Notářský spis, kterým matka odstupuje dceři a jejímu snoubenci nemovitosti jako věno dceřino a pod podmínkou, že tato pojme svého snoubence za manžela, jest smlouvou svatební (§§ 1217 a 1266 obč. z.).
Zrušení svatebních smluv možno se domáhati, povolena-li rozluka na žádost obou stran, však taky vyslovena rozsudkem z viny obou stran. (§ 1266 vš. obč. zák.)
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 1929 Rv II 538/28.)
A. A. odstoupila své dceři B. B. a jejímu snoubenci С. C. jisté nemovitosti s tím, že tyto jsou věnem B. B. a pod podmínkou, že tato pojme С. C. za manžela. Manželství uzavřeno, později však rozloučeno a to z viny obou stran.
А. А. а В. B. žádají, aby С. C. vrátil, co obdržel.
Tento namítá, že uvedená odstupní smlouva není smlouvou svatební a že zrušení svatebních smluv možno se domáhati, jen došlo-li k rozluce na žádost stran.
Procesní soud žalobě vyhověl.
Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil.
Nejvyšší soud podanému dovolání nevyhověl.
Důvody:
Dovolání, jež uplatňuje toliko dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §u 503 čís. 4 c. ř. s., není odůvodněno.
Nesprávnou jest námitka, že notářský spis, sepsaný v M. dne 17. května 1922 pod čís. 21787 není vůbec svatební smlouvou ve smyslu §u 1217 a 1266 obč. zák. a dovozuje-li dovolatel s poukazem na zdejší rozhodnutí čís. 1618 Sb. n. s., že za svatební smlouvy uznati jest jenom takové smlouvy, jimiž se upravují majetkoprávní poměry manželů, jako takových, vyhovuje právě tento notářský spis, kterým žalobkyně A. A. své dceři В. B. za podmínek, že se provdá za žalovaného C. C., jakožto její věno předala do společného vlastnictví snoubenců nemovitosti tam blíže poznačené a tímto sporem na žalovaném zpět požadované, tomuto hledisku, neboť smlouvou tou byly předány ony nemovitosti tehdejším snoubencům právě vzhledem na zamýšlený jejich sňatek a pod jeho podmínkou výslovně jako věno bez jakékoliv zvláštní úplaty s tím jediným závazkem, že snoubenci převezmou knihovní dluhy na nemovitostech váznoucí a že předatelce (matce nevěsty) přísluší doživotní požívání nemovitostí oněch.
Úmysl upraviti tímto způsobem majetkoprávní poměry mezi manžely na případ sňatku a vzhledem na jejich manželský svazek, jest tedy ze smlouvy té zřejmě patrným a skutečným materielním obsahem smlouvy.
Neprávem snaží se dovolatel dále dovoditi, že žalobní nárok není odůvodněn v zákoně, zejména v §u 1266 obč. zák., ježto prý tento zákonný předpis neobsahuje ustanovení na případ, když rozluka byla vyslovena rozsudkem z viny obou stran. I když tento předpis takového ustanovení neobsahuje, plyne z něho rozumným výkladem přes to jasně, že v takovém případě mají nastati stejné důsledky, jako když rozluka manželství byla povolena na žádost obou stran, neboť nelze se domysleti nižádného důvodu, proč by tomuto mělo býti jinak a proč by se při rozluce z viny obou stran rozsudkem vyslovené, mělo dostati jednomu manželi výhody, že svatební smlouvy mají zůstati na dále v platnosti, zejména, když podle druhé věty citovaného §u jen bezvinnému manželi přísluší kromě plného zadostiučinění vše to, co ve svatební smlouvě na případ přežití bylo vymíněno (srov. ostatně rozh. čís. sb. n. s. 2196).
Dovolání bylo tedy úspěch odepříti.
Výrok o útratách řízení dovolacího spočívá v §§ 41 a 90 c. ř. s.
Karel Jelínek.