Odbor »Plzeň« spolku notářů čsl. usnesl se ve schůzi dne 12. května 1929 v Plzni konané na těchto návrzích:

I.
Aby dožádáno bylo ministerstvo financí, aby buď v nařízení prováděcím, neb zvláštním výnosem určilo, že:
§ 14. odst. 3. zák. z 16. 12. 1927 č. 177/27 — zákon katastrální — svým zněním: »Rozdělení pozemku na stavební skupiny, neb na jednotlivá místa stavební vyznačí se v pozemkovém katastru až po povolení tohoto rozdělení příslušným stavebním úřadem«, týká se čistě jen případu, kdy strana uchází se o to, aby vyznačena byla u pozemku tohoto jeho vlastnost jako »místo stavební« resp. »stavební skupina« a že tedy ve všech ostatních případech dělení, změn hranic pozemku atd., při nichž straně neb smluvním stranám nejde o toto označení, vyjádření příslušného stavebního úřadu vyžadovati se nemá.
Důvody:
Ustanovení to vykládáno bylo od počátku platnosti zákona tak, že povolení míst. stavebního úřadu zapotřebí jest ke každému rozdělení event. změně hranic pozemku, bez ohledu na to, zda strana hodlá skutečně vytvořiti »species nova« stavební místa (a contr. »stavební parcely«) či ne, tedy i v těch případech, kdy na první pohled dá se souditi, že dělením místa stavební vůbec nevzniknou ani vzniknouti nemohou (tedy i v případech dělení pozemků zemědělských k účelům zemědělským).
Poté bylo od prakse té nějaký čas upuštěno, v poslední době bylo však ohlášeno, že katastr. měřičské úřady, byť i nerady, k pokynu dozorčích orgánů nuceny jsou přidržovati se opět prakse původní, — t. j. požadovati povolení takové při každém aktu dělení a změny hranic pozemku.
Postup ten neodpovídá znění zákona, který přec výslovně mluví jen o označování míst stavebních (stavebních skupin) a vzhledem k tomu, že používá výrazu »povolení rozdělení«, má na mysli pouze ony případy, kdy strana o povolení takové sama žádá, protože každému aktu povolovacímu musí nutně předcházeti žádost!
Není tedy podkladu pro domněnku, že místní stavební úřad povolán jest — bez ohledu na přání strany — rozhodovati o tom, zda určitá konfigurace pozemku resp. změna držebnosti tvoří — bez vůle stran »stavební místo« resp. »skupinu stavební« — ba dokonce už ne k tomu, aby odepřením »povolení rozdělení« — na př. proto, že nemůže otázku tu pro jednotlivce řešiti doposud ani kladně ani záporně — obmezil práva vlastníkova do té míry, že by nesměl osobě druhé prodati resp. postoupiti z pozemku svého díl — při kterém ani jedna, ani druhá strana na budoucí zastavění nepomýšlí.
Důsledný postup podle hořejší směrnice znamenal by konečně také to, že katastr. měř. úřad sám ve svých pracech úředních podřízen byl by místnímu stavebnímu úřadu do té míry, že při každém dělení — tedy i takovém, jež provádí se z moci úřední k uvedení stavu katastrálního resp. knihovního v souhlas se stavem skutečným — byl by nucen vyžadovati si souhlasu místního obecního úřadu stavebního.
Povolovací řízení v praksi samé spojeno jest namnoze s obtížemi, stavební úřady staví buď jako podmínku k povolení rozdělení pozemků nestavebních požadavky, možné jen při dělení na parcely stavební a zamýšleném zastavění, neb často právně zcela nemožné a pro stranu nesplnitelné (určité plnění nezúčastněného souseda) a nevynutitelné ~ případně odepírají dáti svolení s tím, že na jejich rozhodnutí záleží, zda v budoucnu pozemek ten bude stavebním místem, či ne a otázku tuto prozatím ani kladně — ani záporně řešiti nemohou, obávajíce se praejudice, jelikož jim není dosud známo, zda vůbec a za jakých předpokladů bude stavba v místech těch povolována.
Konečně — a vlastně docela správně — některé obecní stavební úřady odmítají vůbec se o věci vyjadřovati pro nepříslušnost, všude tam, kde o pozemky stavební se nejedná. Jest pak ovšem těžko vysvětliti kat. měř. úřadu, že plánek obec potvrditi odepřela — když právě kat. měř. úřad podle své prakse na tomto potvrzování ve všech případech trvá! Změna této nesprávné prakse mohla by býti sice také provedena tak, že by s knihovními žádostmi zásadně potvrzení to předkládáno bylo jen tehdy, kdy jest podle zákona skutečně nutné, jinak však nikoliv a proti případnému zamítnutí vystoupilo by se rekursem.
Byla by to však odpomoc pouze speciální, nákladná pro strany, prodlužující již beztak zdlouhavé řízení o žádostech knihovních a konečně ještě více zatěžující úřady, již beztak přetížené.
Bylo by proto lépe, aby autentickým výkladem, jak navrhován, odkázáno bylo provádění ustanovení zákona opět do mezí, jež zákon sám stanovil.
II.
Aby dožádán byl »Ústřední svaz čs. spořitelen« o doporučení členským ústavům direktivy, aby alespoň pro přechodnou dobu přílišného zatížení soudu upuštěno bylo — pokud se to ještě praktikuje, — od požadavku, že při hypotekárních zápůjčkách na nově postavené objekty musí býti nejen objekt již zbudován, ale také zbudovaný dům v knihách pozemkových vyznačen.
V tomto ohledu panuje v povolovací praksi úvěrové mezi ústavy peněžními — a konečně i mezi spořitelnami samými — značná nejednotnost. Nehledíc k praksi ostatních ústavů, v ohledli tom dosti liberální, jsou mezi samými spořitelnami ústavy, význačné, — které shorauvedené stanovisko opustily, spoléhajíce se na zprávu a posudek svého stavebního znalce, který jim dává dostatečnou záruku nejen za hodnotu stavby, ale samozřejmě také za to, že stavba, třeba ještě nevyznačená knihovně, skutečně eksistuje.
Jiné spořitelny trvají přísně na stanovisku vyznačení domů, toto stanovisko má však — jsouc jinak vlastně čistě formálním a nedávajíc ústavu žádné jistoty větší — za následek značné obtíže stavebníků, kteří jednak nuceni jsou pracovati s úvěrem číselně vyšším (ne poměrně) než za dob normálních, jednak zdržováni jsou zdlouhavým vyřizováním žádostí, o event. vyznačení domu — jak u úřadů katastrálních, tak i u soudů samých, jsou proto často proti své vůli nuceni vyhledávati úvěry firem, případně jednotlivců, kteří svými krutými podmínkami ženou stavebníka vlastně do zkázy.
Jelikož pak mezi členstvem »Ústředního svazu« jak podotknuto, — jsou velké ústavy, které již samy od požadavku toho upustily, bude zajisté možno, po vyjádření ústavů těch, že novým postupem se ani agenda ústavu nezatěžuje, ani jistota hypotéky netrpí, — »Ústřednímu Svazu« možno postup ten veškerým v něm združeným ústavům doporučiti.

Citace:

Odbor »Plzeň« spolku notářů čsl. usnesl se ve schůzi dne 12. května 1929 v Plzni konané na těchto návrzích:. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, číslo/sešit 7, s. 68-69.