920 o požitcích válečných poškozenců (ve znění novely č. 39/1922) stanoví v § 1, že podmínkou nároku na důchod jest státní občanství v československé republice. Ustanovení toto souhlasí v tomto směru v podstatě s předpisem § 1 zákona č. 199/1919 o organisaci péče o válečné poškozence, kde se v § 1 stanoví pojem »válečných poškozenců« a za ně se prohlašují sub a) invalidé, t. j. státní občané československé republiky, jichž pracovní schopnost byla dočasně nebo trvale snížena, nebo kteří jí úplně pozbyli pro poranění nebo nemoc získanou nebo zhoršenou ve službě vojenské, při válečných úkonech, nebo
v zajetí.
V žádném z těchto zákonů se však nestanoví, že by tato základní podmínka pro uplatňování nároku na důchod, t. j. státní občanství republiky československé, musila tu býti již v době účinnosti zákona č. 142 ex 1920, t. j. v den 1. května 1920, nebo že by sice mohla býti splněna později, ale to jen určitě kvalifikovaným způsobem, totiž nabytím státního občanství republiky československé v základě zákonných ustanovení o nabývání státního občanství, jimiž se provádějí mírové smlouvy.
Mezinárodní závazky převzaté státem československým v mírových smlouvách, pokud se týkají nabývání státního občanství republiky československé, vtěleny byly v ústavní zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 236 Sb. z. a n. Zákon ten byl však vyhlášen teprve dne 21. dubna 1920 a jest již proto vyloučeno, že by zákon 142 ex 1920, vyhlášený již dne 16. března 1920, byl mohl pro svůj obor nějakým způsobem recipovati předpisy v té době ještě nepublikované.
Shora cit. předpis § 1 zákona č. 142 ex 1920 stanoví prostě, že podmínkou nároku je státní občanství v československé republice.
Předpisu tomu možno právě vzhledem k později teprve vyhlášenému zákonu o nabývání státního občanství a dokud není jiného předpisu positivního, rozuměti jen tak, že ten, kdo nároku takového se domáhá, musí také — předpokládaje ovšem, že jsou tu ostatní podmínky splněny, nejpozději v době, kdy úřad dospěje k vydání svého rozhodnutí, řádným způsobem prokázati onu základní náležitost svého nároku, t. j. že je státním občanem v československé republice. Ať již tedy žadatel se stal státním občanem v československé republice ipso iure po rozumu § 1 zákona 236 ex 1920, nebo nabyl státního občanství československého opcí po rozumu §§ 4 a násl. cit. zákona, nebo konečně nabyl československého státního občanství teprve výslovným propůjčením po rozumu starších zákonných předpisů, třeba i v cestě milosti, splnil onu shora zmíněnou podmínku § 1 zákona č. 142 ex 1920 a nárok jeho na invalidní důchod — předpokládaje ovšem, že splněny jsou i veškery podmínky ostatní — jest po zákonu dán.
Že tomu tak jest, tomu svědčí mimo již uvedené také ta okolnost, že zákonodárce zmocnil ministerstvo sociální péče, aby v určitých zvláštního ohledu vyžadujících případech (sr. § 1 odst. 2, § 21 odst. 2 zákona 142/1920 a § 5 zákona 199/1919) od tohoto základního požadavku upustilo. Jestliže tedy zákonodárce v okruh oněch osob, o něž zákony shora citovanými se zavázal určitým způsobem se postarati, výjimečně pojal i cizí státní občany, nelze rozumně nahlédnouti, že by chtěl z okruhu tohoto vyloučiti určitou kategorii svých vlastních státních občanů jen proto, že nabyli státního občanství teprve po započetí účinnosti zákona, ale přece jen ještě před uplynutím lhůty, do které mohou svůj nárok uplatniti.
Jest tedy shora uvedený názor, na němž jako jediném žalovaný úřad své rozhodnutí založil, v rozporu se zákonem a musilo proto naříkané rozhodnutí býlí zrušeno podle § 7 zákona o správním soudě.
(Nález N. s. s. z 3. 5. 1927. č. 9231/27).

Citace:

Státní občanství jako podmínka nároku na důchod.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1927, s. 402-403.